Ekologie Lidské Populace: Definice a Základní Pojmy

S pojmem "ekologie" se dnes setkáváme na každém kroku, v nejrůznějších oblastech lidské činnosti. Stal se poněkud módním slovem, bohužel značně zprofanovaným. Málokdo z těch, kdo toto slovo v běžném životě používají, zná jeho skutečný význam. Neznají jej ani ti, kteří se jím ohánějí na každém kroku, včetně tzv. „ekologických aktivistů“ (označovaných novináři často za „ekology“), demonstrujících sice třeba v podstatě za správnou věc, avšak bohužel bez snahy znát podstatu problematiky, nebo se o to alespoň pokusit. Neznají jej ovšem ani ti, kteří na jakoukoliv zmínku o tomto výrazu reagují odmítavě a pohrdlivě a cokoliv s tímto výrazem spojené považují za podezřelé. Všeobecně panuje proto bohužel v povědomí veřejnosti chybná představa o tom, že ekologie je něco jako nauka o ochraně přírody, životního prostředí, či dokonce hnutí za ochranu životního prostředí.

V pravém slova smyslu slova je EKOLOGIE EXAKTNÍ VĚDNÍ DISCIPLÍNOU, STUDUJÍCÍ VZTAHY ŽIVÝCH ORGANISMŮ A JEJICH PROSTŘEDÍ, VČETNĚ VZTAHU ŽIVÝCH ORGANISMŮ NAVZÁJEM. Je součástí komplexu biologických věd, využívá však i poznatky dalších vědních disciplín: matematiky, fyziky, chemie, geologie atd. Je vědou do jisté míry syntetizující, v určité oblasti (v případě ekologie člověka) schopná aplikovat do přírodních věd i poznatky humanitních oborů. Ekologie není věda vzniklá v posledních letech, definoval ji (jinak dost kontroverzní) badatel ERNST HAECKEL (1834-1919) již v roce 1866 (v díle Generelle Morphologie der Organismen).

Název pochází z řeckého "oikos", tj. domov, obydlí, a "logos", slovo ve smyslu věda. Haeckel charakterizoval tuto disciplínu jako "podstatnou část vědomostí, které se týkají hospodářství přírody". Slovní základ „eko- z řeckého „oikos“ je stejný jako v pojmech ekonomie, ekonomika (takže pejorativní výraz „ekoteroristé“, který často používají ekonomisté, cítící se omezováni snahami o šetrný přístup k životnímu prostředí, může z jazykového, ovšem i významového hlediska znamenat i je samotné).

Objekty studia vědní disciplíny ekologie mohou být na různé biologické úrovni: buňky, tkáně, orgány, organismy, populace, společenstva, ekosystémy, biosféra. Těžiště zájmu představují poslední čtyři úrovně, a z nich zvláště ekosystémy. Ekologii lze dělit podle toho, která složka je středem zájmu studia: používá se proto názvu ekologie krajiny při studiu ekosystému z hlediska krajinářského, ekologie člověka při studiu vzájemných vztahů člověka a jeho prostředí.

V případě, že cílem studia je produkční analýza jednotlivých trofických úrovní a sledování koloběhu hmoty a toku energie v ekosystému, jde o produkční ekologii, zvláště blízkou zemědělským oborům. Obecné zákonitosti a výsledky systémové analýzy ekosystému, popř. jejich vyjádření v matematických modelech, jsou náplní systémové ekologie. Všechny dílčí ekologické vědy, ale zejména posledně jmenovaná, hojně využívají matematiky a matematického modelování.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Vzájemnými vztahy rostlin a prostředí a rostlinných populací mezi sebou se zabývá ekologie rostlin, podobně vztahy živočichů a jejich prostředí a vztahy mezi živočichy studuje ekologie živočichů. Analogicky lze definovat ekologii mikroorganismů. Podrobněji se např. ekologie živočichů (podobně i ekologie rostlin a ekologie mikroorganismů) dále dělí podle bližšího určení okruhu zájmu na ekologie nižších taxonomických skupin různé úrovně (např. ekologie savců, ptáků, ryb, hmyzu, mechorostů, vstavačovitých rostlin, ...). Ekologické studium na úrovni jednoho druhu je autekologie.

