Člověk je součástí přírody, nikoli jejím pánem: Argumenty

Uvědomujeme si, že člověk není pánem tvorstva, ale že je součástí přírody.

Odcizení od přírody a ztráta znalostí

Jako společnost jsme se od přírodního světa příliš odcizili a ztratili jsme o tomto světě základní znalosti. Informace o přírodě jsme dlouho neuměli předávat tak, aby tomu porozuměl i laik. Při odborných výkladech musí člověk z „venku“ zákonitě dostat pocit, že je mu toto téma cizí a že mu nerozumí. Pokud si toto část veřejnosti myslí a má pocit, že taková naše komunita je, musíme s tím přece něco dělat. Z vlastní zkušenosti vím, že taková pověst ochranářů je do jisté míry oprávněná. Je potřeba přemýšlet ve větších souvislostech a vykročit z jednooborového vnímání světa. S tím souvisí i nutnost revidovat to, co se děti učí v přírodopise a biologii na školách.

Nutnost spolupráce a změna myšlení

Čekají nás velké výzvy. Green Deal, Nature Restoration Law a další. Z mnoha stran je slyšet, že se to podaří jen tehdy, když se nastartuje široká spolupráce. Náš úkol je přispívat k tomu, abychom se spojili i s těmi, se kterými si to často nedokážeme představit. S lesáky, zemědělci, myslivci, se starosty obcí, nebo s korporáty a firmami. Čili aby se nastavení mysli lidí změnilo dříve, než budeme čelit katastrofě. Je to potřeba proto, abychom nemuseli obětovat příliš pro neodpovědnost a sobeckost těch, kteří to s námi myslí extrémně špatně.

Historický kontext znečišťování životního prostředí

Znečišťování životního prostředí je tak staré jako lidstvo samo; autoři je podrobněji analyzují až od roku 1700, kdy v důsledku vyspělejších technologií na Západě nebývale nárostlo. Po roce 1830 tu díky rozvoji průmyslu i mezinárodního obchodu růst hospodářství konečně předběhl růst lidské populace a společnost se tak začala vymaňovat z malthusovské pasti. To vedlo k optimismu, k víře ve zlepšení životních podmínek lidí; řešení nepříznivých důsledků industrializace se očekávala od rostoucího počtu inženýrů. Jenže inženýři se častěji dávali do služeb mocných a vymýšleli jim další nové nebezpečné technologie, takže celková míra znečištění dále narůstala. K ní velice přispělo vyčiňování kůží, získávání kovů z rud, zpracování uhlí, ropy a minerálních olejů, umělé hmoty; mechanizace a chemizace zemědělství otrávila zbytek venkova. Nesnesitelně páchnoucí řeky a města tonoucí ve smogu i jedovatých průmyslových exhalacích byly v 19. století a části století minulého v tehdejších „vyspělejších zemích“ spíše pravidlem než výjimkou. Soustavněji se lidé i politici začali zajímat o životní prostředí až od 60. let 20. století. A díky následným mnohočetným opatřením vypadají dnešní západní města upraveněji a mají čistší vzduch než před sto lety.

Globální nárůst znečištění a role technologií

Avšak celkový objem znečištění světa raketově narostl kvůli demografické explozi a zmnohonásobení průmyslové výroby a stále se rozšiřuje. Ani technologie informačního věku nejsou čisté. Mobily a nosiče informací spotřebují kolem 10 procent elektrické energie, několik procent barevných a velkou většinu některých vzácných kovů; tvoří i velkou část odpadů. Odpady nám přitom unikají: končí totiž v chudých zemích, kde místní politikové za úplatu přijímají z „vyspělých zemí“ nebezpečné látky, které zkracují život místním lidem. Tam dnes platí, co bývalo po mnoho generací běžné na Západě: mnozí jsou svou prací či zařazením vázáni na jedno kontaminované místo, aniž je mohou, byť jen nakrátko, opustit.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Historické srovnání čistoty měst

Na rozdíl od nich však schvalovala využívání přírody člověkem: ten je jejím pánem a smí si z ní učinit svůj objekt. Následkem tohoto západního přístupu byla města Evropy a USA znečištěná průmyslovými exhalacemi, uhelným prachem i organickými odpady po dlouhou dobu větší měrou než tehdejší města asijská, ačkoli ta ještě v 18. Sami západní autoři si všímali, že systém kanalizace, hygieny a sběr odpadků, jmenovitě v tehdejším japonském Tokiu či indickém Dillí, byl propracován soustavněji a na vyšší úrovni, tekoucí voda byla čistší, zatímco životní prostředí v Paříži a Londýně a v dalších evropských městech se přinejmenším do roku 1750 neustále zhoršovalo. Ještě dlouho - až do konce 19. století - měla západní města stejnou, ne-li vyšší úmrtnost.

