Historický vývoj ekologie

Organismy se neustále přizpůsobují měnícím se podmínkám prostředí. Historické i současné výkyvy různých faktorů prostředí vedou k vývoji adaptací, včetně těch, které reagují na změny prostředí způsobené člověkem.

Výzkumný směr Evoluční ekologie studuje, jaký mají ekologické faktory vliv na evoluční změny a jak souvisí určité evoluční znaky s ekologickými procesy. Konktrétně studujeme jak se mezidruhově a vnitrodruhově vyvíjí znaky spojené s reprodukcí a životními historií, jak jednotlivé druhy reagují na změny prostředí a zda a jak dochází ke koevoluci fenotypové formy a funkce.

Země vznikla asi před 4,54 miliardami let, první živé organismy se objevily v období před 4,28-3,7 miliardami let. Vznik a vývoj Země i života na ní lze zkoumat na základě složení hornin a díky fosiliím (též zkamenělinám). To jsou zachovalé zbytky nebo stopy dříve žijících organismů, obvykle se nacházejí v usazených horninách.

Období před 4600-541 miliony let se označuje jako prekambrium, zahrnuje mj. prahory a starohory. V prahorách existovaly bakterie, u některých se postupem času vyvinula fotosyntéza (vznikli předchůdci dnešních sinic). Díky fotosyntéze se dostával kyslík do atmosféry a mohly vzniknout organismy se složitější stavbou buňky (eukaryotní organismy, mezi které patří např. rostliny, živočichové či houby).

V období prvohor (před 541-252 miliony let) došlo nejprve k tzv. kambrické explozi, kdy vznikalo velké množství nových druhů organismů. Složitější život byl vázán na vodní prostředí. V kambriu a ordoviku žili nejrůznější členovci (včetně trilobitů), měkkýši či řasy. V siluru se rozvíjeli např. koráli či rybovití obratlovci, souš osidlovaly cévnaté rostliny. V devonu docházelo k rozvoji ryb či obojživelníků (obratlovci se dostávali na souš), součástí vegetace byly hlavně výtrusné rostliny. V karbonu tehdejší rostliny vytvářely množství biomasy, z níž poté vznikalo černé uhlí. Rozvíjel se např. hmyz.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Druhohory (252-65 milionů let nazpět) zahrnují období zvaná trias, jura a křída. Docházelo k rozvoji plazů, zejména v juře a křídě byli dominantními obratlovci dinosauři. Rozšířené byly nahosemenné rostliny (cykasy, jinany, jehličnany, obalosemenné). V průběhu křídy se rozvíjely krytosemenné (kvetoucí) rostliny, s nimi např. jejich opylovači a živočichové, kteří konzumovali jejich plody. Dopad planetky na konci druhohor vedl mj. Ve třetihorách (paleogénu a neogénu, 65-2,58 milionů let nazpět) se rozvíjeli např. Čtvrtohory (od 2,58 milionů let nazpět dodnes) zahrnují střídání ledových a meziledových dob.

Historická ekologie

Historická ekologie se zabývá vzájemnou interakcí společnosti a životního prostředí v dlouhodobém časovém přesahu. Její myšlenkový základ tvoří ekologie, věda o vztazích mezi organismy a jejich životním prostředím. Jako široce mezioborová věda se teoreticky, metodologicky i tematicky dotýká oborů, které se rovněž zabývají krajinou a jejími proměnami.

Vymezení pojmu a předmět výzkumu

Ekologie se pěstuje zejména v rámci přírodních věd, z humanitních a sociálních věd se dotýká mimo jiné antropologie, etnologie či demografie. Ekologie člověka (Human Ecology) vznikla na počátku 20. století a lidstvo vnímá jako jeden z dílčích ekologických faktorů, neboť lidé výrazně přetvořili a přetvářejí své životní prostředí.

Hlavním tématem historické ekologie je vliv člověka na krajinu a následná přeměna soužití člověka a krajiny jako systému. Krajiny jsou v historické ekologii vnímány ve smyslu prostoru pro střetávání a ovlivňování přírodního prostředí společností, rozvoje či útlumu krajinné diverzity (různorodosti). Cílem oboru je shromáždit co nejkomplexnější souhrn údajů k předmětu studia, porozumět jim a vysvětlit je.

