Někdo by řekl psychothriller. Ale psychothriller je zpravidla detektivka „nervy drásající“, strašidelná, možná přímo horor. Kdežto tohle je opravdu detektivní příběh s hluboce psychologizujícími ponory do hlubin jednotlivých postav. A je to inteligentní, přímo intelektuálské, protože ta psychologie je relativně aktuální, netriviální.
Výsledkem je, že divák se vlastně nebojí, netřese hrůzou jako u jiných psychothrillerů - zato se obává, že sám je taky magor, leká se toho, co se v jeho psyché skrývá za zvrácenosti, patologie. Postavy jsou líčené natolik sugestivně, že se divák s nimi ztotožňuje, až se sám stává součástí dějů. Tedy inteligentní divák. Běžný konzument splašků z televizních kanálů by tohle nedokázal sledovat.
Jasně - seriál byl tak trochu psaný na míru Nicole Kidmanové. V tom smyslu byl ženský, možná i trošku feministický, myslím i způsobem filmařského zpracování. Ale jímalo mě jakési tušení, že jednou z hlavních postav bylo i samo město, New York, přesněji Manhattan, okolí Central parku. Tamní obyvatelé jsou všichni „na hlavu“.
Jsou inteligentní (přesněji: sofistikovaní, sophisticated), jsou bohatí, vedou nanicovaté, prázdné, vlastně zbytečné životy, pseudoživoty, jen v symbolické, fakticky virtuální rovině - a stávají se oběťmi psychologů a psychoterapeutů, kteří na podobných prchavých existencích parazitují. Záměrem bylo ukázat jejich přepychový a pohodlný život. Druhou stránkou záměru bylo ukázat na onen horor, který se za tím pozlátkem skrývá.
Není to samozřejmě první ani poslední film, který provádí více či méně hluboké sondy do psyché postav. Ale zde současně vidím, jak se v poslední době - řekněme v posledních 10-20 letech točí filmy, dobré filmy. Jak se to filmaři naučili, mnozí filmaři, jak se z někdejších uměleckých postupů stalo řemeslo, dobré, poctivé řemeslo. Kamera, obrazy, vizualita, režisérské vedení herců, chytrý scénář - a hlavně: celé je to chytré, neošizené, jistě drahé, ale právě proto, že to je chytré, tak to nemuselo být extrémně drahé.
Čtěte také: Život s úsměvem a ohledem na přírodu
Nevím, jestli je to tím, že dnes točí společnosti jiného typu, než byli donedávna slavní filmoví a cinematičtí dinosauři. Mluví se o fenoménu Netflixu či HBO. Jistě se našli diváci jiného typu, jiný typ sledování. A tím pádem zřejmě i jiný způsob financování. Tohle nemůže jít do kin. Ale tím pádem se tyto digitalizované produkty budou jistě distribuovat i ilegálně, a tedy zdarma. Přesto na tom ale tvůrci nějak vydělávají.
Psychiatr (The Alienist)
Platí vlastně totéž, co bylo řečeno o předchozím seriálu. Jsem laik, amatér, nerozumím tomu odborně. Ale jasně vidím, že dnes - vlastně, co tím myslím, posledních deset let, snad patnáct? - se filmaři naučili docela jiné postupy. Digitální kamery dokážou dělat zázraky, filmaři se s nimi taky naučili pracovat docela jinak, neobvyklé pohledy, úhly, zcela jiná práce s barvami. A to nemluvíme o tom, co všechno se dá udělat v následné práci s filmem na počítači. Barvy, dodatečné zaostřování a rozostřování, digitální triky.
Neuvěřitelná je výprava - člověk vidí, že to je neošizené, že to muselo dát spoustu práce a stát obrovské peníze. Kulisy, kostýmy, spousty statistů. Kdysi se to nedalo, peníze byly limitujícím faktorem, tak se to všelijak šidilo - a bylo to znát.