Tak lze hovořit např. o autekologické studii kapra obecného, tetřívka obecného, včely medonosné, smrku obecného, apod. Studiem populací se zabývá populační ekologie (demekologie), ve vztahu k lidské populaci demografie. Vědní disciplína, studující celá společenstva, jejich složení, vývoj, vzájemné vztahy mezi jednotlivými populacemi tvořícími společenstva atd. se označuje jako synekologie.

S rozvojem přírodních věd dochází nejen k úzké specializaci, ale také k propojování různých vědních disciplín, často vzájemně zdánlivě nesouvisejících. V přírodě však opravdu souvisí “vše se vším”. Poznatky z oblasti ekologie se promítají i do vzájemně vzdálených oblastí biologických disciplín, setkáváme se tedy s různými mezioborovými vědními disciplínami. Za mnohé příklady uveďme např. ekologickou fyziologii (ekofyziologii rostlin, živočichů, člověka...), která se zabývá studiem změn a adaptací fyziologických funkcí v závislostech na změnách prostředí a sleduje jejich mechanismy.

Poznatky této vědy jsou přímo aplikovány např. v zemědělství, v lékařských oborech, týkajících se člověka v extrémních podmínkách: sportovním lékařství, podobně v medicíně týkající se problematiky letců, kosmonautů, potápěčů, horolezců atd. Další mezioborovou vědou je např. ekoimunologie, která sleduje vlivy prostředí na činnost a změny imunitního systému organismu - tyto souvislosti jsou stále významnější vzhledem k stále vyšší frekvenci patologických stavů imunitního systému, kladených do přímé souvislosti se změnami řady faktorů prostředí.

Praktickou aplikací ekologických poznatků se zabývají různé směry aplikované ekologie. Zde je možno rozlišit dva základní směry: oblasti, kdy je ve středu pozornosti organismus, zejména člověk, a vlivy prostředí na něj působící. Do této kategorie patří hygienické a příbuzné obory, ale také sociální ekologie. Hygiena zkoumá vliv prostředí - fyzikální a chemické vlastnosti ovzduší, vody pitné i např. užitkové (třeba koupaliště) na člověka, výskyt patogenních mikroorganismů jako biotického faktoru prostředí člověka včetně monitorování případných epidemií.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Kromě člověka může být objektem aplikovaně ekologického studia tohoto zaměření kterýkoliv pro nás významný druh nebo společenstvo; disciplíny, kde je v centru pozornosti prostředí (člověka, popř. dalších organismů) jako takové. Do této skupiny aplikovaných ekologických věd lze zařadit krajinnou ekologii, do jisté míry i urbanistiku, a vlastní nauku o ochraně životního prostředí (environmentalistiku). Zde se teprve dostáváme k tomu, co většina laické veřejnosti označuje za ekologii.

Aplikované poznatky ze základních ekologických disciplín jsou používány i v různých dalších oborech lidské činnosti: zemědělství, krajinném plánování, architektuře, těžbě surovin atd. Je tedy zřejmé, že i název „Ekologická sekce“ je terminologicky zavádějící a poplatný nesprávným představám, správnější by byl název „Environmentalistická sekce“. Pro srovnání lze uvést, že často zaměňované pojmy "ekologie" a "ochrana životního prostředí" jsou v podobném vztahu jako např. "zoologie" (teoretická věda studující všechny živočichy) a "zootechnika" (praktická disciplína zabývající se technologií chovu a využití hospodářských zvířat).

