Sebeupálení ekologického právníka a reflexe protestních činů

Protestní sebeupálení amerického právníka Davida Buckela prošlo v médiích, zejména českých, téměř bez povšimnutí.

Veřejnost znala Buckela jako hlavního advokáta v kauze mladého transsexuála zavražděného v Nebrasce, která inspirovala oscarový film Kluci nepláčou.

Když v roce 2008 končil David Buckel s právnickou praxí, začal se intenzivně zajímat o environmentální otázky. Zaujalo ho kompostování, zázračná přeměna odpadů velkoměsta, slupek zeleniny, pomerančové kůry, kávového lógru a zbytků po grilování, na voňavý, živinami bohatý substrát, plný pozorovatelného i neviditelného života.

Povzbuzen výzvou Baracka Obamy k dobrovolnictví vybudoval v Brooklynské botanické zahradě komunitní kompostovací středisko, největší ve Spojených státech, které ročně zpracovalo 225 tun organického odpadu. Středisko, ležící v sousedství Prospect Parku, bylo postaveno na práci dobrovolníků, používalo solární a větrnou energii. David vše do detailu promyslel a funkčně zorganizoval.

Na fotografiích a videosnímcích vidíme specifickou estetiku, pravidelné řady hromad kompostu, mezi nimi dokonale umetené chodníčky, podle velikosti seřazené pracovní nástroje, vidle, lopaty a kolečka, kontejnery se zralým substrátem tříděné podle velikosti a barvy.

Čtěte také: Život s úsměvem a ohledem na přírodu

To základní však měl David se soukmenovci, kompostujícími kdekoliv na Zemi, společné: měl ke kompostu citový vztah. Je radost podstrčit životodárný substrát rostlině, podpořit vegetativní růst.

Brooklynská kompostárna svůj produkt organizovaně transportovala na komunitní zelinářské záhony rajčat, salátu a mangoldu, ale David Buckel a jeho nejbližší spolupracovník Domingo Morales kompost roznášeli, kam se hnuli. Nosit v igelitce kompost do veřejného parku je jistě činnost pošetilá. Ale David zřejmě přilepšoval rostlinám i ve chvílích, kdy se hotovil k sebevraždě.

Kdo znal Davida Buckela blíž, hovoří o jeho charakteristickém zjevu a o paradoxních rysech jeho povahy. K soudu se vždy dostavil v bezvadném, barevně vyladěném oděvu, jeho pracovna byla uklizená, až sterilní. Sám říkal: „Kdybych nebyl právník, asi bych byl inženýr.“ Cokoliv dělal, bylo prý detailně racionálně promyšleno až na hranici obsese.

David postupoval systematicky i při myšlence na sebevraždu. S předstihem si vyhlédl pokračovatele, zasvěcoval ho do provozu, řízení a administrativy kompostování, kompletoval adresář. Pro Davidovo puntičkářství bylo příznačné, že osudného rána 14.

Přesnost a akurátnost David Buckel spojoval s odvážným idealismem a se smyslem pro humor. „Byl vášnivý a velice idealistický,“ říká Evan Wolfson, který s Buckelem pracoval v Lambdě Legal.

Čtěte také: Eko prací prášky: Jak vybrat ten správný?

Kolegové právníci i někteří ekologičtí aktivisté mu měli za zlé, že nedokázal hledat kompromisy a taktizovat. Běžná pragmatická praxe advokátů, hledající mezery v zákonech, mu byla cizí.

S environmentálním hnutím sympatizoval Buckel jako právník i jako soukromá osoba; znepokojovaly ho změny v ochraně přírody po nástupu prezidenta Trumpa. Měl odpor k plýtvavému americkému blahobytu, lunch si nosil modrém plastovém sáčku, ve kterém dostal ráno noviny, do práce chodil pěšky.

Pochopitelně: psychologie a sociologie rozpracovaly téma sebevraždy, altruismem se zabývá filosofická etika, ale sebevražda motivovaná environmentálním altruismem, to tu ještě nebylo.

Selžou-li analogie, v pokusu pochopit Buckelovo jednání se obracíme k historii. Znovu se ukazuje, že náš pohled na život je ovlivněn křesťanstvím víc než tradicí antickou. Buckel chápal sebevraždu v duchu filosofie pozdního Říma jako úctyhodný čin („honorable act“).

Byl mu blízký postoj stoicismu, podle něhož má jedinec bezvýhradné právo svobodně rozhodovat o způsobu svého života i o tom, kdy a jak ho ukončit. Ve svém prohlášení napsal: „Doufám, že je to úctyhodná smrt, která může posloužit ostatním.“

Čtěte také: Citrusová kůra jako zdroj ekologického plastu

Křesťanství antický pohled odmítlo, pod jeho vlivem dodnes pohlížíme na sebevraždy s odsudkem a na sebevrahy skoro s jakousi štítivostí. Maryčka Magdonova patří za hřbitovní zeď. Zdá se, že podle většinového názoru tam patří i David Buckel.

