Ekologie a sociologie: Vzájmený vztah

Kniha zachycuje vývoj vztahů mezi ekologií jako přírodovědnou disciplínou a sociologií jako společenskou vědou za posledních zhruba 100 let.

Ekologie je věda, která se zabývá studiem vztahů mezi organismy a prostředím. Definic pojmu ekologie existuje celá řada. Posléze se ekologie diferencovala se na víceméně samostatné podobory: ekologie rostlin (resp. geobotanika), lesní ekologie, ekologie savců, ekologie ptáků, ostrovní ekologie, hydrobiologie, ekologie člověka a další.

Z ekologie se etablovaly další předměty: etologie (věda o chování zvířat), sociobiologie (věda srovnávající chování zvířat a lidí) a environmentalistika (nauka o životním prostředí a jeho problémech). Nejdůležitějšími pojmy ekologie jsou ekosystém, ekologická nika, populace a ekologická rovnováha.

E. P. Odum v roce 1958 studoval invaze rostlin a živočichů a poukázal na propojenost lidských aktivit a přírodních procesů. Jeho kniha Základy ekologie se stala učebnicí pro několik generací ekologů a změnila způsob nazírání světa.

Sociální ekologie

Sociální ekologie je označení pro vědeckou disciplínu, která se zabývá studiem vztahu člověka k životnímu prostředí z pohledu sociologie a ekologie. Tato vědní oblast tímto způsobem kombinuje další ekologické vědy, jakými jsou biologická ekologie, ekologická psychologie nebo teorie systémů, která se hloubkově zajímá o komplikované vztahy lidstva a ekologie. Tato vědní disciplína se zabývá mnoha oblastmi tohoto vztahu, včetně jeho dopadů na ekologie a člověka. Mimo jiné se zabývá také vlivem institucí, kultury a psychologie na propojení vztahů mezi životním prostředím a člověkem.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

• Někteří sociologové dokazují, že přír. faktory jsou determinujícími činiteli ve spol. vývoji = naturalistický směr v sociologii.
• Většina sociologů - přír. faktory = významní činitelé, ale vývoj společnosti je určen především sociálními faktory.
• Životní prostředí - nyní zahrnuje i umělé, člověkem vytvořené prostředí.

Vývoj ekologie a sociologie

Ekologie se vyvíjela do své dnešní podoby od 18. století, kdy se Linné poprvé zabýval vztahem mezi rostlinami a jejich prostředím, používá pojem „ekonomika přírody“ a tvrdí, že tento vztah je dán bohem, bez možnosti změny a vývoje. Ve své prvotní fázi je pro ekologický přístup charakteristické propojení obecně kosmologického, politického a ekonomického pohledu. Dále se o rozvoj ekologie jako vědy zasloužili Alexandr Humbolt (vztah mezi rostlinami a jejich klimatickým a geografickým prostředím), Lyell (násilí jako univerzální zákon přírody), Darwin, Mathaus, Haeckell, Karl Möbius (biocenóza).

V 90. letech 19. století se ustavuje ekologie jako samostatná věda, na dlouhou dobu jí ovládli botanikové s pojmy sukcese, klimax, společenství. Důležití vědci v této fázi Eugen Warming ( komensalismus, parazitismus, symbióza), Henry C. Cowles a Frederic Clements (dynamická ekologie - sukcese klimax, analogie mezi vývojem jednotlivce a společenství). 20. léta 20. století znamenají nástup „nové ekologie“ , jenž byla zaměřena spíše na strukturu a funkci společenství než na dynamiku - A.G.Tansley ( ekosystém jako základní jednotka zkoumání), zoolog Charles Elton ( koncept potravního řetězce - jak pyramida stoupá, těla se zvětšují počet jedinců stoupá, nika). Dochází ke snaze o kvantifikace pochodů v přírodě - Raymond Lindeman ( tropické úrovně, výpočet ztrát energie v každé úrovni, pojmy jako „ekologická účinnost“ atd. - blízko k ekonomii), H.T.

Pole pro aplikaci ekologického přístupu vytvořila organizovaná modernita - ta vtáhla prakticky všechna individua žijící na určitém teritoriu do organizovaných praktik výroby, spotřeby, politického rozhodování (byrokratizace všeho možného, rozšíření práv).

