Ekologický význam území oblast Braník

Magistrát dal zelenou bezohledné developerské výstavbě přímo u nás. Hrozí, že přijdeme o park, dětské hřiště i oblíbenou pizzerii Pepíno a protilehlou hospodu. Celou oblast má podle plánů developerů, už odsouhlasených Magistrátem hl.m.Prahy, nahradit jedno velké staveniště, aby zde vyrostly dva ohromné vysokokapacitní věžáky.

Navíc můžeme přijít i o bezpečnost provozu v okolí: křižovatka ulic Údolní x Vavřenova, je považována již nyní za nejnebezpečnější místo na celé Novodvorské, což stavba a následné výjezdy aut z podzemních garáží nových domů ještě zhorší.

Městská část Praha 4 - jako dotčený účastník řízení - by měla tyto devoleperské záměry razantně odmítnout. Braňme se proti zrušení zeleně, dětského hřiště a oblíbené pizzerie Pepíno. Nedopusťme, aby v naší čtvrti vyhrály peníze a dravé ambice bezohledných developerů.

Dobrý den, jsem šokován/a postupem MČ Praha 4 a zároveň tímto vznáším svůj hluboký občanský nesouhlas s vydáním souhlasu Magistrátu developerům ke stavbě dvou vysokokapacitních “věžáků” na místě současného parku, dětského hřiště a občanské vybavenosti kolem Restaurace Pavouk a Pizzerie Pepino.

Navíc křižovatka ulic Údolní x Vavřenova je považována již nyní za nejnebezpečnější místo na celé Novodvorské, což stavba zmíněných vysokokapacitních věžáků a následné výjezdy aut z podzemních garáží nových domů ještě zhorší.

Čtěte také: Život s úsměvem a ohledem na přírodu

Zanikne tak významný komunitní kousek zeleně s hřištěm a odpočinkovou zónou - denně se zde setkávají rodiny s dětmi, prochází se starší občané, navíc je to kousek zeleně přímo před novým komunitním kulturním centrem KC Údolní. Celé místo slouží jako důležitý bod občanské vybavenosti pro několik čtvrtí: Novodvorská, Hodkovičky, Jiráskova čtvrť. Tato nehoráznost by se tak dotkla mnoha občanů.

Nebráním se modernizaci čtvrti, ale je nutné mít ve středobodu vždy člověka, zhumanizovat aktuální záměry, přehodnotit je v nové studii, která toto vše zohlední. Zajistěte, aby nad zdravým rozumem a lidskou slušností nevyhrály peníze a dravé ambice bezohledných developerů.

Úspěchy v obraně Braníka

Díky námitkám branických patriotů i městské části magistrát zrušil stavební povolení pro Ekorezidenci Braník. Jeho hodnocení si Ekospol za rámeček nedá:Na základě přezkoumání celé věci MHMP STR dospěl k závěru, že posuzovaný stavební záměr nesplňuje požadavky ust. § 20 PSP z hlediska začlenění do lokality.

Stavební záměr je navržen jako izolovaný ostrov zástavby podél slepé ulice, což není v okolí obvyklé. Navrhovaným řešením dojde k omezení prostupnosti území. Stavební záměr rovněž nerespektuje územně technické podmínky, tj.

Děkujeme spolku Jiráskova čtvrť a všem branickým obyvatelům, kteří se spolu s námi ohradili proti záměru společnosti Ekospol, která chce v ohybu Jižní spojky vystavět betonovou džungli. Společně jsme oslovili příslušné úředníky a naše snahy nezůstaly bez odezvy. Ředitel Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy Ondřej Boháč se dle svých slov kauzou zabývá.

Čtěte také: Eko prací prášky: Jak vybrat ten správný?

Věříme, že dosáhneme kultivace předimenzované výstavby tzv. Ekorezidence tak, jako se to podařilo v případě projektu Chytré bydlení Braník společnosti Trigema a. s.