Podobně teoretickými základy lékařských věd jsou např. anatomie a fyziologie člověka, biochemie, mikrobiologie, imunologie a další základní obory. Zájem o studium vztahu organismů (včetně člověka) a prostředí v posledních desetiletích stoupá. Je to způsobeno vzrůstajícím tlakem lidské civilizace na přírodu, majícím negativní dopady v řadě oblastí a obracejícím se ve svých důsledcích také proti člověku samotnému.

Hrozí nejen vážné nebezpečí ohrožení biologické rovnováhy, existence genofondu nesmírného množství taxonů organismů, ale i těžké ohrožení zdraví lidských populací. Existují dokonce rizika ohrožení veškerého života určitých oblastí a ve zvyšující se míře se uplatňují ohrožení, která mají celosvětový dopad. I když jsou tato zjištění stále obecněji zjevná a prokazatelná, jejich řešení stále pokulhává za technickým rozvojem.

Momentální ekonomický efekt má však bohužel často přednost před zájmy zachování zdravého prostředí Země včetně zdraví lidské populace. Z hlediska posledně jmenovaného je vhodné uvést, že právě medicína se v současné době orientuje více na otázky podmínek prostředí ve vztahu ke zdraví. Podle některých odborníků lékařské sféry nastává další etapa historického vývoje poznání v medicínských vědách - éra ekologická.

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

Ekologie je věda, která se zabývá vztahy mezi organismy a prostředím a mezi organismy navzájem. Jako vědu vymezil ekologii poprvé E. H. Haeckel v roce 1869. Samotný vědní obor se rozvíjí až ve 20. století. Nejběžnější je definice ekologie E. P. Oduma: je to věda o životním prostředí, biologie prostředí. Ekologie se zabývá vztahy v přírodě, respektive vztahy mezi organismy navzájem a organismy a prostředím.

Populace v Ekologii

Termínu populace se užívá v ekologii, genetice a demografii. V ekologii je populace definována jako soubor jedinců téhož druhu vyskytující se v určitém prostoru a čase. Populace je soubor jedinců téhož druhu, nacházejících se v jednom určitém místě v jednom určitém čase. Z této definice vyplývá, že se jedná pouze o příslušníky jediného druhu rostlin, živočichů a mikroorganismů, všech vývojových stádií vyskytujících se ve vymezeném prostoru. Při více druzích se již jedná o společenstva. Dá se tedy říci, že společenstva jsou složena z populací.

Townsend a kol. uvádí konkrétní příklad u karasů: „karasi obývající jednu tůň tvoří populaci karasů v tůni“. Populace většinou nejsou pevně ohraničené, především co se týče otázky prostoru. Populace, které jsou vázány na jedno určité místo, můžeme nazývat lokálními populacemi. A ty, které využíváme především ke zkoumání jich samotných, nazýváme experimentálními populacemi. V rámci populace musí být prostor pro komunikaci, migraci a páření se jakýchkoli dvou jedinců. Genetika populací se označuje jako „mendelovská populace“, to proto, že se v rámci ní po generacích předávají genetické informace podle Mendlových zákonů. Z hlediska integrace proto mají populace pro evoluci velký význam.

Mezi základní znaky populací patří pojmy jako hustota, růst, rozptyl, struktura a stěhování. Ekologie populací (demekologie) je částí obecné ekologie, která studuje populace a vztahy mezi populacemi a jejich prostředím. Demekologie využívá základních znaků populací.

Hustota Populace

Hustota (denzita) se vyjadřuje počtem jedinců, kteří jsou ve vymezeném prostoru. Konkrétní příklad: počet žížal obecných ve 2 m3 půdního vzorku. Kromě počtem jedinců se velikost populace dá vyjádřit v jednotkách hmotnosti, například v kilogramech biomasy na jednotku plochy nebo objemu (Losos a kol. 1984). Ekologická hustota je nejčastějším vyjádřením. Vyjadřuje velikost populace na vymezeném prostoru, ve kterém se daný druh opravdu vyskytuje. Relativní hustota je využívána především tehdy, kdy není zapotřebí absolutních čísel hustoty, nebo kde výzkumu brání nedostatek financí, prostředků či výzkumníků. Na těchto místech stačí zjištění, jestli se hustota populace vůbec mění, případně jakým způsobem. Absolutní hodnota je přesný výsledek naměřených hodnot při výzkumu.

