Ekumenický patriarcha Bartoloměj I. a jeho vliv na ekologické myšlení v kontextu encykliky Laudato si'

Encykliku Laudato si’ papeže Františka provázela záhy po jejím uveřejnění značná mediální pozornost, a to nejen v církevních kruzích, ale i v široké veřejnosti. Bezpochyby k tomu přispěla nejen skutečnost, že papež František vstoupil do debaty o ekologických a souvisejících eticky palčivých otázkách nedlouho před zásadní klimatickou konferencí v Paříži, ale rovněž očekávání, jak František naváže na svůj programní dokument Evangelii gaudium.

Vývoj ekologického myšlení v církevních dokumentech

I. Encyklika Laudato si’ bývá označována za první rozsáhlejší papežský dokument, který se zabývá ekologií a ochranou životního prostředí a z etického úhlu pohledu reflektuje otázky spjaté se změnou klimatu. V rámci papežského sociálního učení najdeme první zmínky o vztahu člověka a přírody již v encyklice Jana XXIII. Mater et magistra z roku 1961. V ní papež v rámci úvah o nárůstu světové populace stručně poukazuje na souvislost mezi přístupem k přírodním zdrojům a možnostmi výživy na jedné straně a růstem obyvatelstva na straně druhé (srov. MM 188-189). Církevní dokumenty již v 60. letech minulého století tedy téma okrajově zmiňují.

První ekologicko-etické úvahy nacházíme v celocírkevních dokumentech v apoštolském listu Pavla VI. z roku 1971 s názvem Octogesima adveniens.[5] Pavel VI. rok před zveřejněním zprávy Římského klubu „Meze růstu“ popisuje závažnost ekologické krize následujícími slovy: „Lidé si náhle uvědomují: neuváženým vykořisťováním přírody riskují, že ji zničí a že se sami stanou obětí tohoto hanobení. Ale nejen životní prostředí se stále zhoršuje (znečištění a odpady, nové nemoci, absolutní ničivá síla); ani lidské společenství již člověk neovládá, a tak si může vytvořit pro zítřek životní podmínky, které pro něj budou naprosto nesnesitelné. Jde o rozsáhlý společenský problém, který se týká celé lidské rodiny. Podobně se k uvedené otázce vyjadřuje závěrečný dokument římské biskupské synody O spravedlnosti ve světě (De iustitia in mundo) z téhož roku. V něm nacházíme úvahy o ekologické neúnosnosti vysoké poptávky bohatých zemí po surovinách a energii, která by se ukázala ve vší naléhavosti tehdy, pokud by se životní styl rozšířený v ekonomicky rozvinutých státech prosadil v celé světové populaci.

V následující době se tematika životního prostředí objevuje v papežských dokumentech pouze roztroušeně.[7] V encyklikách Jana Pavla II. (srov. Sollicitudo rei socialis 34; Evangelium vitae 42; Centesimus annus 37) sice nacházíme pasáže zabývající se ekologií a Benedikt XVI. v sociální encyklice Caritas in veritate tématu věnuje dokonce ucelený prostor (srov. CV 48-51) - je však třeba konstatovat, že se v papežských dokumentech vedle uvedených pasáží z encyklik objevují pouze dva rozsáhlejší texty, které jsou ve svém těžišti zaměřeny na etické otázky spjaté s ochranou životního prostředí. Tím je Poselství Jana Pavla II. ke Světovému dni míru z roku 1990 s názvem „Pokoj s Bohem Stvořitelem, pokoj s celým stvořením“[8] a Poselství jeho nástupce v papežském úřadu ke Světovému dni míru z roku 2010 nesoucí titul „Chceš-li být tvůrcem míru, ochraňuj stvoření“.[9] Benedikt XVI. se nicméně vedle uvedených dokumentů k tématu vyjadřoval v některých promluvách a kratších textech.[10] Je třeba rovněž zmínit, že Kompendium sociální nauky církve z roku 2004 věnuje tématu ochrany životního prostředí celou jednu část (srov. čl.