Městská část Praha 4 své odvolání, které Vám tímto zasílám v příloze, podala dne 14. 5. 2021. V odvolání jsme napadli obsah závazného stanoviska orgánu územního plánování a požadujeme jeho přezkoumání Ministerstvem pro místním rozvoj. Jsem přesvědčen, že toto stanovisko je v celé věci zcela zásadní a klíčové a pevně věřím, že se ministerstvo s našimi argumenty ztotožní a původní kladné závazné stanovisko změní.

Podáním odvolání řízení nekončí a určitě ještě bude prostor zaměřit se na obsah i jiných stanovisek/posouzení. I když jak ze zkušenosti z Prahy víme, dopravně-inženýrská posouzení či různé studie vlivů na životní prostředí „na papíře“ v podstatě vždy vycházejí kladně. Pevně věřím, že touto společnou aktivitou přesvědčíme spol.

Územní ochrana přírody a krajiny

Stav územní ochrany přírody a krajiny spolurozhoduje o dalším vývoji zaniklých krajin. Pro vizualizaci stavu územní ochrany přírody a krajiny byla využita volně dostupná databáze zvláště chráněných území a vrstva lokalit soustavy NATURA 2000, které poskytuje AOPK ČR.

HOŠEK, M.; ŠKAPEC, L. (eds.) (2012). Příroda České republiky v mapách. Vyd. 1. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. 36 s.

Čtěte také: Citrusová kůra jako zdroj ekologického plastu

Cílem bylo zjistit jakému typu využití krajiny koncem 19. Stav krajiny v polovině 19. století zobrazuí data vytvořená vektorizací barevných rastrových kopií tzv. císařských povinných otisků map Stabilního katastru. Obě vektorové vrstvy byly překryty (intersect).

Velkou většinu vegetace bezlesí tvoří přirozené a polopřirozené trávníky mělkých půd a skalních stanovišť (tab. 1), které byly v minulosti využívány jako louky a pastviny. Tato stanoviště jsou jen obtížně využitelná pro výstavbu a proto se zde zachovala druhově bohatá vegetace xerotermních stanovišť v poměrně dobrém stavu (graf 1). Naopak mezofilní bezlesí je velmi vzácné a reprezentují ho v podstatě pouze mezofilní ovsíkové louky vzniklé z větší části na bývalých polích (tab.

Na bývalých polích však vznikla i poměrně zásadní část xerotermního bezlesí, zhruba třetia širokolistých suchých trávníků (T3.4), čtvrtina úzkolistých suchých trávníků (T3.3) a dokonce polovina skalní vegetace s kostřavou sivou (T3.1, tab. 1). To je velmi neobvyklé, neboť stanoviště těchto vegetačních typů jsou velmi těžko obdělávatelná a v případě skalní vegetace s kostřavou sivou je orba nemožná. Vysvětlení je třeba hledat v úplné přeměně reliéfu a přírodních podmínek spojené s těžbou vápence od 2. pol. 19. stol.

Lesní biotopy jsou v území vzácné a výhradně sekundární (mapa 2, graf 2, tab. 2). Většinou vznikly na bývalých pastvinách a polích.

Český kras

(krasová oblast K112 87)Český kras náleží do:karsologické soustavy 100 Českomoravská krasová a pseudokrasová územíkarsologického celku 110 Krasová a pseudokrasová území západních a středních Čechkarsologické jednotky 112 Krasová a pseudokrasová území barrandienské jednotkyČeský kras je plošně nejrozsáhlejším krasovým územím České republiky.

Krasovějící horniny zde vystupují na povrch v několika nesouvislých územích, tvořících pruh 32 km dlouhý a do 8 km široký, zhruba mezi Prahou a Zdicemi. Celková plocha výskytu vápenců, ať již vychází na povrch, nebo leží v hloubce, činí přibližně 140 km2. Celá krasová oblast Českého krasu má rozlohu cca 240 km2. Jádro Českého krasu je vyhlášeno Chráněnou krajinnou oblastí Český kras s řadou zvláště chráněných území - zejména národních přírodních památek a národních přírodních rezervací.

