Ekologický román a jeho charakteristika

Próza Spaste ryby bude už podle názvu a po zběžném seznámení s dějem působit jako román ekologický, ale to je jen jeden z možných výkladů.

Vlastnosti ekologického románu

Pokud čteme tento román v první řadě jako ekologický, pak ho bude spousta českých čtenářů jistě číst s velkým zaujetím. Aktuální román Annelies Verbeke může na první pohled Urbanovu angažovanou prózu připomínat - minimálně tématem nutnosti uchování životního prostředí alespoň v té současné podobě („než bude ještě hůř“) a také některými motivy, zvláště motivem vody, respektive ryby, motivem dvojníka, (kvazi)mesianismu, ekoaktivismu či nespolehlivostí vypravěče.

Na jedné straně je vidět, že globální ekologické problémy je třeba řešit zase jen globálně (jinak se nadměrný rybolov pouze přesunuje z jedné oblasti do druhé), ale na straně druhé vyznívá celý román dosti vágně - všechna města a moře, o kterých autorka píše, působí velmi monotónně, chybí bližší charakteristika jednotlivých prostředí, a pokud zde nějaký popis je, zdá se být poněkud povrchní, s užitím mnoha klišé (např.

Jak už bylo řečeno, je ekologická tematika u Verbeke jen jedním z možných výkladů. Viděno ještě obecněji se může jednat i o nástin situace postmoderního člověka, který je bezprizorní poté, co se zbavil všech ideologií, zejména náboženství, které dávalo jeho žití jasně definovanou náplň i směr.

Příklady a autoři

Vlámská autorka Annelies Verbeke byla do českého literárního prostředí uvedena v roce 2010, když do Česka přijela propagovat vydání svého debutového románu Spi! a zúčastnila se mimo jiné Noci literatury a veletrhu Svět knihy. Už během rozhovoru na Světě knihy Verbeke mluvila o své fascinaci rybami a navíc bylo veřejně potvrzeno, že její český nakladatel koupil práva i na její doposud poslední román Vissen redden (2009), který se teď dostal na pulty knihkupectví pod názvem Spaste ryby.

Čtěte také: Život s úsměvem a ohledem na přírodu

Vzpomeňme například, jak úspěšně si Miloš Urban získal čtenáře i kritiky svým zeleným románem Hastrman (2001). Z Urbanova zeleného románu navíc na každé stránce dýchá láska k vlastní krajině (hlavnímu hrdinovi může být to, co se odehrává za českými hranicemi, zcela ukradené), zatímco vlámský román, s pozorností namířenou na světová moře a oceány, se dá považovat za vskutku globální - se všemi přednostmi i nedostatky.

Jiné srovnání by si Verbeke zasloužila s i u nás oblíbenou polskou autorkou Olgou Tokarczukovou, jejíž ekologický thriller Svůj vůz a pluh veď přes kosti mrtvých (2009) byl rovněž nedávno převeden do češtiny.

Hlavní hrdinka, třiatřicetiletá Monique Champagne, která je stejně jako Verbeke zavedenou vlámskou spisovatelkou, se potýká hned v první kapitole s jevem pro autora živícího se psaním nanejvýš destruktivním, obecně nazývaném writer’s block. Neschopna napsat ani řádek nové fikce, oddává se studiu odborné literatury o zneklidňujícím úbytku ryb ve světových mořích.

Téměř jako zásah z nebes se pak jeví telefonát, kterým je pozvána, aby se svým poetickým příspěvkem, vyzývajícím k bezpodmínečné záchraně ryb, objížděla mezinárodní ichtyologické konference. Monique neváhá ani vteřinu, velkolepým domácím večírkem se rozhodne uzavřít jednu kapitolu svého života a druhý den se sbaleným kufrem otevřít jinou, lepší, záslužnou a spasitelskou.

Už během večírku čtenář postupně dostává indicie objasňující hrdinčin neklid a skrývanou labilitu. V dalších kapitolách už se Monique pohybuje ve sterilním prostředí letišť, hotelů a kongresových center.

Čtěte také: Eko prací prášky: Jak vybrat ten správný?

Kompozice knihy je jasně dána chronologickým řazením kapitol, z nichž se každá odehrává v jiné přímořské evropské či asijské metropoli a podle příslušného moře je taky nazvána. Výjimku tvoří jen vsuvka složená z fragmentů vzpomínek na soužití s Thomasem.

Během konferencí se Monique sblíží se dvěma mořskými biology a významnými spoluhráči, Rakušanem Oskarem a Slovenkou Michaelou (patří jistě k autorčině zálibě v ironii, že dává těmto dvěma postavám tento bizarní původ a ze všech evropských zemí si vybere právě ty bez přístupu k moři).

Pro věc zapálená ochranářka Monique je na svém tažení záhy konfrontována s odtažitou, bezcitnou, exaktní vědou a tvrdým, bezohledným konkurenčním bojem světového rybolovu. Navenek stále více lpí na své misionářské úloze, a přitom si ani nepřipouští, jak čím dál více „plave“ v osobním životě.

Román Spaste ryby do češtiny stejně jako debut Spi! převedla již ostřílená překladatelka nizozemské a vlámské prózy Jana Pellarová. Vizitkou románu je v první řadě název v cílovém jazyce. Překladatelka zde rozhodně nemohla ponechat slovesný infinitiv z originálu, protože by v češtině zněl krajně nepřirozeně. Nakonec byl zvolen apelativní překlad za pomoci imperativu (který v češtině navíc pěkně navazuje na Spi!), a ne například popisnější titul Záchrana ryb, který se také dříve objevil v médiích.

Překladatelka dala nakonec přednost slovesu „spasit“ před „zachránit“ - a to třebaže nizozemština disponuje rozdílem mezi slovesy „redden“ a „verlossen“.

Čtěte také: Citrusová kůra jako zdroj ekologického plastu

Na překladu je vidět, že si překladatelka dala záležet mimo jiné na ekvivalentech četných přírodovědeckých termínů a obratů.

Poněkud překvapivé je, že si postavy Monique a Oskar začnou automaticky tykat v situaci, kdy to v češtině ještě není běžné (znají se krátce a i v originále si stále vykají), přitom nizozemština přechází na tykání rychleji než čeština.

Román Spaste ryby má potenciál oslovit nejen ty české čtenáře, u kterých Annelies Verbeke zabodovala svou prvotinou, ale i ostatní, které zaujme svou ekologickou a psychologickou tematikou.

tags: #ekologicky #roman #charakteristika

Oblíbené příspěvky:

• Udržitelné bílkoviny pro psy: Chov much
• Srovnání dopadů dopravy
• Stav vody v Česku
• Environmentální výchova pro děti
• Problémy města Hlinsko