Tak jako ekologie není synonymem životního prostředí, environmentalismu, dějin přírody, nebo věd o životním prostředí, není historická ekologie synonymem pro historickou geografii či environmentální dějiny. Přesto je s těmito obory často zaměňována. Hranice a rozdíly mezi uvedenými disciplínami jsou totiž velmi křehké, zejména díky jejich teoretické i metodologické otevřenosti a širokému záběru sledovaných témat.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Vývoj oboru

Historická ekologie spolupracuje s mnoha příbuznými disciplínami, zejména s geografií, biologií, ekologií, historiografií, sociologií a antropologií, a využívá jejich poznatků a metod; klade však důraz spíše na přírodovědné disciplíny. Vznikla v 60. letech 20. století a její teoretické postuláty jsou spjaty mimo jiné se jménem amerického ekologa Edwarda Smithe Deeveyho. Pramennou základnu historické ekologie tvoří historické prameny písemné, kartografické, obrazové a hmotné, data získaná výzkumem v rámci přírodovědných oborů, průzkum v terénu, letecké snímkování a laserové skenování krajiny.

Z aktuální ekologické problematiky 70. let 20. století výrazně čerpala náměty studia severoamerická i evropská historická geografie. Přímým impulsem pro studium vývoje a proměn krajiny z ekologického pohledu se stalo zhoršování životních podmínek vlivem nadměrné produkce skleníkových plynů a jiných škodlivin.

V geografických a historických vědách rezonoval zrod ekologického myšlení příklonem k sociální geografii a tematice životního prostředí a projevil se zejména v díle kanadského geografa Williama Nortona.

Ekologická témata přispěla v USA v 80. letech 20. století ke vzniku tzv. environmentálních dějin (environmental history) v čele s historikem Donaldem Worsterem. Podle Worstera tvoří dějiny lidstva a dějiny přírody jeden celek, environmentální dějiny nebo také nové dějiny (new history). „Je málo historie ve studiu přírody a málo přírody ve studiu historie,“ konstatoval roku 1984 v práci History as natural history.

Hlavní myšlenky environmentálních dějin pronikly v průběhu 90. let 20. století také do československé a české geografie a historické geografie, krajinné ekologie, archeologie a dalších oborů. Zájmem historické ekologie je i relativně recentní vývoj přírody za poslední desítky let. K tomu využíváme historická ekologická data, která srovnáváme se současným stavem.

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

Rostlinné společenstvo lesního podrostu se dlouhodobě mění a nese v sobě informaci o historii změn prostředí.

Historická ekologie v českých zemích

V Československu koncem 80. let 20. století inicioval Jaroslav Purš v rámci humanitních oborů historickou ekologii jako novou mezioborovou disciplínu, formovanou pod vlivem celosvětových ekologických problémů, pravděpodobně v návaznosti na práce Williama Nortona, případně Donalda Worstera. Objevovaly se však některé pochybnosti, spojené s hledáním obsahu oboru a jeho vymezení vůči historické geografii.

První sborník s názvem Historická ekologie vyšel roku 1988; obsahoval studie, které úzce navazovaly na otázky a problémy historické geografie, hospodářských dějin, dějin přírodních věd a techniky, dějin lékařství aj. Jaroslav Purš konstatoval, že historická ekologie jako obor zde teprve krystalizuje.

S ohledem na nadcházející politické změny v Československu i v dalších evropských zemích tzv. východního bloku však první svazek sborníku zůstal osamocen a historická ekologie se již dále nerozvíjela. Ekologická problematika a její rozmanité aspekty přitom zůstaly nadále v centru pozornosti historických geografů jako jedno z ústředních témat historickogeografického výzkumu při respektování existence environmentálních dějin, založených Donaldem Worsterem.

Vývoj lesů v českých zemích

Historie lesů by se velmi stručně dala definovat následovně. Pokud populace rostla či narážela na svůj strop, docházelo v minulosti k přetěžování a devastaci lesů.

Raný vývoj

Nejprve byl v našich zemích les považován za nepřátelské území a neomezený zdroj. Již kolem roku 1280 má však Praha velké problémy s nedostatkem dřevem, okolní lesy byly vykáceny a do města byly klády plaveny po Vltavě.

Roku 1350 je vydán Majestas Carolinas, který mimo jiné zakazuje vypalování lesů. Dokument sice nevstoupil v platnost, ale de facto byl naplňován.

Zhruba od roku 1450 si subjekty začínají v lesích pomalu zřizovat managment, církevní lesy měly obecně díky plánování na staletí nejlepší stav.

V 15. a 16. století je již devastace lesů obrovská, například Orlické hory byly postupně vytěženy až po hřeben. Dále víme, že v roce 1464 bylo za vlády Jiřího z Poděbrad povoleno v Jehnicích brát si dříví v lese pro vlastní potřebu, ale jen v těch místech, kde ukáže hajný. Obzvláště šlechta si zvolna začíná pořizovat hajné, kteří rozumí tomu, kde a co kácet. Příliš rozšířený fenomén to ale ještě není.

