Vývoj a definice platidel v České republice

Mince a bankovky nás doprovázejí téměř na každém kroku a odrážejí politicko-hospodářskou situaci země. Často jsou i špičkovým výtvarným dílem. Od vzniku samostatného českého státu prošla naše platidla mnoha bouřlivými změnami, příprava technicky i výtvarně jednotné soustavy byla často přerušena politickým vývojem.

Počátky československé měny

Koncem roku 1918 se projevoval akutní nedostatek oběživa. Bylo rozhodnuto o vydání nouzových platidel - poukázek, které zněly na koruny směnitelné za bankovky Rakousko-uherské banky. Jejich emisí byla pověřena Zemská banka království Českého. Pro výtvarné zpracování byly vybrány návrhy Alfonse Muchy.

V okamžiku vyhlášení samostatného Československa u nás obíhala rakousko-uherská platidla. Mince byly z různých kovů a slitin včetně zlata. Na začátku I. světové války si lidé zlaté mince nechávali a nepouštěli je znovu do oběhu, protože se očekávalo zvýšení tržní ceny zlata nad nominální hodnotu mincí. Stát během války stahoval i mince z ostatních materiálů jako strategickou surovinu.

Měnová odluka v roce 1919

Na přelomu února a března 1919 došlo k měnové odluce. Jednalo se o organizačně složitou akci spočívající mimo jiné v uzavření hranic, zastavení přeshraničního pohybu osob, mezinárodního poštovního styku a ve vypsání národní půjčky. Polovina obíhajících platidel byla zadržena, bankovky vyšších hodnot okolkovány a některé při té příležitosti staženy z oběhu. Mince naopak zůstaly ještě několik měsíců platné bez omezení, protože jejich měnový význam byl zanedbatelný.

Přechodné oběživo bylo nutné nahradit definitivními československými platidly. Vzhledem k neexistenci cedulové banky nešlo o bankovky, ale státovky. Státovky, tzv. I. emise byly uváděny do oběhu od července 1919 do února 1920. V letech 1920 - 1923 byla vydána tzv. II. emise tištěná v New Yorku. Státovky byly vyspělé technicky, ale neměly příliš vysokou výtvarnou úroveň.

Čtěte také: Emise zlatých mincí: Česká republika

Národní banka Československá převzala obíhající státovky jako své bankovky a chystala vydání nových, z nichž první byla vydána v roce 1926. V roce 1928 zahájila provoz Tiskárna bankovek NBČ, malý, ale velmi moderně zařízený grafický ústav, který produkoval špičkovou bankovní grafiku. Výtvarné pojetí československých bankovek bylo svěřeno Alfonsu Muchovi a po něm Maxu Švabinskému. V předválečném období byly také připravovány tzv.

Období protektorátu a poválečná situace

Po okupaci a vyhlášení samostatného Slovenska zůstala v oběhu bývalá československá platidla. Na Slovensku byla poměrně rychle vyměněna za státovky a bankovky Slovenské národní banky. V českých zemích byla přeměna pozvolná, poslední československá platidla byla stažena z oběhu až na konci roku 1944.

Na osvobozené území dovezla Rudá armáda jednoduché provizorní poukázky vyrobené v Sovětském svazu bez vědomí tuzemských i exilových československých emisních orgánů. Po obnovení Československa stále obíhalo několik měn: protektorátní, slovenská a na částech území i německá a maďarská. K peněžní reformě došlo 1. listopadu 1945. Byla stažena všechna papírová platidla (s výjimkou poukázek po 1 koruně) a emisní činnost převzala obnovená Národní banka Československá. Do oběhu bylo vydáno jednotné československé oběživo tvořené státovkami tzv. londýnské emise a platidly tuzemské výroby.

Měnové reformy a vývoj po roce 1953

Po vzniku Státní banky československé se připravovalo vydání formálně správných bankovek, k jejich vydání však nedošlo kvůli peněžní reformě vyhlášené k 1. červnu 1953. Všechna platidla byla z důvodu utajení vyrobena v Sovětském svazu. Tato platidla měla nízkou technickou i výtvarnou úroveň.

