Ekosystém Potoků a Řek v České Republice: Charakteristika a Význam

Povrchovými vodami se obecně nazývají vody (v kapalném i pevném skupenství) přirozeně se vyskytující na zemském povrchu. Povrchovými vodami jsou zejména vody ve vodních tocích, včetně vod ve vodních tocích uměle vzdutých pomocí jezů, přehrad a vod v rybnících, vody odtékající po zemském povrchu vzniklé z dešťových srážek. Povrchovými vodami jsou i vody, které přechodně protékají zakrytými úseky, tunely nebo v nadzemních vedeních. K povrchovým vodám patří i vody vyskytující se v jezerech, tzv. nebeských rybnících, resp.

Vodní útvar (VÚ) znamená samostatný a významný prvek povrchových vod jako je jezero, vodní nádrž, potok, řeka nebo kanál, případně jejich části. Jednotlivé útvary povrchových vod s podobnými hydromorfologickými podmínkami a s podobnou mírou a typem antropogenních vlivů mohou být slučovány do skupin. Dále je vodní útvar základní jednotkou pro reportování o současném stavu a postupu plnění environmentálních cílů, čili také pro monitoring ekologického a chemického stavu, pro plánování, veřejné projednávání, atd.

Vodní útvary povrchových a podzemních vod jsou definovány jako podjednotky v oblasti povodí, resp. její národní části, pro které se v rámci odpovědnosti členských států stanovují a plní environmentální cíle, reportuje se o postupu plánů povodí, atd. Pro vodní útvar jako samostatný prvek platí, že se nesmí překrývat s jiným vodním útvarem a skládat se z (dalších) prvků, které spolu nesousedí/nejsou v dotyku. Až takto vymezené "samostatné" vodní útvary pak lze k různým účelům agregovat do skupin.

Pro vodní útvary povrchových vod se stanovuje ekologický stav, resp. ekologický potenciál, a podmínky pro jeho stanovení zásadně ovlivňují přístup k jejich vymezení. Základní princip vymezení vodních útvarů je dán postupem založeným na geografických a hydromorfologických charakteristikách - určení kategorie (řeka/jezero), určení typu a určení nebo vymezení vodního útvaru jako hydromorfologického/geografického celku.

Další rozvoj systémů, čili průběžná aktualizace vymezení vodních útvarů jako taková, je součástí implementace Rámcové směrnice, tento rozvoj bude uzavřen teprve zpracováním plánů oblastí povodí. V rámci implementace Rámcové směrnice pro vodní politiku EU (2000/60/ES) bylo v roce 2004 Výzkumným ústavem vodohospodářským T.G.Masaryka, veřejnou výzkumnou institucí (VÚV T.G.M), zpracováno vymezení vodních útvarů ČR. Útvary povrchových vod jsou vymezeny nad Digitální základní vodohospodářskou mapou 1:50 000. Zásadou je, že vodní útvar povrchové vody musí představovat oddělený prvek povrchových vod, zahrnující pouze sousedící dílčí prvky a nepřekrývající se s dalšími vodními útvary, který musí být charakterizován v jedné kategorii a v jednom typu.

Čtěte také: Vlastnosti ekosystému louka

V České republice se vyskytují vodní útvary povrchových vod kategorie "řeka" nebo "jezero", nebo útvary identifikované jako vodní útvary povrchových vod umělé nebo silně ovlivněné. Vymezení vodních útvarů povrchových tekoucích vod na území ČR vychází z členění hydrografické sítě toků na řády podle Strahlera, tj. hierarchického systému se stoupající číselnou hodnotou "charakteristiky" od pramene po ústí do moře. Nejmenší samostatnou jednotkou pro vodní útvar povrchových vod je tok řádu 4. podle Strahlera a jemu odpovídající povodí. Z toho vyplývá, že toky řádu 1-3 jsou zahrnuty v povodí toku 4. řádu a nejsou vymezeny jako samostatné vodní útvary. Toky vyšších řádů (5 - 8) jsou považovány za samostatné („průtočné“) vodní útvary včetně jejich mezipovodí.

