Jak zastavit výrobu plastů a snížit dopad na životní prostředí

22.11.2025

Pokud by péče o životní prostředí byla náboženstvím, dopustil by se s největší pravděpodobností inženýr ekonomiky z MIT Andrew McAfee strašlivého kacířství. Protože ale zájem o přírodu a životní prostředí církví není, má jeho aktuální hereze podobu velmi neotřelého přístupu, hodného vašeho kritického rozboru. McAfee totiž navrhuje světu (no, minimálně USA) rezignovat na recyklaci plastů a současně obnovit jejich ukládání na skládkách. Čímž dva dost podstatné pilíře moderního odpadového hospodářství staví na hlavu.

Problém s recyklací plastů

McAfee nemá nic proti recyklaci papíru, které je každému dostupná a levná. Zrovna tak nemá nic proti recyklaci skla, která je z hlediska materiálové návratnosti smysluplná. Nevadí mu ani recyklace kovů, protože je energeticky mnohem méně náročná, než výroba kovů z primárních surovin. Má ale zásadní problém s recyklací plastů. Nevidí v ní udržitelnost, smysluplnost a nakonec ani pomoc životnímu prostředí. Tvrdí, že snaha třídit a svážet plasty k recyklaci je plýtvání časem a energií.

„Přínos úspory uhlíku a skleníkových plynů během recyklace plastů byl a je ve skutečnosti velmi, velmi malý,“ tvrdí McAfee. „Moc smyslu to nedávalo, když jsme naše plasty sbírali, třídili a sváželi, a pak je posílali v kontejnerech přes oceán do Číny, tedy do země známé svým velmi drastickým přístupem k životnímu prostředí, aby je za nás recyklovala. A více smyslu to rozhodně nedává ani teď, když už se Čína našich plastových odpadů zřekla.“

Ukázalo se totiž, že plasty efektivně recyklovat zrovna neumíme. Za místní příklad dává města jako Filadelfie, kde polovina separovaného a teoreticky využitelného plastového odpadu stejně skončí na skládkách, nebo progresivní Chicago, kde jsou schopni zrecyklovat jen 9 % z celkového objemu vlastních plastů.

Příklady k zamyšlení jsou i globální: v roce 2017 se jen 9 % všech sesbíraných a přetříděných plastů podařilo recyklovat do podoby sekundárně využitelného materiálu a jen 16 % z nich se dočkalo svého přetvoření v nový výrobek. Protože o „plast zachráněný recyklací“ vlastně nemá průmysl zájem. Je tak drahý (ve smyslu výdeje energie, přepravy, financí), že vyjde řádově levněji vyrobit originální nový plast.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Papír, sklo i kov se s takovými problémy nepotýká. Jejich recyklace je skutečnou úsporou energie vynaložené na jejich výrobu, vyjdou levněji. Trh poptávající „recyklovaný“ kov hravě spotřebuje 100 % nabídky (a s papírem a sklem je to dost podobné), průmysl se o ně aktivně hlásí a zpracovává je. Jen v případě plastu to nefunguje, musíme vymýšlet a dotovat komplikovaná schémata, sběr a svoz, speciální třídící linky a ještě speciálnější zpracovatelská zařízení, abychom plastovou recyklaci udrželi v oběhu. Je to paradox: vynakládáme nemalé množství času a energie, abychom něčemu zabránili stát se odpadem a pak přešlapujeme na místě a vymýšlíme, co z toho vlastně vyrobit a komu to prodat, protože o to nikdo nestojí.

Alternativní řešení: Skládkování a dekarbonizace

Vybodnout se na celou recyklaci plastů a doslova to zabalit. Začít je znovu ukládat na skládkách, respektive na dobrých, nových, kvalitně zajištěných a solidně monitorovaných skládkách. Prostě odrušit prozatím celé to schéma s recyklací plastů, které „víc žere, než dává“. Na dobrých skládkách by totiž nehrozila kontaminace životního prostředí, tedy únik plastů do moří, oceánů. Ani postupný vznik všezamořujících mikroplastů.

