K udržitelnosti se vyjadřovaly světové osobnosti i v době, kdy to ještě nebylo in. „Nejlepší způsob, jak předpovědět budoucnost, je tvořit ji,“ vyslovil ekonom Peter Drucker tezi, kterou je možné aplikovat na různé oblasti života. Hudebník Paul McCartney, jeden z nejznámějších vegetariánů, který životní styl bez masa přijal za svůj už v roce 1975, řekl: „Musí existovat lepší způsob, jak vyrobit věci, které chceme. Způsob, který nezkazí oblohu, déšť ani zemi.“
„Na vesmírné lodi zvané Zemi nejsou žádní cestující. Všichni jsme posádka,“ vyjádřil se kanadský filozof Marshall McLuhan krátce a výmluvně. Všichni máme svou roli. „Přírody nemáme nikdy dost,“ napsal přírodovědec Henry David Thoreau v 19. století. Americký prezident Franklin D. Roosevelt, který provedl USA hospodářskou krizí 30. let minulého století, měl celoživotní zájem o životní prostředí a jeho ochranu: „Národ, který ničí svou půdu, ničí sám sebe. Lesy jsou plícemi naší země, čistí vzduch a dodávají našim lidem sílu.“
Organizace Člověk v tísni, známá svými humanitárními projekty, vyhlašuje sbírku na pomoc české krajině s názvem SOS Krajina v tísni. Cílem sbírky je získat prostředky na různé projekty směřované na zvyšování zdraví krajiny. Možných aktivit je více. Dalším důvodem, proč jsou tyto finanční prostředky důležité, je, aby Člověk v tísni mohl realizovat evropské projekty, aby bylo na takzvané spolufinancování. Mezi další aktivity patří i přímá pomoc obcím a zemědělcům s realizováním krajinných prvků, ať už jsou to nějaké větrolamy nebo mokřady.
„V terénu se lidé potýkají s různými překážkami, a proto je tady Člověk v tísni, který pomůže zemědělcům a obcím s koordinací, čerpáním dotací nebo implementací různých strategií,“ říká ekolog Jakub Zelený, poradce Člověka v tísni pro změny klimatu.
Člověk v tísni se problematice krajiny věnuje dlouhodobě, hlavně od povodní roku 2002, což byl takový první velký impuls. Druhým impulsem bylo katastrofální sucho 2018. V souvislosti s tím si Člověk v tísni začal uvědomovat, že na tom krajina opravdu není dobře, že není připravená na výzvy, které ji čekají v budoucnosti, na dopady změny klimatu. I způsob hospodaření v krajině způsobuje dopady, které mohou vést k silnějším nebo i častějším přírodním katastrofám.
Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu
Podle Jakuba Zeleného je česká zemědělská krajina často tvořena nekonečnými lány polí. V krajině chybí krajinné prvky, zeleň, stromy, pole. Zemědělská půda je obnažená a vystavená působení živlů, ať už je to prudký vítr a slunce nebo přívalové deště. Díky tomu přicházíme o úrodnou půdu a krajina tím trpí.
Druhý problém je, že krajina je velmi homogenní, což znamená, že se pěstují monokultury a že je málo pestrých krajinných prvků, jako jsou různé mokřady a větrolamy. Většinou krajina vypadá tak, že máte nějaký les, pole, louku a tím to hasne. To znamená, že v krajině ani nemůže být dostatečná biodiverzita. Není tam prostor pro život pestrých organismů. Pokud nemáme v krajině biodiverzitu, tedy pestré společenstvo organismů, tak hrozí, je ohrožená je i produktivita a zdraví krajiny.
Na začátku jich bylo dvanáct. Dnes jich jsou téměř tři miliony a bojují proti lecčemu: vybíjení tuleňů, jaderným elektrárnám i pěstování geneticky modifikovaných rostlin. Tedy tak to aspoň vnímá Patrick Moore, jeden ze zakladatelů a dnes jeden ze znechucených odpadlíků Greenpeace.
V roce 1971 spoluzaložil organizaci Greenpeace. Kolem roku 1970 byla studená válka, válka ve Vietnamu, hrozba jaderného konfliktu a probouzející se starost o životní prostředí. Připojil jsem se k malé skupině, která se scházela ve sklepě kostela unitářů ve Vancouveru. Naplánovali jsme protestní plavbu proti testování vodíkové bomby na Aljašce. Vypluli jsme v září roku 1971. Tehdy jsem si dělal doktorát, profesoři ale mou účast na plavbě posvětili a dali mi šest týdnů volna. Vodíková bomba byla nakonec odpálena v listopadu, ale hned o dva měsíce později prezident Nixon další testy zrušil.
Na začátku byla organizace Greenpeace silně humanitárně zaměřená s cílem ochránit civilizaci před ničivou jadernou válkou. Právě k tomuto cíli se vztahovalo slovo „peace“ (mír) v názvu Greenpeace. Nesouhlasím s myšlenkou, že člověka a přírodu lze od sebe oddělit. Sám o sobě bych řekl, že jsem nejen rozumný ekolog, ale také ekolog-filantrop. Když jsme v roce 1979 založili Greenpeace International, stal jsem se jedním ze šesti ředitelů.
Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku
Zabývali jsme se toxickými látkami, tedy složitou oblastí, v níž jsou zkušenosti z přírodovědného oboru k nezaplacení. Tak začala kampaň prosazující celosvětový zákaz chloru. Snažil jsem se je ze všech sil přesvědčit, že ačkoli může být chlor v některých podobách velice toxický, pro veřejné zdraví a medicínu je nenahraditelný. Greenpeace žije v pohádkovém světě, ve kterém není toxického nic. Ovšem chlor je toxický pro bakterie, a právě proto je tak důležitý pro lidské zdraví.