Sociální ekologie jako součást sociologie

Ekologie sociální je součástí sociologie zabývající se procesy vzájemného přizpůsobování mezi lidskými společenstvími a jejich fyzikálně prostorovým prostředím. Je to zároveň nejvýzn. empir. tradice sociologie města. Pojem e.s. je evrop. verzí původního am. pojmu „human ecology“, který použili poprvé r. 1921 R. E. Park a E. W. Burgess ve známé učebnici s-gie Introduction to the Science of Sociology. Soc. ekologické zásady na studium města však aplikoval Park již ve své studii o lidském chování ve městě r. 1915. E.s. ve své am. podobě měla 3 zdroje: rostlinnou a animální ekologii, geografii a studium prostorového rozložení soc. jevů. Paralelní vývoj probíhal i v Evropě, kde v rámci Durkheimovy školy byl pro okruh jevů, kterými se e.s. zabývá, uplatňován pojem sociální morfologie. U É. Durkheima a M. Halbwachse však neměl biol. konotaci jako u Parka.

Principy e.s. byly zpočátku použity zejm. při s-gickém výzkumu měst, později i regionů, ale pronikly zpět i do geografie, psychologie, ekonomie i do polit. s-gie. Klasická e.s. se soustřeďovala zhruba v období 1915-1950 na výzkum růstu a vnitřní struktury velkoměst. Její principy byly formulovány především na základě zkušeností ze studia Chicaga. Proto se e.s. poněkud jednostranně ztotožňuje pouze s pracemi chicagské školy. Ve 20. a 30. l. byla však e.s. jedním z hlavních směrů s-gie na většině severoam. univerzit.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Důraz na výzkum soc. prostorové struktury měst USA vedl k systematickému mapování četných soc. jevů z hlediska rozdílů v intenzitě jejich výskytu v různých částech měst. Vedle popisu rozložení obyv. podle demogr. znaků, příslušnosti k hosp. odvětvím a podle soc. statusu, soc. ekologové soustavně sledovali prostorové rozložení rozvodovosti, prostitutce, kriminality a psychiatrických onemocnění. Vedle strukturálních analýz prováděli také výzkum prostorové mobility demogr., soc. a etnických kategorií obyv. Všechny strukturální i mobilitní studie byly prováděny s ohledem na indikátory prostředí a na polohu ve městě a také s ohledem na vzájemné vztahy mezi sledovanými jevy. Důraz byl kladen na hustotu obyv. a zastavění, na stáří a kvalitu bytového fondu, na dopravní polohu a na zóny města.

Zájem o zkoumání prostorových stránek s-gických fenoménů poněkud zatlačil zákl. výkladové schéma klasické ekologie, jehož jádrem bylo Parkovo stanovisko, že zákl. stránkou vztahů mezi lidmi je soutěžení, zahrnující i soutěž o prostor. Vzhledem k tomu, že v lidských společenstvích existuje vysoký stupeň vzájemné závislosti a rozvinutá dělba práce, soutěžení zahrnuje vždy také spolupráci, kterou lze označit jako soutěživou kooperaci. Jejím výsledkem je vznik neprogramových vztahů, které lze označit jako symbiotické vztahy. Společnosti jsou organizovány na dvou úrovních, a to na úrovni biotické a kulturní. První je výsledkem soutěže a zahrnuje i symbiotické vztahy. Druhá je jakousi nadstavbou nad biotickou úrovní a je založena na komunikaci a na konsensu.

E.s. (v Parkově terminologii ekologie člověka) se zabývá pouze biotickou úrovní a důsledky soutěživé symbiózy. Město je nejlepším příkladem takové symbiotické soutěže a prostorové uspořádání města je pouze jednou z jejích stránek. Studium prostorového rozložení soc. jevů je spíše prostředkem k porozumění toho, jak město funguje než samotným cílem e.s.. Stejný smysl měl i známý model růstu města formou koncentrických zón, jak jej formuloval r. 1925 E. W. Burgess.

Klasická fáze e.s. byla podrobena kritice již v 30. l., zejm. v pracích M. A. Alihanové, Maurice R. Davieho a Warnera E. Gettyse. Cílem kritiky bylo hlavně Parkovo roztržení společnosti na biotickou a kult. úroveň a přenášení generalizací získaných ze studia am. měst do jiných společností.