Dopady válek a průmyslu na životní prostředí

Novinkou 20. století byly světové průmyslové války a velkoplošné ničení krajiny chemickými jedy. Mobilizovaly nejen lidské a materiální síly, ale posílily i vojenskoprůmyslový komplex a jeho sepětí se státem. Teprve tyto války umožnily rozvoj těžkého průmyslu a masovou výrobu otravných plynů a příslušných výrobků (letadla, automobily, tryskové motory) i používání dříve vzácných či exotických materiálů jako hliník. Štěpení uranu se zprvu zkoumalo v laboratořích, a teprve 2. světová válka umožnila a podnítila jeho praktické užití: tedy vývoj, použití a i po něm nekonečné série zkoušek atomových bomb, které nadlouho ničily rozsáhlé oblasti planety. Průmyslová odvětví v té formě, jak je známe, vděčí za svou podobu válečným konfliktům: bez nich by se nedaly shromáždit tak obrovské prostředky na příslušnou vědu a výzkum.

Regulace znečištění a role liberálních zemí

Již v 19. století bylo zřejmé, že průmyslové provozy jsou pro obyvatele měst škodlivé. Na škodlivé účinky průmyslových provozů se však postupně přicházelo a první zákon na světě zaměřený na regulaci znečištění spatřil světlo světa roku 1810 ve Francii. Liberálnější země se ovšem ve srovnání s autoritářštějšími režimy v péči o čistotu prostředí zrovna nevyznamenaly. Autoři, byť mají nedostatek informací o bývalém Sovětském svazu, však upozorňují na tamní velmi zhoubné ekologické katastrofy. Přehrady, velká díla i gigantické stavby i dnes různé režimy podporují, přestože vyhánějí miliony lidí z domovů, ničí jejich životy i obrovské plochy orné půdy a přírody, působí ekologické katastrofy. Pro silné vůdce a diktátory jsou však výhodné, neboť umenšují váhu občana.

Umístění znečišťujících provozů a role korporací

O umístění jedovatých provozů zpravidla rozhodují ti, kteří mohou bydlet v čistším prostředí jinde, a umisťují je naopak tam, kde žijí chudí a bezmocní lidé. Na nejmenší odpor narážejí znečišťovatelé paradoxně u těch, kteří jsou na zaměstnavateli zcela závislí a nemohou se odstěhovat mimo znečištěné oblasti. A tak dodnes státy a firmy umisťují některé nebezpečné a znečišťující provozy do neobydlených oblastí a hned k nim stavějí tovární města, aby si jejich zaměstnanci v případě konfliktu nemohli najít jinou práci. „Veřejným zájmem“ přitom nerozumějí zájmy místních obyvatel, natož přírody, nýbrž jen zvyšování výroby. Již v 19. století si průmyslníci a společnosti začínají stavět jedovaté provozy stranou velkých měst. Továrny opatřují stále vyššími komíny, aby se exhalace rozptýlily. Odpady již vypouštějí do řek a později, když řeky nestačí, do moře, o němž se předpokládá, že je tak velké, že se tam všechny ztratí. Neztratily. Mocné korporace a monopoly, které často získávají moc následkem válek, si pak i v době míru vynucují taková politická a administrativní opatření, aby lidi vykořenily a nastavily pravidla tak, aby i těm, kteří by rádi žili skromně a postaru, nezbývalo než vydávat co nejvíc vlastních prostředků za to, co by si sami svobodnou volbou nevybrali.