A ještě jedné věci jsem si všimnul u těchto filmů „z posledních let“. Nevím, jak se tomu říká, jistě to má nějaký odborný název - zkrátka ty úvodní titulky filmu, kde je název, tvůrci, obsazení atd. Přitom zpravidla běží nějaká počítačově vytvořená animace a jde zajímavá hudba. Všímám si, že „v poslední době“ jsou tyto výtvory tak nějak tuctové, zřejmě to dělají jiní čarodějové než vlastní tvůrci filmu, jistě jsou na to už specializované firmy. Ale tím tuctové nemíním nijak špatné, kýčovité. Naopak. Je to chytré, je to umělecké, má to ducha a šmrnc.
Ale - jak říkám: Už to začíná být nápadné, jak se tyto úvodní titulky k různým filmům a seriálům začínají sobě podobat jako vejce vejci. Jinak je tento Psychiatr opět něco jako psychothriller, tentokrát opravdu hororově strašidelný a nervy drásající, ale v druhém plánu také do jisté míry „psychologický“, tedy inteligentně reflektující právě onu psychologii jako obor a problematizující ji jako obor. Dobré podívání.
Čtěte také: Eko prací prášky: Jak vybrat ten správný?
Druhá řada je snad ještě dokonalejší než první. Nebo aspoň si toho víc všímám. Muselo to být neuvěřitelně drahé. Spousta statistů, množství kostýmů a poctivých rekvizit, na ničem se neškudlí, i když jde o záběr několikasekundový, vše je opulentně vybaveno. A není to jen ve výpravě a kulisách. Totéž se týká vedení herců, scénáře, střihu. A hlavně kamery, nevšedních možností, jež dnešní digitální technika skýtá, efektní záběry z ptačí perspektivy, asi z dronů. A ty barvy! Samozřejmě to bude spousta práce, která se dělá dodatečně na počítači, je tam nepochybně hodně dokreslovek a počítačových animací. Ale vše velmi vkusné, ne dryáčnické.
Vraždy na přelomu století
Polsko, Krakov. Člověk může aspoň srovnávat. Právě s předchozím Psychiatrem. Odehrává se to zhruba v téže době. Ale úroveň zpracování je tisíc k jedné. Americký Psychiatr je neskutečně dokonalý. Jasně: Na to v Evropě jen tak někdo nemá. Hlavně peníze… Na polském upoceném pokusu může člověk jen demonstrovat neumětelství, marnou snahu.
Já si ale všímám třeba i takových detailů, jako jsou stromy - v parcích, v lesích. Kdysi jsem viděl nějakého Sherlocka Holmese natočeného Rusy. Už ten pohled do krajiny jasně detekoval, že jde o něco naprosto jiného, než je anglická krajina. Zvláštní - pozná se to podle stromů. Ty v Rusku - a stejně tak v Polsku - jsou prostě škaredé, košťata, neforemná, křivě rostlá.
A vůbec je kdejaký záběr do krajiny či části lesa obrázkem o stavu celé společnosti. Neudržované, nešlechtěné, nevytříbené, neopravované… Angličani by ty stromy v parku, krajině, v lese asi už dávno vyměnili, nahradili lepšími, kultivovanějšími, s hezčími korunami. Toho jsem si všímal i ve vídeňském Pratru - stromy se tam průběžně ještě před tím, než jim skončí životnost, obměňují, nenechávají je růst jen tak zbůhdarma, stromy v městském parku mají být pěkné.
Nevím, co na tom ti intelektuálové a kinomaniaci mají. Mně to nedalo naprosto nic. Filmařsky na tom nevidím naprosto nic zajímavého ani zvláštního. Jasně, démon alkoholu, to je téma. Ale už bylo tolikrát probráno, ze všech stran pojednáno, literárně, umělecky - a mnohem hlouběji a líp. Toto byla v podstatě jen ilustrace jakéhosi psychologického rádoby experimentu. Pramálo nosný příběh, chabá románová struktura vývoje fabule, zápletky i zrání postavy (postav). Vizuálně nic.