Různým otázkám ekologické etiky se v uvedené době věnují místní církve a jednotliví biskupové ve svých dokumentech a prohlášeních. Řadu těchto textů papež František cituje v encyklice Laudato si’. Pokud se exemplárně podíváme na dokumenty dvou biskupských konferencí, je zřejmé, že ekologická etika zde v uplynulých desetiletích nepředstavuje žádné marginální téma. Německá biskupská konference vydala od 80. let minulého století celkem šest dokumentů k ekologickým otázkám: „Budoucnost stvoření - budoucnost lidstva“[11] (1980), ekumenický dokument „Vnímat zodpovědnost za stvoření“[12] (1985), dále dokumenty „Jednat za budoucnost stvoření“[13] (1998), „Změna klimatu: ohnisko globální, mezigenerační a ekologické spravedlnosti“[14] (2006/2007), „Povinnost vůči stvoření: podněty pro trvale udržitelné zacházení s energií“[15] (2011) a „Ohrožená půda“[16] (2016). Jako druhý příklad můžeme uvést Konferenci biskupů Spojených států amerických, která od 90.

Čtěte také: Bartoloměj a životní prostředí

Laudato si’ tedy sice není prvním církevním dokumentem k tématu ekologie, poněvadž jej nacházíme v různých dokumentech místních církví. Encyklika Laudato si’ vykazuje v některých aspektech podobnost s encyklikou Jana XXIII. Pacem in terris.[20] Laudato si’ totiž - podobně jako katolická magna charta lidských práv Jana XXIII. z roku 1963 - formuluje v rámci sociálního učení církve zásadně novou orientaci. Jestliže encyklika Pacem in terris představuje zásadní průlom ve vztahu katolického magisteria k novodobé ideji lidských práv,[21] poukazuje Laudato si’ s naléhavostí a podrobností, kterou v předcházejících papežských dokumentech nenacházíme, na etickou palčivost ekologické problematiky a staví ji coby zásadní sociální otázku této doby do středu etické reflexe v rámci sociálního učení církve.

Podobnost s lidskoprávní encyklikou Pacem in terris lze dále spatřovat v následujícím bodě. Spolu s ní je sociální encyklika papeže Františka jedinou sociální encyklikou, kterou nelze vztáhnout ani k jedné ze dvou „tradic“ sociálních encyklik - všechny ostatní sociální encykliky lze totiž zařadit buď do tradice navazující na první sociální encykliku Rerum novarum (1891), nebo na první „globálně-etickou“ encykliku Populorum progressio (1967) - což se projevuje v daných papežských dokumentech jednak explicitními odkazy na jednu nebo druhou encykliku, jednak publikováním dokumentu ke kulatému výročí zveřejnění dané encykliky. Laudato si’ stejně jako Pacem in terris není vydána k výročí žádné z uvedených encyklik. Zdá se, že Laudato si’ a Pacem in terris spojuje nejen novost, s níž oba dokumenty staví do středu sociálního učení církve lidská práva a ekologické otázky, ale rovněž skutečnost, že tváří v tvář naléhavosti problému - v případě Pacem in terris tzv. kubánské krize, v případě nejnovější sociální encykliky krize ekologicko-sociální - je třeba pohotově reagovat na znamení doby.

Vznik a cíle encykliky Laudato si'

II. Encyklika Laudato si’ byla vydána 18. června 2015, datována byla nicméně o několik dní dříve - na letniční svátky 2015. Začátky jejího vzniku však spadají již do postní doby předcházejícího roku.[23] V březnu 2014 papež František svěřil kardinálu Peteru Turksonovi, předsedovi Papežské rady pro spravedlnost a mír, své přání vydat encykliku pojednávající o ekologických otázkách. Jak později sdělil sám kardinál Turkson, na Květnou neděli jej pak papež František pověřil vypracováním prvního draftu encykliky. Turkson sestavil malou expertní skupinu, jejíž součástí byl mj. Ottmar Edenhofer, zástupce vedoucího Institutu pro vědecké bádání v oblasti klimatu (PIK) v Postupimi a v letech 2008-2015 člen předsednictva Mezivládního panelu pro změny klimatu (Intergovernmental Panel on Climate Change, IPCC).

V červenci roku 2014 papež František obdržel od expertní skupiny první draft. Patnáctého ledna následujícího roku během tiskové konference na palubě letadla letícího z Colomba do Manily pak prozradil, že s tímto draftem za pomoci několika osob dále pracoval. A dodal: „Poté jsem společně s některými teology vyhotovil třetí návrh. Jednu kopii jsem zaslal Kongregaci pro nauku víry, další sekci Státního sekretariátu a teologům Papežského domu, aby text pečlivě prozkoumali a zamezili tomu, abych říkal ‚hlouposti‘. Před třemi týdny jsem obdržel odpovědi, některé velmi obsáhlé, ale všechny konstruktivní. Načasování zveřejnění encykliky bylo cílené. Na konci září 2015 v New Yorku jednalo mezinárodní společenství o rozvojové agendě navazující na Rozvojové cíle tisíciletí. V rámci Cílů udržitelného rozvoje (Sustainable Development Goals, SDGs), které byly v New Yorku v rámci „Agendy 2030“[24] světovým společenstvím schváleny a jež mají určovat mezinárodní rozvojovou agendu následujících patnáct let, stojí v centru pozornosti rovněž téma trvalé udržitelnosti a ekologická problematika.