Tři hlavní směry v rámci ekologie sociální po roce 1950:

1. Škola neoklasická navazuje na zákl. východiska obecné ekologie. Je zastoupena zejm. A. H. Hawleyem a O. D. Duncanem. Podle této školy je předmětem zkoumání organizace lidských společenství vůči prostředí. Jde o jakousi variantu teorie úživnosti, v níž prostorové aspekty, zejm. soc. prostorové uspořádání společnosti, ustupují do pozadí. V rámci této neoklasické teorie vznikl i směr, který je znám jako výzkum tzv. ekologického komplexu, v němž se zkoumá interakce 4 zákl. ekologických proměnných: populace, organizace společnosti, prostředí a technologie.
2. Soc. kult. orientace ekologie se vytvořila po rozpadu klasické pozice a zdůrazňuje význam kult. hodnot a norem při výkladu vztahů mezi soc. organizací a prostředím. Podnětem k jejímu vzniku byly práce o roli symbolických hodnot v prostorovém uspořádání měst a v prostorovém rozložení soc. vrstev v Bostonu, zejména ty, které publikoval Walter Firey, a pak také srovnávací studie o městech v různých kulturách a v různých fázích hist. vývoje, zejm. práce Gideona Sjöberga.
3. Systematická statist. analýza prostorového rozložení soc. kategorií obyv., v jejichž rámci se rozvinuly zejm. 2 formy: faktorová ekologie a tzv. Analýza soc. oblastí má deduktivní povahu a je založena na obecné s-gické teorii zdůrazňující zvětšování měřítek v moderních společnostech, které se projevuje v rostoucí intenzitě soc. vztahů, v rostoucí diferenciaci funkcí a v rostoucí komplexitě organizace společnosti. Cílem analýzy soc. oblastí je identifikace relativně sociálně homogenních oblastí ve městech. Podle E. Shevkyho, W. Bella a M. Williamse, kteří vyvinuli tuto analýzu při rozboru Los Angeles, jsou klíčovými proměnnými, které určují soc. povahu jednotlivých městských území, soc. status, míra urbanity území a segregace (měřena podílem cizinců v území). Faktorová ekologie se opírá o aplikaci faktorové analýzy na soubory dat o jednotlivých územních jednotkách měst (nejčastěji tzv. sčítacích obvodů). V podstatě jde o induktivní metodu, která pomocí statist. metod stanoví hlavní faktory působící na soc. prostorové uspořádání měst. Mezi průkopníky faktorové ekologie patří Frank L. Sweetser, který použil faktorovou analýzu především na rozbor Helsinek. Studií tohoto zaměření bylo uskutečněno velké množství, byly prováděny jak v USA, tak v záp. Evropě, ale i v bývalých social. zemích. Zájem o tyto studie vrcholil v 70. l. Přehled o záp. studiích podávají práce D. W. G. Timmse (1971), G. A. Theodorsona (1982), P. Whitea (1984), o pol. studiích práce G. Weclawowicze a o českých H. Jeřábka, P. Matějů a J. Večerníka (1979).

V současné době prochází e.s. opět kritickou redefinicí. Na prvém místě se zdůrazňuje potřeba doplnit statické strukturální analýzy hist. rozbory vývoje struktury měst a komparacemi vnitřní struktury měst v různých typech společností. Na druhém místě se zdůrazňuje potřeba posílit znalost hosp. mechanismů působících na vnitřní strukturu měst a také znalost důsledků polit. a administrativních, příp. tech. regulací, včetně územního plánování. E.s. zůstávala příliš v zajetí představ, že struktura města je produktem pouze „spontánně“ působících sil, a nebrala v úvahu skutečnost, že i v zemích s tržní ekonomií je soc. prostorová struktura měst vytvářena také zásahy státních, komunálních i místních úřadů. Větší důraz je v současné době kladen na analýzu prostorového chování velké variety aktérů působících ve městech (J. Musil, 1988).

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

Obecně lze také pozorovat, že v soudobé e.s. se začínají více zdůrazňovat procesuální aspekty oproti aspektům strukturálním a morfologickým. Další inovace soudobé e.s. lze očekávat v důsledku pronikání sémiotiky města do analýzy měst. Sémiotika prohloubí především kult. soc.

Na představitele CHŠ měli největší vliv tvůrci geografické školy, která zdůrazňuje vliv členitosti zemského povrchu, ale také podnebí, vlastnosti půdy, směru toku řek, lokalizace nerostného bohatství a podobně, na výslednou podobu a fungování celé společnosti. Hlavními představiteli této školy byli Robert Ezra Park a E.Burgess. Systémový přístup, který nabízela ekologie jim měl pomoci při analýze sil působících v rámci městské komunity, které jsou zdrojem pravidelností v uspořádání jejich obyvatel a institucí. Hlavním objektem zkoumání byla komunita ( ve dvojím smyslu - na jedné straně konkrétní sídelní útvar, na straně druhé jde o teoretický pojem označující proces adaptace na prostředí, v němž hlavní roli hraje konkurenční soupeření) a hlavními pojmy konkurence, konflikt, přizpůsobení a asimilace. Park s Burgesesm vycházejí s představy vývoje lidské společnosti jako neustálého zvyšování rozsahu kontroly člověka nad přírodou.

