Ekologické problémy Evropy

Ekologické problémy současnosti jsou vnímány jako důsledek moderní doby, moderního způsobu života. Naše civilizace však není první civilizací, které začínají tyto problémy přerůstat přes hlavu. Většina rozvinutých civilizací, které zanikly, se taktéž potýkala s proměnami přírodního prostředí, které si částečně zavinily. Pohled do minulosti by zvláště v tomto případě měl přispět k zamyšlení nad tím, jestli a co můžeme pro prostředí kolem nás udělat.

Dnes nás trápí globální oteplování, stoupání hladiny moří, znečištění prostředí. Co však trápilo lidi v minulosti? S jakými ekologickými katastrofami a problémy se museli potýkat? Podíváme se do minulosti Evropy, jak na tom byli předchůdci naší civilizace.

V první řadě je důležité zmínit, že změny podnebí a počasí jsou přirozené. Tam, kde je dnes Florida, bylo dříve moře, kde je Severní moře, byl před 10 000 lety poloostrov Doggerland a je skoro jisté, že za nějakou dobu pod hladinou moře zmizí Benátky a kus Holandska, na druhé straně se zase zvětší dnešní Finsko. Tyto „velké“ změny jsou činností člověka ovlivnitelné pouze částečně, souvisí s pohyby zemských desek a s kolísáním hladiny moří, jsou spojené s cyklem dob ledových a meziledových. Výhodou je, že se jedná o změny velmi pomalé - počítáno měřítkem lidského života, z geologického hlediska jsou to děje relativně rychlé.

Celkově lze ekologické problémy člověka rozdělit na přirozené (např. Kolísání hladiny moří je dáno množstvím vody vázané v ledovcích, která je dána především teplotou na Zemi. A vše pramení z pohybu Země kolem Slunce. Země jako planeta, ani její oběžná dráha, nejsou zcela symetrické, také sklon zemské osy a způsob jakým se kolem ní Země otáčí, jsou proměnlivé. Tyto tři pohyby (pohyb Země kolem slunce, sklon zemské osy a pohyb země kolem ní) se nazývají Milankovičovy cykly. Každý z těchto cyklů má jinou dobu trvání periody - vše v řádech tisíců let a proto nejsou ani doby ledové a meziledové stejné. Liší se jak v délce trvání, tak i v intenzitě.

Cykly udávají hrubý rámec teplot a srážek na Zemi, od nich se pak odvíjejí mnohé další jevy, které mají na výslednou podobu počasí na zemi zásadní vliv (např. proudění v oceánech). Tyto nepravidelnosti v pohybu Země jsou základem podoby počasí. Další výkyvy do celku činitelů vytvářejících podobu počasí mohou vnést jednorázové události. Ty mohou být fatální, jako například dopad vesmírného tělesa, což je jedna z teorií o tom, proč vyhynuli na konci druhohor dinosauři. Anebo se může jednat o změny, které mají dopad jen dočasný. Příkladem mohou být erupce sopek, u nichž je známo, že mnohdy způsobily celkové ochlazení na zemi i o několik stupňů a to nikoliv lokálně, ale v rámci průměrné teploty na Zemi. Nejlépe dokumentované jsou erupce z období posledních 200 let, např. výbuch sopky Krakatoa, který snížil průměrné teploty na Zemi o 1,5 °C, přičemž teplota znova vystoupala k průměru zhruba za 5 let.

Čtěte také: Život s úsměvem a ohledem na přírodu

Tyto poklesy teplot spojené s erupcemi jsou způsobené obrovským množstvím popela, který se dostane do stratosféry a snižuje dopad slunečního záření na povrch planety. Řádově se jedná o kilometry krychlové popela. Tyto novověké dobře dokumentované erupce nám pomáhají pochopit, co se dělo při erupcích v minulosti. Za výrazný vliv erupce sopky na lidskou společnost v Evropě je považovaný výbuch Théry (Santorini, Řecko) v období doby bronzové. Odhaduje se, že tento výbuch byl 4 x silnější erupcí, než dobře dokumentovaná erupce Krakatoa. Právě tento výbuch je považovaný za jednu z inspirací k příběhu o zániku Atlantidy. K výbuchu došlo zhruba mezi lety 1600 - 1500 před Kristem. Důsledkem byla velká neúroda na celé severní polokouli, která je zaznamenaná od Irska po Čínu.

