Ekologické zemědělství: Inspirace z minulosti a definice pásů

07.03.2026

Možná není zapotřebí hledat nové modely zemědělského hospodaření a stačilo by se jen podívat, jak si s proměnlivým klimatem uměli poradit naši předci.

Dnes jsou v trendu monokultury. Je snadné je obdělávat, přihnojovat, aplikovat na nich postřiky a šetřit si práci s pomocí těžké techniky. Výsledkem je velmi solidní výnos. Vedlejším efektem takového zemědělského hospodaření je ale degradace půdy, snížená odolnost pěstovaných plodin vůči škůdcům a zvyšující se poptávka po syntetických přípravcích, selektivních pesticidech, herbicidech a hnojivech.

Zemědělství je i kvůli tomu odpovědné za čtvrtinu globálně produkovaných emisí, což by se teď vyplatilo změnit. Otázkou je, jakým způsobem toho dosáhnout.

Oxfordská archeobotanička Kelly Reedová doporučuje, abychom se zeptali se na radu archeologů antropologů a nechali se lokálně inspirovat dávnou minulostí. Protože naši předci už měli s hospodařením v různých klimatických podmínkách jisté zkušenosti, které by se teď vyplatilo si připomenout.

„Je tu dlouhá historie toho, jak nejrůznější komunity po celém světě experimentovaly s produkcí potravin a transformací životního prostředí,“ vysvětluje Reedová.„A protože hledáme systémy, které zajistí produkci potravin a přitom nenaruší klima, není od věci se podívat na takové modely hospodaření, které to prokazatelně uměly.“

Čtěte také: České supermarkety a bio

Příklad zemědělského systému z minulosti: Waru-waru

Příklad? Těch má Reedová z různých regionů spoustu. Jen pozor, jde o to, že jsou pokaždé šité na míru konkrétním podmínkám a není možné je brát jako univerzální, plošné řešení.

Předinčtí domorodci s nimi pracovali 300 let před naším letopočtem a ti inčtí s nimi vydrželi až do počátku 15. století. O co šlo? O modifikované pole, složené ze zhruba dva metry vysokých a šest metrů širokých „hrbů“ navršené půdy, usazené na vodní ploše. Našly by se na jezeře Titicaca nebo v bolivijském Llanos de Moxos.

Výhody? Závlaha pěstovaných plodin na pruzích souše je kontinuální, rostliny nepoznají sucho. A když hodně prší, voda se „ukládá“ do kanálu. Dochází tu k zanášení kanálů a erozi, je třeba občas „přihodit“ sediment ze dna zpět na souš. Jenže to je dobrá cena za to, že waru-waru odolá záplavám, požárům, průběžně ochlazuje okolní prostředí o 1 °C.

„Je to systém, který může fungovat na částečně degradovaných biotopech, a současně třeba snížit tlak na půdu poptávanou v pralesích,“ říká Reedová.

Podobně pak může fungovat kombinovaná produkce rostlin a ryb ze zatopených rýžových polí. Tak to zkoušeli v Číně během dynastie Chan. Ryby se staraly o likvidaci škůdců a pole přirozeně hnojily, produkce byla o 20 % vyšší, zemědělci mohly prodávat rýži i ryby. Bylo to bez chemikálií a vyšších emisích skleníkových plynů. A africké fishponds?

Čtěte také: Jak podporovat projekty

Neduhy podobných zemědělských prasystémů jsou viděno dnešní optikou jasné: je to spousta práce a minimum mechanizace. Na druhé straně, škody na životním prostředí jsou výrazně menší, dochází tu k přímé podpoře biodiverzity, popisovaná pole jsou výrazně odolnější vůči klimatickým změnám, bez chemizace a hnojení.

Možná by se tedy opravdu vyplatilo zeptat se archeologů a antropologů, jak dobývali zrno naši předchůdci.

Čtěte také: Dávkování lignohumátu v ekologickém zemědělství

tags: #ekologické #zemědělství #pás #dva #metry #definice