Čtěte také: Citrusová kůra jako zdroj ekologického plastu
Mank
Vypadá to inteligentně. Hodně slov, moc mluvení, inteligentního. Pro intelektuály, kteří se zajímají o film. To já ale nejsem. Jaksi jsem na to neměl trpělivost, dělalo mi problémy sledovat myšlenkovou linii, uvědomovat si asociace. Jsem výjimka - asi radši čtu, než poslouchám. Možná bych si spíš ty intelektuálštiny přečetl. Ale stačila mě zaujmout hudba, Trent Reznor, toho znám.
Zoufalství a naděje
Docela zajímavé. Konečně film, který mě přinutil k zamýšlení. Něco tom vím - o té osamělosti křesťanské existence… A možná i o té osamělosti eko aktivisty… Docela dobře rozehraná myšlenková partie. I filmařsky přiměřená forma. Jakoby statická kamera, jako by to točil amatér, dlouhé záběry někam, kde se nic neděje, schválně.
Takže v podstatě fajn. Až na ten konec. Jaksi autor nevěděl, co s tím, jak to drama přivést k vyvrcholení, katarzi. Konec byl blbý. Tím si to u mě pokazili.
Nadějná mladá žena
Ondřej Štindl napsal pár pochvalných slov, tak jsem po tom sáhnul. Ale nic moc… I kdybych nic o tom nevěděl, tak mi u některých scén bylo najednou jasné, že to musela natočit ženská. A nejde o ten obsah, o feministický lynč machistických násilníků. Spočívalo to v koncipování obrazů, umisťování hrdinky do kompozice scény… Jakýsi romantismus, sentiment, i když ne úplně blbý, ale přece jen blbý tím, že tak okatý. Celkově to ale bylo přepjaté - ten feministický lynč.
Hříšnice (Hříšná duše, Sinner)
Nic pro mě, na můj vkus přepsychologizované. Ale jinak je to ilustrace obecného problému - nakolik je duševní nemoc polehčující okolností u soudu.
Had
Seriál. Po dvou dílech jsem to vzdal. Jsem citlivý člověk a tohle je na mě moc depresivní. Těžko to nesu, když musím přihlížet čirému zlu. Ten chlap lže, manipuluje, ubližuje, je zcela prost jakékoli rudimentární morálky. Psychopat? To je snad něco ještě horšího, vtělené zlo. Mně to naplňuje hnusem, jsem z toho pak otrávený. Ta bezmoc tváří v tvář tomuto vykloubení veškerých norem… Tím neříkám nic o filmu či seriálu jako takovém. Atraktivní prostředí. Možná tím hůř. Právě ta jihovýchodní Asie nám vyvolává asociace oněch jiných norem, či přesněji neexistence jakýchkoli nám známých civilizačních norem - možná právě kvůli hustotě tamního obyvatelstva a jeho pestrosti.
Sorjonen
Severské detektivky už nudí, zejména když člověk vidí, že se je naučil dělat kdekdo, jak na běžícím pásu. Třeba ta úvodní znělka s písničkou je klišé, jaké umí už i Češi, dokonce i Poláci nebo Slováci. I když samozřejmě uznávám, že je to dobré, profesionálně zmáknuté. Ale konkrétně tahle finská podoba minimalismu je disgustující - všechno v šedé, ložní povlečení v kombinaci černé a šedé. Nikde tzv. obyčejní lidé, nikde staří, hnusní. Všechno vydesinfikované, prázdné, pravoúhlé. Ikea noir.
Já vím, je to záměr, těch padesát odstínů šedi je beztak dělaných dodatečně v počítači. Ale po pár dílech to postupně opouštím. Jsem si jist, že bych se stejně k tomu už nikdy nevrátil. A že nebude mi to chybět. Ale netvrdím, že je to špatné.