Zjišťování hustoty lze mnoha způsoby. Jedním z nich je sčítání jedinců. Tento postup je vhodný v případech kdy pozorovaná populace obsahuje lovnou zvěř nebo velké kolonie zvířat. Další druhý způsob je odchyt a značkování jedinců při pohybujících se jedincích jako jsou ptáci, ryby, savci atd.

Ekologické Faktory

Za ekologické faktory považujeme jakékoli činitele, kteří nějak ovlivňují organismy. Ekologické faktory můžeme rozdělit na faktory abiotické a biotické. První zahrnují veškeré fyzikální a chemické faktory ovzduší, půdy a vodního prostředí, druhé představují nejrůznější vztahy auvnitř populace (vnitrodruhové vztahy) i mezi populacemi různých druhů (mezidruhové vztahy). Za samostatnou skupinu faktorů bývají považovány faktory protravní (trofické).

• Abiotické faktory: zahrnují veškeré fyzikální a chemické faktory ovzduší, půdy a vodního prostředí (teplota, sluneční svit, vlhkost, plynné složení vzduchu, atmosférické vlivy).
• Biotické faktory: představují nejrůznější vztahy uvnitř populace (vnitrodruhové vztahy) i mezi populacemi různých druhů (mezidruhové vztahy).
• Trofické faktory: faktory protravní.

Vliv Vody a Půdy

Voda a půda jsou prapodmínkami života na zemi. Vždyť pouze k vytvoření 1 kg živé hmoty v sušině je nezbytně třeba 400-500 l vody. Půda je výsledkem činnosti půdotvorných činitelů (matečné horniny, klimatu, půdní flóry a fauny, lidské činnosti) a zásadním způsobem ovlivňuje život na ni návazných rostlinných a živočišných společenstev. Vrstva půdy vysoká 1 cm se vytvoří zvětráním podloží za 30-70 let. Vrstva životadárné ornice vysoká 1 cm se vytvoří za přispění mikroorganismů za 200-500 let.

Světlo, Teplota a Vlhkost

Světlo ve svých denních a sezónních změnách významně ovlivňuje pozemský život, zejména fotosyntézu zelených rostlin, které jsou základním zdrojem potravy mnoha živočichů. V našich zeměpisných šířkách má na životní pochody živočichů největší význam délka světelného dne, kdy množství světelného požitku ovlivňuje například dobu rozmnožování, přebarvování, stěhování, atp. Hlavním zdrojem tepla je slunce a také tento klimatický činitel je základním předpokladem života na zemi. Také vlhkost podmiňuje život všech organismů ať již ve formě plynné, kapalné či pevné a je obvykle v nepřímém poměru k vnější teplotě. Vnitřní voda obsažená v těle každého živočicha je základem všech tělních tekutin a prostředím pro výměnu látek.

Vliv Srážek, Větru a Tlaku Vzduchu

Voda v podobě srážek zvěři obvykle nevadí, není-li provázena neúměrným chladem. Sněhové srážky zvěři také příliš nevadí, není-li jich příliš mnoho. Vysoký sníh nedovolí býložravcům proniknout až k zemi a prohrabat se k potravě a navíc jim znesnadňuje pohyb, čímž se zvyšuje výdej potřebné tepelné energie. Tlak vzduchu zvěř obvykle příliš neovlivňuje.

Vítr má na život zvěře vliv zcela zásadní, neboť zvěři profukuje tělesný pokryv (srst, peří), který jinak působí jako dokonalá izolace (není-li ovšem promáčen) a tím se její organismus podchlazuje. Zvěř se proto většinou obrací hlavou proti větru, který jí potom srst či peří víceméně „uhlazuje“. Navíc savci přijímají takto lépe pachy, varující je před případným nebezpečím. Také hluk je v mírném větru lépe slyšitelný.