Objekty splňující tyto podmínky, které leží mimo říční síť, resp. na tocích řádu < 4, jsou identifikovány jako umělý vodní útvar. Podle popsaných kriterií byly vymezeny pro účely plánování v oblasti vod pro celé území České republiky vodní útvary, na základě zkušeností se zpracováním charakteristik oblastí povodí navrhli správci povodí v roce 2005 některé změny ve vymezení, které se pak staly základem výsledného aktualizovaného seznamu útvarů.

Aktualizovaná sestava pracuje s celkovým počtem 1 141 vodních útvarů v České republice (z nichž bylo 13 určeno jako plně spravované jinými státy - 2 Polskem, 5 Slovenskou republikou a 6 Německem), 1 070 je zařazeno do kategorie "řeka", 71 kategorie "jezero" (stojaté vody). Vodní útvary povrchových vod jsou zařazeny do dvou kategorií - "řeky" a "jezera" podle článku 2(4) a 2(5), resp. kapitoly 1.1. Přílohy II Rámcové směrnice. Všechna "jezera" jsou silně ovlivněné, resp. (výjimečně) umělé vodní útvary.

Typologie Vodních Útvarů

Pro každou kategorii povrchových vod musí být odpovídající vodní útvary v oblasti povodí rozděleny na typy. Dle systému A se útvary povrchových vod v oblasti povodí nejprve rozdělí do odpovídajících ekoregionů. V oblasti povodí Odry spadají útvary povrchových vod do ekoregionů Východní plošiny, Centrální vysočina a Karpaty. Pracovní typologie vodních útvarů v České republice byla zvolena podle systému B, používá však popisné charakteristiky a meze podle systému A s přidáním jediné doplňující charakteristiky - řádu toku v uzávěrném profilu vodního útvaru pro "řeky".

Podle tohoto členění jsou pro jednotlivé vodní útvary zpracovány popisné charakteristiky a útvary jsou zařazeny do příslušných typů určených číselným kódem podle hodnot jednotlivých popisných deskriptorů. Na území celé České republiky jsou vodní útvary tekoucích vod rozčleněny z čistě mechanického pojetí pracovní typologie do cca 70 typů. Značnou část ovšem tvoří typy "vzácné", tj. zahrnující v celé ČR méně než 5 vodních útvarů (ve většině případů jen jeden nebo dva), což nemá význam pro stanovení typově referenčních podmínek atd.

Čtěte také: Lesní ekosystém pro studenty

Byla proto provedena agregace vzácných typů, respektující geografickou a typovou blízkost dotčených vodních útvarů a z celkového rozčlenění typů vodních útvarů vyplynulo, že v poměrech oblasti povodí Odry se jich vyskytuje, pokud jde o útvary tekoucích vod, celkem 27 a 8 typů je u vod stojatých. Každý typ je reprezentován pětimístným (u tekoucích) resp. šestimístným (u stojatých vod) číslem, jehož cifry uvádějí čísla kódů deskriptorů ve výše uvedených tabulkách.

Pro potřeby hodnocení, stanovení ukazatelů a limitů vybraných biologických složek (makrozoobentos, fytoplankton) a všeobecných fyzikálně chemických ukazatelů ekologického stavu útvarů povrchových vod tekoucích jsou typy vodních útvarů agregovány do osmi skupin typů vodních útvarů A -H. Jednotlivé skupiny obsahují přirozeně blízké typy útvarů. Zásadními kritérii pro rozdělení útvarů do skupin je nadmořská výška, řád toku a geologický typ.

