Ekologické dopady těžby ropy v Rusku a závislost EU

14.04.2026

Když se řekne „závislost EU na ruských surovinách“, vybaví se nám ropa a zemní plyn. Jenže je to i Rusko, ze kterého EU dováží velký objem kritických surovin nutných pro energetickou tranzici. Válka na Ukrajině odhalila velký význam kritických surovin z Ruska pro západní svět. Rusko patří mezi pět největších exportérů do EU hned u 7 ze 12 surovin, které jsou kritické pro energetickou tranzici. Těžba a export těchto surovin do EU v roce 2022 přitom podle Asociace pro mezinárodní otázky meziročně rostl.

Podle analýzy hrozí Evropě nedostatek surovin - které se dováží nejen z Ruska - nutných pro energetickou tranzici. Téměř u všech kritických surovin je dominantním producentem Čína, nicméně v některých případech hrají právě ruské dodávky významnou roli. Příkladem může být vysoce koncentrovaný nikl nutný pro výrobu baterií. Ruská společnost Norilsk Nickel sytí pětinu světové poptávky po této komoditě a pro EU je těžko nahraditelná.

„Pro ruské exportéry je unijní trh zpravidla nejvýznamnějším odbytištěm surovin. Vztah vzájemné závislosti je však do značné míry nevyrovnaný ve prospěch Ruska. Zatímco výpadek dodávek do EU by znamenal ztráty pro Rusko na úrovni maximálně několika miliard eur ročně, případný nedostatek surovin může ohrozit samotné cíle energetické tranzice EU, do nichž by mělo směřovat několik bilionů eur do poloviny 21. století,“ uvádí se v analýze.

Ruské společnosti by v případě výpadku dodávek do EU pravděpodobně navýšily export především do asijských zemí. Výpadky dodávek surovin z Ruska by měly dopad na všechny klíčové technologie a odvětví, která jsou závislá na kritických surovinách. Technologie energetické tranzice patří k těm nejvýznamnějším. Kvůli nedostatku platinových kovů by byla negativně ovlivněna výroba energie z vodíku a automobilový průmysl. Nikl potřebujeme pro výrobu baterií do elektromobilů a pro ukládání energie. Středně vážné potíže by Evropě způsobil výpadek dodávek ruského zisku, který potřebuje například pro budování větrné energetiky. Další suroviny jako hliník, měď, tellur, kadmium a křemík, které používají ve fotovoltaické soustavě, by při stavbě přenosových sítí nahradila.

Dílčím krokem může být správně nastavený systém podpory vlastní produkce, zpracování a recyklace kritických surovin, který rozpracovává Critical Raw Materials Act. Více než rok trvající ruská válka na Ukrajině měla omezený vliv na těžbu v Rusku. Pouze u 13 z 53 druhů Ruskem těžených surovin byl zaznamenán citelný pokles produkce. Negativní dopad války na ruskou ekonomiku dosud neměl zásadní vliv na objem produkce většiny ruského těžebního průmyslu. Válka však ovlivnila těžbu surovin s největším významem pro ruský státní rozpočet uvalením sankcí na ropu a zemní plyn.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Těžbu a export zmíněných surovin nadále ovlivňovaly především tržní mechanismy. Přitom většina těchto surovin je do Evropské unie dodávána společnostmi vlastněnými ruskými oligarchy, kteří figurují na sankčních seznamech EU. Zpřísnění podmínek a dodržování obchodního zákazu by měly dalekosáhlé důsledky. Kromě zvýšení obchodní závislosti na Číně by došlo i ke zvýšení cen. A to v situaci, kdy už nyní růst cen skoro všech komodit v řadě případech paralyzuje mnoho firem.

Podle Michala Čepelky by došlo k rozšíření dlouhodobých kontraktů, které poskytují vyšší finanční stabilitu a jistotu dodávek. Praxe však ukazuje, že vyšší ceny vedou naopak ke zkrácení smluvního období a vyšší nestabilitě. Iniciativa Evropské unie Green Deal Rusku příliš nehraje do not. Brusel totiž usiluje o přechod na energii z obnovitelných zdrojů a o omezení fosilních paliv. A právě export plynu, uhlí a ropy do Evropské unie tvoří zásadní příjmy ruského státního rozpočtu. Ani po zahájení ruské invaze na Ukrajinu tyto příjmy nejsou nízké. Odhaduje se, že od 24. února 2022 představují přes 802 miliard eur (přes 20 bilionů korun).

