Emise platebních nástrojů: Co to je?

Za peníze lze teoreticky považovat jakékoli aktivum, které je všeobecně přijímané při placení za zboží a služby nebo při úhradě dluhu. Peníze představují prostředek placení.

Je to univerzální zboží (všeobecný ekvivalent, zvláštní zboží, statek), které slouží především k vyjadřování cen ostatního zboží, k jeho koupi a prodeji a k provádění různých plateb.

Historie peněz

Jsou spojeny s rozvojem směny zboží, která byla nejdříve naturální. Pro usnadnění obchodování se vyčlenilo zvláštní zboží, které byl každý ochoten akceptovat. Hovoříme o tzv. všeobecném ekvivalentu (zbožových penězích).

Peníze se latinsky nazývají PECUNIA. Odvozují svůj název od PECUS tj. dobytek. Zpočátku totiž plnily funkci zbožových peněz např.

Postupně funkci peněz převzalo zlato, neboť mělo řadu příhodných vlastností jako např. je snadno dělitelné a zpět směnitelné, nekazí se, je odolné proti přírodním vlivům, poptávka po něm má stálý charakter atd.

Čtěte také: Vše o emisních normách

Zpočátku byly papírové peníze kryty zlatem (byly kdykoliv za zlato vyměnitelné). Zlatý standard byl však po 1. světové válce (kdy bylo dáno do oběhu více peněz, než na kolik byly kryty zlatem) nejdříve nahrazen slitkovým standardem, který však existoval pouze do 2. světové války.

Ukázalo se, že není nutné, aby peníze v oběhu byly kryty zlatem, mohou být kryty zbožím, službami apod. Po pádu zlatého standardu ztratily peníze svoji autoregulační schopnost a množství peněz nutných v oběhu proto musí regulovat stát resp.

časové oddělení koupě a prodeje vede ke vzniku samostatného pohybu peněz nezávisle na pohybu zboží.

Emise a oběh mincí z drahých kovů

Historicky prvními penězi se staly komoditní peníze - zlaté a stříbrné mince. Pokud funkci peněz plní pouze jeden kov, hovoříme o zlatém resp. stříbrném monometalismu.

Na jednotlivých územích si panovníci přivlastnili vysoce výnosný emisní monopol - výsadní právo k vydávání peněz do oběhu na daném území. Emise byla spojena především s ražbou mincí a určováním obsahu drahého kovu v nich.

Čtěte také: Více o pamětních emisích

Buď zajišťoval emisi sám panovník, nebo emisní monopol odprodal nebo pronajal jiné osobě. Emise se staly vítaným zdrojem státní pokladny a to i dnes - jde o tzv. ražebné.

Peníze v podobě zlatých a stříbrných mincí zajišťovaly, že se do oběhu dostávalo pouze ekonomicky potřebné množství peněz. Pokud totiž se dostalo do oběhu větší množství, než bylo potřeba - mince se stahovaly do tzv.

Emise a oběh papírových státovek

Nedostatečná nabídka zlata a stříbra nutila panovníky nebo stát k hledání možností, jak nedostatek nahradit. Vznikly tak papírové peníze v podobě státovek.

K emisi státovek dochází v době, kdy státní pokladna je prázdná, nebo její příjmy jsou nízké - tj. Státovky - nahradily zlaté a stříbrné mince, přičemž jejich emitent (panovník, stát) dával slib, že později státovky vymění za mince z drahých kovů.

Panovník nebo stát musel použít tzv. nucený kurs. Každý subjekt musel, často pod hrozbou hrdelního trestu, státovky přijímat. Stát také např.

Čtěte také: CIM Ministerstvo Emise: Vysvětlení

Permanentní schodky státního rozpočtu však nedovolovaly výměnu státovek za mince z drahých kovů a vedly až ke státním bankrotům. Např. Rakousko - uherský bankrot v roce 1811.

Ve většině zemní je nyní zakázané krýt státní schodky státovkami. V ČR byly poslední státovky staženy z oběhu v první polovině 70. V současné době jsou např.

Emise a oběh klasických bankovek

Vznik papírových peněz - bankovek je spojen s rozvojem kapitalismu volné soutěže. Směnky byly písemným osvědčením závazku uhradit uvedenou částku v budoucím stanoveném čase.

Směnky se staly velmi oblíbenými a začaly plnit funkci peněz jako prostředku směny. Směnkou mohly podnikatelé zaplatit jiným podnikatelům. bankovky bylo možné získat v požadované nominální struktuře.

Pro banky byly odkupy směnek výhodné, neboť si strhávaly diskont. Banky také dokupovaly zlato a stříbro, čímž opět docházelo k emisi klasických bankovek. Banky nemohly vydat více bankovek, než kolik odkoupily směnek nebo drahých kovů.

