Ekologické Osevní Postupy: Principy a Význam

Pod pojmem ekologické zemědělství si většina z nás představí pěstování plodin bez zbytečné chemie. A skutečně je tomu tak. Nic ovšem není tak jednoduché a aby vše fungovalo přesně tak, jak má, je zapotřebí, aby ekologičtí farmáři dodržovali spoustu vzájemně provázaných postupů. Jedním z faktorů, na který je při produkci biopotravin kladen opravdu velký důraz, je biodiverzita.

Biodiverzita velmi zjednodušeně označuje rozmanitost života ve všech jeho formách a je důležitým předpokladem pro zachování přírodních procesů. Ekologická pole v krajině jednoduše poznáte podle různorodosti plodin, které se vzájemně dobře doplňují.

Z obilnin se obvykle pěstují například pšenice ozimá, pšenice špalda, žito, oves, ječmen, pšenice jednozrnka, dále plodiny jako je vojtěška nebo třeba luskoviny a druhově bohaté směsky, které se využívají jako krmiva a meziplodiny. Pestrý a vyvážený osevní postup a návrat maximálního množství organické hmoty zpět do půdy rovněž zajišťuje, že na poli najdeme i nepřeberné množství nejrůznějšího hmyzu, brouků a motýlů.

I v sadech a na záhonech musí být dodržována určitá pravidla. Pěstování lokálního, sezónního bio ovoce je založeno na volbě vhodných podnoží a odrůd vysázených na vhodném stanovišti s co největší druhovou rozmanitostí. Čím více druhů totiž žije uvnitř sadu i v jeho okolí, tím větší je pak jeho ekologická stabilita. Ekologické zelinářství má podobné zásady jako ostatní rostlinná produkce na orné půdě.

Ať už v okolí polí, nebo sadů, během produkce biopotravin není používána zbytečná chemie. Díky biodiverzitě mají totiž škůdci většinou své přirozené predátory, kteří je zvládnou eliminovat. Hospodáři však mohou sáhnout po povoleném přípravku na ochranu rostlin pro ekologické zemědělství, často na bázi výluhů z bylin nebo například mikroorganismů. Hnojení musí být rovněž prováděno ekologicky, a to pomocí hnoje hospodářských zvířat, kompostem nebo zeleným hnojením.

Čtěte také: Život s úsměvem a ohledem na přírodu

Osevní postupy jsou ústředním prvkem ekologického hospodaření. Sestavit je však nebývá úplně jednoduché, často se musí přizpůsobovat daným podmínkám a je třeba vzít v úvahu mnoho faktorů. Výskytu řady nemocí a škůdců lze zabránit, zařadí-li se mezi příbuzné druhy dostatečně dlouhá pěstební přestávka.

Již staří Římané používali promyšlený osevní postup: jeden rok plodina a jeden rok úhor, tj. spontánní travní porost a pastvinu pro dobytek. Již první zemědělci rychle přišli na to, že opakované pěstování stále stejné plodiny vede k problémům. Kolem roku 1800 lidé objevili pozitivní vlastnosti jetele. Z této doby pochází pořekadlo, že louka je matkou pole.

Na otázku lze jednoznačně odpovědět ano i ne. Neexistuje jeden, nýbrž mnoho optimálních osevních postupů. Podle toho, na co klademe důraz, podle plodiny, kterou pěstujeme, mohou existovat různá řešení. Zatímco v polní produkci je poměrně jednoduché zachovávat s pár plodinami spořádaný osevní postup, v zelinářství je to výzva. Navíc je vzhledem k vývoji počasí zapotřebí občas improvizovat, aby se jednotlivé plodiny dostaly včas do země. Proto je důležité znát základní principy, aby se člověk v hektickém každodenním provozu dokázal správně rozhodnout.