Mare z Easttownu
Tak tohle je po dlouhé době seriál, který člověka chytí. Krimi formát je vlastně podružný. To, co skutečně upoutává, jsou kupodivu postavy, ale postavy tak obyčejné a každodenní, že je to až s podivem, že člověku tak lezou pod kůži - asi právě tou všedností a obyčejností. Možná by se to dalo srovnávat s českou vlnou šedesátých let - takový ten existencialismus…
Člověk si uvědomuje, jak je vlastně nesmírně těžké zahrát postavu, aby působila naprosto obyčejně a přirozeně. V tom je herecké mistrovství.
Zavolejte porodní sestřičky
Nevím, mám-li se stydět za to, že se dívám na něco, co dávají na ČT1, kanálu pro důchodce, a to v odpoledním čase, kdy se dívají akorát tak důchodkyně. Filmařsky teda naprosto nic. Ale já to beru jako dokument. Studuju život poválečné Anglie, srovnávám s naší tehdejší situací. A přitom je to tak velice miloučké, že ano - no jako pro důchodce, aby si je televizní kanály nevyplašily, všechno pozitivní, nerozrušující, neznepokojující, neprovokující, neinspirující. Jako oddechovku to beru. Ale pouštím si to z internetu opravdu jen, když nemám nic lepšího na práci. Hraje tam Miranda. A hraje opět sama sebe. Aspoň že je tam tenhle komediální prvek.
Naši Četníci z Luhačovic a z Brna a kdovíodkud jsou taky dělaní na tento způsob - aby bylo všechno pozitivní, milé, rozšafné, zkrátka biedermeierovské, gemütlich… Ty segmenty populace, které se ještě dívají na televizi (tedy klasické vysílání klasických televizních stanic), přesně tohle naplní takovou tou spokojeností a důvěrou, s níž si zase znovu ten svůj kanál zapnou. Nic proti tomu, asi je toho třeba. Takových kanálů.
Dalo by se samozřejmě spekulovat, co je to za návykovou látku, co je to za jed, obalený tím sladkým, co se tady jisté části spotřebitelů a voličů servíruje. Nějaké narkotikum, sedativum. Přesně tak státy a společenské a ekonomické elity dávkovaly v 19. století davům řepný cukr, který se tehdy začal průmyslově vyrábět. Ne nadarmo se tomuto filmovému artiklu říká limonádka…
Sestřičky ovšem, kromě toho, že plní tuto roli, mají přece jen vždycky nějaké morální povzbuzení, nějaký velmi nepatrný poukaz k jakési existenciální problematice, k povědomí o tragice života, lehounkou výzvu k zamyšlení, špetičku moudrosti, ale bez otravného karatelství a kazatelství. Nemůžu nezmínit vynikající český dabing. Většinou je dabing na škodu. Ale tedy je kongeniální.
Bancroftová
Zajímavé. Netradičně nastavený detektivní příběh. Provinční městečko E.
Musím sem dávat i filmy, které jsem neviděl, dokonce i takové, které jsem ani nechtěl vidět. Tak třeba tohle bych fakt nemohl. Už z toho, co je předem avizováno, je mi zjevné, že by se mi přitížilo. Já fakt ty Rusáky nemám rád. Ne jako národ. Ale vlastně možná opravdu jako celek, už kvůli tomu, že jsou utváření tak, jak jsou, že to mají v krvi. Po krk v bahně, ale furt namyšlení až na půdu.
Ti jejich carové a úředníci je dřou na sucho tupým nožem - ale oni jsou suverénně přesvědčení, že mají ten nejlepší systém, že jsou mistři světa. Jen proto, že jejich kurvy si vyjdou ven pěkně naaranžované, že jejich zbohatlíci se předvádějí víc než zbohatlíci na Západě, si ty miliony zbídačených bábušek a báťušků myslí, že žijí v nejlepším z možných světů.
Vražedné záhady slečny Fisherové
Na první pohled se zdálo, že by nás to mohlo bavit - už kvůli době, v níž se odehrává. Po prvním dílu jsem viděl jasné trhliny ve všem - už ve scénáři, dále v režii, střihu, vedení herců… Jak píšou baby v diskusích - ty kostýmy jsou úchvatné. Ano, dodávám, a to je taky všechno… Stálo by to za detailní rozbor - a mohli bychom na tomto seriálu demonstrovat chyby, jakých by se filmaři neměli dopouštět. Ne že by to bylo vysloveně špatné, totální sračka.