Na konci roku 2015 pak v Paříži proběhla zásadní Klimatická konference (COP 21). Z vyjádření papeže Františka před vydáním encykliky, např. z veřejně komunikovaného zklamání z výsledků předcházející klimatické konference, která proběhla v Limě na sklonku roku 2014 (COP 20), i z řady míst encykliky samotné je zřejmé, nakolik papež situaci v oblasti změny klimatu a ekologie považuje za naléhavou, mj. s ohledem na neúspěchy předchozích klimatických summitů (srov. mj. LS 25-26; 166). Je nepřehlédnutelné, že papežovým cílem bylo publikování encykliky v takovém časovém horizontu, aby ji bylo možné prostudovat a její závěry promýšlet již před oběma uvedenými politickými událostmi.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

O snaze papeže Františka působit na politiky jednající na rozvojové konferenci v New Yorku a na klimatické konferenci v Paříži v tom smyslu, aby jednání přinesla konkrétní závěry, svědčí některé jeho další kroky po zveřejnění Laudato si’. Papež František symbolickým zasláním páru bot vyjádřil své přání zúčastnit se plánovaného pochodu za ochranu klimatu, který se měl konat v Paříži těsně před klimatickou konferencí. V časové blízkosti encykliky Laudato si’ se na církevní úrovni odehrály některé další události, významné pro naše téma.[27] V dubnu 2015 pořádala Papežská akademie věd konferenci o klimatických změnách s názvem „Ochrana Země a lidské důstojnosti“, které se účastnil rovněž generální tajemník OSN Pan Ki-mun. Dva týdny po zveřejnění Laudato si’ Papežská rada pro spravedlnost a mír pořádala další konferenci o ochraně klimatu. Množství akcí zaměřených na dané téma dosvědčuje, nakolik se téma ekologie a změny klimatu dostalo v uvedeném časovém období do středu pozornosti církevních aktérů.

Františkovo angažmá v této oblasti přitom není pouze vyjádřením jeho snahy přispět k průlomu v politických jednáních, ale je zároveň vyjádřením naděje, že ekologicko-sociální transformace je - navzdory doposud pouze malým pokrokům - možná.

Adresáti a styl encykliky

III. Pro čtenáře znalého sociálních encyklik není překvapivé, že papež František encykliku Laudato si’ neadresuje pouze členům církve, ale skupinu adresátů rozšiřuje mimo církevní okruh. Tato orientace je pro sociální encykliky charakteristická od dob Pacem in terris, v níž jsou mezi adresáty uváděni „všichni lidé dobré vůle“. „Před více než padesáti lety, když se svět potácel na okraji nukleární krize, svatý papež Jan XXIII. napsal encykliku, v níž se neomezil pouze na odmítnutí války, ale také navrhoval mír. Své poselství Pacem in terris adresoval sice celému ‚katolickému světu‘, ale dodal též: ‚všem lidem dobré vůle‘. Chci se proto, tváří v tvář globálnímu zhoršování životního prostředí, obrátit ke každému člověku této planety. Ve své exhortaci Evangelii gaudium jsem napsal těm, kdo patří do církve, aby zahájili proces misijní reformy, kterou je třeba uskutečnit. Charakteristická je dále proměna stylu a řeči.

Poněvadž encyklika zacílená na všechny lidi musí dostát „nároku, aby mohla být také všemi pochopena a aby tvrzení a orientace, které jsou v ní předkládány, mohly být přezkušovány, co se týče jejich platnosti, bez toho, aby čtenáři museli znát, nebo dokonce sdílet přesvědčení a postoje křesťanské víry“,[30] musí být psána srozumitelným jazykem. Nejde však pouze o otázku jazykového stylu, nýbrž o celkové pojetí. Encyklika má výrazně dialogický charakter.[32] Tento přístup se projevuje „rovněž v řeči, jakou papež František při psaní encykliky používá: Jako již v Evangelii gaudium uvádí průběžně v celém textu zájmeno ‚já‘. Neprezentuje se tedy ani prostřednictvím plurálu majestaticu - jak tomu bylo ve starších sociálních encyklikách -, ani se neskrývá za neosobní spojení ‚se‘. Přistupuje k adresátům, ke všem lidem, jako angažovaný partner v rozhovoru, který se snaží o dialog se všemi lidmi.“[33] Tento základní přístup se odráží také v četnosti použití slova „dialog“ - v textu se tento pojem objevuje celkem 23×, přičemž v 5.