Geografie a geomorfologie

Z geomorfologického hlediska leží Český kras v Brdské podsoustavě Poberounské soustavy a přísluší dvěma odlišným jednotkám. Jeho severovýchodní část, zhruba od linie Loděnice - Karlštejn na severovýchod, přísluší Třebotovské plošině, části Pražské plošiny. Jihozápadní část tvoří Karlštejnská vrchovina, součást Hořovické pahorkatiny. Morfologický přechod z plošiny do vrchoviny je plynulý. Na jihovýchodě Český kras omezuje Hořovická brázda a na severozápadě Křivoklátská vrchovina. Odlišná morfologie sv. a jz. části Českého krasu je dána geologickou stavbou a nerovnoměrným postupným výzdvihem Českého masivu v mladším terciéru.

V sv. části území je zarovnaný povrch hornin spodního paleozoika kryt nevelkou mocností platformních křídových sedimentů a terciérních kontinentálních sedimentů. Známé krasové jevy jsou zde vázány na výchozy vápenců v zaříznutých údolích alochtonních a autochtonních toků, zejména Vltavy, Prokopského a Dalejského potoka, Radotínského potoka a jeho přítoků, Švarcavy a Karlického (Studeného) potoka.

V jz. části Českého krasu, kde byl větší výzdvih a kde byly křídové a terciérní sedimenty až na několik plošně nevýznamných reliktů zcela denudovány, je morfologie terénu určována odlišnou odolností různých typů hornin proti zvětrávání a existencí větších vodních toků s dobře vyvinutým kenozoickým terasovým systémem, které protínají krasové území napříč.

Toky nejprve vytvářely široké říční terasy v úrovních okolo 70 m relativní výšky nad dnešními údolími, kde často kopírovaly terciérní údolní síť. Nižší terasové stupně pod touto úrovní jsou jen velmi úzké a hlubší části údolí mívají kaňonovitý charakter. Průběh kaňonovitých údolí je podmíněn geologickou stavbou, zejména zlomovými strukturami.

Je to především Berounka, která vstupuje do krasového území pod Tetínem v nadmořské výšce 213 m a vystupuje z něj v Karlštejně v 209 m, a Kačák (Loděnice), vstupující do krasového území nad Svatým Janem pod Skalou v nadmořské výšce 238 m a vlévající se do Berounky uvnitř krasového území mezi Tetínem a Srbskem v 212 m. Tyto toky tvoří dnešní erozní bázi jz. části Českého krasu. V této části Českého krasu leží nejvyšší bod celého území s nejvyšším vrchem Bacínem u Vinařic (498,9 m n. m.). Zdejší krajina má pestrý reliéf se značnými výškovými rozdíly, s přirozenými skalními stěnami až 50 m vysokými, kaňonovitými údolími a krasovými roklemi.

Dnešní morfologii krasového území výrazně dotvořil člověk. V území jsou desítky opuštěných stěnových i jámových vápencových lomů a jejich odvaly, v několika lomech je intenzivně těžen vápenec dodnes. Plocha poznamenaná těžbou tvoří významné procento plochy krasového území. Přibližně 60 % dnes známých jeskyní bylo objeveno při lámání vápence a nachází se v opuštěných nebo dosud činných lomech.

Geologická stavba a její vliv na krasovění

Z geologického hlediska představuje Český kras jádro výplně spodnopaleozoické pražské pánve. Tuto elipsovitou, ve směru SV-JZ protaženou a složitě zvrásněnou sedimentární pánev vyplňují sedimenty stáří od nejnižšího ordoviku (tremadok) až po vyšší střední devon (givet). Pražská pánev je součástí Barrandienu.

Ve výplni pražské pánve se krasovějící horniny vyskytují v silurských a devonských souvrstvích. V silurských vrstvách převažují břidlice a podmořské vulkanity. Sedimentace masivnějších organogenních karbonátových hornin byla vázána na prostorově omezené okrsky vulkanických center.

Mocné souvrství vápenců spodního siluru s poměrně bohatým krasem vystupuje na povrch na jediném místě Českého krasu; jedná se o vápence ve facii Kozla, vycházející na levém břehu Berounky v okolí Šanova Kouta a Kozla mezi Berounem a Srbskem.