Dva důležité sborníky - The City (1925) a The Urban Community (1926) - zásadní statě o vztahu mezi ekologiií a sociologií zde publikoval R.D. - pojem ekologické prostorové distribuce ( struktura či uspořádání prvků v rámci lidských pospolitostí nejsou dány náhodně, ale jsou projevem zákonitostí - např. sezení v divadel). Tvrdí, že lidé svou aktivitou pozměňují parametry prostředí, v němž se jejich soupeření odehrává, a to zpětně vytváří nové tlaky a impulsy pro následné soupeření. Výsledkem střídání opakovaných procesů invazí, inovací a akomodací je ustavení charakteristických oblastí v rámci velkých měst - tzv. natural areas (finanční centra, chudinské čtvrti atd.). Důležitým faktorem pro ně byl rozvoj dopravy a komunikaci.

Amos H. Snažil se systematizovat a zobecnit koncepce „human ecology“. Bere ekologii jako užší disciplínu sociologie - ta se navíc zabývá zkoumáním lidské společnosti. Ústředním pojmem celé jeho koncepce je pojem adaptace. Adaptace na prostředí je problém vždy celé populace, nikoliv pouze izolovaných individuí. Základní technikou adaptace každé komunity je schopnost vytvořit organizaci, tedy uspořádávat vztahy mezi individui způsobem, který zvyšuje míru účinnosti jejich jednání vzhledem k cílům, které si vytkli.

Ekonomický růst a růst dopravy a obchodu člověka odpoutávají od vlivů prostředí - jak se společnost stává více komplexnější člověk je tak čím dál tím nezávislejší na vlivu prostředí, může využívat i vzdálenější zdroje a uživit čím dál tím více lidí. Ačkoliv si v 70.

Jan Keller a sociologie

Jednou z hlavních disciplín sociální ekologie je sociologie města, která se věnuje sociálnímu chování lidí ve městech. V 80. a na počátku 90. let Keller publikoval sérii textů věnovaných soudobé sociologické teorii a s využitím jejích konceptů v knize Nedomyšlená společnost (1992) popularizační formou pojednal o některých problematických aspektech moderních společností. Úvod do sociologie (1992) se stal populární učebnicí sociologie a dočkal se opakovaných vydání (5. vyd. 2004). Určitým završením této linie je kniha Dvanáct omylů sociologie (1995). Nezájem o sociologii je výsledkem „kocoviny“ z těchto nesplněných očekávání, které sociologie sama podporuje a tak reprodukuje jeden ze základních patologických rysů moderní doby, jímž jsou přehnaná očekávání v pokrok.

V 90. letech charakterizuje Kellerovu esejistickou sociologii zájem o ekologická a environmentální rizika. Vztah velkých ideologických směrů - liberalismu, konservatismu a socialismu - k ekologickým výzvám analyzuje kniha Šok z ekologie, aneb politické systémy v rozpacích (1996), podle níž tyto systémy nejsou schopné reflektovat aktuální ekologické hrozby. Sám Keller dává prosperující společnost do souvislosti s čistým životním prostředím a sociálním bohatstvím. Společnosti ekonomického růstu a spotřeby však ničí jak životní prostředí, tak mezilidské vztahy.

Od roku 2000 Keller zaměřuje své bádání především k problematickým dimenzím fungování moderní společnosti. Linie výkladu sleduje zhoršující se podmínky pro střední třídy. K periodizaci modernity Keller využívá koncept Petera Wagnera v případě prvních dvou období - „omezeně liberální“ (konec 18. století až druhá třetina 19. století) a „organizované modernity“ (konec 19. století až druhá třetina 20. století) - současnost představuje jako „společnost sítí“.

Proměnu smyslu vzdělání reflektuje kniha Vzdělanostní společnost? (2008, spoluautor L. Tvrdý), která je v kontextu Kellerovy tvorby výjimečná poměrně úzkým propojením teoretické analýzy s konkrétním empirickým výzkumem. Jako jeden z nemnoha sociálních teoretiků dokázal nabídnout celistvou a poměrně komplexní diagnózu stavu moderní společnosti i sociologické výpovědi o ní. Kritika je přitom vedena dvojím směrem.