U nás se novináři dotkli dramatické události v Prospect Parku jenom zběžně, na úrovni senzačního zpravodajského sdělení. Komentář byl publikován z pera Zuzany Vlasaté v Deníku Referendum a Martina Uhlíře v Respektu.

Ano, máme Palachovo náměstí, Palachovy ulice, Palachovu posmrtnou masku, Palachův hrob, Palachovy koleje. Psychiatrickou interpretaci, která by zpochybnila Palachův politický význam, jsme nepřipustili.

„Nejsem sebevrah!“ opakoval Jan naléhavě v popáleninovém centru. Frustrace národa a potřeba sebepotvrzení přemohla hlubinnou nevoli, kterou Evropané k sebevraždě chovají; církevní představitelé přehlédli nekřesťanskou povahu Palachovy sebevraždy, kardinál František Tomášek doprovodil Janovu rakev za zvuků pražských zvonů.

Evangelický teolog Jakub Trojan, který Palacha pohřbíval, neviděl v Palachově činu „sebevraždu ze zoufalství, ale sebeoběť, která má úžasnou hodnotu“.

Obecný význam Palachova činu vyzdvihl v neděli 26. ledna 1969 papež Pavel VI. Etická teologie oživila téma táhnoucí se od dob patristiky, které rozlišuje „sebevraždu“, „sebeoběť“ a „mučednictví“.

Pro politicky motivovanou protestní sebevraždu, jejímž záměrem je oslovit co největší počet lidí, je důležitý způsob a místo provedení. Sebeupálení na frekventovaném místě je tradicí ověřený efektivní způsob, jak upoutat pozornost.

Dramatická fotografie mnicha Thich Quang Duca, protestujícího proti perzekuci buddhistů v jižním Vietnamu, se stala inspirací pro sebevrahy všude na světě. Jan Palach se rozhodl pro Václavské náměstí u rampy Národního muzea ve 14:30, v době největšího ruchu, kvaker Norman Morrison spáchal sebevraždu na protest proti válce ve Vietnamu naproti Pentagonu. Na podzim 1968 se Ryszard Siwiec upálil na protest proti invazi sovětských vojsk do Československa na varšavském stadionu. David Buckel se upálil před úsvitem v ústraní vylidněného parku a spolehl na šíření svého sdělení prostřednictvím elektronické pošty a medií. Nešlo mu o pozornost přihlížejících, kolemjdoucích se stranil.

Jan Palach adresoval konkrétní požadavky politikům („okamžité zrušení cenzury, zákaz rozšiřování ZPRÁV“) a stanovil termín pro jejich realizaci. Od „lidu“ očekával, že se probudí z letargie a politiky podpoří generální stávkou („jinak vzplanou další pochodně“).

Buckel neformuluje konkrétní požadavky; o environmentálních problémech hovoří prostřednictvím změn klimatu a používání fosilních paliv. Několikastránkové prohlášení jindy tak exaktního právníka se kupodivu neodvolává na čísla, na statistiky o globálním oteplování, ale neobsahuje ani vykřičníky.

Přijmout odkaz Jana Palacha se nám nezdálo těžké - lid byl ochoten v den pohřbu znovu vyjít na náměstí. David Buckel lid zaskočil. Jeho sebevraždu vytěsňujeme a schováváme se přitom za křesťanské hodnoty.

Když v lednu uspořádaly italské kapely z prostředí krajní pravice koncert na památku Jana Palacha, vyvolalo to rozruch v Česku i v Itálii. Inspirace českým studentem, který se upálil na protest proti společenské letargii po sovětské okupaci, neslábne v italské ultrapravici ani po 50 letech.

Palach a jeho čin jsou námětem řady skladeb radikálně pravicových skupin.

„Náměstí, prázdné ulice, jen člověk a oltář, čestná oběť, mladík umírá v ohni,“ stojí například v textu písně „Jan Palach“ skupiny Compagnia delľ Anello. I ona byla mezi ohlášenými vystupujícími na kontroverzním koncertu za Jana Palacha.

Texty těchto skupin o Palachovi vyšly vloni dokonce v českém překladu. Vydal je web Délský potápěč, který dává prostor teoriím o nerovnosti ras a třeba členy ultrapravicové Lidové strany Naše Slovensko Mariana Kotleby označuje za „disidenty 21. století“.

Proti koncertu protestovala česká ambasáda v Římě, čeští studenti i skupina senátorů. Je justice připravená na podobné ataky?

Proč je právě Palach pro italskou ultrapravici dlouholetým idolem, popsal v lednu filozof Václav Bělohradský, který v Itálii dlouho žil.