K jejich výměně docházelo postupně v průběhu let 1958 - 1964. Od roku 1957 byla ražena mince po 1 koruně se zobrazením klečící ženy sázející lipovou ratolest. Od poloviny 70. let proto byla připravována nová emise. Kvůli sporům o ideovou náplň však byla její realizace o mnoho let posunuta a první hodnota vyšla až v roce 1985. Emisi se však nepodařilo zcela dokončit.

Čtěte také: Vše o 20 korunách: Historie, vzácnost a sběratelství

Období po roce 1989 a vznik české koruny

Po listopadové revoluci v roce 1989 mince i bankovky formálně zastaraly - změnil se název státu i státní znak. Bankovky bylo nutné modernizovat rovněž z hlediska technického provedení, aby se omezila možnost falsifikace. V roce 1991 byla vypsána soutěž na výtvarné návrhy, ale nebyl vybrán vítěz. Státní banka československá si následně vybrala k realizaci návrhy Oldřicha Kulhánka.

I tuto emisi předběhl politický vývoj, návrhy musely být upraveny na bankovky budoucí samostatné České republiky. Během příprav na rozdělení republiky se chystalo i přechodné označení platidel. Měnová rozluka 8. února 1993 byla stejně jako v roce 1919 legislativně i organizačně náročnou akcí. Byly okolkovány bankovky nejvyšších hodnot a vydány nové české bankovky i mince.

Bankovky hodnot po 50, 100, 200, 500, 1 000 a 5 000 korunách doplnila v roce 1994 ještě dvacetikoruna a v roce 1996 dvoutisícikoruna.

Funkce peněz

Za peníze lze teoreticky považovat jakékoli aktivum, které je všeobecně přijímané při placení za zboží a služby nebo při úhradě dluhu. Peníze představují prostředek placení. Je to univerzální zboží (všeobecný ekvivalent, zvláštní zboží, statek), které slouží především k vyjadřování cen ostatního zboží, k jeho koupi a prodeji a k provádění různých plateb.

Peníze umožňují placení za zboží a služby a úhradu dluhu. Používání peněz tj. mincí a bankovek snížilo tzv. transakční náklady. Tj. V říjnu 1995 v souvislosti s novým devizovým zákonem se koruna stává externě směnitelnou měnou - zahraniční subjekty s ní mohou volně disponovat, používat k úhradě plateb v zahraničí, ukládat u zahraničních bank apod.

Čtěte také: České zlaté mince

Platební styk

Platební styk v České republice metodicky řídí Česká národní banka. Nezastupitelný a zvláštní význam v něm mají dvě instituce a sice banky a pošty. Platební styk můžeme posuzovat jednak z hlediska formy použitých platebních prostředků, a jednak z hlediska určení teritoria, ve kterém platební styk probíhá.

Hotovostní platební styk

Hotovostní platební styk se uskutečňuje mezi podniky nebo mezi podniky a obyvatelstvem s použitím peněz. ČNB se stará o hladký oběh bankovek a mincí.

Formy peněz

Peníze se v ekonomice vyskytují v několika formách. První, tradiční formou je oběživo (hotovost), tedy bankovky a mince vydávané centrální bankou. Moderní formou jsou bezhotovostní peníze, čili peníze ve formě záznamů na účtech v bankách. Peníze v širším slova smyslu jsou pak tzv.

Centrální banka a emise peněz

Rozvoj peněz je v posledních staletích nerozlučně spojen s vývojem bankovního sektoru včetně vzniku centrálních bank. První centrální banky se začaly objevovat již v 17. století. Hlavním důvodem jejich vzniku bylo poskytování úvěrů státní pokladně a vedení účtů pro panovníka. Později se dalším důvodem stala emise bankovek a mincí vyplývající ze snahy sjednotit tehdejší emisní systém oběživa. V dnešní době centrální banky vedle emise hotovostních peněz provádějí měnovou a makroobezřetnostní politiku, regulují a dohlížejí finanční trhy, starají se o platební styk atd.

Centrální banka nastavením svých měnověpolitických sazeb ovlivňuje, za jakou úrokovou sazbu si komerční banky mezi sebou likviditu navzájem půjčují. Od mezibankovní úrokové sazby se poté odvíjí úrokové sazby klientů bank z úvěrů i vkladů. Prostřednictvím nastavení úrokových sazeb tak centrální banka realizuje měnovou politiku.