Skupina B - toky v nadmořských výškách od 200 do 500 m, řádu 4. a 5.Skupina C - toky v nadmořských výškách od 200 do 500 m, řádu 4. a 5.Skupina D - toky v nadmořských výškách do 200 m, řádu 4. a 5.Skupina E - toky v nadmořských výškách do 200 m, řádu 4. a 5.Skupina F - toky v nadmořských výškách od 200 do 500 m, řádu 6. a 7.Skupina G - toky v nadmořských výškách od 200 do 500 m, řádu 6. a 7.Skupina H - toky v nadmořských výškách do 500 m, řádu 8.

Ekosystémové Funkce a Význam

Čím větší je prostorový rozsah přírodě blízkých koryt a niv, tím více je prostoru pro různé formy života, vázané na vodní prostředí. Tím více je také prostoru pro přirozené formy akumulace a retence vody.

Tvarová členitost koryta vytváří podmínky pro členitost hydraulickou a vytváří povrchy, stanoviště a úkryty, podstatné pro oživení. Hydraulickou členitostí se rozumí rozmanitost hloubek vody a rychlostí proudění. Ta je významná z hlediska nabídek stanovišť, která vodní tok nabízí různým formám oživení.

Čtěte také: Zahrady v Láhvi

Ohrožení a Ochrana Vodních Ekosystémů

Ekologický stav našich řek je historicky významně poškozen a bohužel se stále nedaří naplňovat přijaté environmentální cíle vedoucí k dosažení dobrého ekologického stavu v souladu s Evropskou legislativou. Stále si nejsme schopni předávat informace tak, abychom řeky dál nepoškozovali a abychom je dostatečně efektivně obnovovali. Zásadní výzvou tak zůstává nastavit správu říčních sítí takovým způsobem, aby bylo možné účinně podporovat renaturace i jiná opatření a zintenzivnit tím proces zlepšování ekologického stavu našich toků.

Migrační Prostupnost

Migrační prostupnost vodních toků pro živočichy utrpěla zejména:

• výstavbou příčných objektů - stupňů, jezů, hrází
• podélnými technickými úpravami, které vytvořily úseky s hloubkami nebo rychlostmi proudění, nepříznivými pro prostup živočichů, včetně zatrubnění
• výstavbou nevhodně řešených propustků a zaústění přítoků
• nepřirozenými zavzdutími, která vytvářejí ekologické migrační překážky (proudomilné ryby nevstoupí do zavzdutého úseku, případně v něm jsou vystaveny většímu nebezpečí ze strany dravců).

Jakýkoliv vodní tok, řešený podle soudobých představ o příznivém ekologickém stavu, by měl být prost migračních překážek pro vodní živočichy. Pokud nějaký úsek vodního toku prodělává ať už revitalizaci, nebo moderně pojatou protipovodňovou úpravu, měl by být migračně zprostupněn po úroveň odpovídající jeho potenciálnímu, přirozeně dosažitelnému oživení.

Při obnovování prostupnosti se pokládá za dobrou zásada „Někde se začít musí“. Smysluplnost migračního zprostupňování potoků a řek není bezpodmínečně závislá na otevření souvislých cest do moří…..i když tento cíl je nutné sledovat. Přínosem pro místní či regionální populace vodních živočichů mohou být i propojení dílčích úseků vodních toků, byť zdola i shora omezených.

Revitalizace a Obnova Ekosystémů

Obnovu ztracených ekosystémů a jejich služeb obecně zajišťují dva principy. Prvním je přirozená renaturace. Druhým z principů obnovy jsou snahy o nápravu pozměněných stanovišť umělým zásahem - revitalizací. Ty jsou zpravidla dotačně podporovány především Ministerstvem životního prostředí a jeho resortními organizacemi.

Nejvýznamnějším dotačním programem podporujícím obnovu přírody je Operační program Životní prostředí (dále jen OPŽP). Jinou nadějí na podporu laterální migrace jsou administrativně schopné obce, které do OPŽP podaly 26 % ze všech žádostí, což je hodně vzhledem k tomu, že spravují pouze asi 5 % (cca 5 000 km) délky vodních toků.