Poměr Pohlaví a Věkové Rozvrstvení

Poměr pohlaví v populaci má zásadní význam, neboť je základem množivosti. Množivost populace závisí na počtu samic v populaci, dále na počtu mláďat ve vrhu a na počtu vrhů do roka. Za primární poměr pohlaví považujeme poměr samců k samicím v embryonálním stadiu. Za sekundární poměr pohlaví se považuje poměr samců k samicím těsně po narození, který bývá už poněkud pozměněný vlivem životaschopnosti obou pohlaví. Například u bažantů se líhne více kohoutů než slepic, u srnčí zvěře zase více srneček než srnečků, atp. Terciární poměr pohlaví platí v dospělosti a i když víme, že v přírodě je stále ještě optimální poměr pohlaví 1:1, tak ho obvykle sami narušujeme.

Věkové rozvrstvení populace je v chovu zvěře neméně důležité jako poměr pohlaví. Pokud se má populace zdárně rozvíjet, musí mít dostatek jedinců mladých, postupně v ní ubývá jedinců dospívajících, dospělých a starých. Tato věková pyramida vyrůstá ze základny, jíž je každoroční přírůstek a jejím vrcholem je přirozená věková kulminace zvěře. Je-li základna v poměru ke své výšce úzká, populace se nerozvíjí, ale stagnuje, je-li dokonce přírůst malý, pak je další rozvoj populace vážně ohrožen.

Rozptyl Populace

Každá populace se na daném území, které obývá, rozptýlí tak, aby si převážná část jedinců našla optimální životní podmínky. Rozptyl (disperze) populace v prostředí ovlivňují nejen kvalita prostředí, ale například roční období (období vegetačního růstu nebo klidu, období teritoriality, tlupní život apod.). Podle rozmístění jedinců populace v prostředí rozeznáváme rozptyl rovnoměrný, náhodný a skupinovitý. Rovnoměrný rozptyl je v přírodě ojedinělý.

Vztahy Mezi Populacemi

Jedinci v populaci i populace dvou i více druhů nemohou žít v izolaci, a proto se dostávají do styku s ostatními jedinci a populacemi, s kterými obývají ve stejném čase stejný prostor. Platí, že v kompetičních vztazích má zásadní význam velikost překrývání ekologických nik zúčastněných druhů (jde hlavně o niky potravní, prostorové, krytové, časové). Pokud se dva druhy vyskytují ve stejných místech (na stejném území), pak se živí rozdílnou potravou, jsou aktivní v rozdílné době, nebo jinak využívají stejnou niku. Jinak by muselo platit, že by dva druhy se shodnými ekologickými nároky nemohli existovat pohromadě na jenom místě.

Jsou také druhy živočichů, mezi kterými jsou vztahy neutrální (neutralismus). Jiným případem je kladný vztah populací, kde se druhy sdružují a jsou si vzájemně prospěšné (protokooperace). Mezidruhový vztah, kde jeden druh má prospěch z kořisti druhého, aniž by ho jinak negativně ovlivnil, je komenzalismus. Jiným příkladem mezidruhových vztahů může být případ, kdy jeden druh uloví kořist a na místo ulovení je hlasem kořisti přilákán větší predátor, který ulovenou kořist uloupí pro sebe (kuna uloví zajíce a liška jí ho odnese). Tento vztah je možné nazvat také parazitismus.

Predace

Vztah mezi kořistí a predátorem je predace. Stoupá-li populační hustota kořisti, zvyšuje se počet predátorů, kteří populační hustotu snižují. Tím se predátoři dostanou do podmínek, kdy úlovek je méně častý než je životní potřeba a stav predátorů klesá. Pokles je patrný zejména na počtu mláďat predátorů. V době potravní nouze je častější kanibalismus mezi mláďaty, kdy silnější pozře svého, nebo všechny své sourozence. V krajních případech nouze pozřou mláďata sami rodiče.