Pro ekologický podnik k osevním postupům v podstatě nejsou nutné žádné směrnice. Vzhledem k nepatrným možnostem přímé intervence ani není možné zásady střídání plodin ignorovat. Dříve či později - a většinou dříve - se zemědělec, který je nebere v úvahu, ocitne v problémech. Tak je tomu nejen u osevních postupů s příliš vysokým zastoupením kukuřice, jejichž závadnost ukáže nejpozději výskyt bázlivce kukuřičného (který ke svému vývoji potřebuje kukuřici pěstovanou na tomtéž místě dva roky po sobě).

Zatímco osevní postup s převahou kukuřice je konvenčním úletem, existují i typické „biohříchy“ v osevních postupech. Jetelotráva a podsevy jetele skoro v každé plodině často vedou k jetelové únavě půdy, což je komplex nemocí, kvůli nimž se jeteli přestane na stanovišti dařit. Proto bývají v ekologických směrnicích u osevních postupů uváděny zásady nebo v některých případech i konkrétní zadání.

Čtěte také: Eko prací prášky: Jak vybrat ten správný?

Klasickou formou osevního postupu v zelinářství je vytváření skupin podle botanické příbuznosti. Plodiny se rozdělí do skupin podle své příslušnosti k botanické čeledi nebo podčeledi a mezi plodinami ze stejné skupiny se pak zachovává co největší časový odstup. Je to účelné z toho důvodu, že mnohé choroby a škůdci napadají jen několik málo kulturních rostlin a jejich příbuzných.

Příkladem je pochmurnatka mrkvová, která napadá jen mrkev, celer, pastinák a další mrkvovité rostliny. Padlí se sice vyskytuje na mnoha různých druzích zeleniny, ale téměř vždy se jedná o jiný druh této houby. To znamená, že padlí na polníčku nemůže napadnout okurky a ani padlí z okurek, ani padlí z polníčku se nepustí do rajčat. Totéž platí pro alternariovou čerň a další choroby. Jestliže se v případě uspořádaného osevního postupu dostanou do půdy spory nebo kukly, nenajdou v příštích letech hostitele a půdní organismy mohou tohoto škodlivého činitele odbourat.

Zatímco velké množství zeleniny patří k čeledím hvězdnicovitých (saláty atd.), brukvovitých (košťáloviny, ředkvička atd.) nebo mrkvovitých, resp. miříkovitých (mrkev, celer atd.), jsou také druhy, které s žádnou jinou zeleninou příbuzné nejsou, třeba novozélandský špenát neboli čtyřboč (kosmatcovité), batolka prorostlá (zdrojovkovité) nebo batát (svlačcovité).

Bohužel však existují i choroby a škůdci, jež se neomezují na jednu rostlinnou čeleď. Nejznámější z nich je zřejmě plíseň šedá (Botrytis cinerea), dalším příkladem jsou černé hniloby způsobované kořenomorkou bramborovou (Rhizoctonia solani) a bílé hniloby, jejichž původcem je hlízenka obecná (Sclerotinia sclerotiorum). Z živočišných původců můžeme jmenovat háďátka či drátovce, slimáky a v zemi žijící housenky můr. Boj se všemi těmito původci je velmi obtížný, navíc se někdy množí i v plodinách, na nichž není patrné žádné poškození (neplatí pro hmyz žijící v půdě). Prvním krokem je tedy obeznámit se s vývojovým cyklem a hostitelskými rostlinami problematického původce.

Při plánování osevního postupu je pravidlem rozdělovat plodiny podle tratí, tedy podle nároků na množství živin, zejména dusíku (celková potřeba N dělená počtem měsíců pěstování). Zeleniny s potřebou vyšší než 80 kg N/měsíc patří do první trati, a je u nich nutné přihnojení; potřebu nižší než 30 kg N/měsíc mají zeleniny třetí trati, které jsou v podstatě schopné pokrýt tuto potřebu z půdní mineralizace. Zeleniny druhé trati mají střední nároky na dusík, případně mají dlouhé vegetační období a zelené hnojení či statková hnojiva mají čas na to, aby přinesla efekt.