Kdyby ambiciózní Green Deal vyšel, znamenalo by to, že by Rusko bylo každý rok zhruba o 100 miliard eur (2,5 bilionu korun) chudší. To je pro něj obrovskou motivací hanit a diskreditovat environmentální politická hnutí a popírat klimatickou změnu. Není to ale jen otázka současnosti, Kreml sponzoruje pseudovědecké snahy o ovlivnění a zpochybnění legitimních vědeckých klimatických studií již po desetiletí.

Například v roce 2000 ruští vědci kritizovali Kjótský protokol, jehož cílem bylo snížení emisí skleníkových plynů o 5,2 procenta. Podle jeho teorie se Země přirozeně otepluje a poté opět ochlazuje v cyklech na základě intenzity slunečního svitu. Tedy že současné oteplování planety je normální a že se opět blíží ochlazení. O toto tvrzení se mnozí odpůrci ekologie opírají dodnes. Klima Země se opravdu přirozeně stále mění, ale v současné době se planeta otepluje nejrychleji za posledních deset tisíc let.

Vědecky podložená data ukazují, že k oteplování planety přispívají skleníkové plyny, jež se do atmosféry dostávají spalováním fosilních paliv a dalšími aktivitami spojenými s člověkem, jako je například kácení lesů, produkce cementu, pěstování rýže či chov dobytka. Další vlivnou osobností ruského ekologického odboje byl fyzik Jurij Izrael, který zastával významné pozice na Světových klimatických konferencích, Mezivládním panelu pro změnu klimatu (IPCC) a v Ruské akademii věd. Izrael se také postavil proti zjištěním, že se planeta otepluje, a Kjótskému protokolu. Na počátku 21. století byl Jurij Izrael politickým poradcem prezidenta Vladimira Putina a jeho názory měly značný politický vliv.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

V roce 2017 sám Putin tvrdil, že množství skleníkových plynů tvořených sopečnými erupcemi převyšuje množství vyprodukované lidskou činností. Podle studie Global Carbon Project vulkány produkují kolem 0,6 miliardy tun CO2 ročně. Lidská činnost, většinou spalování uhlí a jiných fosilních paliv, ale také výroba cementu, odlesňování a další změny krajiny, vyprodukuje za rok zhruba 40 miliard metrických tun oxidu uhličitého. Putin následující rok uvedl, že příčinami oteplování Země jsou změny intenzity kosmického záření a posuny v galaxii.

Lži propagované Rusy na počátku 21. století našly nový život v době internetu, kde se často recyklují a stávají se předmětem nových dezinformačních kampaní. Na sociálních sítích koluje nespočet konspiračních teorií, které vyvracejí člověkem způsobené klimatické změny. Obvykle jsou podloženy odkazem na ruskou „alternativní“ zpravodajskou stránku OrientalReview, která se nejčastěji opírá o pseudovědecké výzkumy z počátku 21. století.

Kreml vytváří a šíří dezinformace prostřednictvím státem podporovaných médií, kampaní na sociálních sítích využívajících „trollí farmy“ prostřednictvím falešných účtů, a dokonce i přímých prohlášení samotného Putina. Rusko upřednostňuje své ekonomické zájmy před ochranou klimatu, důsledky jeho změny už ale samo pociťuje. Lesní požáry v roce 2022 schvátily milion hektarů ruského území a tisíce domů bylo zničeno povodněmi.

Rusko je významným producentem a exportérem ropy. Je třetím největším producentem na světě po USA a Saúdské Arábii a druhým největším exportérem po Saúdské Arábii. Jeho export činil v říjnu letošního roku 7,7 milionů barelů ropy a ropných produktů za den. Pouze o 400 tis. barelů ropy za den pod úrovní jeho agrese na Ukrajině. Cílem stropů z tohoto důvodu nemůže být úmysl zastavit ropný export Ruska, nýbrž cíl limitovat tržní příjmy Ruska.