A na takových skládkách by plasty odpočívaly tak dlouho, než by se fosilní zdroje pro jejich výrobu globálně vyčerpaly (což vzhledem k zapracování břidlicového plynu bude za dlouho). Protože pak jejich zrecyklování bude, vzhledem k nedostatku surovin, skutečně žádané a zaplatí se. Jejich těžba ze skládek pak bude ekonomicky dávat smysl, stejně jako recyklace kovů dnes.

McAfee doplňuje, že namísto hrátek s recyklací plastů by se hodilo zacílit svou energii na dekarbonizaci průmyslů a zdanění těch, kteří znečišťují nejvíce. „Přeci jen, polovinu světových emisí skleníkových plynů lze dohledat k původci, kterým je 25 největších korporátních koncernů a států. To je skutečný zdroj problému. „Ono vážně nemá cenu tady řešit drobnosti, hádat se o vaše úsporné žárovky a brčka, když 70 % veškerých emisí produkují tři odvětví globálního průmyslu.

Nárůst produkce plastů a jeho dopady

Určitě se nedá říct, že by ve Velké Británii nedělali v rámci prevence vzniku plastových odpadů málo. Přesto se tam loni prodalo obyčejné vody v plastových obalech více, než kdykoliv předtím. Na situaci, která má do zlepšení nebo optima daleko, upozornila Libby Peaková, odborná poradkyně hnutí Green Alliance.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Britští výrobci nápojových obalů v loňském roce nepocítili tíseň a domácí trh jim loni vynesl 3,3 miliard liber. Plastových lahví, tedy dnes s kontroverzí přijímaných jednorázových PET lahví, vyrobili dokonce o 7 % více, než v roce 2017. Za posledních 15 let se průměrná spotřeba vody balené do PET lahví v Británii zdvojnásobila a průměrný občan jich ročně spotřebuje 150 kusů. „A podle všeho tento trend růstu zůstane zachován i do dalších let,“ říká Peaková a připouští, že situace je tristní.

Ano, jsou tu skleněné láhve, hliníkové plechovky, tetrapaková balení, kompostovatelné plasty i biodegradabilní kelímky. „Jenže ty jen ve své podstatě vytváří nové environmentální problémy, aniž by ve skutečnosti nějak přispěly ke snížení spotřeby klasických plastových obalů a omezily konzumaci pitné vody z PET lahví,“ vysvětluje Peaková. Podle ní existuje značný nesoulad mezi tím, co se od lidí a politiků očekává a co nakonec dělají. Kompostovatelné ani biodegradabilní plasty nezmizí z přírody beze zbytku, ale lidé se k nim tak bohužel chovají. Znečištění je pak ale ještě větší.

Přitom to, že je něco kompostovatelné, biodegradabilní nebo vyrobené z rostlinných vláken ještě neznamená, že je to prospěšné pro životní prostředí. Politici pod tlakem motivují výrobní průmysl a ten odpovídá zaváděním inovativních recyklačních technologií a rozložitelných obalů. „Ve skutečnosti ale nabízí jen falešnou naději,“ říká Peaková. Láhve na opakované použití totiž zaplavují trh stejně, aniž by nějak vytlačovaly původní plastové obaly. Na regálech není zboží méně, ale více. A stejně tak odpadů kolem nás. Člověk, který si koupil plastovou přepravku na pití, se nerozpakuje koupit si vodu v PET láhvi, protože už přeci přírodě nějak pomohl.

Řešení nespočívá v nové obalové technologii, ale v prostém faktu, že nejlepší voda bude pořád jen z kohoutku natočená do hrnku. Podle Peakové je alarmující, že za každým zákazem (motivovaným snahou po omezení vzniku odpadů), ať už brček nebo třeba uchošťourů, následuje výrazné zvýšení koncentrace odpadů, které se tuto zrušenou komoditu snaží nějak alternativně nahradit. Brčka plastová nezmizela, byla jen lokálně potlačena a počet vzniklých odpadů se nově rozrostl o brčka skleněná, kovová, papírová, slámová nebo dřevěná.