Centrální banka množství peněz v oběhu přímo nekontroluje. Toto množství se pružně přizpůsobuje potřebám ekonomiky. Nastavením úrokových sazeb však centrální banka nepřímo množství peněz a rychlost jejich oběhu v ekonomice ovlivňuje tak, aby dlouhodobě dosahovala svého 2% inflačního cíle.

Alternativy k penězům centrálních bank

Novodobá snaha o vytvoření alternativy k penězům centrálních bank vedla ke vzniku digitálních kryptoaktiv (např. bitcoin, ethereum). Z pohledu ČNB se však jedná o investiční nástroje, nikoli měny. Nesplňují totiž klasické charakteristiky měn (funkce účetní jednotky, prostředku směny a uchovatele hodnoty).

Československá koruna byla ustavena zákonem č. 84 z 25. února 1919, na jehož základě byly mezi 3. až 19. březnem 1919 staženy a okolkovány rakousko-uherské bankovky, které byly postupně až do července 1920 vyměňovány za nové československé státovky. Prvními mincemi byly 20haléř a 50haléř s ročníkem ražby 1921 vydané v únoru 1922. První korunová mince byla do oběhu uvolněna také v roce 1922.

Numismatika - slovník pojmů

Dovolili jsme si sestavit slovník nejčastěji používaných pojmů v numismatice. Neklademe si rozhodně nároky na úplnost (to ani nelze a ani to není naším záměrem), ale pokusíme se zde "vypíchnout" pojmy, na které jsme nejčastěji dotazováni.