Jedna z teorií zániku Minojské civilizace se pojí právě s výbuchem Théry. Menší výbuchy, jako např. Vesuv v r. 79 AD, pak vedly pouze ke zničení jednotlivých měst, v případě Vesuvu Pompejí. Tolik k ekologickým problémům, které si člověk nezpůsobil. Nicméně nemálo problémů si člověk způsobil sám. Velkým problémem již od starověku byl nedostatek dřeva a změny související s odlesněním ve středomoří. Potíže byly dány jednak tím, že se jedná o důležitou stavební surovinu, ale také tím, že s odlesněním souvisí eroze půdy. Kvůli erozi sedimentu pak docházelo k posunu pobřežní linie o celé kilometry. Vznikaly močálovité oblasti, které byly pro život nevhodné a původně prosperující přístavní města - centra obchodu, upadaly.

Například u Thermopyl, kde byl dříve úzký průsmyk, tak umně využitý spartskou armádou, se linie pobřeží rozšířila o 8 km a pár vojáků by Perskou armádu jen stěží zadrželo. Rovněž makedonská Pella, která byla postavená jako přístavní město, se dnes nachází více než 25 km od moře. S odlesněním také souvisejí změny mikroklimatu, odlesněné oblasti začaly být mnohem větrnější a sušší, což poněkud komplikuje zemědělství. Dnes je jako obraz znečištění vnímána hlavně kouřící továrna, což je trochu zavádějící, protože zefektivňováním procesů a stále lepší kontrolou produkce procesů jsou ve své podstatě mnohem nebezpečnější nenápadné věci jako špatná vesnická kanalizace, anebo skládka, která zanikla, už se o ní moc neví, ale odpad tam zůstal a mnohé neblahé látky pronikají do přírodního koloběhu. Jako člověkem zraňovanou postavu vnímali zemi již antičtí autoři, např. Plinius.

Hlavní „industriální“ činností, která ničila přírodu již ve starověku, bylo dolování. S ním souviselo i následné zpracování kovů, kdy lidi ohrožoval především kontakt s různými nebezpečnými látkami, jednak přímo v dole a na druhé straně také při zpracování kovů. Mnohé ekologické problémy se začínají objevovat až v případě, že dojde k zahuštění populace a vzniku měst. V Evropě vznikala tisícová města již v antice. Zjistit přesný počet obyvatel je obtížné. Za občany byli považováni jen svobodní muži, proto je vždy nutné počítat také s patřičným počtem otroků, žen a dětí.

Předpokládá se, že měst s desítkami tisíců obyvatel bylo v antickém světě několik set. U pár z nich se předpokládá, že měla i několik stovek tisíc, například Atény, Syrakusy anebo Alexandrie. Ve středověku se k největším městům počítala Paříž, Neapol, Benátky a v čase svého největšího rozkvětu ve 14. století také Praha. Statisícovou hranici počtu obyvatel Paříž přesáhla již ve 12. století a i přes úbytek obyvatel si ji udržela v průběhu celého středověku. Praha sice v průběhu středověku pravděpodobně nikdy nepřesáhla hranici 100 000 obyvatel, ale po rozvoji za Karla IV. se počítala k největším městům Evropy.

Čtěte také: Eko prací prášky: Jak vybrat ten správný?

Všechna města s desítky až stovky tisíc obyvatel se musela potýkat s mnoha problémy, dnešních dob. Z toho právě nakládání s odpadem je oblíbeným archeologickým tématem, protože k němu archeologie dokáže alespoň něco říct. Tento problém sužuje lidstvo od vzniku měst, tisíce let a dodnes se ho nepodařilo uspokojivě vyřešit. Od pravěku bylo obvyklé používat bývalou zásobní jámu jako odpadní. Ve středověkých městech pak tuto funkci přebraly studny, které se měnily na odpadní jímky (a jsou tak rájem středověkých archeologů). Používání bývalých studen jako odpadních jímek však často vedlo ke znečištění spodní vody.

Dále se postupně vyčleňovaly zvláštní okrsky pro různá řemesla, právě proto, že zpracovaní masa a kůže bylo spojené s velice nelibým zápachem a taktéž odpadem. Nicméně ani mimo tyto zvláště smrduté čtvrti nebylo ve středověkém městě zvláště čisto, protože ulicemi mnohdy tekly splašky a obyvatelé domů se nerozpakovali vylít obsah nočníku z okna. Ve své podstatě se ve větší či menší míře vyskytovaly v rozvinutých společnostech všechny negativní dopady rozvoje civilizace na prostředí, s nimiž se musí vypořádat moderní společnost. Vymírání druhů - v antice z Evropy zmizel lev, slon, hroch a mnoho jiných druhů, které se předtím na jihu kontinentu vyskytovaly. Znečištění přeplněných měst - hořící ohně i koželužské dílny a celkově špatné ovzduší ve městech je zmiňováno již antickými autory. Nedostatek vody a zásobování měst touto tekutinou po sobě zachovalo monumentální památky především z časů rozkvětu Říma. Ve středověkých městech bylo téměř životu nebezpečné pít vodu, nahrazována byla pivem a vínem.