Státní příjmy Ruska tvoří většinou právě prodej ropy a zemního plynu. Nejnižší cena ruské ropy byla v obdobích vlády Gorbačova a Jelcina. Během finanční krize v roce 2008 se na chvíli stroj zasekl a cena ropy začala klesat. Pak nadešlo krátké období růstu cen, ale od roku 2012 cena ruské ropy opět významně klesla. V době vysokých cen ropy prezident Putin nebo Medveděv představovali nové projekty, včetně vojenských. Prodej ropy a plynu tvoří zhruba 50 % příjmu federální poklady Ruska.

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

Je až zarážející, že v době Studené války dodával Sovětský svaz obrovské množství nerostných surovin do zemí západního bloku, tedy svým protivníkům. O dodávky ruského plynu na Západ se staral „náš“ plynovod Transgas vedoucí z Ruska, na Ukrajinu, přes Česko-Slovensko a končící v Německu, Rakousku a Itálii. Prodej plynu se stal strategickou záležitostí a přinášel Sovětskému svazu obrovské finanční prostředky.

Je zajímavé, že Rusko se vstupem našich zemí do Evropské únie (EU; která je pod vlivem Německa a Francie) nemělo problém. V okamžiku spekulací o možném zřízení stálých amerických vojenských základen v ČR a Polsku začalo Rusko upozorňovat obě země na možné vážné následky. Rusko si jednoduše hlídá dvě základní strategické cesty plynu z Ruska, které vedou přes Polsko a Česko. Sousední Německo, největší příjemce ruského plynu, Česko nebude jistě nutit k obstrukcím při přepravě ruského plynu. Situaci Rusku zhoršila výrazně proti-ruská a pro-americká vláda ve Varšavě.

Rusko se ale nakonec rozhodlo k pojištění strategických tras, aby obešlo „nespolehlivé“ země střední a východní Evropy. Jenže je potřeba zásobovat také tradiční jižní zákazníky Itálii a Rakousko. Proto vznikla myšlenka plynovodu South Stream. U Nord Streamu není možné s trasou nějak manipulovat. Jenže původní trasování South Streamu se vyhýbalo pobřežním vodám Ukrajiny, zejména v oblasti Krymu. Znamenalo to pro Rusko obrovské stavební náklady navíc. Nejde jen o samotnou linii trubek, ale i kompresní stanice.

Brzy po obsazení Krymu chtělo Bulharsko (i kvuli tlaku EU) od projektu South Stream odstoupit. V okamžiku selhání South Streamu se rozhodli Rusové pro variantu Turk Stream vedoucí přes Turecko. Odpověď na ruskou podporu separatistů na východní Ukrajině leží ve skutečnosti pod zemí. Přes oblast Luhanska prochází klíčové plynovody a ropovody ještě z doby Sovětského svazu. Všechny tři plynovody Blue Stream, Turk Stream i plánovaný South Stream jsou závislé na plynovodu procházejícím Luhanskem. Současně je tam křížení s východním plynovodem Sojuz. Luhanská trasa je zcela zásadní pro dodávky ropy a plynu do jižních Evropských zemí a Turecka.

Zbavení se závislosti na stávajících historických trasách přes Polsko, Česko, Slovensko a Ukrajinu je jen jedním ze zisků Ruska. V tuto chvíli na přerušení dodávek plynu nemá zájem ani Rusko, ani zmíněné země. Potom bude Rusko schopno použít zejména plynovody jako strategickou páku. Nedodávky plynu třeba pro Česko nebo Polsko už neohrozí zákazníky více na západě nebo jihu. Závislost na ruském plynu tak může pro Česko znamenat strategický problém. Celá geopolitická hra má však mnohem více aspektů a větší hřiště.

USA se dlouhodobě v Evropě snaží budovat terminály pro tankery se zkapalněným plynem. USA se rovněž snaží napojit Evropu a jižní státy na plynovod z Blízkého východu. Proto nyní dávají smysl výpady USA proti plynovodu Nord Stream a vyhrožování sankcemi. S každým prodaným kubíkem plynu je Rusko bohatší o peníze. USA si tento vliv uvědomují, a proto se snaží najít způsob jak zbavit Evropu vlivu Ruska.

Je otázkou, nakolik je současný ekologický humbuk v Evropě založen skutečně na ekologii a nakolik má v pozadí strategické zájmy. Pokud Evropa přejde na jiné formy energie než spalování plynu nebo ropných produktů, vliv Ruska a USA v Evropě poklesne. Vtip je ale v tom, že Evropa se desítky let bez ropy a plynu neobejde. Ba co více, tzv. Stavba plynových elektráren je nutná, protože jednoduše není možné Evropu zásobovat pouze větrem, sluncem, vodními nebo přílivovými elektrárnami.