Na problém setrvalého nárůstu nápojových obalů upozornila na začátku října i organizace Greenpeace. „Nadnárodní řetězce teď propagují takzvané udržitelné alternativy, které ale vyvíjejí extrémní tlak na již přetížené přírodní zdroje,“ říká Ivy Schlegelová. „Obaly, které jsou snáze recyklovatelné, znovu-využitelné, kompostovatelné, s přídavkem recyklované složky… jsou pořád jen obaly a dramaticky zvyšují podíl vznikajících odpadů.

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

Globální rozměr plastové krize

Lidstvo od doby, kdy Alexander Parkers v roce 1862 představil první plast Parkesin, vyprodukovalo více než 8,3 miliardy tun plastu. Naprostá většina z toho - 6,3 miliardy - se stala odpadem a z toho opět naprostá většina skončila zpátky v životním prostředí. Pro ilustraci, takové množství plastového odpadu by pokrylo plochu o rozloze Argentiny do výšky kotníků. Jen malá část odpadu (devět procent) byla recyklována, dalších zhruba dvanáct procent prolítlo komínem spaloven.

Snad ještě děsivější než údaje o doposud vyprodukovaném plastovém odpadu je trend, jakým se každoročně navyšuje produkce plastů. Z celkového objemu připadá více než polovina na posledních zhruba patnáct let. V roce 1950 byla roční produkce okolo dvou milionů tun ročně, dnes je to více než čtyři sta milionů tun. Pokud se stávající trend nezmění, skončí do roku 2050 na skládkách nebo v přírodě dalších dvanáct miliard tun plastů. Nemalá část z toho opět v oceánech. Tam se podle nejnovějších údajů dostává osm až dvanáct milionů tun plastů ročně, pro lepší představu je to patnáct plných igelitek plastů na jeden metr pobřeží všech moří a oceánů. Situace se zhoršuje geometrickou řadou. V roce 2025 to bude třicet plných igelitek na metr pobřeží. To mimo jiné znamená, že při nezměněném tempu může být v druhé polovině 21. století více plastů než ryb.

Naprostá většina velkého plastového odpadu se do oceánů dostává v oblastech se špatným odpadovým hospodářstvím, především v Asii, Africe

Plasty se ale do oceánů dostávají nejen ve formě zmačkaných PET lahví, kelímků nebo umaštěných obalu od brambůrků, ale i jako takzvané mikroplasty, tedy plastové částečky menší než pět milimetrů. Stačí použít zubní pastu nebo jinou kosmetiku, která obsahuje mikroplasty, pustit kohoutek a máte nemalou šanci, že jste vyslali několik desítek plastových částeček do Severního, Černého nebo Baltského moře. Při praní syntetického prádla to může být několik stovek tisíc plastových vlákének, které projdou čistírnou odpadních vod a plují vstříc mořským vlnám.

Kvůli plastovému znečištění hynou ročně statisíce mořských savců, želv a dalších živočichů, kteří se do zbytku plastů zamotají nebo je pozřou jako potravu. Zvláště nebezpečné jsou plasty pro mořské ptáky: nacházíme je ve střevech až devadesáti procent z nich. Ještě děsivější je vliv mikroplastů. Nejenže jsou rybami často zaměněny za potravu, ale navíc mnohdy obsahují různá toxická aditiva nebo vstřebávají nebezpečné látky jako DDT, ftaláty, bisfenol A z moře a ty pak negativně ovlivňují ty, kteří je pozřou. Kapitolu samu o sobě představují nanoplasty, které dokonce dokážou prostupovat buněčnou stěnou organismu.

