Ekologie jako věda: Definice, obory a význam

S pojmem "ekologie" se dnes setkáváme na každém kroku, v nejrůznějších oblastech lidské činnosti. Stal se poněkud módním slovem, bohužel značně zprofanovaným. Málokdo z těch, kdo toto slovo v běžném životě používají, zná jeho skutečný význam.

Co je ekologie?

V pravém slova smyslu je ekologie exaktní vědní disciplínou, studující vztahy živých organismů a jejich prostředí, včetně vztahu živých organismů navzájem. Je součástí komplexu biologických věd, využívá však i poznatky dalších vědních disciplín: matematiky, fyziky, chemie, geologie atd. Je vědou do jisté míry syntetizující, v určité oblasti (v případě ekologie člověka) schopná aplikovat do přírodních věd i poznatky humanitních oborů.

Ekologie není věda vzniklá v posledních letech, definoval ji (jinak dost kontroverzní) badatel Ernst Haeckel (1834-1919) již v roce 1866 (v díle Generelle Morphologie der Organismen). Název pochází z řeckého "oikos", tj. domov, obydlí, a "logos", slovo ve smyslu věda. Haeckel charakterizoval tuto disciplínu jako "podstatnou část vědomostí, které se týkají hospodářství přírody".

Slovní základ „eko- z řeckého „oikos“ je stejný jako v pojmech ekonomie, ekonomika (takže pejorativní výraz „ekoteroristé“, který často používají ekonomisté, cítící se omezováni snahami o šetrný přístup k životnímu prostředí, může z jazykového, ovšem i významového hlediska znamenat i je samotné).

Oblasti zájmu ekologie

Objekty studia vědní disciplíny ekologie mohou být na různé biologické úrovni: buňky, tkáně, orgány, organismy, populace, společenstva, ekosystémy, biosféra. Těžiště zájmu představují poslední čtyři úrovně, a z nich zvláště ekosystémy.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Dělení ekologie

Ekologii lze dělit podle toho, která složka je středem zájmu studia: používá se proto názvu ekologie krajiny při studiu ekosystému z hlediska krajinářského, ekologie člověka při studiu vzájemných vztahů člověka a jeho prostředí. V případě, že cílem studia je produkční analýza jednotlivých trofických úrovní a sledování koloběhu hmoty a toku energie v ekosystému, jde o produkční ekologii, zvláště blízkou zemědělským oborům.

Obecné zákonitosti a výsledky systémové analýzy ekosystému, popř. jejich vyjádření v matematických modelech, jsou náplní systémové ekologie. Všechny dílčí ekologické vědy, ale zejména posledně jmenovaná, hojně využívají matematiky a matematického modelování.

• Vzájemnými vztahy rostlin a prostředí a rostlinných populací mezi sebou se zabývá ekologie rostlin, podobně vztahy živočichů a jejich prostředí a vztahy mezi živočichy studuje ekologie živočichů.
• Analogicky lze definovat ekologii mikroorganismů.
• Podrobněji se např. ekologie živočichů (podobně i ekologie rostlin a ekologie mikroorganismů) dále dělí podle bližšího určení okruhu zájmu na ekologie nižších taxonomických skupin různé úrovně (např. ekologie savců, ptáků, ryb, hmyzu, mechorostů, vstavačovitých rostlin, ...).

Autekologie, demekologie a synekologie

• Ekologické studium na úrovni jednoho druhu je autekologie. Tak lze hovořit např. o autekologické studii kapra obecného, tetřívka obecného, včely medonosné, smrku obecného, apod.
• Studiem populací se zabývá populační ekologie (demekologie), ve vztahu k lidské populaci demografie.
• Vědní disciplína, studující celá společenstva, jejich složení, vývoj, vzájemné vztahy mezi jednotlivými populacemi tvořícími společenstva atd. se označuje jako synekologie.

Ekologické faktory

Všechny živé i neživé prvky prostředí působící na organismy se nazývají ekologickými faktory. Mají rozdílnou podstatu a specifiku působení a je možné je členit do těchto základních skupin:

• Abiotické (fyzikálně-chemické): teplota, sluneční svit, vlhkost, plynné složení vzduchu, atmosférické vlivy atp.
• Biotické: faktory vzájemného ovlivňování živých systémů.
• Antropogenní: formy činnosti člověka přímo a nepřímo ovlivňující život organismů v prostředí.