Je přitom fascinující, že „ekologická klika“ brojí proti jaderným a uhelným elektrárnám, u kterých lze využít ne-ruské zdroje. V případě potřeby jaderné a uhelné elektrárny dokáží navíc přes přímotopy kompenzovat nedostatek plynu. V každém případě tzv. „Green Deal“ neznamená nic jiného, než větší plynovou závislost na Rusku. Navíc nově Rusko nebude jen ovlivňovat, zda Evropa v zimě neumrzne, ale také to, zda bude mít dostatek elektrické energie.

Celá věc se dá shrnout tak, že současné Rusko považuje prodej plynu a ropy do Evropy a Asie za nejdůležitější součást svých ekonomických příjmů a považuje je za strategicky klíčové. Proto dělá rázné kroky ve své mezinárodní politice. Všechny kroky jsou promyšlené a dlouhodobé. Vzhledem k tomu, že tyto strategické tepny vedou i do Česka je tranzit plynu a také jeho prodej v Česku pro Rusko strategickým zájmem. Proto má i současné Rusko zájem ovlivňovat politickou situaci v naší zemi, aby zůstaly i do budoucna jeho zájmy zachovány, minimálně do doby než budou existovat severní a jižní obchvatné trasy.

Podíl ruského zemního plynu na dovozu tohoto paliva do EU nyní činí 40 procent. V případě ropy jde o 25 % a u černého uhlí o 49 % (data za rok 2020) . Různé státy však mají různou míru závislosti. Do České republiky se v roce 2021 dovezlo z Ruska 87 procent zemního plynu. Na problém závislosti na ruských fosilních palivech a přesun peněz ruskému režimu upozorňovalo Hnutí DUHA už před deseti lety a poté i při začátku konfliktu na východní Ukrajině a obsazení Krymu.

Zbavit se závislosti znamená přiškrtit finanční zdroje na válku a odstranit hlavní vydírací potenciál, kterým Kreml směrem k nám disponuje a který od podzimu tohoto roku bude zase rychle růst spolu s větší potřebou vytápět naše domovy. Zároveň by úplné uzavření kohoutů mělo drastické dopady na dostupnost plynu a tepla a také na jejich cenu pro spotřebitele. U ropy je naše závislost nižší a okamžitý výpadek se dá relativně dobře pokrýt z jiných zdrojů.

Podle analýzy ekonomického think tanku Bruegel se díky rekordním dovozům zkapalněného zemního plynu (LNG) v minulých měsících (který umožnil i doplňování zásobníků) dokážeme bez dodávek plynu z Ruska obejít do konce tohoto roku. To, co je nyní problém, je pokrýt naše energetické potřeby pro příští zimu. Scénáře plynového vývoje dle think tanku Bruegel začínají 1. března 2022 s naplněností evropských zásobníků na úrovni 320 TWh.

Měsíční poptávka (pokud vyjdeme z roku 2021) je 240 TWh v letních měsících a 440 TWh v březnu. Pokud by došlo k úplnému zastavení ruského dovozu, tak by zmíněný dovoz (na rekordní úrovni) nestačil k dostatečnému naplnění zásobníků před příští zimou a bez dalších opatření (redukce spotřeby, náhrada jinými zdroji) by v únoru 2023 plyn došel a v dalších měsících chyběl.

Evropa může rychle snížit spotřebu pomocí krizových opatření. Nároky však mohou být větší, například když bude zima nadprůměrně chladná. Vývoj počasí může poptávku po plynu zvýšit či snížit o 10-30 %. Opatření také nemusí fungovat ideálně. A EU také nemusí uspět ve snaze zajistit maximum dodávek z „neruských“ zdrojů plynu. Z těchto důvodů bychom měli být v Evropě připraveni i na opětovné zvýšení výroby z uhelných elektráren a tepláren a spalování topných olejů, které mohou pokrýt další 360 TWh plynu.

Kromě zajištění dovozu a úsporných opatření a omezení musíme počítat s tím, že bude nutné řešit dopad dalšího růstu cen energií na domácnosti a firmy. V případě domácností již nejspíš nebudou stačit adresné dávky pro nejzranitelnější rodiny, ale bude nutné zavést plošnou kompenzaci. Financování opatření bude nutné vyčíslit a mobilizovat na ně národní a také evropské finanční prostředky.

