Žlutá kontrolka motoru (Check Engine) je jedním z nejčastějších varování na palubní desce. Není to akutní "stopka" jako červené kontrolky, ale rozhodně to není něco, co by se mělo přehlížet. Auto tím hlásí, že řízení motoru nebo emisní systém nefungují správně. Většinou můžete bezpečně dojet, ale dlouhé ignorování se často prodraží.
Řídicí jednotka vyhodnocuje data ze senzorů v reálném čase. Sleduje spalování směsi, množství vzduchu, dávkování paliva, teploty i emise. Jakmile některá hodnota vybočí z normy, rozsvítí se žlutá kontrolka. Neznamená to nutně vážnou poruchu, ale znamená to, že motor nejede v optimálním režimu.
Bez diagnostiky nelze určit přesnou příčinu, ale velmi často jde o některou z těchto oblastí:
Často se jedná o drobnost, která má ale velký vliv na chod motoru.
To, že auto jede bez zjevného problému, je běžné. Řídicí jednotka přepne na náhradní hodnoty, aby ochránila motor. Řidič si může všimnout jen:
Čtěte také: Vše o emisních normách
Dlouhodobě je ale tento režim pro motor i katalyzátor nevhodný.
Pokud kontrolka svítí trvale a auto se chová normálně, můžete opatrně dojet do servisu. Pokud by se přidalo:
Je lepší jízdu omezit a řešit problém co nejdříve.
Smazání chyby bez opravy příčiny nic neřeší. Kontrolka se vrátí a mezitím může dojít k dalším škodám. Správný postup je vždy:
Ignorovaná žlutá kontrolka může časem způsobit:
Čtěte také: Více o pamětních emisích
Z malé závady se může stát velký problém.
Měření emisí je nedílnou a často obávanou součástí technické kontroly (STK). Zatímco kontrola podvozku či brzd je pro mnoho řidičů srozumitelná, abstraktní hodnoty emisí mohou být zdrojem nejistoty. Přitom právě emisní test odhaluje skutečné zdraví motoru a jeho příslušenství.
Pokud vozidlo neprojde měřením emisí, problém je téměř vždy v jedné z těchto oblastí:
Pokud vaše auto na emisích neuspěje, technik vám předá protokol s naměřenými hodnotami a kódy závad. S tímto protokolem se objednejte do servisu. Na základě výsledků a důkladné diagnostiky motoru přesně určíme příčinu problému - ať už jde o vadnou lambda sondu, katalyzátor, nebo jinou závadu - a navrhneme efektivní opravu.
Slovo "karbon" se v souvislosti s moderními motory skloňuje snad ve všech pádech. Jak se ukazuje, jeho hromadění zejména na teplých částech znamená obrovský problém. Dle specialistů ze společnosti I.O.B., která u nás zastupuje společnost BG Products, předního amerického dodavatele chemických produktů určených k čištění spalovacích motorů, se nejvíce karbonových úsad vytváří z oleje. Příčin je více, tou hlavní je však vysoká teplota oleje.
Čtěte také: CIM Ministerstvo Emise: Vysvětlení
Dalšími příčinami jsou pak vysoká těkavost oleje, jeho zvýšená oxidace, což vše jde ruku v ruce s často až absurdně malou olejovou náplní a zároveň předlouhými intervaly jeho výměny. Myslet si, že i po 30.000 km olej chrání motor tak, jako když byl nový, zavání šílenstvím.
Bohužel dnešní situace je taková, že automobilky v honbě za čistými emisemi zvyšují pracovní teplotu motorů. Ta je u moderních agregátů zcela běžně přes sto stupňů. Zároveň ale používají stále řidší oleje z důvodu rychlejšího mazání pohyblivých částí po studeném startu, jejichž velmi nízká viskozita SAE (například 0W-30) je přesným opakem olejů pro vysoké tepelné zatížení (takový olej je třeba SAE 10W-60).
V minulosti znamenalo odstraňování karbonu z motoru a tedy jeho čištění složitou rozborku agregátu. Šlo o nákladný úkon, který by se naprosté většina majitelů současných postižených aut finančně nevyplatil. Dnes však existuje řešení čištění motoru takzvanou chemickou cestou a tedy bez demontážně.