Proto pak zásadnější kauzy musely být řešeny během dopoledne, protože odpoledne už mohl být kde kdo opilý. Veškeré negativní dopady na přírodu se stejně jako dnes i v antice a středověku umocnili v průběhu válek. Nelze říct, že by ekologické problémy trápily pouze moderní lidi, vyskytovaly se odedávna a moderní doba je pouze prohloubila. Na jedné straně je náš život pohodlnější a příjemnější, na druhé straně je negativní dopad na přírodní prostředí stále větší. Původní způsob lidského života, sběr a lov, byl na proměny klimatu ve své podstatě uzpůsobený a generace lidí byly schopny žít i v nepříznivých podmínkách doby ledové a adaptovaly se i na holocénní oteplení. Jestli je naše civilizace schopna přečkat dobu ledovou je těžké odhadnout.

Jedovatá těžba, špatný vzduch i otrávená perla Arménie. Oblíbené kavkazské destinace trápí chronické problémy s ekologií. Stejně jako za sovětských časů před ochranou přírody dostává přednost zisk. Nad divokou řekou se kodrcá lanovka. Nejspíš pamatuje ještě Stalina. Připomíná bytelnou plechovou skříň s mřížkami místo oken upevněnou na ocelovém laně. Dvanáctitisícové městečko Čiatura, ležící na severozápadě Gruzie, by mohlo být další turistickou perlou této nádherné kavkazské země proslavené svými horami a magickou přírodou. Mangan byl a je darem i prokletím Čiatury.

Na začátku 20. století se zde těžilo okolo poloviny světové produkce tohoto světlešedého kovu využívajícího se primárně v ocelářství. To se také podepsalo na ekologii a životě lidí ve městě i jeho okolí. Čiaturu trápí otrávená řeka a hroutící se poddolované domy. "Evropa, která dováží gruzínský mangan, je částečně zodpovědná za černé řeky a hroucení domů v okolí Čiatury," říká Giorgi Neparidze, kterého cituje web Politico. Neparidze je bývalý horník, který se stal známým bojovníkem za lidská práva a životní prostředí v Čiatuře. Podle jeho slov v sousední vesničce Šukruti jedovatý prach z těžby způsobuje lidem zdravotní problémy. Ve studnách je špinavá tmavá voda s příměsí těžkých kovů.

Čtěte také: Citrusová kůra jako zdroj ekologického plastu

"V těch padajících domech žijeme v neustálém strachu. Jak dlouho bude ten strach trvat? Buď to nevydrží naše nervy, nebo srdce! Když vidíte, že se vám hroutí vlastní majetek, tak to člověka ovlivní. Například u mě doma nemůžete postavit židli tak, abyste si normálně sedl. Na stůl nemůžete položit talíř. Těžba manganu je přitom klíčová pro přechod Evropy na zelenou energii. Kov se používá jak při výrobě větrných turbín, tak i v bateriích elektromobilů. Obyvatelé Čiatury ale podle serveru Politico tvrdí, že jim mangan ničí život, aby Evropané mohli dýchat čistší vzduch.

Sousední Arménie, kterou turisté rovněž rádi objevují, na tom není o mnoho lépe. Dá se říct, že se v této malé kavkazské republice problémy jen navrstvily. Arménští ekologové však bijí na poplach. V příštím roce na podzim se přitom v Arménii koná 17. konference smluvních stran Úmluvy OSN o biologické rozmanitosti (COP17). Mezitím se Jerevan doslova dusí. Arménská ekologická nevládní organizace EcoLur navíc zveřejnila výsledky průzkumu mezi obyvateli Jerevanu o kvalitě ovzduší. Naprostá většina se domnívá, že kvalita vzduchu se v posledních letech výrazně zhoršila. Jezero Sevan je největším jezerem v zemi. Je nejen pýchou Arménie, ale také strategickou zásobárnou pitné vody, hlavním zdrojem pro zavlažování půdy.

