Představujeme vám fascinující pohled do světa nejdelších a nejhlubších samostatných ekosystémů na naší planetě. Od podzemních jeskyní až po miniaturní zahrady v láhvi, příroda skrývá neuvěřitelné divy.
Pod povrchem naší planety se nachází tmavý, tichý a často nezmapovaný svět - svět jeskyní. Některé z těchto přírodních míst jsou tak hluboké, nebo dlouhé, že v nich existuje vlastní život. Pod zemským povrchem se skrývá svět, o kterém většina lidí jen tuší. Místa tak hluboká, rozlehlá a tajemná, že berou dech. Vydejme se do tří nejzajímavějších jeskyní světa, kde příroda ukazuje svou sílu i krásu.
Krubera-Voronja, často nazývaná „Everest mezi jeskyněmi“, je nejhlubší známá jeskyně na světě. Leží v autonomní republice Abcházie, která je z hlediska státoprávního součástí Gruzie. Její hloubku přesahující 2 000 metrů poprvé potvrdila mezinárodní expedice v roce 2004. Takřka o 20 let později speleolog Gennadij Samochin ustanovil její současnou hloubku, když se dostal až do míst, kde naměřil 2 224 metrů.
Krubera je jeskyně extrémů - není přístupná běžným turistům a její průzkum vyžaduje vrcholnou fyzickou i psychickou připravenost. Její dna dosáhl zmiňovaný ukrajinský speleolog Gennadij Samochin jako první člověk.
Sótano de las Golondrinas, v angličtině Cave of Swallows, v češtině Vlaštovčí jeskyně je jednou z nejhlubších volně dostupných propastí na světě. Nachází se u vesnice Aquismón v jedné z 31 mexických provincií San Luis Potosí. Její ústí je 49 x 62 metru velké, aby se následně „roztáhlo“ až na 303 x 135 metrů. V hloubce propasti 370 metrů je pak 50metrová otevřená „tlama“, která ukrývá labyrint jeskynního komplexu.
Čtěte také: Doba rozkladu materiálů
Na rozdíl od Krubery je jeskyně z části otevřena pro veřejnost, ale na sestoupení na dno potřebujete profesionální výbavu a zkušenosti.
Hang Sơn Đoòng je rekordman jiného druhu - ne hloubkou, ne šířkou, ale jiným rozměrem. Je to největší známá jeskyně na světě. Nejde ani o její výšku, která je cca 200 metrů, ani o její šířku, která dosahuje nejvíce 150 metrů. Jde o její délku, která přesahuje 9 kilometrů! Jeskyně, jejíž název v českém překladů zní Jeskyně horské řeky, byla dlouho neznámá a první vědecký průzkum byl udělán až v roce 2009.
Příroda opět dokázala, jaké zázraky umí vytvořit, když je ponechána sama sobě a nikdo do ní nezasahuje.
Vědci si nejdříve mysleli, že se jedná o obří podmořskou louku. Když však začali hledat genetické rozdíly u mořské trávy napříč zálivem, narazili na záhadu. Vzorky odebrané z lokalit vzdálených od sebe 180 kilometrů naznačovaly, že se jedná o jediný exemplář. Výzkumníci shromáždili výhonky z celého Žraločího zálivu a prozkoumali osmnáct tisíc genetických markerů, aby z každého vzorku vytvořili „otisk prstu“. Chtěli tím zjistit, kolik rostlin tvoří podmořskou louku. Právě tyto genetické testy odhalily, že se jedná o jedninou obrovskou rostlinu.
Rostlina je také pozoruhodná svou odolností, protože roste na místech v celém zálivu s velmi proměnlivými podmínkami. „Zdá se, že je opravdu odolná, protože zažívá širokou škálu teplot a slanosti a extrémně vysoké světelné podmínky, což by pro většinu rostlin bylo obvykle velmi stresující,“ sdělila jedna z výzkumni Elizabeth Sinclairová. Podle Breeda je záhadou, že rostlina přežila tak dlouho, když nemá pohlaví. Vědcům se také podařilo zjistit, že tento druh roste rychlostí až pětatřicet centimetrů ročně. Rostlina díky tomu vytvořila obrovské, husté louky.