Na tento aspekt poukazují rovněž zástupci odborné komunity, ekonomové Ottmar Edenhofer a Christian Flachsland. Ti zdůrazňují dialogický charakter encykliky, zejména pak dialog „s vědci, s lidmi, jichž se daná problematika přímo dotýká, s aktivisty, politiky a diplomaty, kterým vyjadřuje uznání, ale také je vyzývá a povzbuzuje ke krokům, v nichž mají pokračovat“.[35] Zvláště pak zdůrazňují bezprecedentní dialog s přírodními vědami, který vyvolal na straně vědecké community velmi pozitivní reakci: „V dějinách katolického sociálního učení je jedinečné, že nejvýše postavené vědecké časopisy jako Nature a Science publikovaly souhlasné hlavní články před a po zveřejnění encykliky.[36] Kladně přitom hodnotily zvláště to, že se papež pouští do dialogu s vědou, jako např. zmiňovanou konferenci, kterou organizovala Papežská akademie věd.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Pozoruhodný aspekt představuje dále skutečnost, jak papež František nakládá s prameny. Papež na jedné straně cituje „obvyklé“ prameny - hojně se vztahuje k biblickým textům a dokumentům svých předchůdců v papežském úřadě.[38] Vedle toho nicméně v encyklice pracuje rovněž s prameny, jejichž míra užití je ve srovnání s předcházejícími sociálními encyklikami neobvyklá. Nepřehlédnutelná je široká recepce a citování dokumentů místních církví a národních biskupských konferencí, s nimiž jsme se setkali již ve Františkově exhortaci Evangelii gaudium. František, jenž v Laudato si’ cituje dokumenty místních církví 22×, tím explicitně poukazuje na význam světové církve. „Tváří v tvář různým situacím je pro nás obtížné říci nějaké jednoznačné slovo nebo navrhnout řešení, které by mělo všeobecnou platnost. To však není naším úmyslem ani úkolem. Je věcí křesťanských společenství, aby objektivně rozebrala situaci své země, osvětlila ji světlem neměnného učení evangelia a aby čerpala zásady pro způsob myšlení, měřítka posuzování a směrnice pro praxi ze sociální nauky církve.

Novum představuje také další rozšíření tohoto „komunikačního horizontu“.[40] Papež František v encyklice Laudato si’ cituje nejen představitele jiných křesťanských konfesí (patriarchu Bartoloměje),[41] ale také zástupce jiných náboženství (v LS 233 odkazuje na islámského učence Ali al-Khawwu). Necituje pouze teology (opakovaně mj. R. Guardiniho), nýbrž odkazuje rovněž na texty z oblasti literatury (Danteho Božskou komedii), filozofie (P.

Etické základy encykliky Laudato si'

IV. Východiska etiky stvoření v encyklice papeže Františka lze shrnout do čtyř bodů:[43]

1. biblické povolání k péči o celé stvoření coby společný domov - povolání člověka k tomu být pastýřem stvoření, pečovat o něj, chránit ho, převzít odpovědnost za starost o něj coby úkoly vycházející z pověření, jež člověk dostal od Boha (srov. např. LS 66-67; 217);[44]
2. zdůrazňování krásy a harmonie stvoření (srov. např. LS 84-86);
3. rozšíření přednostní volby pro chudé, která je pevnou součástí sociálního učení církve od dob pontifikátu Jana Pavla II., na budoucí generace a celé stvoření (srov. LS 49); a
4. přiklonění se k tzv. antroporelacionál...