Útěk z vězení v Dannemoře
Tohle je hodně zajímavé. Jednak zřejmě dobře natočené. Tak, že člověk vlastně ani tu filmařskou formu nevnímá. Tedy natočené hodně přirozeně. Což je dost velké umění. Atraktivita je zajištěna tím krajně nevšedním prostředím - komunity kriminálu na okraji společnosti. A zajímavé jsou i postavy - totiž tím, jak jsou naprosto okrajem společnosti, totiž její spodinou.
V jistém smyslu to připomíná českou vlnu 60. let - obyčejní lidé, život, jaký opravdu je. Všichni jsou malí, hloupí, extrémně malí a hloupí, totální vypatlanci, vězni i ti civilové. Žádné ideje, nic vznešeného, jednorozměrné živoření. Ale kupodivu jsou tyto antipostavy, nehrdinové vykresleni tak sugestivně, že to člověka strhne. Na Ameriku naprosto nezvykle natočený seriál.
Ladybird
Nejsem asi kompetentní to posoudit, je to zřejmě ženský film… Tisíce a tisíce příběhů o strastech dospívání byly napsány a natočeny. Stovky z nich i uměleckým způsobem. A desítky z nich opravdu dobře, snad nadčasově. Tenhle k nim ale určitě nepatří. Ani nevím, proč jsem se na něj podíval. Četl jsem kdesi nějakou pochvalnou recenzi. Možná by to mohlo spadat prostě do nějakých terapeutických prostředků. Něco jako komunikace. Pojďme a vyprávějme si ty příběhy. Příběhy léčí.
Ale umění je přece jen něco víc než terapie (i když má třeba i onu funkci katarze). Film by měl umět víc než jen vyprávět příběh, popsat nějaké situace, zápletky. Určitě by to pomohlo spoustě děvčat - a určitě i kluků - nahlédnout sebe sama. Reflexe sama už je diagnózou i terapií. Ale s uměním to nemá nic společného. Filmařsky naprosto prázdné. Tedy filmařské řemeslo bylo jen na zcela základní úrovni. Naprosto zbytečný film, vyhozené peníze, ztráta času.
Osobnostní rysy a mezilidské vztahy
Někdy slýcháme rezignované nebo podrážděné postesknutí: "On je v něčem báječný, ale žít se s ním nedá" a obdobné: "Skvělá ženská, ale vydržet s ní nejde". Taková hodnocení souvisí s velmi svéráznými rysy posuzovaných. V naší knize najdete vysvětlení "kdo je kdo" mezi těmito neharmonickými osobnostmi. Oslovení "Ty psychopate!" je urážlivé. Především proto, že v povědomí předem vyvolává představu patologické osobnosti. V našem pojetí vnímáme psychopata jako člověka, u něhož se zaměřujeme na patologii jeho mezilidských vztahů. Je to osobnost vztahově nepřizpůsobivá.
V naší knize se použití termínu psychopat nevyhýbáme. Vnímáme jej ovšem ve smyslu hovorového označení "je to takovej psychouš" nebo "magor". Vrcholem pozitivního přístupu by mohl být termín "blázínek, ale náš". Pozornost věnujeme tomu, jak s podobnými lidmi jednat. Píšeme, jak s psychopatem přežít, a když to opravdu nejde - a vy se rozhodnete řídit radou MUDr. R. Honzáka: "Při setkání s psychopatem doporučuji okamžitý úprk." - poradíme vám, co máte udělat, kdy a jak uskutečnit psychiatrovo doporučení. Nepodporujeme iluze. Inu - byli jsme před psychopaty a budeme i po nich. Potvrzuje to i otištěná zpověď oběti psychopata - ženy, kterou k budoucí partnerské volbě zřejmě předurčilo problematické dětství.
tags: #ekologicky #magor #psychopat
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]