Čtěte také: Odkaz na Přírodovědné muzeum
Je možné pěstovat v bytě rostliny a zalévat je jednou za rok, nebo dokonce ještě méně? Ano, je... Stačí jim vytvořit obdobu zemské atmosféry a zavřít je do skleněné nádoby.
Tenhle starý nápad čas od času upadá v zapomnění a pak se zase vrací do módy... třeba právě teď. Už v polovině 19. století vynalezl anglický lékař Nathaniel Ward prototyp všech miniaturních skleníků, který dostal po svém objeviteli název Wardův skleník. I když tohle pojmenování je prakticky zapomenuto, vynález ctihodného lékaře žije dál. Jen jsme zvyklí říkat mu trochu jinak - nejčastěji zahrádka v láhvi.
Zahrada v láhvi může mít různé podoby. Buď je to otevřená sklenice osázená sukulenty, nebo uzavřená skleněná nádoba. V druhém případě vzniká samostatný ekosystém, který tak trochu připomíná miniaturní zeměkouli s rostlinami a vlastní atmosférou. Funguje tu koloběh vody i kyslíku; samozřejmě za podmínky, že rostliny uvnitř mají dostatek světla. Láhev tedy není potřeba zalévat ani větrat. Při použití správných materiálů a výběru vhodných rostlin je zahrádka v láhvi nenáročná na péči a vhodná i pro začátečníky.
Pokud máte rádi zeleň, ale nebaví vás zalévat, můžete to zkusit jako Brit David Latimer. Ten se jednoho nedělního odpoledne roku 1960 rozhodl, že do láhve (spíš do demižonu) zasadí čtyři rostliny. Jak řekl, tak i učinil: do nádoby nasypal trochu substrátu, rostliny zasadil, přilil trochu vody, zazátkoval - a měl hotovo. A protože své rostliny nezanedbává, o dvanáct let později (1972) zátku z hrdla vytáhl, přilil trochu vody a znovu zavřel. Od té doby se jeho zasklený ekosystém změnil: z původní čtveřice už v něm zbyla jen podeňka, která zabrala prakticky všechen prostor. Ale pořád se jí daří dobře… a zdá se, že ještě dlouho bude.
Miniaturní zahrádka ve skle bude ale dlouhodobě fungovat, jen když ji osázíte správnými rostlinami. Ne každý druh se s podmínkami v láhvi vyrovná. Suchomilné sukulenty a kaktusy jsou vhodné jen do otevřených lahvových zahrádek. Vhodnější jsou nízké druhy z podrostu tropických pralesů. Pod „víkem“ může růst zakrslý chřest pýřitý nebo netík Raddiho; druhý z nich potřebuje spíše sucho. Také begonie královské se vzorovanými listy vytvoří zajímavé akcenty, ale nesnášejí přílišné vlhko. Nenáročné jsou naopak pepřinec, podeňka, pilea, fitonie, drobný fíkovník šplhavý a drobné bromélie, jako podrostovka. Vhodné jsou také kapradiny, třeba vranečky, a mechy.
Čtěte také: Vlastnosti ekosystému louka
Sklenice nesmí stát na přímém slunci, protože se kvůli skleníkovému efektu vzduch uvnitř rychle zahřívá a rostliny pak odumírají horkem. Kontrolujte vlhkost: když se sklo ve sklenici orosí, stačí do dlouhé pinzety vzít savou papírovou utěrku a opatrně jí sklo otřít. Dejte pozor, abyste neotřeli chvostoskoky, kteří se na skle s oblibou zdržují. Pokud rostliny vadnou, trochu vody přidejte. Na začátku vám možná bude chvilku trvat, než vystihnete správné množství vody: pokud se sklo zapařuje, vyvětrejte, pokud rostliny vadnou, trochu přilijte. Dokonale uzavřený systém by se v ideálním případě obešel bez zálivky, ale protože se obvykle trocha vody odpaří netěsností v uzávěru, je možné občas - třeba jednou za rok - trochu zalít.
tags: #nejdelší #samostatný #ekosystém #na #světě