Záměrné zhoršování kvality výrobků

Korporace provádějí záměrné inovace, aby zákazník již nakoupené zboží nemohl dlouho využívat, ale byl neustále nucen nakupovat novinky. Tak firma DuPont záměrně zhoršila kvalitu svého původně trvanlivého nylonového vlákna, aby svým výrobkum zkrátila životnost. Obdobně americký kartel Phoebus v roce 1924 zkrátil životnost všech svých žárovek z 2500 na 1000 hodin. Automobilová lobby ve Francii a v USA již od 20. let 20. století likvidovala tehdejší rychlou a téměř každému dostupnou síť tramvajových tratí. V roce 1935 Kongres USA zakázal výrobcům elektřiny vlastnit tramvajové sítě, aby mohla firma General Motors za pouhé dva roky na Manhattanu vykoupit a zrušit 150 km tramvajových tratí a posléze zlikvidovat tramvajovou dopravu v dalších 45 městech USA. Co naplat, že byla tato společnost ve spojení se Standard Oil a Firestone Tire posléze označena federální porotou za viníka. Vyhrála na celé čáře. Tramvaje na většině oněch míst nejezdí dodnes, lidé tráví na cestách do práce ve smogu a dopravních zácpách více času než dříve a nevzhledné dálnice již těžko kdo odstraní.

Čtěte také: Dopady lidské činnosti na vodní zdroje

Diskreditace vědců a zpochybňování problémů

Dříve se výrobci při ospravedlňování kontaminace oháněli nezbytností produkce pro přežití společnosti. Dnešní firmy již potřebu čistého životního prostředí uznávají v teorii. V praxi se však často snaží zdiskreditovat vědce a výzkumníky, zpochybňují jejich práci, produkují záplavu falešných materiálů a zatemňují podstatu i jednoduchých problémů. Se svými ohromnými mediálními možnostmi a prostředky si nalézají nové metody, jak odvracet kritiku, jak znevěrohodnit či zesměšnit ekologické aktivisty a veřejnost přimět k rezignaci. Zdroje znečištění se obvykle umisťují tam, kde žijí chudí a bezmocní lidé. Rozhodují ti, kteří mohou žít jinde, v čistém prostředí.

Technická vylepšení vs. společensko-politické formy

Političtí elity, vědci, podnikatelé i průmyslníci stále sázejí na důvěru v trh, důmysl, ekotechnologické výdobytky, na inženýrství. Předkládají zlepšovací návrhy a inovace, které mají znečištění vyvážit. Usilují prý o minimální znečištění, jako by znečišťování planety, byť ve snesitelné a „nevyhnutelné“ míře, bylo nutné pro přežití lidstva. Naši autoři namítají, že pouhá technická vylepšování odvádějí pozornost od promýšlení společensko-politických forem a způsobů života, které by umožňovaly svět zcela čistý. Vytěsňují tak jiná hnutí, která chtějí podřídit hospodářství ekologickému rytmu planety a pro něž není životní prostředí a znečištění podružným, nýbrž ústředním problémem. Autoři navrhují důkladnější přezkoumání stávající struktury výroby a spotřeby, třeba po vzoru sdružení negaWatt. To nabízí cestu ke stoprocentně obnovitelné energii do roku 2050. Dějiny přece nejsou nevyhnutelným procesem. Je třeba usilovat o střídmější způsob života, o spravedlivější a méně jedovatý svět s větší měrou sociální rovnosti.

Odmítání alternativ a zpochybňování analýz

Konkrétně v této zemi mají držitelé moci i strážci duchovna také své způsoby, jak se bránit alternativám: varují před komunismem, jako by svobodu nekompromitovalo spíše stávající nepostihování nekalých praktik firem. Odmítají neevropské myšlení, jako by moderní totalitní systémy neměly své myšlenkové kořeny právě v Evropě. A návrhy ochránců přírody odbývají slovy typu „to bychom se museli vrátit do jeskyní“. Primitivní přístupy, které berou v úvahu jen dvě alternativy, z nichž jedna je předem naformulována jako nepřijatelná, však zpochybňují nejen novější francouzští filosofové. Již starým myslitelům mahájánového a čchanového buddhismu bylo jasné, že takovýto „dualismus“ nejenže nepřipouští a odmítá důkladnější analýzu, nýbrž mrzačí i samy myšlenkové a duchovní schopnosti lidí.