V rámci toho vyvinula firma BG Products celou řadu přípravků, lišících se použitím na konkrétní části automobilového motoru. Dříve se k čištění používal přípravek na bázi PBA (Polybuteneamin). Velmi dobře rozkládá karbonové úsady, avšak má několik nedostatků. Předně je hořlavý a navíc efektivně funguje pouze za nízkých teplot. Účinně tak dokáže odstraňovat karbonové úsady v sacím potrubí a v palivové soustavě u nepřímo vstřikových motorů. Na části agregátu s vyšší teplotou je však neúčinný, protože shoří rychleji, než vůbec dokáže chemicky na karbon působit.
BG Products proto před lety vyvinuly látku PEA (Polyetheramine), která se ukrývá pod číslem patentu US 5112364. Největší předností PEA je fakt, že je hořlavý až při teplotě zhruba 900 stupňů . Tím dokáže chemicky působit na karbonové úsady i ve spalovacích prostorech motoru či systému recirkulace spalin (EGR).
Možností, jak chemicky zbavit motor, palivovou soustavu či sání motoru karbonu, jsou v zásadě dvě. Tou první je prevence, díky níž zůstanou uvedené části agregátu čisté a tedy bez úsad. K tomu stačí pravidelně, každých zhruba 10.000 km přidat do nádrže čistící přípravek, který by měl udržet spalovací prostor a samozřejmě palivovou soustavu čistou. V případě nepřímého vstřikování benzínu by měl zajistit rovněž čisté sací potrubí.
Pokud má ale auto najeto řekněme 50.000 km a více, uvedená jednoduchá metoda již účinná není. V tomto případě by měla být prvotním řešením profesionální dekarbonizace motoru. A sice palivového systému, sacího systému a dále mazacího okruhu, takzvaný výplach motoru. A právě tato již poněkud složitější procedura je často spásou pro ty, kterým jinak zachovalé starší auto s větším kilometrovým proběhem neprošlo emisním testem na stanici měření emisí v rámci STK.
Lambda sonda je součástí výfukového systému vozidla se spalovacím motorem. Jedná se o snímač, který měří obsah kyslíku ve výfukových plynech, což umožňuje upravit složení směsi paliva a vzduchu. Povinnost používat lambda sondy souvisela s nutností dodržovat normy pro emise výfukových plynů. S instalací tohoto dílu začali výrobci automobilů v USA koncem 70. let.
Lambda sonda je umístěna ve výfukovém systému vozidla. Jedna strana přichází do styku s výfukovými plyny, druhá strana s okolním vzduchem. K poškození může dojít v důsledku vniknutí vody nebo oleje, případně soli nebo bláta v zimních měsících. Na stavu sondy se podílí také kvalita použitého paliva. Častou příčinou selhání lambda sondy je také usazování sazí na keramické části. Vzhledem k tomu, že snímač vyčnívá mimo výfukový systém, může dojít k jeho mechanickému poškození.
Průměrná životnost lambda sondy se udává na 50.000 - 80.000 km, nicméně je dobré ji zkontrolovat po každých 30.000 km. V autoservisech se ke kontrole stavu sond používají různé metody. Nejběžnější z nich je vizuální kontrola a kontrola mechanického poškození. Kontrolují se také všechny kontakty a zapojení.
Emulátor je možnost, jak „ošidit“ lambda sondu. Jedná se o malou součástku, namontovanou mezi sací potrubí a druhou sondu. Jejím úkolem je prodloužit vzdálenost mezi snímačem a výfukovými plyny tak, aby jejich koncentrace byla nižší. Tímto řešením je možné zhasnout kontrolku motoru na přístrojové desce, neřeší však problém zvýšených emisí výfukových plynů.
Řidič zná své auto nejlépe. Vnímá, kdy jede svižně a kdy už motoru chybí chuť ke zrychlení. Stačí pár minut jízdy a člověk zkrátka pozná, že něco není v pořádku. Aby motor podával stabilní výkon, musí spolupracovat všechny součásti, od turba, přes palivovou soustavu až po filtry a katalyzátor. Sebemenší porucha může způsobit, že vůz ztratí sílu, začne se „dusit“ nebo spadne do nouzového režimu.