Lesy jsou velmi přetěžovány, chybí v nich staré stromy kvůli velkému hladu po dříví. Byly káceny již 60 či dokonce 40leté stromy. Kupříkladu dnes jsou některé těženy až po 120 letech.

Po roce 1500 se prosazuje síje jedle v Českých zemích, a to kvůli rovnějšímu dřevu. Na mnoha stanovištích tak jedle nejsou přirozeně, ačkoliv se to dlouho předpokládalo.

Během 30leté války přichází velká regenerace lesů. Zhruba 1/3 vesnic zanikla a dochází k pustnutí venkova. Zhruba kolem roku 1680 však dochází k opětovnému „útoku na lesy“, v ekuménách měst již o něco dříve.

V této době se již těžba velmi rozšiřuje i do hor, k odlesňování hor dochází především kvůli rozvíjejícímu se sklářství a jiným odvětvím průmyslu. Rovněž přibývá dosti lidí, ve městech se objevuje tzv. zemědělská chudina. V roce 1760 pak kvůli nedostatku dřeva (na palivo) krachuje na úpatí Jeseníků železárna.

Vláda Marie Terezie a Josefa II.

Roku 1754 je vydán Tereziánský lesní patent, který mimo jiné určoval, že kdo má les od určité výměry, musí si najmout odborného lesního správce. Do teď bylo běžnou praxí, že se paseky nechaly zalesnit náletem, sázení se příliš nepraktikovalo. Obecní lesy menších sídel však nechtěly dávat peníze na lesního správce, tyto lesy byly pak mimochodem také zpravidla nejvíce přetěžované a zpustlé.

Rovněž byla za vlády Marie Terezie zakázána pastva v lese. Ta poškozovala pupeny stromů (obzvlášť kozy) a vypasením bylinného patra docházelo k ochuzování lesů o živiny a taktéž k okyselení, tím byl jejich růst zpomalen.

Zákaz pastvy však nebyl prakticky respektován, toto se mění k lepšímu až za vlády Josefa II. alespoň ve šlechtických lesích, na lesních pozemcích sedláků dále pokračuje porušování zákazu a fakticky tak pastva v lesích končí až v polovině 19. století.

V 16. století došlo k vymizení vlků a tím vzrostla populace divočáků. To vedlo za vlády Josefa II. k takové devastaci zemědělské půdy, že na příkaz musela všechna panství divočáky vystřílet (mimo obor). Poddaní udělali šňůru a hnali divočáky před sebou, šlechta je pak v rámci zábavy vystřílela.

Až v roce 1947 je malou změnou zákona povoleno pěstování divočáků v lesích, což vedlo ve 20. století k jejich opětovnému přemnožení a s tzv. přezvěřením se potýkáme dodnes.

Ze zavedení Josefínského katastru do praxe v roce 1789 víme, že zalesnění bylo na našem území asi o 28 % menší než dnes. Zhruba 80 % lesů vlastnily soukromé osoby (především šlechta), 10 % obce, 8 % církve (dříve více, důsledek rušení klášterů) a 2 % stát a jiní.

Zalesnění bylo v těchto dobách historicky nejnižší. Stále byl hlad po dřevě, a to i díky vzkvétání železářství a sklenářství, staví se kanály na plavení dříví (např. Schwarzenbergský). V roce 1780 začíná těžby uhlí na Ostravsku, která se postupně rozjede naplno. Těžba se vyplatila mimo jiné i proto, že dříví bylo tehdy velmi drahé. Podle lesáků byly naše lesy zachráněny právě díky počátku těžby uhlí.

Smrkové monokultury a plantáže

Na vhodná stanoviště byla nejprve uměle vysazována jedle, a to především pro její rovné dřevo. Tam, kde se nedala v nižších polohách pěstovat, docházelo k výsadbě borovice - její první výsadba se datuje do roku 1771 a šlo o porosty u Hodonína v panství Habsburků.

Zhruba od roku 1800 dochází u nás k výsadbě smrkových plantáží podle saské lesnické školy. Smrky zde byly pěstovány v řádcích a pro hospodaření byl dokonce vydán předpis a správná metodika.

Tento způsob hospodaření se stal velice populárním také díky tomu, že se smrk jevil ideálně. Rostl rychle, měl rovné dřevo a v 1. generaci rostli bez problémů. Prve byly snahy o zalesňování smrkem i ve velmi nízkých polohách, ale zde příliš zasychal. Pro zajímavost, prořezávky mladých smrčků z těchto plantáží umožnily rozšíření tradice vánočních stromků.