Většina predátorů má užší specializaci na druh kořisti, ale v případě nedostatku preferované kořisti, kdy se lov stává neefektivní, vyhledává predátor obživu i v potravě méně oblíbené. Například liška loví po celý rok drobné a větší hlodavce a příležitostně mladé ptáky.

Predátor se v standardních podmínkách chová jinak, než v podmínkách umělých, kde se zejména myslivecky hospodaří a stavy zvěře jsou vysoko na únosnou populační hustotou. Bývá to i v případech, kdy je chovaná zvěř příliš krotká, bez ochranných instinktů, případně je predátor znovu vrácen do prostředí zvěře, kde dlouhodobě chyběl a kořist ho nevnímá jako nebezpečí. V takových umělých podmínkách může predátor lovit plýtvavým způsobem.

Predátor v přirozených podmínkách zná dobře instinkty kořisti, denní a roční pobytové okrsky, změny koncentrací zvěře ovlivněné vývojem počasí, místa, kam nemocná a oslabená zvěř odchází. Predátor neloví v přirozených podmínkách náhodně, ale vysoce konkrétně, aby energetické ztráty při lovu byly s největší pravděpodobností doplněny úlovkem. Čím větší je nouze o kořist, nebo čím větší je fyzická náročnost lovu (zimní období s vysokou sněhovou pokrývkou a nízkou teplotou, kdy je výdej energie na termoregulaci vysoký), tím více se predátor odchyluje od vyhledávání preferované kořisti a podniká i „loupeživé“ lovy mezi hospodářskými zvířaty na pastvinách nebo dokonce i v hospodářských staveních.

Ekologické Vědomí a Politika

Proč bychom se měli ekologií zabývat a prosazovat ekologickou politiku? Jde samozřejmě o klíčovou otázku, kterou kupodivu v diskusích, článcích a debatách, které se okolo ekologie točí, buď nenajdeme vůbec anebo jen velmi nejasně formulovanou. Mám dojem, že „ekologistické“ motivace se točí okolo jistých priorit, které jsou různé podle jednotlivých účastníků.

• Pohodlí: Planeta se otepluje, znečištění jemnými částicemi se trvale instaluje, plastový odpad se hromadí, vedra jsou stále častější, zkrátka vývoj ekosystému není pro náš způsob života, který si chceme uchovat tak „pohodlný“, jak jen je možno, nikterak příznivý.
• Syndrom Gaia: V jeho rámci se nesmíme dotknout Přírody, protože jedině ona má pravdu a „potrestá“ nás, jestliže ji narušíme. Stoupenci této motivace jsou např. ti, kteří mluví nejvíce o biodiversitě.
• Byznys: Protože se považuje za prokázané, že dojde ke změně prostředí, ale protože ekonomický růst je třeba za každou cenu udržet, nejmazanější z průmyslníků a ekonomů hlásají proměnu světové ekonomie v „ekonomii zelenou“, a tedy k nahrazení vší znečišťující aktivity aktivitou ekvivalentní, která neznečišťuje.
• Strach z důsledků demografické exploze: Aby se předešlo explozívnímu růstu klimatických uprchlíků a jejich emigraci k nám, je třeba za každou cenu udržet doma obyvatelé zemí, které jsou nejvíce vystaveny klimatickým změnám, anebo ty, jejichž demografický přechod není dovršen.
• Řízení rizik: To je dvojí účinek Fukušimy a Islámského státu. Chceme i nadále vyrábět energii, ale aniž bychom museli snášet negativní účinky této výroby, které jsou s ní nevyhnutelně svázány.

tags: #ekologie #lidske #populace #definice

Oblíbené příspěvky:

• Praktické využití nože
• Jedlá soda a úklid domácnosti
• Schéma křížení odpadu
• Argumenty pro harmonii člověka a přírody
• Tapety s řekou