Ekosystém polí a zajíc polní: Výzvy a možnosti

Negativní dopady intenzivního zemědělského hospodaření na životní prostředí rostlinných a živočišných druhů jsou v naší přírodě stále více zřetelné. Jedním z aspektů tohoto hospodaření je zvýšení výměry jednotlivých půdních bloků. To má za následek nejen snižování rozmanitosti pěstovaných plodin, ale také úbytek druhové pestrosti planě rostoucích rostlin.

Tyto změny následně vedou k dramatickému snižování biodiverzity a celkové homogenizaci otevřené zemědělské krajiny. A proto je týmem Útvaru myslivosti VÚLHM, v. v. i., dlouhodobě monitorován zajíc polní, který patří mezi tzv. „bioindikátorové“ druhy této krajiny. Homogenizace zemědělské krajiny se projevuje populačním poklesem zejména drobných živočichů, zatímco volně žijící spárkatá zvěř na tyto změny reaguje populačním nárůstem.

Mezi další druhy volně žijících živočichů, kteří negativně reagují na změny v zemědělské krajině, patří i zajíc polní. Intenzifikace zemědělství a homogenizace prostředí má značný vliv na velikost jeho domovského okrsku, což je jeden z faktorů, který může ovlivňovat přežívání zajíců v současné zemědělské krajině. U zajícovitých bylo zjištěno, že větší výměra domovského okrsku je spojena s relativně neproduktivním prostředím. Naproti tomu monokulturám se zajíci vyhýbají a preferují pestrou krajinu, pokud je však dostupná.

V intenzivně obhospodařované krajině zajíc v různých částech roku velmi obtížně nachází vhodná stanoviště, která by mu poskytla úkryt a vhodné zdroje potravy. Je známo, že především zaječky potřebují v období laktace potravu bohatou na tuky a lipidy, čemuž odpovídají zemědělské plodiny a zejména obilniny. Přesto si raději vybírají přirozenou potravu, tedy různé druhy planě rostoucích bylin, travin a polních plevelů, pokud jsou ovšem v krajině dostupné. Větší potravní nabídka také snižuje dobu potřebnou na pastvení, čímž se snižuje riziko ulovení predátory.

Nedostatek těchto vhodných stanovišť může být pro zajíce limitující, a to nejenom z hlediska zvýšeného rizika predace juvenilních jedinců, ale také kvůli negativním dopadům klimatických faktorů, které ovlivňují opět především nedospělé jedince. Absence krytových možností má prokazatelný negativní vliv na termoregulaci a následný nárůst výdajů energie.

Čtěte také: Vlastnosti ekosystému louka

Nicméně negativní dopady transformace zemědělské krajiny na populace zajíce polního se mohou projevit především v České republice, která měla prokazatelně největší výměru jednotlivých půdních bloků, přičemž tento stav do velké míry přetrvává dodnes. Své první výstupy studie o populacích zajíce polního v „pestré“ a intenzivně obhospodařované krajině publikovali vědci z Útvaru myslivosti v článku Přímý vliv struktury zemědělské krajiny na výměru domovských okrsků zajíce polního, který byl uveřejněn v časopise Zprávy lesnického výzkumu 3/2023. Výzkum byl zaměřen na ověření ekologie zajíce polního v podmínkách České republiky pomocí GPS telemetrie.

Telemetrická studie a domovský okrsek

Hodnocení vlivu hospodaření v zemědělské krajině na ekologii zajíce polního bylo provedeno ve Středočeském kraji, v zájmové oblasti s pestrou krajinou a průměrnou výměrou půdních bloků cca 4,31 ha. Chování zajíců bylo porovnáno s navazující lokalitou vzdálenou přibližně 2,5 km, která je obhospodařována konvenčním způsobem a průměrná výměra půdních bloků zde činí cca 15,11 ha.