Svět je rozdělen v názoru na říční dopravu. Určitá část lidské množiny ji vychvaluje, jiná část jí spílá a třetí skupině, asi daleko největší, je to jedno. Říční plavba není totiž natolik rozšířená, aby se jí mnoho lidí zabývalo. Přesto má tento druh dopravy dosti značný význam, ovšem zdaleka ne jenom ve smyslu vlastního přepravování nákladů - největší vliv má lodní plavba na říční ekosystém a můžeme hned také říci, že je to vliv z ekologického pohledu veskrze negativní.
Vnitrozemská plavba byla od dob Rakouské železnice vždy, za všech okolností "držena na uzdě" aby hegemonie přeprav po kolejích nebyla nijak omezována. I přístav Děčín byl vybudován pro doplňkové služby, aby plavba posloužila výkonům železnice. Armáda v modrém - železničáři, v pozdější době ČSSR i polistopadové, byla vždy v rámci dopravy mocným ovlivňovatelem politické vůle.
Pamětníci mě možná pamatují jako rozhodného odpůrce průplavu Dunaj-Odra-Labe, resp. jeho obdoby Dunaj-Ostrava. Koncem osmdesátých let jsem jako jeden z mála, proti průplavu otevřeně vystoupil v novinách, rozhlase i televizi, riskujíc značné potíže. To ale neznamená, že fundamentalisticky odsuzuji jakoukoli říční plavbu.
Po celém světě jsou milióny lidí, kteří z nejrůznějších důvodů vědí, proč existují anebo co pozitivně vytvářejí vodní cesty. Od těch, kteří bydlí např. na břehu Mittellandkanálu a jsou rádi, že jim za parcelou nefičí železnice nebo dálnice až po zase např. VW Werk ve Wolfsburku. A jako jsou opuštěné anebo zdevastované některé silniční tahy a železniční tratě, podobně je tomu s cestami vodními. Je to reakce na zákazníky, přesun průmyslových, stavebních, zemědělských i turistických zájmů.
Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí
Dříve než přistoupíme k vlastním ekologickým problémům, zastavíme se u otázky, zdali je vůbec říční plavba ekonomicky výhodná, a to za předpokladu, že nebudeme zatím zvažovat ekologickou stránku věci. K problémům je možné přistupovat z mnoha hledisek. Můžeme například poctivě analyzovat situaci a snažit se o objektivní vědecký výsledek. Kdepak, hra čísel je šálivá, očekávaná přesnost je pouze zdánlivá a soukromě si myslím, že obě strany při počítání vytrhávají z kontextu, dokonce i švindlují, jsou prostě nekorektní.
Strategické rozhodování se má odvíjet na základě závěrů komplexní pracovní skupiny. Pak teprve nemá cenu se dohadovat, do jaké míry jsou které nepřesné. Příklady jsou něco jiného. Věřím na příklady a inspirace. I když někdy lze pro danou situaci nalézt podobné podmínky, tak člověk, tvor přemýšlivý, je schopen aproximovat, porovnávat a také rozlišovat. Leták, srovnávající vliv aut, vagónů, lodí - pokládám za písmeno A (chceme-li to nějak přirovnat) a to písmeno není celá abeceda.
Kdyby však výhodnost lodní dopravy byla všude tak jednoduše univerzální, jak leták sugestivně tvrdí, potom by se určitě všechna nákladní doprava odehrávala jenom na řekách. Takto jednoduše a přímočaře neuvažují snad ani děti druhého stupně ZŠ a některé prvního. A protože určitě nejlepší prověrkou teorie je praxe, podívejme se, jak se lodní doprava v historii moderní společnosti osvědčila.
Když lidé neměli jiné dopravní možnosti, a naopak měli k dispozici splavné řeky, bez váhání dopravu po vodě využili. Příkladem je objevování, dobývání a kolonizování Severní Ameriky, zvláště pak Kanady. Ta byla poznána a obsazena evropskými přistěhovalci doslova po vodě. Prvním dopravním prostředkem byly indiánské kanoe, nejenom ty malé, ale i kanoe přes deset metrů dlouhé, schopné pojmout mnoho tun materiálu. Potom vznikaly jiné typy lehkých nákladních lodí, například proslavené anglické York Boaty, a teprve mnohem později parníky, zdolávající silné proudy veletoků.
Také v USA hrály lodě v první kolonizační vlně důležitou úlohu, ale právě zde byla lodní doprava brzo nahrazena železnicí a silnicí. V poslední době pak mnohde vítězí nade všemi způsoby doprava letecká, například na dalekém Severu, kde každodenní nákladní nebo kombinovaná personálně-nákladní letadla zcela odstavila námořní, stejně jako říční nebo i silniční dopravu. Tento vývoj - nahrazování nejpomalejšího dopravního prostředku rychlejším - jasně charakterizuje proces, který se v průběhu posledních 150 roků odehrává.
Uvedu konkrétní příklad, jehož jsem byl nedávno svědkem. Jde o zásobování kanadských a aljašských pobřeží i tamních ostrovů. Města a osady těchto končin byly ještě v první polovině 20. století zásobovány téměř výlučně lodní dopravou, vedoucí nejprve po řekách a potom po moři. Dnes se tato alternativa týká snad už jen pohonných hmot a nejtěžších předmětů jako jsou naftové věže, jeřáby, konstrukce apod., zatímco drtivá část nákladu je pružně, prakticky každodenně, dopravována letadly. I v té nejzapadlejší eskymácké nebo indiánské osadě vám místní market nabídne prakticky stejný výběr spotřebního zboží a potravin, jaký naleznete v New Yorku.
tags: #ekologie #aktiviste #lodi #význam