Vodní perla Arménie má však kaz. V srpnu loňského roku arménský hydrobiolog Gerbert Vardanjan upozornil na to, že ekologii jezera poškozují odpadní vody, které znečišťují místní řeky a ústí do jezera. Sevan ovšem trápí i odpad. V okolních obcích je celkem 27 oficiálních skládek a desítky černých, které nikdo nekontroluje. Na skládkách ve městech sousedících s jezerem se podle odhadů nahromadilo více než 1,32 milionu kubíků odpadu. Déšť, který jako sítem prostupuje skrz odpadky, absorbuje jedovaté látky i rozkládající se zbytky a stéká do podzemních vod, řek a nakonec do samotného jezera. Následky jsou zjevné. Již před pěti lety tehdejší arménský ministr životního prostředí Romanos Petrosjan varoval, že slavným sevanským pstruhům hrozí vyhynutí. Kvůli špatnému hospodaření s vodou došlo k poklesu hladiny jezera, o zbytek se postaral nadměrný a neregulovaný výlov. Přemnožení mikroorganismů v jezeru, znečištění a úhyn ryb nejsou žádná náhoda nebo náhlá přírodní katastrofa.

Na jihovýchodě Arménie se nachází hora Amulsar. Je to zvláštní přírodní úkaz, deset let o ni bojují ekologové s vládou. Hora to totiž není ledajaká: má se v ní nacházet zhruba 73 tun čistého zlata a na 294 tisíc tun stříbra. O těžbu usiluje americká společnost Lydian Armenia, které arménská vláda letos v lednu povolila zahájit práce. Proti tomu se veřejně postavilo 22 nevládních organizací a ekologů z Arménie, kteří nesouhlasí "s nezákonným, krátkozrakým, nezodpovědným a riskantním rozhodnutím vlády". Od roku 2019 ochránci životního prostředí opakovaně pořádali protesty a blokovali vjezd k dolu. V roce 2020 došlo k několika střetům mezi policií a odpůrci těžby, při kterých byly zadrženy desítky aktivistů. Dokonce i Rada Evropy v roce 2023 vyzvala Jerevan, aby zastavil přípravy na těžbu zlata v Amulsaru, a požadovala přehodnocení ekologické posudku. V tomto ohledu mezinárodní konference COP17 o biologické rozmanitosti v Arménii vypadá jako ironie.

Analýza 4. pilíře Indexu prosperity Česka z května tohoto roku odhalila, že stav životního prostředí v České republice ve srovnání s dalšími unijními zeměmi není dobrý. Na základě hodnocení pomocí 14 indikátorů se Česká republika umístila na 23. místě z 27 zemí EU. Velmi dobře si však ČR vede ve spotřebě vody či v produkci emisí z dopravy, které jsou dokonce třetí nejnižší z hodnocených zemí.

K největším problémům, kterým ČR čelí, patří sucho a emise skleníkových plynů. Česká republika zpracuje jen 33,8 % komunálního odpadu, což odpovídá 19. umístění. S 507 kg odpadu na obyvatele byla ČR ohodnocena 15. příčkou.

Celkově na tom jsou nejlépe severské země v čele se Švédskem, nejhůře se umístil Kypr. Výsledky Německa trochu překvapily, protože hodnocení v rámci 14 indikátorů ho odsunulo na 16. místo. Hodnocení nebylo příznivé zejména pro země střední Evropy, z nichž výjimku tvoří Rakousko, dále pro Benelux a Balkánský poloostrov.

V České republice se ročně vyprodukuje 507 kg odpadu na obyvatele, což znamenalo v hodnocení 15. příčku. Česká republika zpracuje jen 33,8 % komunálního odpadu, za což si vysloužila 19. místo. Eurounijní průměr zde činí 40 %.Z vytápění či ochlazování domácností vzniká v České republice 813,53 kg skleníkových plynů na člověka. Tento výsledek odpovídá 20. pozici v hodnocení. Z dopravy a skladování vzniká v České republice 1133,87 kg skleníkových plynů na člověka, což vyneslo ČR na 3 příčku za Rumunsko a Polsko. Česká republika zaujala 17. pozici v hodnocení.

Zdravé lesy mají schopnost odčerpávat CO2 a další skleníkové plyny z atmosféry. Ve Švédsku takto lesy a půda absorbují 35 milionů tun ekvivalentu CO2. V Česku ale naopak jejich obhospodařováním dochází k vypouštění 14 milionů tun skleníkových plynů do atmosféry, a to zejména kvůli kůrovcovitým kalamitám a vlnám extrémního sucha jako třeba roku 2015. Česko je v poměru absorbovaných/vyprodukovaných emisí z využívání půdy a lesnictví poslední z celé EU. Lesy v EU jsou schopny ročně pohltit v průměru 9 % skleníkových plynů. Emise skleníkových plynů z využívání půdy a lesnictví, označované zkratkou LULUCF, byly České lesy dlouhodobě schopny absorbovat. Od roku 2018 však vlivem rozsáhlé těžby dřeva při kůrovcové kalamitě tyto emise vzrostly a lesy a půda si s nimi již neporadí. Dle projekcí Evropské agentury pro životní prostředí navíc podobná situace v Česku zůstane minimálně až do roku 2030. Ročně se v ČR emituje 11,7 tun ekvivalentu CO2 na obyvatele, což posunulo ČR až na 25. příčku. Horších výsledků dosáhly jen Irsko a Lucembursko. Naopak třeba ve Švédsku se v přepočtu na obyvatele ročně vypustí do atmosféry více než o polovinu méně emisí než u nás, a to 5,4 tun ekvivalentu CO2.