Telemetrická studie v případě zahrnutí všech pozičních bodů, ve kterých se monitorovaný jedinec pohyboval, odhalila průměrnou výměru domovských okrsků zajíce v intenzivně obhospodařované krajině cca 129,96 ha. Naproti tomu v sousední pestré lokalitě byla zjištěna výměra domovského okrsku pouze 18,62 ha. Z těchto pilotních výsledků telemetrického monitoringu odchycených jedinců je tedy zřejmé, že zajíc polní v pestré krajině v jarních měsících využívá mnohonásobně menší plochu nežli v intenzivně obhospodařované zemědělské krajině s vyšší výměrou jednotlivých půdních bloků a relativně homogenním prostředím.

V pestré krajině se nachází relativně vysoký podíl obnovených polních cest a polních okrajů mezi menšími celky půdních bloků včetně dalších míst s nezemědělskou vegetací. Procento extenzivně využívané půdy je doplněno biopásy, které jsou cíleně ponechávány k dispozici volně žijícím živočichům. Charakteru tohoto prostředí odpovídají i domovské okrsky sledovaných jedinců zajíce polního, jejichž jádrová výměra se pohybuje pouze v řádu jednotek hektarů. To vypovídá o vhodném zemědělském hospodaření, které podporuje příznivé životní podmínky pro zajíce polního. Snížení velikosti domovských okrsků je možné dosáhnout právě cílevědomou úpravou diverzity zemědělské krajiny, ve které může následně dojít i k nárůstu populační hustoty daného druhu.

Vliv stanoviště na populaci zajíce polního

Jedním z hlavních faktorů, který ovlivňuje populaci zajíce polního v intenzivně obdělávané zemědělské krajině, je výběr stanoviště. V dnešní době intenzivního zemědělství se možnosti výběru kvalitního stanoviště pro zajíce polního značně snížily. Na plochách s travními porosty byla zjištěna nejen menší hustota populace, ale také menší tělesná hmotnost, která se také projevuje již u čerstvě narozených zajíců a s tím souvisí následná zvýšená úmrtnost.

Čtěte také: Lesní ekosystém pro studenty

Domovský okrsek a jeho význam

S kvalitou biotopu souvisí také domovský okrsek, jehož výměru porovnává polská studie, která se zaměřila na velikosti domovských okrsků podle rozlohy jednotlivých obhospodařovaných celků. Malá výměra jednotlivých polních lánů zvyšuje různorodost krajiny a zároveň je na těchto plochách pěstováno více druhů plodin. Dále je zde mnohem větší podíl polních okrajů, které nejsou zemědělsky obdělávané. Na polních okrajích rostou různé druhy bylin a plevelů, které zajíc vyhledává.

Porovnání domovských okrsků s ostatními studiemi je uvedeno v přiložené tabulce, z které je patrné, že nejmenší velikost domovského okrsku byla zjištěna v této studii, a to na stanovištích s průměrnou velikostí jednotlivých zemědělských celků 3,1 hektaru. Dále bylo zjištěno, že se velikost domovského okrsku výrazně neliší během aktivní části dne, kdy zajíc vyhledává potravu a během odpočinku. Z toho vyplývá, že malá výměra polí s velikým podílem polních okrajů zajícům poskytuje také dostatek krytu.

Další polská studie v krajině s výměrou jednotlivých polních lánů kolem jednoho hektaru se zaměřila na populační hustotu zajíce polního a její stagnující tendenci.

Bylo zjištěno, že hlavním limitujícím faktorem je mortalita dospělých jedinců v období reprodukce, tedy v jarních a letních měsících, která činila 15 procent v krajině s drobnými lesními prvky a 36 procent v zemědělské krajině bez lesů. Autoři studie se domnívají, že v krajině obohacené o lesíky malých výměr nalézá zajíc stanoviště, kterých se netýká intenzivní zemědělská výroba, chemizace a jsou zde vhodné podmínky poskytující úkryt před nepřízní povětrnostních podmínek. Na druhé straně je na lesních stanovištích zvýšený predační tlak.

Predace a mortalita

V neposlední řadě ovlivňuje zaječí populaci mortalita, a to nejen z důvodu predace. Jako hlavní predátor zajíce polního je mezi myslivci často zmiňována liška obecná. Hustota populace zajíce polního byla v této studii v rozmezí 25 až 29 zajíců na 100 hektarů v závislosti na ročním období. Dle předpokladů byl zjištěn největší predační tlak lišky na zajíce během jarních měsíců, tedy v důležitém období reprodukce.