Čtěte také: Citrusová kůra jako zdroj ekologického plastu

Jak již bylo zmíněno na začátku, pochází dusík přirozeně z louky, přesněji řečeno z hlízkových bakterií žijících na kořenech leguminóz. Po zapravení alespoň jednoleté, dobré jetelotrávy můžeme očekávat přísun 50 kg N/ha. V následujícím roce se uvolní ještě dalších 20 kg N. Kromě toho je zdrojem dusíku také zapravená zelená hmota (a posklizňové zbytky). Jeho množství kolísá mezi 40 kg/ha z čerstvě zpracované zelené hmoty (čerstvý, snadno rozložitelný materiál) a 10-20 kg/ha a kg čerstvé hmoty z jetelotrávy, která už je o něco dál ve vývoji, až po slámu, která, jak víme, půdě dusík odebírá. Méně známé jsou rostliny, které dokážou zpřístupnit zdroje fosforu a draslíku pro jiné rostliny, jež by se k nim jinak nedostaly.

Jestliže se každý rok pěstují plodiny, u nichž je půda odkrytá v tutéž dobu, vyselektují se tím určité druhy plevelů. V zelinářství jsou typickými pleveli teplomilné druhy vyhledávající půdy s velkým množstvím živin, například ježatka, laskavec, merlík a šrucha. Pokud je naopak půda v květnu a červnu zakrytá, mívají tyto druhy mnohem větší problémy s klíčením. V polní produkci se dá velmi dobře uskutečnit střídání ozimů, jařin a okopanin. Každá z těchto skupin má své vlastní společenstvo plevelů. V zelinářství odpomůže od tlaku plevele občasné zařazení zeleného hnojení.

Zeleniny s vysokými nároky na ruční pletí se s oblibou pěstují po jetelotrávě, často však jde o zeleniny třetí trati, které nedokážou uvolněné živiny optimálně využít. Víme, že v ekologickém zelinářství musíme nejen brát, ale i dávat. Nástrojem, kterým můžeme posoudit, zda je tento poměr v rovnováze, je některá z jednoduchých bilancí humusu, například ta, kterou vyvinul Svaz německých zemědělských výzkumných ústavů VDLUFA.

Humusová bilance VDLUFA není řezbářským dlátem pro jemnou práci, ale spíše sbíječkou. Pro jednoduchý přehled a plánování (a právě k tomu se bilance humusu hodí) ovšem plně dostačuje a je poměrně snadno srozumitelná a použitelná. V této souvislosti je důležité myslet při osevním postupu i na započtení tzv. vedlejších produktů (sláma, namulčovaná tráva) a celkové použité množství kompostu a statkových hnojiv.

Osevní postup má v neposlední řadě vliv i na půdní strukturu. Ne všechno, co v zelinářství děláme, je pro půdu vždy příznivé. Právě pozdní mrkev na uskladnění se v závislosti na počasí často sklízí velmi pozdě, a půda tak dostane pořádně zabrat. Pro takovou půdu, a nejen pro ni, je proto dobré, když se občas zařadí klidový rok, kdy se od pěstování tržních plodin buďto úplně upustí, anebo se pěstuje pouze krátkodobá plodina.

Po zpracování půdy s hloubkovým účinkem (jen za velmi dobrého stavu půdy) lze pěstovat zelené hnojení s hlubokým prokořeněním půdy, například ředkev setou olejnou (v osevních postupech bez zastoupení košťálovin) nebo hořké lupiny. Tyto porosty musí na místě za dobrých růstových podmínek vegetovat alespoň 2,5 měsíce, aby mohly udělat svou práci. I vojtěška dobře a hluboko prokořeňuje půdu, musí však růst na místě alespoň jeden rok. Trávy velmi intenzivně prokořeňují horní vrstvu půdy, a mohou tudíž přispívat k výstavbě půdy a tvorbě drobtovité struktury. Tento účinek je tím větší, čím déle rostliny rostou. Jak ale víme, může jetelotráva jako předplodina vést k problémům s drátovci. V takovém případě je lepší pěstovat dvojí zelené hnojení po sobě s intenzivním zpracováním půdy v létě.