Každý organismus, populace či společenstvo má určitou ekologickou valenci vůči jednotlivým ekologickým faktorům. Pohybuje se v určitém rozmezí od mezních hodnot k optimální hodnotě, která je pro existence organismů nejvýhodnější. Mezi ekologickými faktory jsou vždy některé limitující, jež ohraničují možnosti existence biol.

Klíčové pojmy v ekologii

Mezi nejdůležitější pojmy v ekologii patří ekosystém, ekologická nika, populace a ekologická rovnováha.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Populace

Více jedinců určitého druhu tvoří populaci.

Společenstvo (Biocenóza)

Více populací v určitém prostoru tvoří společenstvo (biocenózu). Biocenóza je společenstvo všech organismů, které jsou provázány složitými vztahy na určitém místě.

Ekologická nika

Ekologická nika je soubor všech faktorů prostředí působících na organismus. Areál splňuje ekologické požadavky organismu, je to území, kde se vyskytují jedinci určitých druhů. Organismy mohou být na určitém místě původní (mít zde tzv. primární areál). Také mohou žít na místech, kde se původně nevyskytovaly (sekundární areál).

Ekosystém

Ucelené součásti přírody se označují jako ekosystémy. Ekosystémy lze rozdělovat např. na suchozemské (les, louka) a vodní (rybník, jezero). Přirozené ekosystémy vznikají (víceméně) bez zásahu člověka (např. tropický deštný les, korálové útesy, přirozený lesní porost). Naopak umělé ekosystémy musí člověk udržovat a dodávat do nich energii (např. hnojení, orba a osévání pole, sečení či spásání louky).

Ekosystémy jsou různě stabilní, neboli snášejí jen určitou míru narušení. Postupně se vyvíjejí, to se označuje jako sukcese (např. hromada zeminy postupně zaroste bylinami, keři, nastěhují se sem živočichové aj.). Pro ekosystémy je důležitá i přítomnost „mrtvé“ organické hmoty.

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

Ekologie a ochrana životního prostředí

Ekologie je běžně vztahována k ochraně životního prostředí nebo přírody, k péči o ně; někdy se přímo s těmito pojmy ztotožňuje. Termín ekologie často bývá nesprávně používán pro ochranářské aktivity a tvorbu životního prostředí. Nejde o jedno a to samé. Ekologie je věda zabývající se životním prostředím. V současné době její význam neobyčejně vzrůstá se silným ohrožením životního prostředí nazývaným ekologickou krizí.

Rozvíjí se tzv. ekologické vědomí, ekologická etika, vznikají ekologická hnutí, politické strany (strany zelených). Problémem dnešní doby jsou střety ekologických a ekonomických zájmů, resp. nepochopení faktu, v dlouhodobější perspektivě nemůže jít o zájmy rozporné, neslučitelné.

V Česku přírodní prostředí dle zákonů podléhá obecné ochraně, navíc jsou vymezena území a druhy organismů, které vyžadují zvláštní ochranu. Ochrana organismů spočívá zejména v ochraně jejich životního prostředí. Ne vždy je optimální určité prostředí zcela znepřístupnit člověku. Mnohé biotopy ke svému zachování potřebují určitou míru narušení.

Mezi velkoplošná zvláště chráněná území patří národní parky (Krkonošský NP, NP České Švýcarsko, NP Podyjí, NP Šumava) a chráněné krajinné oblasti. Mezi maloplošná zvláště chráněná území patří národní přírodní rezervace (NPR), národní přírodní památky.

Ekologie všedního dne

Ekologické uvažování může znamenat šetrné zacházení s přírodními zdroji v každodenním životě, ale i ekologický aktivismus.

Proč je důležité myslet ekologicky?

Je to způsobeno vzrůstajícím tlakem lidské civilizace na přírodu, majícím negativní dopady v řadě oblastí a obracejícím se ve svých důsledcích také proti člověku samotnému. Hrozí nejen vážné nebezpečí ohrožení biologické rovnováhy, existence genofondu nesmírného množství taxonů organismů, ale i těžké ohrožení zdraví lidských populací. Existují dokonce rizika ohrožení veškerého života určitých oblastí a ve zvyšující se míře se uplatňují ohrožení, která mají celosvětový dopad.

tags: #ekologie #jako #veda #definice

Oblíbené příspěvky:

• Význam sekvenování DNA pro životní prostředí
• Odpad ve stavebnictví v ČR
• Informace o Ekologické sekci
• Svoz odpadu Chvaletice – detailní harmonogram
• Marek Orko Vácha o Ekologii, Teologii a Knize Přírody