Slabý mezinárodní odpor proti znečišťovatelům

Jarrige a Le Roux žasnou nad tím, jak - vzhledem míře poničení naší planety - je slabý mezinárodní odpor proti jejím znečišťovatelům.

Zákon cyklů v přírodě

Zabýváme-li se jakoukoliv částí přírody, zjistíme, že cyklické opakování rozličných fenoménů je samozřejmostí. Jen pro úplně nejjednodušší mysl je tento zákon přírody skrytý. Zákon cyklů se projevuje ve všem, co nás obklopuje. Není nic přirozenějšího než nepřetržité střídání ročních období s jejich známými změnami a nikoho nenapadne definovat zimu jako konečnou smrt, nýbrž jen jako odpočinek před probuzením jara. Strom bez listí není mrtvým stromem. Prochází určitým cyklem a razí si cestu do dalšího, kdy se znovu zrodí jeho listy, květy a plody.

Čtěte také: Více o vztahu člověka a přírody

Pro obyčejného člověka či vědce by nebylo možné nic poznat, nic pochopit, pokud by neměl řadu příležitostí své pozorování opakovat, znovu vnímat a znovu hodnotit. Bez opakování není zkušenost. V přírodě, jejíž je člověk součástí, se tedy nezbytně projevuje zákon cyklů, který ji neúprosně vede za získáváním zkušeností, za poznáváním.

Jeden život prostupuje universum

Celé universum prostupuje Jeden Život, prostupuje všechny jeho úrovně, ty, které se našemu chápaní jeví jako neživé, i ty, které nás natolik převyšují, že jejich vlastní život vůbec nevidíme a jejich existenci obvykle nanejvýš tušíme a věříme v ni. Rozdělíme-li viditelnou přírodu, tu, kterou dokážeme nejlépe vnímat, v souladu se současnou vědou na tři viditelné říše (minerály, rostliny, živočichové) a přidáme-li jako čtvrtou skupinu samotného člověka, kterého z hlediska jeho duševních vlastností nemůžeme se zvířaty postavit do jedné řady, můžeme si uvést několik příkladů cyklických jevů, charakteristických pro každou z nich.

Minerální říše

Hledat a nacházet nebo nenacházet Život projevující se v minerální říši je svým způsobem paradoxní, protože pro někoho je tato skutečnost naprosto zřejmá a pro někoho naprosto nepřijatelná, s celou škálou názorů mezi těmito hraničními. Přesto, obrátíme-li se k nejrůznějším tradicím filozofickým a náboženským, získáme dostatečné množství argumentů podporujících tuto skutečnost. To, co je pro nás nejdůležitější, jsou argumenty týkající se existence čehosi vyššího, než je tento viditelný či vnímatelný svět. Není důležité, jak toto vyšší pojmenujeme, zda použijeme pojem Bůh nebo jakýkoliv jiný nebo se budeme držet filozofických termínů Absolut, Jedno, Idea a podobně. Důležité je, že všechna náboženství i filozofie o tomto Jednu mluví jako o původu všeho, jako o něčem, co proniká celým universem i jeho jednotlivými částmi. Bůh je v nás a snad ještě lépe je říci, že my jsme v Bohu. On je příčinou jediného všepronikajícího Života, který se projevuje skrze nespočetné formy, skrze rozličná těla.

Zkoumat tento svět z hlediska projevu zákona cyklů není při našem současném vědeckém poznání nijak obtížné. Mnohem obtížnější bývá vysvětlit, že i minerály žijí svůj vlastní život. Život v mnohem pomalejším rytmu, než jak ho žijeme my, ale také se zcela odlišnými prioritami. Písek, který se stane kamenem, nebo kámen, který se rozpadne v písek, je dalším příkladem, který beze všeho uznáváme, protože neodporuje rozumu, stejně jako příklad vody, která se stane mrakem, a mraku, který se znovu přemění na vodu.