Oč nepřijatelnější podle něj bylo Palachovo sebeupálení pro italskou levici, která v něm viděla „uzavření politického pole pro dialog, odmítnutí politiky jako dialogu a především odmítnutí spolupráce uvnitř tábora (východního bloku, pozn. red.), v který italská levice věřila,“ o to atraktivnější bylo pro krajní pravici:

„Itálie je katolická země a tam je takový typ boje velmi nepopulární. Sebeupálení není pro katolíky legitimní forma protestu… Ale fašistům nebo radikální pravici se to líbilo. Oni pohrdali politikou. Nechtěli dialog, chtěli bojovat,“ vysvětloval Bělohradský, proč se Jan Palach stal pro italskou ultrapravici symbolem hned od počátku.

„Jan se klidně usmívá…“

„I já utíkal, i já měl strach, když jsem viděl tanky a svůj lid ve zmatku. Po cestě domů jsem lidem a mámě napsal mezi sutí ulic čtyři řádky. Zítra mě na ulici najdou mrtvého, umřu, aby si svět vzpomněl na Prahu. Den poté jsem se na to náměstí vrátil a mlčky daroval své tělo ohni,“ zní český překlad pasáže z jiné písně věnované Janu Palachovi, Primavera ’68 od skupiny ZPM.

Zmiňovaná kapela Compagnia delľ Anello má v repertoáru také píseň Alain Escoffier, o francouzském radikálním aktivistovi, který se v roce 1977 na protest proti sovětské politice upálil před pařížským sídlem společnosti Aeroflot. I v této skladbě ale dojde na Palacha.

„A v tiché Praze na náměstí, Jan se klidně usmívá: Je živý a se mnou,“ stojí v textu.

Na koncertě pro Jana Palacha v lednu u Verony měl vystoupit i písničkář Gabriele Marconi, na plakátech zvoucích na akci byl hned na prvním místě. Také on se v repertoáru odvolává mimo jiné na Jana Palacha, konkrétně v písni Vzpomínky (Ricordi):

„Moje kosti vězí v centru Prahy, má krev teče Paříží, má kůže je teď buben svolávající k pochodu z Derry do Belfastu. Vzpomínej evropský válečníku, cesta odsud až na onen svět byla dlouhá, ale při tvém příchodu propukl radostný jásot,“ zpívá Marconi.

Česká sbírka textů italské ultrapravice věnovaných Janu Palachovi píseň interpretuje takto: „Skladba evokující velké obrazy - pro kulturní horizont radikální pravice příznačné - evropského kamenného, bronzového a železného věku, raného a vrcholného středověku i věku moderního, kdy na ‚sluneční stezku‘ k Elysiu přes lidské věky žijících evropských hrdinů vykročil v boji za svobodu svého lidu rovněž Čech Jan Palach.“

Kdo šíří texty o Palachovi

Web Délský potápeč, jehož nákladem publikace vyšla, v sekci odkazy zmiňuje kromě jiných i stránky německých krajně pravicových médií nebo médií blízkých utltrapravici (například Sezession, Zuerst!, Junge Freiheit či Free West Media). V rubrice „Disidenti 21. století“ přináší mimo jiné několik rozhovorů se sympatizanty či členy krajně pravicové Lidové strany Naše Slovensko (ĽSNS) Mariana Kotleby.

Web přinesl například rozhovor s Milanem Mazurkem, poslancem za ĽSNS, kterého soud v Banské Bystrici loni (tehdy nepravomocně) odsoudil k pokutě pět tisíc eur za rasistické výroky.

Mazurek při svém vystoupení v alternativním žilinském rádiu Frontinus v roce 2016 mluvil například o „komunitě cikánských asociálů“ a tvrdil, že „cikáni si z plození dětí nebudou smět dělat byznys“.

V článcích na webu Délský potápěč se také opakují odkazy na krajně pravicové celoevropské hnutí identitářů. V sekci „Biologie a ekologie“ se zase stránka věnuje mimo jiné rozdílům mezi rasami.

Před třemi dny, na Den Země, se před budovou Nejvyššího soudu ve Washingtonu upálil klimatický aktivista a budhista Wynn Bruce na protest před nečinností vlády tváří v tvář klimatické krizi. Co mě na tom frustruje, je to, že zatímco ta palachovsko-zajícovsko-siwiecovská nejvyšší oběť je součástí národního kánonu, učiva základní školy, místopisných názvů, seriálů a pravidelných vzpomínkových aktů, smrt Wynna Bruce nestojí pomalu nikomu ani za zmínku, nebo dokonce za zamyšlení. (Nenašel jsem o tom žádný český článek).

tags: #ekologicky #pravnik #se #upalil #kdo

Oblíbené příspěvky:

• Příklady ekosystémů
• Ekologické střechy
• Hmotnost odpadkových košů
• Inspirace pro motorkářský výlet do přírody
• Brněnská recyklace stavebních materiálů