Česká republika dosáhla na 20. místo. Indikátory zhodnotily kvalitu ovzduší v České republice jako nepříliš dobrou a posunuly ČR na 21. místo z 27 zemí EU. OZE se podílejí na produkci energie ČR 17,303 %, v rámci zemí je to umístění na 19. příčce. Lesy pokrývají 36,2 % půdy země, což znamená 11. místo. Podle Eurostatu investuje ČR do ochrany životního prostředí třetí nejvyšší podíl HDP v EU, konkrétně 2,7 % HDP.

Lucemburk - Evropská unie dnes v Lucemburku definitivně, po několika letech od předložení prvního návrhu, schválila směrnici o kvalitě ovzduší. Jejím cílem je především snížení jemných částeček prachu v ovzduší, což by mělo vést i k nižšímu počtu úmrtí v důsledku znečištěného vzduchu.

Jemné prachové částice řadí mezi největší ekologické problémy Česka ministr životního prostředí Martin Bursík (SZ). Jeho úřad přijetí směrnice přivítal, ačkoli splnit požadavky bude pro stát náročné. Nejhorší situace panuje na Ostravsku a Karvinsku, kde množství prachu ve vzduchu až dvojnásobně převyšuje hodnotu, na kterou by mělo být sníženo do roku 2015. Z 25 lokalit, kde množství prachu stát monitoruje, je ve 14 prachu výrazně víc, než činí limit. Aby Česko splnilo cíle směrnice, musí podle mluvčího ministerstva životního prostředí Jakuba Kašpara přijmout řadu opatření zejména v dopravě a ve vytápění rodinných domů, některá z nich přinese novela zákona o ovzduší. Úřad podle něj připravuje také zpřísnění technických požadavků na spalovací kotle a zlepšení systému kontrol technického stavu vozidel. Menší problémy s prašností ve městech by mělo přinést přemísťování silnic do méně obydlených částí.

Podle lékařů mají prach a další částice ve vzduchu jen v Evropské unii na svědomí asi 350 000 životů ročně. Členské státy přitom chtějí počet těchto úmrtí snížit zhruba o 40 procent do roku 2020 ve srovnání s rokem 2000. Nejde totiž jen o zdraví, ale i o ekonomiku. Celá řada analýz konstatuje, že prachové částice v ovzduší snižují hrubý domácí produkt EU o desítky miliard eur ročně, tedy o stovky miliard korun.

Návrh směrnice pro kvalitu ovzduší zjednodušuje a nahrazuje dosavadních pět předpisů Evropského společenství. Nově přitom zavádí limity a sledování jemných prachových částic menších než 2,5 mikrometru (PM2,5), které se v dýchacím ústrojí dostávají nejhlouběji. Podle směrnice musí členské státy snížit úroveň vystavení částicím v městských oblastech průměrně o 20 procent do roku 2020 ve srovnání s úrovní v roce 2010. Směrnice je nutí omezit úroveň vystavení v těchto oblastech pod 20 mikrogramů na metr krychlový do roku 2015. Členské státy se budou muset na svém území „vejít“ do 25 mikrogramů na metr krychlový. Této hodnoty musejí dosáhnout do roku 2015 nebo, kde je to možné, do roku 2010.

Směrnice ovšem není přijímána napříč celou veřejností. Několikrát se stala terčem kritiky ochránců životního prostředí a nejrůznějších nevládních organizací. Podle mnohých je málo ambiciózní. Zavádí sice cíle pro jemné prachové částice, ale nemění stávající normy pro kvalitu ovzduší.

Autorka textu: Katarína Čuláková (Archeologický ústav AV ČR Praha, v. v.

tags: #ekologické #problémy #Evropa

Oblíbené příspěvky:

• Využití banánových slupek jako hnojiva
• Božský poměr v přírodních strukturách
• Prosévání kompostu
• Keeeper Magne: Recenze
• Správná likvidace starých matrací