Začneme tedy u cyklů velkých, které sice nepozorujeme osobně, ale které jsou dostatečně prozkoumány a seznámili jsme se s nimi ve škole. Minerální říše prochází neustálými velkými cyklickými změnami, které mění v jednotlivých érách tvář celé planety. Podle těchto velkých geologických procesů jsme dokonce rozdělili celou dlouhou historii naší planety. Protože kromě sebe sama, při této aktivitě ovlivňuje říše minerálů velmi významně všechny živé bytosti a jejich život na této planetě. Pojmy prvohory, druhohory atd. jsou nám všem známé a tato historická a geologická období jsou právě výsledkem velkolepých cyklických změn v minerální říši. Mění se tvář planety a podmínky pro život všech bytostí, a to v neposlední řadě samotných minerálů, které se tohoto procesu účastní. Velké množství homogenizovaných minerálních prvků je vyneseno z hlubin země, aby začalo svůj pomalý krystalický život, mnoho stávajících minerálů se tímto procesem dostává do zcela jiných podmínek, kdy se mění tlak, teplota i všechny ostatní vlivy okolí, a minerály se musí těmto podmínkám přizpůsobit.

Rostlinná říše

V případě rostlin snad nenajdeme člověka, který by pochyboval o jejich životě. Také cykly v jejich životě jsou pro nás srozumitelnější a ve většině případů jsou nám blízké, protože se objevují i v našem vlastním životě. Cykličnost jako základní zákon můžeme pozorovat i na samotných rostlinných tělech. Při růstu rostliny se její listy, větve i květy rodí a rozvíjejí vždy ve spirále a obvykle, pokud tomu nezabrání vnější vlivy, po stejné spirále i odumírají. Zkušenosti z období evoluce v říši minerálů však nezůstávají ztraceny. V tomto klidném, tichém a mírném světě rostlin je život zjevně patrný a nikoho nepřekvapí, když ze semene dubu vyroste opět dub a ze semene pšenice opět pšenice. Cyklus, který se odvíjí od semínka až k rozvinuté rostlině, jejíž plody znovu zrodí semínka, nám jasně vypráví o energii, jež koluje v různých formách, aniž by se ztrácela.

Živočišná říše

Mnohé cykly, které prožívají zvířata, jsou samozřejmé i pro nás. Jediný Život se v této říši projevuje skrze formování těla astrálního, tedy citového. Rozdíly v jeho rozvoji rozeznáme zcela jasně, pokud porovnáme emocionální život žížaly, lenochoda a psa nebo kočky. Přesto jsou mnohé cykly ovlivňující život zvířat pro nás záhadou, protože jsou velkolepé a vědou těžko vysvětlitelné. Přestože se nám zvířata v mnohém podobají, staří mudrci z Východu nás učí, že jejich duch ještě ve svém vývoji není individualizován. Zvířata mají společnou duši, která jim umožňuje jednat rozumněji, než jaké jsou jejich individuální schopnosti.

Člověk a jeho role v přírodě

Přestože, jak již bylo uvedeno, sdílí člověk mnohé své cykly s nižšími říšemi přírody, je nutné si uvědomit, že není vše, co je přirozené např. pro zvíře, stejným způsobem přirozené pro člověka. Každá z etap evoluce má tedy své vlastní projevy, povinnosti i své vlastní prožití a aplikaci universálního řádu, a tedy i zákona cyklů. Vše odpovídá dosažené úrovni vědomí. Člověku je vlastní rozum, i když podle všech mudrců pouze jeho nižší část. Díky rozumu máme možnost, jako první mezi známými živými tvory, být skutečnými pány svého osudu, být skutečným Individuem. Všechny předchozí říše jednají nevědomě v souladu se zákony přírody. Člověk, který má tyto epochy za sebou, díky rozumu má schopnost obrátit vše ve zmatek, ale tím, jak se učí rozum používat, poznává sebe sama a své místo v přírodě.

Motivace ochránců přírody

Co vede ochránce přírody k činnosti, jejíž výsledky vidí častěji zmařeny než naplněny? Jaká je motivace ochránců přírody? Také o ní - stejně jako o smyslu jejich práce - píší někteří biologové s pochybovačným podtextem, ne-li přímo s odsudkem. Naivní ochranářská činnost prý spočívá na „staronových chiliastických představách“, na „ekologistické ideologii“.