• bimetalová mince - mince složená ze dvou kovů (např. Bimetalová pamětní mince - 100.
• brakteát - stříbrná jednostranná mince ražená z velmi tenkého střížku; na našem území zavedeny ve 13. stol.
• cínový mor - samovolný fyzikální proces, při kterém se kovový cín mění na práškovou šedou formu (rekrystalizace).
• červoněc [červonnyj] - tímto termínem se v Rusku od 18.
• denár [český denár, dinár] - měnová jednotka od 10. do 13.
• děnga - Ruská stříbrná mince z druhé poloviny 14.
• dínár - arabský výraz pro zlatou minci, odvozený z latinského denarius; viz též dinar. Dínár byl ražen od poloviny 7.
• dlouhá mince - v úzkém slova smyslu označení ražeb emitovaných z českých a moravských mincoven za doby vlády tzv. konsorcia de Witteho v letech přibližně 1621-23; v obecném pak prostě mince s velmi nízkým nebo nulovým tzv "zrnem", tj.
• exonumismatika - sbírání numismatických podivností a kuriozit, ale i např.
• flútky - drobné mince z husitské doby, ražené v Praze a Táboře, při nedostatku drahého kovu údajně z roztavených měděných kotlů a pánví, šlo o tzv.
• groš pražský - zřejmě nejznámější středověká stříbrná mince našeho území; mince byla poprvé ražená v Kutné Hoře roku 1300 a to králem Václavem II. (1283-1305); mince byla původně těžká (cca 3.8 g) s velmi dobrým zrnem (obsahem drahých kovů), postupně ale docházelo k její inflaci (znehodnocení), tj.
• chyboražba [chyboražby mincí] - neúmyslně nedokonalý otisk razidla (chybějící údaj - například letopočet, vystředění, použití špatného střížku apod.); tzv.
• inflace - snížení kupní síly mince, v minulosti obvykle tzv.
• medaile - drobná či menší plastika, vydávána obvykle v rámci výročí, ocenění, historických událostí apod., často se používá metoda ražby, střížky apod.
• moderní mince - viz "moderní numismatika", tj.
• mincovní kov - kov z něhož jsou raženy mince, nejčastěji zlato, stříbro, měď a tzv.
• nominální hodnota - hodnota mince udaná v platné měně v době emise, u fiat měny vnucená hodnota, u komoditní měny váhová jednotka dané komodity.
• nouzová mince - mince emitovaná na určitém území v určité době jako nouzové platidlo, obvykle bez obsahu drahých kovů, mnohdy např. ze keramiky, dřeva a dalších alternativních materiálů; již při vydávání je uvažována omezená časová platnost (např.
• numismatika - v obvyklém významu prostě sběratelství mincí; v užším smyslu pak obor historie. Viz samostatný článek Numismatika.
• numismaty - předměty numismatického zájmu, tj.
• obecný kov - "nevzácný" či neušlechtilý (mincovní) kov a jejich slitiny, tj.
• odražek [zkušební odražek] - "otisk mincovního razidla" - obvykle ve významu zkušební ražby do jiného než mincovního kovu, odražek má pak nominální hodnotu, ale nejde o platnou minci; existují i odražky medailí, pak se tím proste myslí medaile vyražená do jiného kovu, než kov cílový. Za zkušební návrh lze považovat např.
• pamětní mince - mince vydávána při určité historické události (např. milénium, vstup do NATO apod.) nebo výročí historické události (např. 100 let republiky).
• plátovaná mince - mince vyrobená plátováním jednoho kovu na druhý, příkladem takové mince je např.
• prvoražba - první ražba mince dle daného návrhu.
• stotina - jedno z uvažovaných aleternativních pojmenování československé měnové jednotky (dílčí měnové jednotky) po vzniku ČSR v roce 1918; návrh O.
• svatováclavský dukát - Československý dukát, ražený od roku 1923 v Mincovně Kremnice; svatováclavský dukát byl vydáván ve variantách 1 dukát, 2 dukát, 5 dukát a 10 dukát; dukát dostal název podle motivu sv. Václava; autoři výtvarných návrhů jsou O. Španiel a J. ševcovský
• tolar - posměšný výraz, který se dobově uchytil pro rakouský měděný 3 krejcar z 19.
• široký tolar - název pro tolar, jenž má širší průměr, než bylo obvyklé; často se jednalo o násobky tolaru (např.
• tematická numismatika - narozdíl od ročníkového sbírání jde o sbírání mincí podle jistého tématu (například Sokol), autora (např. O. Španiel), místa (např.
• token - anglické označení drobné, soukromě vydávané mince ražené z obecných kovů, někdy též označované jako známky; účelem tokenu bylo zaplnit mezeru při nedostatku vládních mincí nízkých nominálů; případně byly účelově vázané (např.
• tolar - na rozhraní 15. a 16. století se ukazovala potřeba vyššího nominálu, než představoval dosud rozšířený groš.
• klipa - Mince ražená na čtvercový střížek; vznik v 16. - 17.

Numismatika - cesta časem

Numismatika není jen sbírání mincí. Je to cesta časem. Každá historická mince nese příběh - o vládci, národu, inflaci, válce i míru. Kdo drží starou minci v ruce, dotýká se skutečné historie. Ne z učebnic, ale z kovu, který koloval mezi lidmi.

V každé epoše hrály mince víc než jen ekonomickou roli. Byly nástrojem propagandy, symbolem legitimity, ale i uměleckým vyjádřením doby. Portrét panovníka, státní znak, heslo nebo heraldické prvky - to vše není jen dekorace, ale vzkaz generacím.

Mince odkrývají nástupy dynastií, změny hranic, měnové reformy, války i kulturní zvraty. Například římské denáry prozrazují, jakou moc měl císař. Pražské groše připomínají středověké obchodní stezky.

Sbírání mincí není jen koníček. Je to forma poznávání světa. Numismatika propojuje logiku, estetiku i obchod. S každou mincí se učíme dívat na historii jinak. Ne jako pasivní pozorovatelé, ale jako detektivové, kteří skládají střípky zapomenutých příběhů. Každý detail může mít význam - varianta razidla, odlišný rok, chyba v opise.

Pamětní a oběžné mince, antika i novověk - každé období má své kouzlo. Někoho zajímá umělecké ztvárnění, jiného technologické provedení, dalšího příběhy lidí, kteří s mincemi žili. Každá sbírka odráží duši svého majitele - někdo sbírá mince podle letopočtů, jiný podle portrétů, další jen stříbrné mince nebo zlaté.