Nejprve se tyto plantáží sází v Čechách, v roce 1835 jsou již ale smrkové monokultury vysazovány i v Jeseníkách. První generace rostla skvěle, nicméně jak se později ukázalo, v druhé se začaly objevovat plísně a patogeny a dnešní třetí generace schne a je plošně napadena kůrovcem.

V roce 1852 je vydán zákon 250, který platí se změnami neuvěřitelných 108 let až do roku 1960. Vychází v době důsledné státní byrokracie. Mimo jiné ustanovuje povinnost mít lesního hospodáře, dále umožňuje víceméně volný vstup do lesa (nicméně platí zákaz sběru hub, lesních plodů atd. bez povolení). Toto bylo na tehdejší dobu velmi pokrokové, například ve Spojeném království toto nebylo povoleno až do roku 2000 (Open Access Land Crow Act).

Zvedání horní hranice lesa

Ve 40. letech 19. století dochází k devastaci osad lavinami v Alpách, protože vlivem kácení lesů nemělo laviny co brzdit. To vyvolá snahu zvýšit nově stanovenou horní hranici lesa, po celém mocnářství tak dochází k sázení stromů k této hranici.

I přesto však došlo v roce 1860 vykácení lesů až po horní hranici lesa na Pradědu, kde tedy naopak došlo k umělému snížení horní hranice lesa.

V roce 1895 přicházejí do Krkonoš extrémní srážky, které přináší mury a obrovské povodně. Vlivem toho je zde kolem roku 1900 zakázána velkoplošná pastva a je povoleno pouze kosení trávy, proto se zde příliš neudržela kleč. Ta byla kácena kvůli potřebě luk pro hospodaření. Rovněž se začíná s mohutnými úpravami koryt, dochází k jejich opevňování a stavbě kaskád.

Taktéž v Beskydech dochází vlivem povodní na přelomu století k zalesňování. Smrky se objevují i na pastvinách, kde ale vlivem přílišné živnosti půd vyhnívají.

Rakousko-Uhersko v této době pořádá státní soutěž, komu se povede nejvíce zvednout horní hranici lesa. Soutěž vyhrávají Lichtenštejni s lesy na Šeráku v Jeseníku. Dodnes se tyto lesy nazývají cenové kultury (výhra ceny v soutěži). Pro zajímavost, lesy na Šeráku jsou nyní nejstarší rezervací na Moravě.

Vývoj v Československu

V roce 1918 připadají státu lesy císařské rodiny, nejvíce na Podkarpatské Rusi. Jde zhruba o 400 000 ha. Po parcelaci 1. pozemkovou reformou tak stoupá podíl státních lesů z 2 % na 22 %. V roce 1938 je již 2,4 mil. ha ve vlastnictví státu.

Vzniká podnik Státní lesy, tehdy byly snahy o pronajmutí státních lesů akciovým společnostem, což byl špatný nápad - nájemník by se k lesu choval s cílem ho co nejvíce vytěžit bez zvláštních starostí o trvalé udržení lesa do budoucna. Tento nápad pomůže zarazit i v roce 1919 vzniklá Vysoká škola zemědělská v Brně (dnes Mendelova univerzita).

Během druhé světové války se snaží Němci snažit více zde než na své domovské půdě a vznikají zde poměrně rozsáhlé holiny, s ohledem na trvání války to však nějaký extrémní dopad na stav lesů nemělo.

V roce 1945 jsou v rámci Košického národního programu znárodněny lesy nad 50 ha. Roku 1948 pak probíhá další vlna znárodňování, která na našem území probíhá zhruba do roku 1960. Pro zajímavost, lesy města Brna byly znárodněny v roce 1954. Na Slovensku však až do roku 1975 znárodnění odolávají znárodnění obecní lesy, tzv. urbariáty.

Nastává zde zajímavý stav, majetnictví lesů bylo v některých případech sice zapsáno v pozemkových knihách a katastru. Stát však měl pro tyto lesy veškeré užívací právo a o veškerém hospodaření rozhodoval sám. Člověk však mohl peníze z lesa získat tehdy, když stát pozemek vykoupil například pro výstavbu dálnice.

Dochází i k poškození lesů imisemi, viz kapitola o okyselení.

tags: #ekologie #historicky #vyvoj

Oblíbené příspěvky:

• Vývoj OZE v Česku
• Kořen a popularizace vědy
• Sběratelská hodnota mincí s přírodní tématikou
• Ponta Delgada: Azorské ostrovy
• Dětské oblečení do přírody – recenze