Ztráta výkonu motoru proto není něco, co bychom měli přehlížet. Nejenže se tím ohrožuje bezpečnost, ale případná závada se může rychle prodražit. To, že je s autem něco v nepořádku a tak nějak zlenivělo poznáte hlavně při předjíždění, jízdě do kopce nebo při náhlém sešlápnutí plynu. Motor může působit unaveně, otáčky stoupají pomalu, spotřeba paliva roste a vůz nereaguje tak svižně jako dříve.
Jakmile auto nemá sílu, nejdůležitější je nepodceňovat první projevy a začít pátrat po příčině. Sledujte kontrolky, poslechněte si zvuky motoru a vnímejte, kdy přesně se problém projevuje - zda při studeném startu, v nízkých či vysokých otáčkách nebo třeba jen při prudší akceleraci.
Jednou z moderních a šetrných metod, jak motoru vrátit sílu, je vodíková dekarbonizace. Díky tomu může motor opět lépe „dýchat“, zlepšuje se jeho odezva na plyn a snižuje riziko pádů do nouzového režimu způsobených ucpáním komponent.
Katalyzátor výfukových plynů je zařízení snižující emise spalovacích motorů, které vznikají při spalování benzínu nebo nafty. Katalyzátor je součástí výfukového systému, nachází se co nejblíže motoru, protože pro svou fungkci potřebuje teplotu minimálně 300° C. Moderní auta jsou vybavena ještě tzv. Těsně za katalyzátorem se nachází lambda sonda. Toto elektronické čidlo odesílá informace o složení spalin řídící jednotce, která podle nich upravuje směs paliva a vzduchu.
Životnost katalyzátoru u nového vozidla se odhaduje minimálně na 128 000 km. Cena katalyzátorů se odvíjí od velikosti a výkonu motoru. Snížený výkon může mít na svědomí i vadná lambda sonda, v tu chvíli totiž řídící jednotka nemá informace o spalinách a může motor přepnout do tzv. nouzového režimu.
Startování při roztlačování je užitečná dovednost, kterou lze vyřešit mnoho problémů. U aut s katalyzátorem na to však musíte zapomenout - mohli byste jej nenávratně poškodit.
Stav katalyzátoru se stejně jako u většiny dalších dílů odvíjí od stáří a najetých kilometrů vozidla. Proto je při nákupu ojetiny důležité vždy prověřit, že s tachometrem nikdo nemanipuloval.
O výfukových plynech a jejich škodlivosti na lidské zdraví i globální klima se mluví čím dál víc, ale ruku na srdce - jak moc se vyznáme v tomto tématu? Proč se vlastně emisemi zabýváme? Protože jsou na prvním místě žebříčku příčin předčasného úmrtí ze všech faktorů, které se týkají životního prostředí - a vyplývá to ze světových, evropských i národních statistik.
Studie Světové banky odhaduje škody v Evropě v důsledku znečištění venkovního ovzduší na 5 % hrubého národního produktu. Takže z každé tisícikoruny, kterou vyděláme, vezmeme padesát korun a vyhodíme je.
UHLÍK za ideálních podmínek zoxiduje na oxid uhličitý CO2 a vodík oxiduje na vodu, čili H2O. Ale zřídka je ten proces ideální, takže místo CO2 někdy vznikne CO, tedy oxid uhelnatý. Ten se za pár dní rozloží v ovzduší, ale pokud ho, než se rozloží, vdechnete, tak se vám naváže na červené krvinky, které roznášejí kyslík po těle, a zůstává tam, protože má mnohem větší takzvanou afinitu než kyslík.
Pokud se palivo nejen nespálí, ale dojde k takzvané pyrolýze (to je něco jako vyrábění dřevěného uhlí), tak vznikne elementární uhlík - ten tvoří malé částečky sazí… Saze pod mikroskopem vypadají podobně jako sněhové vločky nebo jako takové chuchvalce sněhových vloček, mají velký aktivní povrch, samy o sobě dráždí sliznice v plících.
Většina výfukových plynů obsahuje DUSÍK, který jen tak projde motorem. Část dusíku vytvoří oxid dusnatý čili NO, který se vytváří za vysokých teplot. Vlastně je jedno, co spalujeme, NO vzniká, když máme dostatečně vysoké teploty a když následně dojde k poměrně rychlému ochlazení. Ve větším množství je pro člověka jedovatý.