Hovoříme o směnečném krytí (směnkami) - obchodní krytí a hovoříme o kovovém - zlatém krytí. Původně musely být vydané bankovky kryty 100 %.

Každá banka mohla emitovat své vlastní bankovky a tak na daném území souběžně obíhala celá řada bankovek různých bank. Ty měly často omezenou platnost a územní omezení.

Centralizace emise bankovek

Zpočátku obíhaly klasické bankovky souběžně s mincemi z drahých kovů a státovkami. Později však začínají klasické bankovky již dominovat. V oběhu je však velké množství různých bankovek.

Říkáme jí centrální (cedulová, emisní) banka. První bankou s časově neomezeným výhradním právem emitovat na daném území bankovky se stává v rámci tzv.

V oběhu jsou bankovky centrální banky, které jsou za drahé kovy jen částečně směnitelné. Tato směnitelnost je ve všech vyspělých zemích postupně zrušena.

Definitivní konec přímé vazby bankovek na drahý kov (ukončení procesu tzv. zrušení směnitelnosti amerického dolaru 15. 8.

Funkce peněz

1. podstatou této funkce je schopnost peněz vyjádřit relativní vztahy zboží, poměřit obsažené náklady a zisk, umožnit orientaci na trhu. Míra hodnoty vyjádřená v konkrétní měně je označována jako měřítko cen.
2. Peníze umožňují placení za zboží a služby a úhradu dluhu. Používání peněz tj. mincí a bankovek snížilo tzv. transakční náklady. Tj. náklady na čas strávený úsilím realizovat směnu jednotlivých zboží nebo služeb.
3. pohybu zboží (koupi) bezprostředně neodpovídá pohyb peněz (prodej), peníze jsou schopny zprostředkovat i takto časově posunutou směnu (např.
4. Peníze je možno doma uchovávat v podobě peněžních úspor - v případě mincí z drahých kovů hovoříme o tzv. TEZAURACI.
5. prominentní konvertibilní národní měny např. nadnárodní měny, např. peníze vystupují jako zdroj investování, kapitalizují se. Vzniká kapitál, tj.

Formy peněz

1. termínované vklady - termínované účty a depozitní certifikáty.
2. je množství peněz v ekonomice k určitému okamžiku.
3. užší agregát - oběživo, tj.
4. širší agregáty jsou tvořeny užším agregátem plus úsporová a termínová depozita. Některé měny mají mezinárodní charakter jako např.

Koruna se dělí na 100 haléřů. Česká koruna je od 8. 2. rovněž je trestné pozměňování a poškozování bankovek a mincí a používání jejich reprodukcí v tisku, televizi, reklamách apod.

Kč je vnitřně směnitelná tj. V říjnu 1995 v souvislosti s novým devizovým zákonem se koruna stává externě směnitelnou měnou - zahraniční subjekty s ní mohou volně disponovat, používat k úhradě plateb v zahraničí, ukládat u zahraničních bank apod.

Zavedení samostatné měny na území Československé republiky bylo schváleno 25. 2. 1919. Zároveň se rozběhla první měnová reforma, neboť byly ve dnech 3. - 12. 3. 1919 staženy všechny obíhající bankovky.

Ty byly okolkovány a ve výši 50 % vráceny do oběhu. Dalších 50 % bylo zadrženo a pokryto 1 % vydaných dluhopisů, kterými bylo možno splácet mimořádnou dávku z majetku. Druhá měnová reforma proběhla 1. 11. Třetí měnová reforma proběhla 1. 6. Měnová odluka se uskutečnila 8. 2. 1993 a navazovala na rozdělení České a Slovenské federativní republiky na dva samostatné státy k 1. 1.

Platební styk

Platební styk v České republice metodicky řídí Česká národní banka. Nezastupitelný a zvláštní význam v něm mají dvě instituce a sice banky a pošty.

Platební styk můžeme posuzovat jednak z hlediska formy použitých platebních prostředků, a jednak z hlediska určení teritoria, ve kterém platební styk probíhá.

Hotovostní platební styk

Hotovostní platební styk se uskutečňuje mezi podniky nebo mezi podniky a obyvatelstvem s použitím peněz. Šeky jsou klasickým nástrojem platebního styku. Využívají se při hotovostních i bezhotovostních platbách.

V České republice je používání šeků upraveno směnečným a šekovým zákonem, který je v souladu s tzv. Bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžní sumu.