Plastové znečištění se samozřejmě neomezuje na moře a oceány, mikroplastová vlákna jsou přítomna ve vodě, kterou pijeme, vzduchu, který dýcháme, objevena byla v pivu, medu i sladkovodních rybách. Časovanou bombou mohou být zemědělské půdy, hnojené čistírenskými kaly, ve kterých se část mikroplastů z odpadních vod usazuje. Negativní vliv mikroplastů na zdraví lidí - na rozdíl od ryb - prokázán nebyl. Alespoň zatím…

Možnosti řešení a budoucnost plastů

Zatím jediným a nevyhnutelným řešením je omezení spotřeby plastů, především těch jednorázových, které nám během několika desítek sekund projdou rukama a stávají se odpadem. Každou minutu se na světě vyprodukuje milion PET lahví. Skutečně je všechny potřebujeme? Musíme jíst jídlo plastovou lžičkou, vyrobenou na druhém konci planety? Jednorázové plasty a obaly, jak již bylo řečeno, představují čtyřicet procent veškerého plastového odpadu. Zde je třeba začít.

Výchozí pozice pro změnu není špatná, můžeme opět použít analogii se změnou klimatu: Nikdo nerozporuje rozsah plastové krize, dokonce politici i korporace uznávají závažnost problému a hledají řešení, případně o tom alespoň hovoří. Vlastně nemají moc na výběr, protože na rozdíl od jiných environmentálních problémů, veřejné mínění je v tomto ohledu po celém světě víceméně jednotné a jednorázové plasty jsou vnímány jako - mnohdy nutné - zlo. Změna spotřebitelských návyků a myšlení lidí je však výzva o řád větší než je jen přesvědčit o závažnosti plastové krize. Osobně si troufám tvrdit, že to je větší výzva než donutit politiky přijímat tvrdé regulace na omezení například jednorázových plastů nebo dotlačit korporace k investicím do alternativních řešení.

Podle některých studií vyprodukovalo lidstvo historicky do této chvíle asi 9 mld. tun odpadu z plastů, z toho 30% bylo spáleno nebo recyklováno, zbytek je uložen na skládkách nebo v životním prostředí. Roční produkce odpadu z plastů je aktuálně 380 mil. tun, odhaduje se průměrný nárust produkce odpadů o 5% ročně.

Vhodnější by mohlo být najít vhodné metody a technologie pro recyklaci odpadních plastů a maximálně využit druhotné suroviny z plastů ve výrobě. Podle dostupných informací se recykluje přibližně pouze 10% plastového odpadu. Evropští recyklátoři jsou pod obrovským ekonomickým tlakem. Klastr WASten jako člen Evropské asociace recyklátorů EuRIC dostává od svých partnerů v poslední době smutné zprávy o bankrotech nebo ukončení výroby v těchto závodech.

Efektivní řešení problému s mikroplasty by se mělo zaměřit na podporu recyklačních technologií právě v zemích, které jsou největšími znečišťovateli oceánů. Řešení může být buď přímou finanční podporou exportu evropských recyklačních technologií, vládní podporou formou mezivládních dohod nebo dostupným pojištěním exportérů.

Technologie zpracování odpadních plastů

V Evropě i u nás se používá řada ověřených technologií, které efektivně využívají odpadní plasty a vývoj moderních technologií dále pokračuje. Recyklace plastů se rozděluje na mechanickou recyklaci a chemickou recyklaci.

Mechanická recyklace zpracovává odpadní plasty na finální výrobek obvykle za využití tepla, tlaku a přidaných plniv a dalších aditiv.
Chemická recyklace plastů je metoda recyklace, který využívá chemické nebo fyzikálně-chemické procesy. Velice perspektivní je technologie termického rozkladu plastů (pyrolýzy). Výstupními produkty termického rozkladu je pyrolýzní olej, pevný zbytek (char) a pyrolýzní plyn.

Technologie termického rozkladu je velice perspektivní a lze očekávat její rychlé rozšíření. Další technologií chemické recyklace je plazmové zplyňování. Jde o samostatný technologický proces, kdy dochází k primárnímu termickému rozkladu plastů na základní chemické prvky.