Čtěte také: Zahrady v Láhvi

Malý podíl zajíce v potravě lišky během letních měsíců je zastoupen vysokým podílem malých savců. V zimních měsících závisí úspěšnost predace zajíce liškou na povětrnostních podmínkách.

V této studii bylo také pomocí stopování zjištěno, že na jeden úspěšný útok musí liška ujít přibližně 263 kilometrů. Dále se ukázalo, že liška uloví v zimě průměrně jednoho zajíce za 19 dnů. Liška nejčastěji volí taktiku kradmého postupu k odpočívající kořisti, anebo sprint na krátkou vzdálenost. Ze studie vyplývá, že je pro lišku obecnou snazší ulovit zajíce v lesním prostředí než v otevřené krajině.

Dalším výrazným faktorem mortality jsou v dnešní době stále častější srážky zvěře s vozidly. Vyplývá z něj, že každoročně dochází přibližně k 146 000 až 162 000 srážek vozidel se zajíci a zajíc je bohužel nejčastěji vozidly usmrcovanou zvěří.

V této studii bylo zjištěno, že nejčastější příčinou úmrtí zajíce polního je právě úhyn na pozemních komunikacích. Usmrceno predátory bylo pouze 16 procent nalezených jedinců zkoumaných v této studii, mezi predátory zde byli zařazeni psi, domestikované kočky, rys, káně, orel, liška a kuna. Predace byla zjištěna mnohem častěji u nedospělých jedinců oproti dospělcům. V patnácti procentech zajíci zemřeli na následky infekčních nemocí. V pěti procentech se nepodařilo zjistit přesnou příčinu úmrtí.

Kvalita píce a výběr stanoviště

Na zemědělských pozemcích, kde je vegetace vypásána hospodářskými zvířaty, je hustota populace a tělesná hmotnost zajíce polního menší, než v místech obhospodařovaných orbou. Dosud však nebyly objasněny důvody, proč tomu tak je. Cílem studie bylo rozpoznat, da je kvalita píce nízká během konkrétní sezóny.

Předpokládá se, že zajíci vyžadují pestrou paletu bylin. Preferují různé druhy divokých rostlin před plodinami. Bylo zjištěno, že zajíci na plochách s menší krajinnou diverzitou mají menší tělesnou váhu a větší úmrtnost, než na plochách s větší krajinnou rozrůzněností a tito zajíci mají také menší potomky.

Zajíci potřebují nejen proteiny, ale také tuky a proto preferují části rostlin, které tuky obsahují. Tuky jsou velice důležité pro kojící samice, které produkují mléko s jejich vysokým obsahem. Pokud nejsou k dispozici byliny s vysokým obsahem tuku, musejí samice jíst více a i přes to nejsou schopny vyprodukovat kvalitní mléko pro potomky.

Populační charakteristiky zajíce polního jsou podkladem pro stanovení optimálních početních stavů s ohledem na jakostní třídu honitby. Na základě jakostních tříd jsou určovány normované jarní kmenové stavy (NJKS). Z nich se pak na základě koeficientu očekávané reprodukce (KOR) určují teoretické předpoklady pro výši lovu zvěře.

Natalita zajíce polního je okolo dvou zajíčat na jeden vrh. V průběhu jednoho rozmnožovacího období může být zaječka vícekrát oplodněna. Počet vrhů v jednotlivých letech je však proměnlivý. Obvykle zaječky mívají 3 až 4 vrhy ročně. Ojediněle bylo zaznamenáno až 6 vrhů. Do dnešní doby není vypracována spolehlivá metoda určování počtu vržených mláďat od jedné zaječky během reprodukční sezóny. Tak dochází velmi často ke zkreslování výsledků plodnosti zaječí zvěře.

Změny v zemědělství a jejich dopad. Vývoj zemědělského využívání krajiny byl po celá staletí podřízen zabezpečení potravy pro obyvatelstvo. Nejen skladba, ale i plošné zastoupení pěstovaných zemědělských plodin, byly po dlouhá desetiletí velmi příznivé, nejen pro výživu obyvatel, ale také pro rozvoj drobné zvěře v čistém prostředí.