Podpis výstavce (musí být v souladu s podpisovým vzorem, který vyhotovil majitel účtu u peněžního ústavu při uzavírání smlouvy o vedení běžného účtu). Pokud některá z uvedených náležitostí chybí, není daná listina platná jako šek. Dále naše banky požadují, aby na šeku bylo: bankovní spojení plátce, konstantní symbol, číslo šeku.

bankovní šeky - vystavují je banky na žádost svých klientů a jsou kryty zablokováním peněz na BÚ klienta. šek na majitele, držitele - zde není uveden žádný konkrétní majitel nebo je zde uvedeno konkrétní jméno s doložkou „nebo majiteli“.

Oprávněným majitelem šeku je v tomto případě osoba, v jejíž rukou se šek momentálně nachází. Základními šekovými úkony je křižování šeku (všeobecné nebo zvláštní), kterým se omezí okruh subjektů, kterým může být šek proplacen.

Křižování se provádí tak, že výstavce nebo majitel opatří šek na líci dvěma rovnoběžnými čarami a ochrání výstavce proti proplacení šeku neoprávněné osobě. Ještě poznámka k zaručenému šeku a cestovním šekům.

Zaručený šek je druhem soukromého šeku, u kterého při dodržení stanovených podmínek garantuje banka, která vydala tiskopisy tohoto šeku, jeho proplacení, aniž by požadovala ověřování jeho krytí.

V ČR je možné se setkat se dvěma formami zaručených šeků a sice eurošeky a šeky zaručeného šekového systému (je to korunová alternativa eurošeků). Na rozdíl od většiny platebních karet je lze použít i v momentě, kdy na účtu není dostatek finančních prostředků.

Jednoznačnou výhodou těchto šeků je jistota pro majitele i příjemce, že bude vždy proplacen. Předpokládá se však, že v konkurenci s platebními kartami časem ztratí atraktivnost.

Cestovní šeky jsou speciálním druhem šeku vytvořeným pro potřeby cestovního ruchu. Nejsou opravdovými šeky podle šekového práva a jejich právní úprava je obsažena v obchodním zákoníku.

1. označení vydavatele karty.
2. jméno držitele platební karty, popř.

V současné době jsou nejrozšířenější karty s magnetickým proužkem. Jejich výhodou je jednoduchost a tudíž i nízké náklady na výrobu, naopak nevýhodou je omezená kapacita magnetického proužku i nedostatečná ochrana proti zneužití.

Proto se připravuje přechod na čipové karty (označované Smart Cards - chytré karty), které mají uloženy potřebné údaje v mikročipu.

Situace v ČR se vyvíjela následovně. V polovině roku 1989 vydala Česká a Slovenská státní spořitelna jako první bankomatové karty ke sporožirovým účtům. V roce 1990 se Živnobanka stala členem EuroCard/MasterCard a VISA a začala vydávat VISA karty k devizovým účtům svých klientů.

V roce 1991 bylo založeno Mezibankovní sdružení pro platební karty. Zakládajícími členy byly Agrobanka, Investiční banka, Komerční banka, Poštovní banka, Tatrabanka a Všeobecná úvěrová banka a jeho cílem bylo vybudovat společný systém platebních karet v rámci systému EuroCard/MasterCard.

V létě 1992 byl systém přejmenován na Sdružení pro bankovní karty. V roce 1994 se stala jejím členem i Česká spořitelna. Přestože se do hovorového jazyka mnoha držitelů platebních karet dostalo tvrzení, že v obchodě zaplatí „kreditkou“, ve skutečnosti se tímto instrumentem může pochlubit jen velmi malý okruh lidí.

Nejrozšířenějším platebním instrumentem jsou totiž v naší zemi tzv. debetní karty. Mezi úvěrové platební karty patří kreditní a tzv. charge karty.

V obou případech je základní odlišností od debetních karet především systém zúčtování provedené transakce. Zatímco u debetní je každá transakce bezprostředně zúčtována na vrub účtu jejího držitele, u úvěrových je situace odlišná.

U kreditní i charge karty vždy platí, že se nejdříve utrácí, a to na dluh, a teprve potom se tato půjčka splácí. Jednoznačnou výhodou je, že její majitel může snadno nakupovat, aniž by měl na bankovním účtu nějaké peníze.

Negativní stránkou úvěrových karet je vybíraný úrok (i když byl na účtu dostatek peněz - celá suma je považována za další čerpání úvěru). Úroky se pohybují okolo 15 % p.a., někdy i 20 % p.a. Tuto kartu by si neměli pořizovat klienti, kteří se snaží co nejvíce ušetřit a utrácet co nejméně.

tags: #emise #platebních #nástrojů #co #to #je

Oblíbené příspěvky:

• Program letní školy
• Harmonogram svozu nebezpečného odpadu
• Nová perspektiva na ekologii
• Poplatky za Odpady
• Příběhy plné napětí a nebezpečí