Historie mincí

Historie mincí začíná v Malé Asii, na území dnešního Turecka, v 7. století př. n. l. Právě tam, v Lýdii, byly poprvé vyrobeny kovové peníze v podobě, jak je známe dnes. Tyto první mince byly zhotoveny z elektra - přírodní slitiny zlata a stříbra. Lýdské mince bývají často malé, oválné a opatřené jednoduchým symbolem - například lvem, znakem královské moci. Sloužily nejen jako prostředek směny, ale také jako důkaz autority panovníka, který garantoval jejich hmotnost i čistotu kovu.

Z Lýdie se myšlenka mincí rozšířila do řeckého světa. Řecké drachmy, statéry a tetradrachmy se dodnes pokládají za vrchol numismatické estetiky. Vyobrazení bohů, mytologických tvorů nebo symbolů měst přináší do sběratelského světa nejen historickou, ale i uměleckou hodnotu. Každé město razilo vlastní mince - Athény se sovou, Korint s Pegasem, Rhodos se sluncem.

Řím převzal mincovnictví a rozvinul jej do bezprecedentní šíře. Denáry, sestercii, aurey či solidy byly vyráběny ve velkém měřítku a rozšířily se napříč celou Římskou říší. Líc mincí zobrazoval portrét císaře, rub pak symboly vítězství, vojenství, ctností či stavebních triumfů.

Po pádu Západořímské říše převzala úlohu hlavní civilizační síly východní část impéria - Byzanc. A právě zde se mincovnictví dále rozvíjelo, i když s jiným ideovým obsahem. Namísto císařů s věnci nebo v brnění se na mincích objevují křesťanské motivy - portréty Krista, Madony, svatých nebo císařů s křížem. Byzantská mince tak nebyla jen nástrojem obchodu, ale i manifestem víry a církevní autority.

Ve střední Evropě se mincovní systém začíná formovat v 10. století, přičemž v českých zemích dochází k ražbě prvních vlastních mincí - stříbrných denárů - za vlády Boleslava I. (935-972). Tyto mince představují počátek domácí měny.

Zásadním milníkem se stává měnová reforma krále Václava II. koncem 13. století. V jejím rámci vzniká pražský groš - stříbrná mince vysoké ryzosti. Tato reforma sjednotila měnu, stabilizovala ekonomiku a pražský groš se brzy stal jedním z nejrespektovanějších platidel středověké Evropy.

Ve zbytku Evropy vznikají v té době další ikonické mince, jako florentský florén nebo uherský denár. Většina středověkých ražeb byla stříbrná, ale od 14.

Od 16. století se s objevením Nového světa a přísunem zlata i stříbra do Evropy prudce rozvíjí mincovnictví. Vznikají mocné mincovny. Objevují se systematické série mincí různých hodnot a ražby jsou čím dál dokonalejší. V tomto období se mince stávají nejen nástrojem ekonomiky, ale také symbolem politické kontinuity. Například mince Habsburků nesou podobizny císařů Františka Josefa I., Leopolda I. či Marie Terezie.

Od 20. století přestává být většina mincí kryta drahými kovy, ale vzniká nový fenomén: pamětní mince. Státy začínají razit stříbrné a zlaté mince k výročím, historickým událostem nebo jako poctu významným osobnostem.

Po roce 1993 začala Česká národní banka razit vlastní mince včetně sběratelských sérií. Něktéré tyto mince, ze zlata nebo stříbra, mají vysokou uměleckou i numismatickou hodnotu. Vydávají se k významným výročím, osobnostem nebo kulturním památkám.

V posledních letech se zvyšuje zájem o moderní investiční i pamětní mince. Mnohé emise bývají vyprodány ještě před datem vydání.

Numismatika není jen o kovech, ročnících a cenách. Je o příbězích, které přetrvaly staletí. O doteku s dějinami, který máme na dosah - v kapse, v albu, v dlani. Každá mince, byť sebemenší, je otiskem lidského snažení, moci, víry i krásy.

tags: #emise #minci #csr #definice

Oblíbené příspěvky:

• Dopad populační expanze
• Emise cenných papírů BCPP: průměrné náklady
• Uzdravující síla přírody
• Význam presumpce neviny
• Přehled chráněných území