Od počátku 90. let se Keller angažuje také jako veřejný intelektuál v diskuzích na aktuální společenská témata s ekologickým, politickým a sociálně-politickým zaměřením; publikuje především v deníku Právo. Odmítá neoliberální trendy aplikované do současných politik a naopak podporuje silný sociální stát.

Kellerova sociologie je tematicky velmi pestrá, přesto v ní lze vysledovat tři relativně samostatné okruhy, které charakterizují tři následné fáze ve vývoji jeho sociologie. Zároveň se však často v jednotlivých dílech prolínají, takže je vhodné mluvit spíš o třech rozdílných akcentech v různých etapách jeho sociologie. První tvoří zájem o samotnou sociologii, její teorii, dějiny a současnost, kterým lze charakterizovat jeho sociologii především v 80. letech. Druhým okruhem je prizmatem ekologických hrozeb pojatá problematika vztahu společnosti k vnějšímu přírodnímu prostředí, jež dominuje jeho textům v letech 90. Po roce 2000 se do centra Kellerovy pozornosti dostávají vnitřní problémy moderních společností: krize sociálního státu, problémy tzv.

Významná díla Jana Kellera:

• Systém vybraných odvětvových sociologií (Univerzita J. E. Purkyně, Brno 1986)
• O povaze sociální reality: Soubor textů ke kritice nemarxistické sociologické teorie (SPN, Praha 1987)
• Sociální jednání z hlediska marxistické sociologie (Univerzita J. E. Purkyně, Brno 1988)
• Sociologie organizace a byrokracie (SPN, Praha 1989)
• Současná francouzská sociologie (SPN, Praha 1989)
• Sociologie konfliktu (SPN, Brno 1990)
• Nedomyšlená společnost (Doplněk, Brno 1992; 2. vyd. 1995, 3. vyd. 1998, 4. vyd. 2003)
• Úvod do sociologie (Sociologické nakladatelství, Praha 1992; 2. vyd. 1992, 3. vyd. 1995, 4. vyd. 1997, 5. vyd. 2004)
• Úvod do sociologie pro právníky (Univerzita Palackého, Olomouc 1993; spoluautor A. Komenda)
• Až na dno blahobytu (Hnutí Duha, Brno 1993; 2. vyd. 1995, 3. vyd. 2005)
• Dvanáct omylů sociologie (Sociologické nakladatelství, Praha 1995)
• Sociologie byrokracie a organizace (Sociologické nakladatelství, Praha 1996; 2. vyd. 2007)
• Šok z ekologie, aneb Politické systémy v rozpacích (Český spisovatel, Praha 1996)
• Hodnoty pro budoucnost (G plus G, Praha 1996; spoluautoři P. Frič a F. Gál)
• Abeceda prosperity (Doplněk, Brno 1997; 2. vyd. 2003, 3. vyd. 2008, 4. vyd. 2010)
• Sociologie a ekologie (Sociologické nakladatelství, Praha 1997)
• Naše cesta do prvohor: O povaze automobilové kultury (Sociologické nakladatelství, Praha - Brno 1998)
• Vzestup a pád středních vrstev (Sociologické nakladatelství, Praha 2000)
• Politika s ručením omezeným (Evropský literární klub, Praha 2001)
• Dějiny klasické sociologie (Sociologické nakladatelství, Praha 2004; 2. vyd. 2005)
• Strategies for the Maintenance of Autonomy in Old Age (ISIS, Eichstätt 2004; spoluautoři D. Sýkorová et. al.)
• Soumrak sociálního státu (Sociologické nakladatelství, Praha 2005; 2. vyd. 2009)
• Teorie modernizace (Sociologické nakladatelství; Praha 2007)
• Modernisation and Transformation of the Social (ISIS, Eichstätt 2007)
• Vzdělanostní společnost? Chrám, výtah a pojišťovna (Sociologické nakladatelství, Praha 2008; spoluautor L. Tvrdý)
• Úvod do filozofie, sociologie a psychologie (Dialog, Liberec 2008; spoluautor P. Novotný)
• Nejistota a důvěra, aneb k čemu je modernitě dobrá tradice (Sociologické nakladatelství, Praha 2009)
• Das Zugrundegehen des Sozialstaates (Books on Demand, Norderstedt 2009)
• Tři sociální světy: Sociální struktura postindustriální společnosti (Sociologické nakladatelství, Praha 2010; 2. vyd.

tags: #ekologie #a #sociologie #vztah

Oblíbené příspěvky:

• Složení komunálního odpadu
• Ochrana přírody Střední Čechy
• Krásy Japonska
• Rozměry košů Nobilia
• Jak ukončit povinné ručení