Pro sedimenty svrchního siluru a nejnižšího devonu je zpravidla charakteristické střídání vápencových lavic a břidličných proplástků. Tyto horniny jsou vzhledem k těsnícímu efektu břidličných proplástků pro krasovění málo příznivé. Jeskyně jsou v sedimentech svrchního siluru vyvinuty hlavně v úseku od údolí Berounky u Srbska po svahy Kodské rokle, kde je přídolské souvrství vyvinuto jako masivní organodetritické brachiopodové vápence.

Naprostá většina jeskyní Českého krasu vznikla ve vápencích spodního devonu, zejména stupňů lochkov a prag. Nejvýznamnější jsou čisté vápence vytvářející masivní polohy, vápence slivenecké a koněpruské. Mnoho krasových jevů je vázáno i na jejich blízké nadloží a podloží. V důsledku odlišných mechanických vlastností masivních vápenců a okolních deskovitých nebo lavicovitých vápenců je okolí masivních poloh často postiženo procesy disharmonického vrásnění nebo mezivrstevního odlepení a sunutí. Tyto procesy vedly ke zvýšení porózity a vytvářely předpoklady pro oběh krasových vod.

Řada jeskyní je proto i ve vápencích dvorecko-prokopských, loděnických a suchomastských. Menší jeskyně jsou vyvinuty také ve vápencích vyšší části spodního devonu (stupně zlíchov a dalej) a ojediněle také v chotečských vápencích (stupeň eifel). Nejmladší sedimentární výplní v pražské pánvi je srbské souvrství (stupeň givet středního devonu), představované již nekarbonátovými a tedy nekrasovějícími pískovci a prachovci.

Všechny vápence Českého krasu mají primárně velmi nízké porózity, a pokud nejsou tektonicky postiženy, krasovění v nich probíhá jen velmi obtížně. Nízké porózity jsou charakteristické pro hlubokovodní typy vápenců, častější v sv. části pánve. Také organodetritické a útesové facie, běžnější v sz. křídle a jz. uzávěru devonského jádra, mají primárně poměrně nízké porózity. Pro vznik a vývoj krasu mělo proto zásadní význam tektonické porušení vápenců.

Sedimentární výplň pražské pánve byla zvrásněna horotvornými tlaky během variského vrásnění (ve svrchním devonu až spodním karbonu) do systému antiklinál a synklinál, porušených četnými směrnými poruchami - přesmyky. V posledních letech byla opět oživena hypotéza příkrovové stavby oblasti, shody v otázce strukturní stavby dosud nebylo dosaženo. Krasovějící horniny tak vytvořily několik pruhů směru SV-JZ, oddělené pruhy nekrasovějících hornin.

Zlomové porušení hornin paleozoika pražské pánve je značné. Kromě přesmyků se uplatňují alespoň dva systémy strmě zapadajících zlomových struktur. Zlomy směru V-Z jsou relativně starší a pro krasovění méně významné. Zlomové struktury směrů SZ-JV až S-J jsou relativně mladší, velmi časté a hojně provázené nízkoteplotními hydrotermálními kalcitovými žilami, které dosahují místy mocnosti až několika metrů, obsahují primární dutiny s kalcitovými krystaly a představovaly struktury důležité pro pozdější oběh krasových vod.

Největší význam pro krasovění v Českém krasu je přisuzován strmě zapadajícím strukturám směru SZ-JV až S-J. V dosavadní literatuře je přehlížen význam mírně ukloněných tektonických struktur. Podél mírně ukloněných přesmykových ploch, podél zón disharmonického vrásnění či podél tektonicky modifikovaných vrstevních ploch je však v celém Českém krasu vyvinuto mnoho významných jeskyní.

Karsologická charakteristika a vývoj krasu

Vzhledem k malému počtu typických krasových jevů, jako jsou škrapová pole, závrty, ponory povrchových toků a jeskynní systémy s aktivními toky, je Český kras tradičně považován za kras neúplný (merokarst). Vývoj krasových jevů a jeskyní byl ale v Českém krasu mimořádně dlouhodobý a složitý. Mnohé z procesů, které vedly ke vzniku jeskyní, dosud nejsou úplně poznány a názory na některé otázky vývoje jeskyní se velmi liší.