Je důležité si uvědomit, že ekologické zemědělství není jen o vyloučení chemie, ale o komplexním přístupu k hospodaření, který zahrnuje:

• Biodiverzitu: Podporu rozmanitosti života na polích i v okolí.
• Osevní postupy: Promyšlené střídání plodin pro zdraví půdy a omezení škůdců.
• Organické hnojení: Používání hnoje, kompostu a zeleného hnojení.
• Ochranu rostlin: Upřednostňování přirozených metod a omezení chemických zásahů.

Zásady pro umístění jednotlivých druhů zeleniny v osevním postupu:

• Hlavním pravidlem osevních postupů je nepěstovat na témže místě stejnou nebo úzce příbuznou zeleninu alespoň tři roky.
• Kromě toho tímto opatřením udržujete půdní úrodnost i strukturu a omezujete výskyt chorob, škůdců i plevelů.
• Zelenina se podle nároků na živiny dělí do tří skupin: zelenina I., II. a III. tratě.

Rozdělení zeleniny podle nároků na živiny:

Pro udržení půdní úrodnosti má obzvláště v ekologickém zemědělství zásadní význam vhodný osevní postup a zařazování meziplodin. Ekologické zemědělství chrání půdní úrodnost lépe než konvenční zemědělství, neboť obsah organické půdy je obvykle vyšší v ekologicky obhospodařované půdě.

Organicky obhospodařované půdy vykazují vyšší biologickou aktivitu. Před erozí chrání ekologické půdu ekologické zemědělství lépe než konvenční.V ekologickém zemědělství plní osevní postup mnoho funkcí a proto musí být sestavený mnohostranně.

Proto ekologickým zemědělcům připomněla známá biologická, pěstitelská i organizační pravidla sestavování osevních postupů. Zdůraznila význam zařazování jetelovin a luskovin a význam zařazování využívání zeleného hnojení (podsevy, strništní meziplodiny) jako zdroje organických látek a zajištění co nejdéle trvajícího vegetačního krytu, pokud možno i přes zimu.

Meziplodiny (především letní strniskové meziplodiny a strniskové podsevy) jsou zdrojem snadno rozložitelné organické hmoty, která stimuluje organické pochody v půdě. Organická hmota z kořenů a nadzemních částí rostlin zlepšuje fyzikální vlastnosti (zejména strukturální stav půdy), před zaoráním přispívá k ochraně půdy před vodní větrnou erozí a k lepšímu využití srážek v meziporostním období.

Neopomenutelný význam meziplodin spočívá v poutání živin z půdy v biomase rostlin a jejich postupném zpřístupňování a omezování jejich vyplavováním (především dusíku). Zejména při specializaci rostlinné výroby, především při hospodaření bez chovu skotu, plní meziplodiny na zelené hnojení funkci zlepšujících plodin a přerušovačů obilních sledů.

Z ozimých meziplodin jsou to např. jílek mnohokvětý, vikev huňatá, inkarnát, peluška, žito ozimé či řepka ozimá. Z letních a strniskových meziplodin jsou to slunečnice roční, bob koňský, řepice, pohanka, vikev setá, svazenka, peluška, vikev setá či hořčice bílá.

tags: #ekologicky #osevni #postup #principy

Oblíbené příspěvky:

• Jak bojovat s environmentálním žalem
• Strategie EVVO v České republice
• Přečtěte si více o subtropických krajinách
• Tipy pro výběr koše na linku
• Likvidace aut Jablonec nad Nisou