Krizový scénář okamžitého odpojení od plynu z Ruska je tedy velice náročný a drahý, ale možný technicky a bez devastace evropské ekonomiky, mrznutí lidí nebo přerušení dodávek elektřiny. Musíme si také uvědomit, že scénář s odpojením ruského plynu může nastat jednak z vůle států EU, ale také z vůle Ruské federace, takže na jeho realizaci musíme být připraveni každopádně.

Z ekonomického i ekologického hlediska není samozřejmě možné pokračovat v nouzovém režimu řešení nedostatku zemního plynu dlouhodobě. Je nutné posílit energetickou soběstačnost našich domovů. Solární panely by měly být na každé vhodné střeše či fasádě, všechny vhodné budovy je nutné tepelně zaizolovat a vyměňovat staré kotle za moderní. Proto je potřeba poslat na programy jako je Nová zelená úsporám více peněz z emisních povolenek (které se nyní z větší části bez užitku utápí ve státním rozpočtu).

Ale nesmíme zapomínat na chudší rodiny. Je nutné nastavit varianty programů na podporu zateplování a solárních střech tak, aby byly přístupné i nízkopříjmovým rodinám. Tedy zvýšit podíl dotace a snížit potřebnou spoluúčast, poskytovat výhodné půjčky na přípravu předfinancování projektů a poskytovat odborné poradenství domácnostem.

Vzhledem k tomu, že zemní plyn byl dosud hodnocen jako dočasné řešení v rámci dekarbonizace energetiky, není možné v krizové situaci předložit kompletní a namodelovaný plán. Klíčové je hledat řešení, jak co nejvíce omezit spotřebu zemního plynu a dávat přednost jiným řešením. Zároveň není možné opustit strategii odklonu od uhlí, která je nutná z hlediska ochrany klimatu, ale také z hlediska nedostatečných zásob uhlí (které neumožňují vsadit na uhlí jako na páteřní řešení).

Klíčový z hlediska ohrožení výpadkem dodávek zemního plynu i z pohledu potenciálu omezení spotřeby je sektor vytápění. Spotřebu energie na vytápění budov lze ovšem dramaticky snížit díky aktuálně dostupným stavebním technologiím. Pasivní domy, které představují technologickou špičku, ale zároveň jsou již etablovaným oborem, potřebují na vytápění 15 kWh na metr čtvereční za rok, čtyřicet let starý (tedy poměrně nový) dům většinou více než dvanáctkrát tolik .

Podle dokumentu Dlouhodobá strategie renovace budov v České republice, který připravila profesní asociace Šance pro budovy jako podklad pro renovační strategii MPO, lze v České republice do roku 2030 dosáhnout snížení konečné spotřeby energie v budovách v intervalu 27 až 100 PJ (Šance pro budovy modelovala čtyři scénáře). Do roku 2050 jde pak o snížení spotřeby v intervalu 72 až 180 PJ . Rozdíly v úsporách energie mezi modelovanými scénáři jsou významně závislé na úrovni investic do renovací.

Nejméně ambiciózní scénář s nejnižší hodnotou uváděného intervalu úspor by ke svému naplnění do roku 2030 potřeboval kumulativní investiční náklady na renovace ve výši 261 miliard korun. Pro nejambicióznější scénář by za stejné časové období bylo třeba investovat 790 miliard korun. Významnou překážkou pro rychlejší využívání potenciálu úspor energie je v současné době nízký počet projektantů v oboru rekonstrukcí i stavebních firem schopných navržené úpravy provést.

V případě dlouhodobého významného omezení dodávek zemního plynu v příštích topných sezónách je třeba počítat s nasazením krizového řízení. Jeho součástí by patrně byla prioritní dodávka plynu pro teplárny nebo snaha motivovat k omezení spotřeby plynu pomocí tarifního systému. Z pohledu uživatele by pak bylo výhodné například snížit teplotu v místnostech nebo omezit počet vytápěných místností.

Důležitým rychlým krokem je ukončení podpory instalace nových plynových kotlů z programu tzv. kotlíkových dotací. V případě výstavby nových domů by se projektanti měli vyhnout návrhu vytápěcího systému s plynovým kotlem. Naopak je třeba preferovat domy s minimální spotřebou tepla (optimálně v pasivním standardu) s malým doplňkovým zdrojem tepla na biomasu nebo tepelným čerpadlem.