Onemocnění a parazité

Z hlediska onemocnění lze u zaječí zvěře pozorovat během roku některá kritická období, která mohou následně ovlivňovat stavy zajíců. V předjarním období, po oslabení organismu, může dojít k propuknutí některých závažných bakteriálních onemocnění, ze kterých lze uvést například pasteurelózu zajíců, pseudotuberkulózu, stafylokokózu nebo na člověka přenosnou tularemii.

V předjaří může docházet rovněž k aktivaci plicní červivosti. Z dalších parazitárních onemocnění dochází k první vlně střevní kokciodiózy. Vzestup parazitárních invazí je znám v tomto čase i u žaludečně-střevních červů.

Předpokládá se, že omezená možnost výběru odpovídající potravy může způsobovat takové oslabení organismu umožňující invazní rozvoj parazitů a dalších onemocnění, významně se podílející na početních stavech zaječí zvěře.

Vliv predace

Působení predace na populaci zajíců a dalších živočichů, kteří jsou kořistí, je většinou vnímáno jako významné. To však nelze předem odhadnout ze dvou závažných důvodů - jedinci, kteří jsou zabiti nebývají pouze nahodilým vzorkem populace jako celku a také ti, kteří uniknou predaci, často vykazují reakce, jimiž kompenzují ztrátu těch, kteří byli zabiti.

Z toho plyne, že negativní vliv predace na populaci zajíců nemusí být takový, jaký bychom mohli očekávat. Bukovjan, Havránek (1998); Bartoš 2007 ukazují zvýšené početní stavy lišek na statistice jejího lovu, kdy v roce 1933 bylo v Čechách uloveno 8158 lišek a v posledních letech je u nás loveno 60 000 a více kusů.

Výše zmíněná vyšší početnost některých predátorů projevující se na jejich populační dynamice, může sledovat spíše cykly zajíce, než aby vytvářela cykly vlastní, tj. zvyšující se populace kořisti iniciuje vyšší početnost predátorů.

Zajíc polní (Lepus europaeus)

Zajíc polní je středně velký savec z řádu zajícovců (Lagomorpha), který patří k nejznámějším a kulturně nejvýznamnějším druhům naší fauny. Tento druh je úzce spjatý s kulturní krajinou a zemědělstvím, přičemž jeho populace v posledních desetiletích zaznamenávají dramatický pokles v důsledku změn v hospodaření s krajinou. Zajíc polní se vyvinul během pleistocénu v reakci na formování otevřených stepních krajin v Evropě.

Zajíc polní je výrazně větší než králík divoký. Dospělí jedinci dosahují hmotnosti mezi tři až pět kilogramy, výjimečně až šest kilogramů, přičemž samice bývají v průměru o něco těžší než samci. Délka těla se pohybuje od padesáti do sedmdesáti centimetrů, ocas měří sedm až třináct centimetrů. Srst je na hřbetě žlutohnědá až rezavohnědá s černým žíháním, což vytváří charakteristický ochranný vzhled maskující zajíce v zemědělské krajině. Spodní strana těla je krémově bílá.

Původní areál rozšíření zajíce polního zahrnoval střední a jihovýchodní Evropu a části západní Asie. Od devatenáctého století byl druh systematicky introdukován do mnoha oblastí mimo původní areál, včetně severní Evropy, Skandinávie, Britských ostrovů, jižní Ameriky, Austrálie, Nového Zélandu a některých oblastí Severní Ameriky. Zajíc polní je typickým obyvatelem otevřené až polootevřené kulturní krajiny. Preferuje mozaiku polí, luk, pastvin a remízků s dobrou viditelností umožňující včasné zaznamenání predátorů. Optimální jsou oblasti s rozmanitou strukturou krajiny zahrnující různé typy kultur, meze, příkopy, křoviny a okraje lesů.