Nepochybné však je, že na vznik jeskyní mělo vliv několik rozhodujících faktorů a procesů:Po mimořádně dlouhá období, od svrchního karbonu po většinu mezozoika až po starší polovinu terciéru (paleogén), byly vápence Českého krasu v dosahu aktivního oběhu podzemních vod. Reliéf však byl v těchto obdobích převážně zarovnaný, povrch krasu zakryt platformními sedimenty různého typu, a oběhu podzemních vod proto scházel gravitační potenciál, který by mohl vést ke vzniku významnějších jeskynních systémů. Tato fáze vývoje krasu byla proto v klimaticky příznivých obdobích charakterizována zejména vznikem hlubokých korozních depresí (krasových kapes a geologických varhan), zcela vyplněných litologicky pestrými sedimenty různého stáří. Vznikaly i zóny specifického typu hlubokého zvětrávání vápenců - tzv. bílé vrstvy, nejčastěji podél zlomových pásem. Partie s bílými vrstvami a vysokou propustností měly značný význam pro pozdější vznik některých jeskyní.

Nepochybný význam pro vznik krasu měl oběh termálních vod (50-130 °C) po tektonických strukturách, který kromě kalcitových žil vytvořil i některé korozní jeskynní dutiny. Na to, jak byl tento proces významný a kdy se uplatňoval, však nepanuje jednotný názor; někteří autoři řadí hydrotermální procesy až do terciéru.

Již v mladším terciéru (svrchním oligocénu až spodním miocénu) vznikla zřetelná údolní síť, tvořená širokými údolími, a docházelo k intenzivní destrukci křídového pokryvu. Centrální částí Českého krasu mezi Karlštejnem a Berounem procházelo zřetelné terciérní údolí, jehož báze byla pod úrovní pozdější hlavní skupiny říčních teras spodního pleistocénu. Terciérní údolí je doloženo nálezy terciérních sedimentů na řadě míst v tomto úseku.

V souvislosti se vznikem říční sítě se začal uplatňovat proces, který byl v rámci Českého krasu pravděpodobně vůbec nejvýznamnějším procesem vzniku jeskyní a který je aktivní dodnes - oběh části říčních vod velkých alochtonních řek v krasovém prostředí. Rozhodující vliv zde pravděpodobně mělo natlačování „hladových“ říčních vod do krasového prostředí při zvýšených stavech vody v řekách.

Jak v předchozím období, tak i v mladším terciéru vznikaly jeskyně korozí převážně ve freatické, tedy trvale zaplavené oblasti pod stálou hladinou podzemních vod nebo při hladině podzemních vod. Význam měla směsová koroze pří míšení říčních vod a krasových vod. Vznik jeskyní v úrovni dnešní hladiny Berounky a pod touto úrovní dodnes probíhá, jak lze pozorovat například v jeskynních systémech po obou březích Berounky mezi Srbskem a Karlštejnem. Pro vznik jeskynních systémů uvedeným mechanismem není lokální erozní báze žádným omezením, některé jeskyně proto zasahují hluboko pod dnešní hladinu Berounky (doložený hloubkový dosah je 67 m pod dnešní hladinou řeky).

S vývojem kaňonovitých říčních údolí v kvartéru se začal výrazněji uplatňovat i vznik méně rozsáhlých jeskynních systémů korozí infiltračními vodami, ty však zpravidla vstupují do podzemí plošně, přes mocný sedimentární pokryv, a nikoliv v soustředěných ponorech. Jeskynní systémy typu ponor - vývěr, kterými by se kromě vody pohyboval i klastický materiál, jsou proto v Českém krasu výjimkou.

Tyto specifické faktory a procesy způsobily, že jeskyně Českého krasu jsou typické velmi nepravidelným průběhem s četnými změnami průřezů a směrů chodeb, s běžnými dovrchními korozními komíny a kopulemi a s velmi pestrou sedimentární výplní. Morfologie některých jeskyní naznačuje vícefázový vznik s tvorbou počátečního systému korozí ve freatickém prostředí, následným zaplněním sedimenty a potom další remodelací jeskyně buď při stálé hladině podzemní vody, nebo ve vadózní oblasti.