Obávám se, že ti, kdož chtějí bořit falešné mýty, sami jim bývají poplatni. Především: S nepoučeností ochránců přírody to dnes není tak zlé. Čtou a pozorně naslouchají. A dále: Po letech styků a rozhovorů s ochránci přírody marně vzpomínám, kdy jsem zaslechla něco, co by svědčilo o „chiliastických představách“. Pokud jim sama podléhám, musím se mít v ochranářské společnosti na pozoru a spíše o nich mlčet. Ochrana přírody si vyselektovala určitý psychický typ - bytostně agilní a vitální. Chiliastické nálady, morousovství a poraženectví nejdou dohromady s namáhavou prací a nepohodlím.

Také o úvahách nad motivacemi platí, že jsou plodnější, pokud rozlišují. „Ochrana přírody“ označuje široké spektrum aktivit a „ochránci přírody“ jsou lidé vyznačující se různým přístupem k přírodě. Jejich vlastnosti tvoří kontinuum s nevyhraněnými přechody. Pro jednoduchost budu psát o dvou typech dobrovolných ochranářů, jejichž vlastnosti a motivy záměrně vyhrotím: o členech sociálně a politicky orientovaných ekologických hnutí a o terénních ochráncích přírody.

Ekologická hnutí

Nejdříve se zastavme u ekologických hnutí. Zdůrazňují, jak neodlučitelně jsou osudy přírody svázány se společenskými procesy. Snaží se chránit přírodu nepřímo a systémově, prostřednictvím více či méně radikálních změn politického a ekonomického rozhodování od lokální až ke globální úrovni. Aktivisté obecně předpokládají, že změna lidského vztahu k přírodě vyplyne z odstranění sociální nespravedlnosti na planetě, zejména v rozvojových zemích. Na individuální rovině tkví motivační síla ekologických aktivistů mimo jiné v jejich kriticizmu a sklonu k opozičnosti. Na historické a společenské úrovni jsou počátky těchto hnutí spojeny s proticivilizační revoltou šedesátých a sedmdesátých let, která sama sebe označovala jako kontrakulturu. V jejím „zeleném“ křídle měla významný vliv takzvaná hlubinná ekologie, která má být alternativou k dominantní evropské sociokulturní a náboženské tradici, prý původkyni ekologické krize. V zjednodušené typologii lze říci, že ekologičtí aktivisté nebývají horlivými terénními ochránci přírody. Nemusí do přírody vkročit; většinu času tráví u obrazovek počítačů, na workshopech a na schůzích.

Terénní ochranáři

Zabývejme se nyní motivacemi dobrovolných terénních ochranářů, tažme se na jejich proč. Jak to u lidí bývá, jsou jejich motivy složité a v některých ohledech rozporuplné. Na jedné straně v sobě nesou stopy zmíněných levicových proudů a často se hlásí k hlubinné ekologii. U zrodu a rozvoje ochranářských snah stál romantický pohled na svět. Jejich nositelem byla šlechta, oponující dravému pronikání kapitalistického podnikání do krajiny. Chránila především věkovité stromy, pralesy a staré objekty vůbec. Aniž si to uvědomujeme, zůstává romantická a doslova re-akční orientace v ochraně přírody přítomna dodnes.

Staromilství ochránců přírody je zakotveno i v estetickém pojetí přírody, jak je v kultuře a v našem povědomí zafixovali malíři a básníci. Ochránci přírody nemají, na rozdíl od profesionálních biologů, zábrany žasnout nad krásou přírodních tvorů. Naši představu o žádoucí krajině formovali v českém prostředí zejména umělci 19. a počátku 20. století. Sádlo a Pokorný pozorují ochránce přírody dobře, když upozorňují na jejich, vlastně všeobecně na naši, nechuť k expanzím zejména nepůvodních druhů, které se dějí na úkor druhů zanikajících a domácích. I tu bychom mohli vysvětlit konzervativním nostalgickým lpěním na statu quo, ba na stavu minulém. Je to náš sklon nadržovat slabým - soucit. Na osobní úrovni se ochranářské puzení často vyvinulo v dětství jako péče o zraněného tvora, ptáka nebo ježka.

tags: #člověk #je #součástí #přírody #nikoli #jejím

Oblíbené příspěvky:

• Sto let Valašského muzea
• Žal, příroda a emoce
• Kanárské ostrovy: ubytování v přírodě
• Dobrodružství v přírodě s prvňáky
• Fyziologie ledvin