Chování zajíce

Zajíc polní je solitérní druh s individuálním teritoriálním chováním, které se mění podle sezóny a hustoty populace. Jednotlivé domovské okrsky se překrývají, přičemž jejich velikost závisí na kvalitě prostředí a pohlaví. Aktivita zajíců má výrazný denní rytmus. Během dne odpočívají v lehách, což jsou mělké prohlubně v půdě nebo vegetaci, které si zvířata vytvoří vyhrabáním nebo sešlapáním. Lehy jsou strategicky umístěny na místech s dobrou viditelností a možností rychlého úniku.

Sociální interakce jsou nejintenzivnější během rozmnožovacího období, kdy dochází k výrazným změnám v chování. Samci soupeří o přístup k samicím prostřednictvím honičck, boxování a skoků, které jsou známé pod pojmem "březnové šílenství". Tyto aktivity ale probíhají během celé rozmnožovací sezóny od ledna do října, nejen v březnu.

Potrava

Zajíc polní je striktní býložravec s variabilní potravou měnící se podle sezóny a dostupnosti. Jeho potrava zahrnuje široké spektrum rostlin včetně trav, bylin, semen, kůry, pupenů a zemědělských plodin. V letním období tvoří základ potravy mladé výhonky trav, jetele, люцерny a další kulturní plodiny jako obilniny, řepka a cukrová řepa. Zajíci preferují rostliny s vysokým obsahem bílkovin a vyhýbají se rostlinám s vysokým obsahem obranných látek nebo tuhých vláken.

Zimní období představuje výzvu kvůli omezené dostupnosti zelené potravy. Zajíci se v této době živí převážně kůrou mladých stromků a keřů, pupeny, suchou trávou a zbytky zemědělských plodin. Podobně jako králíci praktikují zajíci koprofagii, což je pojídání speciálního typu výkalů bohatých na vitamíny a mikrobiální produkty. Tento proces probíhá typicky v ranních hodinách, kdy zajíc odpočívá v lehách. Denní příjem potravy dospělého zajíce se odhaduje na jeden až jeden a půl kilogramu zelené hmoty, v zimním období může být nižší v závislosti na kvalitě dostupné potravy.

Rozmnožování

Zajíc polní má jednu z nejdelších rozmnožovacích sezón mezi středoevropskými savci. Období rozmnožování trvá od ledna do října, s maximální aktivitou od března do srpna. Samice jsou polyestrické s indukovanou ovulací, což znamená, že ovulace je vyvolána samotným páření. Délka estru je krátká, typicky jeden až dva dny, ale cykly se opakují každých osm až devět dní. Samice může být oplodněna znovu bezprostředně po vrhu díky fenoménu zvanému superfetace, kdy může nosit současně dvě březosti v různých stádiích vývoje.

Březost trvá přibližně čtyřicet dva dní, s variabilitou mezi třiceti osmi až čtyřiceti čtyřmi dny. Počet vrhů za sezónu se pohybuje od dvou do čtyř, výjimečně až pět. Velikost vrhu je variabilní, typicky jeden až pět mláďat, nejčastěji dva až tři. Mláďata, zvaná zajíčata, se rodí plně osrstěná, s otevřenýma očima a schopná pohybu bezprostředně po narození. Tato prekocionální strategie je adaptací na život v otevřené krajině bez možnosti bezpečného úkrytu v norách, jak to praktikují králíci.

Samice nebuduje žádné hnízdo a rodí přímo v lehách nebo na otevřeném prostranství. Bezprostředně po porodu se mláďata rozptýlí do okolí a ukrývají se jednotlivě v mělkých prohlubních nebo pod vegetací. Tato strategie minimalizuje riziko, že predátor objeví celý vrh najednou. Mateřské mléko zajíce je mimořádně výživné s vysokým obsahem tuku a bílkovin, což umožňuje rychlý růst mláďat navzdory krátkému času kojení. Mláďata začínají přijímat rostlinnou potravu přibližně ve věku dvou týdnů, ale jsou částečně závislá na mateřském mléce až do věku čtyř týdnů. Pohlavní dospělosti dosahují samice ve věku sedmi až osmi měsíců, samci o něco později, kolem osmi až devíti měsíců.