Ocean Cleanup je projekt čištění oceánů od plastového odpadu. Vznikl už před sedmi lety v Nizozemsku a nyní představil novou technologii, která má za úkol vyřešit problém odpadků hned na počátku. Jedná se o loď zvanou Interceptor, která nebude sloužit na mořích, nýbrž na řekách. Interceptor dokáže posbírat až 100 tun odpadků denně. Většina odpadu se dostává do oceánů z řek.

Interceptor má za úkol zachytit odpadky ještě předtím, než se dostanou na volné moře. Vypadá jako kříženec rybářské a nákladní lodi. Odpad chytá do sítí a po páse v zadní části posunuje dovnitř lodi. V ní se nachází celkem šest kontejnerů, které se postupně plní nepořádkem. Loď dokáže lapit až 100 tun odpadků denně.

Velkou výhodou Interceptoru je jeho jednoduchost. Řeka teče vždy jen jedním směrem, takže lze snadno zachytit veškerý odpad proudící do moře. Velkou výhodou celého systému je nízká cena a provoz. Loď má na střeše solární panely, které vytvářejí veškerou elektřinu potřebnou pro provoz. Díky tomu, že ji ukládají do lithiových baterií, může popelář zachytávat nepořádek každý den, a to i v noci.

V současnosti fungují už dva Interceptory - jeden v Malajsii a druhý v Indonésii. Brzy se objeví třetí v deltě řeky Mekong ve Vietnamu a podle aktuálních informací se další chystá uklízet hlavní město Dominikánské republiky. Konstruktéři v Ocean Cleanup pracují na tom, aby do roku 2025 vodní popeláři pokryli všech tisíc nejznečištěnějších řek na světě.

Množství plastového odpadu znečišťujícího povrchové vody Tichého oceánu za poslední roky mnohonásobně vzrostlo. Tvrdí to studie mezinárodního týmu vědců, podle nichž se jen v oblasti mezi Kalifornií a Havajskými ostrovy nachází okolo 80 tisíc tun plastů. Některé z nich prokazatelně pocházejí dokonce z doby před více než 30 lety.

Členové výzkumného týmu analyzovali za pomocí letadel a lodí po dobu tří let plochu znečištěnou odpady. Pouze čtvrtina z plastů byla menší než pět centimetrů, většina byla ve velmi zachovalém stavu navzdory mnohdy pokročilému stáří. Plastové odpady, které se dostávají do oceánu, se mají tendenci shlukovat do velkých ploch, v nichž se postupně rozpadají a jejich malé částečky mohou být podle expertů v případě konzumace nebezpečné pro mořské živočichy.

Strategie udržitelnosti a snižování spotřeby ropy

Spotřebitelská poptávka po udržitelných produktech zesílila. Spotřebitelé často oceňují udržitelnost a upřednostňují produkty založené na cirkularitě a nízké uhlíkové stopě. Strategie udržitelnosti EU pro chemické společnosti si klade za cíl být do roku 2050 klimaticky neutrální. Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že emise z primární chemické výroby musí do roku 2030 klesnout o 10 %.

Komise chce stanovit snížení spotřeby ropy pro výrobu plastů o 5 % do roku 2030 a o deset procent do roku 2040. Pomoci by mělo i vyšší využívání biomasy, odpadního CO2 a udržitelné energie.

Výroba plastů vzrostla proti roku 2020 o 17,1 % na 21,3 mil. tun. Díky vyšším cenám se obrat zvýšil dokonce o 33,8 % na 31 miliard eur.

Válka na Ukrajině narušuje i plastikářskou výrobu. K debatě o sankcích vůči Rusku z hlediska zemního plynu uvedl: “Dobrých 44 % celkové spotřeby výrobců plastů tvoří zemní plyn, především jako zdroj energie pro velké závody. V případě plynového embarga by se výroba musela zastavit, nelze jednoduše výrobu odstavovat a znovu najíždět.

Tabulka: Produkce a recyklace plastů