Během dlouhodobého vývoje krasu mohla být výšková pozice některých krasových jevů ovlivněna i neotektonickými pohyby, které nepochybně probíhaly ještě na počátku kvartéru. Na jejich velikost a na jejich význam pro dnešní pozici krasových jevů nepanuje dosud jednotný názor.

Specifiku Českého krasu dokresluje dnešní oběh podzemních krasových vod, který je díky detailním studiím posledních let poměrně dobře poznán. V oblasti je známo více než je několik desítek drobných vývěrů krasových vod nebo krasových jevů s trvalou stagnující hladinou podzemní vody. Krasové prameny jsou většinou nevelké (největší Svatojanský krasový pramen, vyvěrající v několika větvích, má celkovou průměrnou vydatnost zhruba 20 l.s-1), často se nacházejí vysoko ve svazích nad lokálními erozními bázemi (např. pramen v Kodě) a jsou zpravidla charakterizovány poměrně stálou vydatností. Průměrná doba zdržení vody v podzemí je u většiny dnešních pramenů větší než jeden rok, běžně až desítky let. Většina krasových pramenů reaguje na intenzivní srážky jen nevelkým zvýšením vydatnosti a prameny, které po přívalových deštích zvětšují vydatnost na mnohonásobek normálu, jsou ojedinělé (patří k nim například Měňanská vyvěračka nebo občasná Tetínská vyvěračka). U vývěrů mnoha pramenů se během holocénu vytvořily mocné akumulace sladkovodních vápenců - pěnovců (travertinů) - na mnoha místech pěnovce vznikají u pramenů a v povrchových tocích i v současnosti. V největší akumulaci pěnovců ve Svatém Janu pod Skalou vznikly i jeskyně. Zvýšená a stálá teplota některých pramenů (pramen Bublák u Chotče, 12,3 °C, Svatojanský pramen 11,5 °C) dokládá pomalý a hluboký oběh většiny krasových vod.

V celém Českém krasu bylo je evidováno přibližně 700 jeskyní s úhrnnou délkou kolem 25 km. Asi 60 % z tohoto počtu se nachází v opuštěných nebo činných lomech. Několik desítek jeskyní bylo v minulosti odtěženo, řada jich je zavalených (nepřístupných).

V první desítce jeskyní podle délky jsou: Koněpruské jeskyně na Zlatém koni u Koněprus, Na Javorce, Jezerní Ementál u Srbska, Arnoldka u Bubovic, systém Srbské jeskyně - Netopýří jeskyně na Chlumu u Srbska, Petzoldovy, Čeřinka (též Na Čeřince, Palachova propast) u Bubovic, Martina v Kodském polesí, Nad Kačákem a Barrandova jeskyně u Srbska. Jejich délka se pohybuje od cca 2 km do cca 400 m. Jeskyní s délkou přesahující 50 m je v celé oblasti známo kolem osmdesáti. K nejhlubším jeskyním patří jeskyně Na Javorce, Arnoldka, Čeřinka a Podtraťová s hloubkami od cca 130 m do cca 80 m.

Český kras byl pro účely evidence jeskyní rozdělen V. Homolou v roce 1947 celkem do 22 krasových oblastí (skupin). I když hranice jednotlivých skupin nesleduje ani geografické, ani geologické celky, je toto rozdělení s drobnými úpravami užíváno dodnes.

Český kras byl pro účely evidence jeskyní rozdělen V. Homolou v roce 1947 celkem do 22 krasových skupin. I když hranice jednotlivých skupin nesleduje geografické ani geologické celky, je toto rozdělení s drobnými úpravami užíváno dodnes. K112 87 10 Koukolova hora a Lejškov K112 87 11 Zlatý kůň a Kotýz K112 87 12 Damil, Koledník, Kosov K112 87 13 Tetínsk...

tags: #ekologicky #význam #území #oblast #Braník

Oblíbené příspěvky:

• Červené kontejnery na odpad – pravidla třídění
• Emise nafty: HVO100 vs. klasická nafta
• Životní prostředí a těžba
• Moderní technologie zpracování odpadu
• Test odpadkového koše Koral XL