V případě stávajících domů s plynovými kotli lze majitelům vedle kvalitního zateplení doporučit možnost alternativního vytápění pro případ výpadku dodávek zemního plynu. Ve velmi složité situaci jsou bytové domy s kotelnou na zemní plyn. V případě schopnosti zajistit dostatek paliva mohou přejít na vytápění štěpkou, případně investovat do tepelného čerpadla.

Z biomasy se v České republice aktuálně vyrábí 64,6 PJ tepla pro individuální vytápění domácností . Uvedená čísla ukazují, že biomasa je v sektoru vytápění podobně významným zdrojem jako zemní plyn, což potvrzují i údaje z šetření Českého statistického úřadu. V převážné většině jde ovšem o lesní biomasu a její potenciál je již prakticky vyčerpán (jasným limitem je roční přírůst dřevní hmoty).

Tepelnými čerpadly je možné vyrobit o 11 PJ více než v současnosti. Je také možné třídit bioodpad a postavit u každého města bioplynovou stanici. Většinu směsného komunálního odpadu tvoří zbytky potravin či další bioodpad. Také jídelny a restaurace produkují podobný odpad. Jeho třídění a zpracování pokulhává. Přitom se jedná o vhodné palivo pro bioplynové stanice, které by mohlo mít každé okresní město a vyrábět si tak lokální čistou elektřinu a teplo.

Proto je potřeba zavést povinnost obcí poskytovat lidem a firmám možnost snadného třídění bioodpadů a podporovat vznik a provoz bioplynových stanic na odpady či kaly z čističek odpadních vod. V případě využití vhodné složky komunálního odpadu pro bioplynové stanice (zhruba 300 tisíc tun bez listí, trávy a větví, u kterých předpokládáme kompostování), můžeme získat 85,5 GWh elektřiny nebo 0,85 PJ biometanu na vytápění.

V případě kompletního využití čistírenských kalů, které v roce 2012 na úrovni České republiky obsahovaly 170 869 t sušiny, lze získat 2 PJ biometanu pro výrobu tepla nebo elektřiny. Komora obnovitelných zdrojů energie odhadla na základě analyzování připravovaných a možných projektů, že v případě podpory ze strany státu by do roku 2030 mohlo vzniknout až deset malých tepláren (s průměrným instalovaným 40 MWt a 5 MWe) a dvacet výtopen (10 MWt) využívajících geotermální energii. Celkem by tedy bylo v roce 2030 možné vyrábět ročně 6,5 PJ tepla z geotermálních zdrojů.

Dne 21. 3. 2022 nabyla účinnosti trojice zákonů známých jako Lex Ukrajina, který mj. umožní ukrajinským uprchlíkům volný přístup na trh práce a staví je do rovnoprávné pozice s domácími uchazeči o zaměstnání. Pro získání zaměstnání tedy nebudou muset držitelé speciálních víz žádat o pracovní povolení ani potřebovat agentury či jiné zprostředkovatele.

Vedení PEFC International oznámilo, že veškeré dřevo pocházející z Ruska a Běloruska je považováno za „konfliktní dřevo" a nemůže být použito ve výrobcích s certifikací PEFC. Rada PEFC International zareagovala velmi rychle na nastalý vývoj a v návaznosti na rezoluci mimořádného Valného shromáždění OSN A/ES-11L.1 „Agrese proti Ukrajině" ze dne 2. 3. 2022 označila dřevní surovinu pocházející z Ruska a Běloruska jako konfliktní dřevo.

To znamená, že veškeré dřevo z Ruska a Běloruska (certifikované PEFC, certifikované jinými systémy a necertifikované) nesmí být použito od 2. 3. 2022 ve spotřebitelských řetězcích PEFC certifikovaných firem. Toto rozhodnutí platí minimálně půl roku. Vezmeme-li v potaz, že obě země jsou významnými exportéry dřeva nebo výrobků ze dřeva (v případě Běloruska přes 90 % do EU) a celosvětově je v PEFC spotřebitelském řetězci zapojeno přibližně 20 tisíc firem, významně se tím zúžil prostor pro tyto země exportovat dřevo a výrobky z něj mimo svá území.