Laterální Migrace

Dříve přehlížená laterální migrace získává dnes čím dál více pozornosti od orgánů státní ochrany přírody, vědců i podniků Povodí a dalších správců vodních toků. Jedná se o pohyb ryb do bočních ekosystémů vodních toků - mělčin, tůní, štěrkových lavic, slepých ramen a v ideálním případě také za korytovou hranu do zaplavených komplexů lužních lesů a luk. Migrací se u ryb rozumí přesun jedince za jistým účelem (Lucas & Baras 2002). Tím může být rozmnožování, ale třeba i potrava, únik nebo úkryt. Laterální migrace je typ migrace, který je definován směrem.

Nejdůležitějším faktorem ve vztahu k laterální migraci je výška vodního sloupce, jelikož při zvýšených průtocích vzniká jeden z nejohroženějších ekosystémů (Xu et al. 2019), do kterého ryby migrují výhradně laterálně (Obr. 1). Tímto ekosystémem jsou periodicky zaplavované nivy řek, na něž jsou některé druhy přímo specializované. Z našich ryb je možné jmenovat například štiku obecnou (Esox lucius), která tyto oblasti využívá ke tření (Hanel & Lusk 2005) a jako potravní stanoviště (Sandlund et al. 2016), nebo ohroženého piskoře pruhovaného (Misgurnus fossilis), jehož fyziologické adaptace mu přímo umožňují přežívání i v periodicky vysychavých tůních záplavových zón (Pyrzanowski et al.

Na území České republiky došlo k masivním úpravám v minulém století (Vašků 2011), což má za následek posun stavu našich vodních ekosystémů mezi jedny z nejvíce poškozených a ohrožených (Chobot 2016). Kromě omezení podélné prostupnosti toků, kvůli kterému z našeho území vymizela většina diadromně migrujících (mezi mořem a sladkou vodou) druhů (např. Slavík 2008), jsme úpravami toků zamezili také přístup ryb do příbřežních ekosystémů. Udává se, že v České republice je přibližně 28,4 % délky vodních toků upravených, čímž ztrácí svou biologickou hodnotu. Neupravené toky jsou navíc zpravidla drobné vodoteče (Langhammer 2007), které jsou charakteristické nižší druhovou diverzitou ryb, než mají velké nížinné toky (Kanno et al.

Příklad Dobré Praxe: Tůň Doubka (Felinky)

Zajímavou lokalitou, kde došlo k opětovnému napojení říčního ramene a na které jsou v současnosti sledovány laterální migrace ryb, je tůň Doubka (Felinky) v k. ú. Ostrá. K opětovnému napojení tůně došlo v březnu 2021, a sice pomocí 20 m dlouhého podzemního propustku (výška 2 m, šíře 2,5 m, vodní sloupec okolo 180 cm), který překonává zemní val s komunikací a umožňuje při kolísání vodního stavu výměnu značného množství vody mezi řekou a tůní stejně jako oboustranné laterální migrace ryb.

Sledování čipovaných ryb čtecími rámy v propustku prokázalo, že propustek je rybami hojně využíván (stovky zaznamenaných migrujících jedinců) a někteří jedinci dokonce migrují mezi řekou a tůní na denní bázi, kdy např. Ekologický stav našich řek je historicky významně poškozen a bohužel se stále nedaří naplňovat přijaté environmentální cíle vedoucí k dosažení dobrého ekologického stavu v souladu s Evropskou legislativou. Stále si nejsme schopni předávat informace tak, abychom řeky dál nepoškozovali a abychom je dostatečně efektivně obnovovali.

tags: #ekosystem #potoku #a #reky #charakteristika

Oblíbené příspěvky:

• Jak správně namontovat vodu a odpad?
• Jak fotit přírodu mobilem
• Metody recyklace fosforu
• Způsoby vytápění domu
• Individuální stavby motocyklů v ČR