Ekosystém pouště: obratlovci a druhy

Ekologie je věda, která zkoumá vztahy mezi organismy a jejich prostředím. Nejnižší jednotkou, kterou ekologie zkoumá, je jedinec a jeho vazby na okolní prostředí i na ostatní organismy.

Vzájemné postavení ekologie a nauky o životním prostředí lze přirovnat ke vztahu mezi původně biologickými disciplínami - anatomií a fyziologií na jedné straně a medicínou (lékařskou vědou) na straně druhé.

Ekologie se také v širších souvislostech hovoří jako o předmětu, který se zabývá vztahy člověka k prostředí a k ostatním organismům v tomto prostředí žijícím. Podobně jako lékařská věda není jednotným oborem, ale oborem skládajícím se z mnoha specializací, platí totéž o nauce o životním prostředí. Oba obory jsou především nástrojem k řešení konkrétních problémů.

Organismy se ve svém prostředí nevyskytují náhodně. Vždy můžeme nalézt určité souvislosti mezi typem a vlastnostmi prostředí (teplotou, vlhkostí, půdou apod.) a tvarem těla, způsobem výživy a dalšími vlastnostmi určitého živočicha nebo rostliny. Studovat organismus a všechny stránky jeho života bez toho, aniž bychom vzali v úvahu okolní prostředí, není myslitelné.

Základní vědeckou disciplínou, která se zabývá studiem života, je biologie. Hlavním a společným objektem studia biologie a ekologie jsou živé organismy. Zatímco biologický obor jako je anatomie studuje stavbu těla a fyziologie se zabývá studiem funkcí orgánů, tkání a buněk, zkoumá ekologie vztahy mezi organismy a jejich prostředím.

Čtěte také: Vlastnosti ekosystému louka

Základy ekologie

Vztahy v přírodě byly známé už dávným lovcům a sběračům, stejně jako prvním zemědělcům před mnoha tisíci lety. Podle písemných záznamů se však i> první zobecnění pokoušejí až staří Řekové. Zkoumání přírody, organismů a vztahů mezi nimi se věnují filozofové a lékaři Hippokrates (460-370 př. Kr.) a Empedoklés (493-433 př. Kr.), později i velký myslitel, filozof a zakladatel řady vědeckých disciplín Aristoteles (384-322 př.

Podrobnějším studiem potravních řetězců a populací se začíná v 17. a 18. století zabývat Holanďan Antoni van Leeuwenhoek, průkopník využívání světelného mikroskopu.

Vztah organismů k prostředí a jejich vývoj studuje v 19. století i britský biolog Charles Darwin, jehož teorie evoluce přírodním výběrem je uznávána do dnešní doby.

Základy ekologie položil a poprvé v r. 1866 tohoto termínu použil německý biolog Ernst Haeckel, který v mnohém vycházel z Darwinova díla. Ekologie je definována jako zvláštní odvětví biologie na mezinárodním botanickém kongresu v r. 1910 v Bruselu a k bouřlivému rozvoji ekologie dochází zejména v 50. a 60. letech 20. století.

Organismus a prostředí

Hovoříme-li o určitém organismu, máme na mysli obvykle charakteristického zástupce některého druhu rostliny, živočicha, houby nebo bakterie. Naši planetu obývá velké množství nejrůznějších druhů organismů, jejichž počet jen těžko odhadneme. Biologové dosud popsali nebo pojmenovali pouze část z nich.

Čtěte také: Lesní ekosystém pro studenty

Organismy se od sebe liší nejen velikostí, tvarem těla a barvou, ale také způsobem života, tj. vazbou na okolní prostředí. Rozličné rostliny rostou na různých půdách, jiní živočichové žijí v mořské vodě, jiní na souši nebo v bažinách či jeskyních. Hovoříme o tom, že některé podmínky jsou pro organismy vhodné a jiné nevhodné. Tím způsobem jsou organismy svému okolí přizpůsobeny, neboli jsou na podmínky v okolí adaptovány.

Autotrofní a heterotrofní organismy

Podle způsobu získávání látek a energie dělíme organismy na dvě hlavní skupiny, a to na autotrofní (sám se živící, samostatně si vytvářející výživu) a heterotrofní (živící se jinými organismy).

• Autotrofní organismy: Mezi autotrofní řadíme především zelené rostliny.
• Heterotrofní organismy.

Přizpůsobení (adaptace)

Obrázek 1 ukazuje životaschopnost určitého druhu v závislosti na vybraném faktoru prostředí (teplota) a rozpětí jeho adaptace. V rozmezí, na něž je druh přizpůsoben, dochází nejen k potřebnému růstu, ale i k rozmnožování. Mimo hranice přizpůsobení druh buď hyne, nebo přežívá pouze v podobě semen, spor, popř.

Adaptace je tedy každé přizpůsobení umožňující organismu existovat za podmínek daných v minulosti v jeho stanovišti tak, že má co největší užitek z živin u energie, které jsou tam dosažitelné.

V dlouhé historii vývoje organismů se podmínky měnily postupně nebo náhle. Organismy, které nebyly schopny se přizpůsobit, vyhynuly. Naopak ty, které změnu podmínek snášely, dále rostly a množily se.

Čtěte také: Zahrady v Láhvi

Stálý tlak prostředí, za něhož vývoj organismů probíhal a probíhá, je nazýván přírodním výběrem.

Všechny organismy, které dnes na Zemi žijí, se nevyvíjely pouze pod vlivem a tlakem přírodních faktorů. Do přirozeného vývoje a výběru zasáhl před více než deseti tisíci lety i člověk.

Od okamžiku, kdy začal chovat domácí zvířata a pěstovat kulturní plodiny, vybíral vhodné druhy k rozmnožování a měnil záměrně podmínky jejich života. Zpočátku se snažil pouze vyloučit některé nepříznivé vlivy prostředí. Za sucha rostliny zavlažoval, půdu hnojil a vytrhával konkurenční rostliny - plevel.

V době nedostatku přikrmoval ochočená zvířata uskladněnou potravou, vybudoval stáje pro případ nepřízně počasí a zabíjel šelmy, které jeho stáda ohrožovaly.

Schopnost ovlivnit vývoj je patrná např. na množství plemen psů. Několik druhů divokých psů, mezi něž patří i vlk a šakal, bylo během asi deseti tisíc let vyšlechtěno v několik desítek a možná stovek plemen, které by se v přírodě bez zásahu člověka nikdy nevyvinuly a patrně mnoho z nich by nikdy přirozené podmínky nepřežilo.

tags: #ekosystém #pouště #obratlovci #druhy

Oblíbené příspěvky:

• Dekarbonizace: Realistický pohled
• Příčiny požárů skládek
• Legislativa EU pro nebezpečné odpady
• Programy Lipka a Ekologie
• Nízkoemisní zóny (Umweltzone)