Ekumenický patriarcha Bartoloměj I. a jeho role

V mi­nu­lých de­ká­dách jed­n­a­dva­cá­té­ho sto­le­tí čel­ní před­sta­vi­te­lé růz­ných církví a ná­bo­žen­ství, ja­ko byl pa­pež Fran­ti­šek, eku­me­nic­ký pa­tri­ar­cha Bar­to­lo­měj I. ne­bo i Da­laj­la­ma, a mno­zí dal­ší ho­vo­ři­li o nut­nos­ti ob­ra­tu, vy­u­ži­tí ví­ry ke zmo­bi­li­zo­vá­ní mi­li­ó­nů li­dí k eko­lo­gii. Den modliteb za péči o stvoření na 1. září oficiálně v pravoslavné církvi ustanovil v roce 1989 ekumenický patriarcha Demetrios I. Ekumenický patriarcha je symbolickým středem byzantsko-slovanského pravoslaví, nemá ale „papežské kompetence“ ani faktické jurisdikční pravomoce nad ostatními samostanými (autokefálními) církvemi.

Pravoslavná inspirace encykliky je zřetelná: kromě klasických teologických autorit éry církevních otců (sv. Basil Veliký) je několikrát citován současný ekumenický patriarcha Bartoloměj. Byla to právě pravoslavná teologie a tradice, kde se důraz na ochranu přírody prosadil dosud asi nejvýrazněji, což dokumentuje například zavedení zvláštního svátku liturgického roku, Dne stvoření (připomíná se již od roku 1989 vždy 1.

Společné poselství papeže Františka a ekumenického patriarchy Bartoloměje k oslavě 3. Příběh stvoření nám předkládá panoramatický pohled na svět. Písmo svaté odhaluje, že „na počátku“ Bůh chtěl, aby lidstvo spolupracovalo při uchování a ochraně přírodního prostředí. Nejprve, jak čteme v knize Genesis, „ještě nebylo na zemi ani polní křoví, ani ještě nevyrostla žádná polní tráva, protože Hospodin Bůh neseslal déšť na zem a nebyl člověk, který by obdělával půdu“ (2,5). Země nám byla svěřena jako nádherný dar a dědictví, za které jsme všichni společně zodpovědní - a to až do chvíle, kdy „nakonec“ bude všechno na nebi i na zemi obnoveno v Kristu (srov. Ef 1,10).

„V mezičase“ nicméně světové dějiny předkládají docela jinou situaci. Ukazují výjev postupného mravního rozkladu, v němž zmíněné povolání za Boží spolupracovníky zastiňují naše postoje a chování vůči tvorstvu. Sklon narušovat jemnou rovnováhu světových ekosystémů, neukojitelná touha ovládat omezené zdroje planety a manipulovat s nimi i chamtivost po neomezeném zisku na trzích, to vše nás odcizuje od původního cíle stvoření. Nerespektujeme už přírodu jako společný dar, ale považujeme ji za soukromé vlastnictví. Důsledky tohoto alternativního pohledu na svět jsou tragické a trvalé. Lidské prostředí i prostředí životní se společně zhoršují a tento úpadek planety nejvíce dopadá na ty nejzranitelnější. Důsledky klimatických změn v první řadě postihují ty, kdo kdekoli na světě žijí v chudobě.

Součástí naší povinnosti využívat zdroje planety zodpovědně je také uznání a respekt pro všechny lidi a veškeré živé tvorstvo. Spojeni toutéž starostlivostí o Boží stvoření a vědomi si toho, že země je naším společným dobrem, proto naléhavě vybízíme všechny lidi dobré vůle, aby 1. září věnovali čas modlitbě za životní prostředí. Při této příležitosti chceme děkovat milujícímu Stvořiteli za vznešený dar stvoření a zavázat se k tomu, že o ně budeme v zájmu budoucích generací pečovat a chránit ho. Víme ostatně, že se lopotíme marně, jestliže při nás nestojí Pán (srov. Žl 126[127]), jestliže ve středu našich úvah a oslav není modlitba. Předmětem naší modlitby je skutečně změnit to, jak na svět nahlížíme, abychom pak změnili i to, jak se ke světu chováme. Naléhavě žádáme všechny, kdo mají zodpovědnost v sociální a ekonomické oblasti i v oblasti politické a kulturní, aby slyšeli nářek země a věnovali se potřebám lidí vytlačovaných na okraj, ale především aby zareagovali na prosby milionů lidí a podpořili shodu celého světa směřující k uzdravení zraněného tvorstva.

tags: #ekumenický #patriarcha #Bartoloměj #I. #ekologie #životního

Oblíbené příspěvky:

• Lejsek bělokrký – ohrožený druh
• Jak na tuky a oleje v domácnosti
• Recyklace papíru v ČR
• Význam Matky Přírody
• Hmyz a jeho role v ekosystému