Zajíc polní je kořistí širokého spektra predátorů zahrnujících jak savce, tak dravce. Mezi hlavní savčí predátory patří liška obecná, která je pravděpodobně nejdůležitějším predátorem zajíců v Evropě, dále kočka divoká, kde se ještě vyskytuje, pes, jezevec lesní, kuny a lasice, které predují především na mladé zajíce. Mladé zajíce mohou lovit i menší dravci jako poštolka obecná nebo krahujec obecný.

Obranná strategie zajíce je založena na kombinaci k útěku a vynikající znalosti teritoria. Primární obrana spočívá v maskování a nehybnosti v lehách, kde zajíc spoléhá na svou ochrannou kresbu srsti splývající s okolím. Zajíc opouští lehu až v poslední chvíli, když je predátor velmi blízko, typicky v vzdálenosti několika metrů. Dokáže běžet rychlostí až sedmdesát kilometrů za hodinu, přičemž využívá nepravidelné kličkování, náhlé změny směru a dlouhé skoky až pět metrů, což ztěžuje predátorům úspěšné dohoění.

Hrozby a ochrana

Mortality zajíců je vysoká zejména v prvních měsících života. Odhaduje se, že pouze dvacet až třicet procent mláďat přežije první tři měsíce života. Mechanizace zemědělství představuje významný zdroj mortality. Během senoseče, sklizně obilnin a dalších zemědělských prací jsou zabíjena mláďata i dospělí jedinci zemědělskou technikou. Klimatické podmínky, zejména období dlouhodobých dešťů, mrazu nebo hlubokého sněhu, negativně ovlivňují přežití. Promáčení srsti snižuje termoizolační schopnosti a zvyšuje riziko podchlazení, což je kritické zejména u mláďat.

Průměrná délka života zajíce polního v přírodě se odhaduje na dva až tři roky. Maximální zaznamenaný věk v přírodě je přibližně dvanáct let, což je však zcela výjimečné. Zajíc polní je hostitelem široké škály patogenů a parazitů, které ovlivňují jeho zdravotní stav a přežití. Mezi nejčastější virová onemocnění patří Evropský syndrom zajíce (European Brown Hare Syndrome, EBHS). Bakteriální infekce zahrnují tularémii způsobenou bakterií Francisella tularensis, která je přenosná i na člověka a představuje zoonózu.

Dlouhodobým trendem v populacích zajíce polního v Evropě je dramatický pokles zaznamenaný od šedesátých let dvacátého století. V mnoha evropských zemích poklesly stavy o sedmdesát až devadesát procent za posledních padesát let. Hlavní příčiny poklesu zahrnují změny v zemědělských praktikách, zejména intenzifikaci zemědělství s mechanizací, používáním pesticidů a herbicidů, zvětšováním lánů a ztrátou krajinných struktur jako mezí, remízků a úhorů. Moderní zemědělství vytváří jednoduché monokultury s malou rozmanitostí potravy a nedostatkem úkrytů.

V České republice je zajíc polní původním druhem vyskytujícím se na celém území s výjimkou vysokých horských poloh. Nejhojnější populace se vyskytují v oblastech s intenzivním zemědělstvím jako Polabí, jižní Morava, Haná a Žatecko. Podobně jako v jiných evropských zemích zaznamenaly české populace zajíců dramatický pokles od sedmdesátých let dvacátého století. Hlavní příčiny poklesu v českých podmínkách odpovídají celoevropským trendům a zahrnují intenzifikaci zemědělství, ztrátu krajinných struktur, mechanizaci, používání agrochemikálií, fragmentaci stanovišť a nemoci.

Závěr

Zajíc má bohatý kulturní a symbolický význam v evropské kultuře sahající až do prehistorických dob. Archeologické nálezy zobrazení zajíců pocházejí již z mladší doby kamenné. V lidové kultuře je zajíc často zobrazován jako mazaný, rychlý a ostražitý, což odráží jeho skutečné vlastnosti.

tags: #ekosystém #polí #zajíc

Oblíbené příspěvky:

• Škodliviny v ovzduší při spalování
• Designové odpadkové koše
• Letní teploty v Itálii
• Zkušenosti s půjčovnou Čtyřkolek
• Normy Euro pro emise NOx