Tento článek se věnuje definicím a souvislostem mezi emisemi, elektromagnetickým rušením a různými druhy záření. Důraz je kladen na technické normy, metody měření a limity, které jsou klíčové pro zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví.
Definice základních pojmů
„Elektromagnetickým rušením“ se rozumí každý elektromagnetický jev, který může snížit funkčnost vozidla nebo konstrukční části nebo samostatného technického celku nebo jiného zařízení, jednotky zařízení nebo systému provozovaného v okolí vozidla.
„Elektrickým/elektronickým systémem“ se rozumí elektrické a/nebo elektronické zařízení nebo sada zařízení se všemi elektrickými propojovacími prvky, které tvoří součást vozidla, ale nejsou předmětem samostatného schválení typu.
„Elektrickou/elektronickou montážní podskupinou“ (dále jen „EMP“) se rozumí elektrické a/nebo elektronické zařízení nebo sada zařízení určených jako součást vozidla, společně se všemi elektrickými propojovacími prvky a kabeláží, které vykonávají jednu nebo více specializovaných funkcí.
„Kabeláží vozidla“ se rozumí kabely napájecího napětí, sběrnicového systému (např.
Čtěte také: Vše o emisních normách
Výrobce vozidla sestaví seznam, který popisuje všechny příslušné elektrické/elektronické systémy nebo EMP, provedení karoserie, různé materiály karoserie, celkové uspořádání kabeláže, varianty motoru, verze levostranného a pravostranného řízení a rozvoru náprav. Z uvedeného seznamu se po vzájemné dohodě mezi výrobcem a příslušným orgánem vybere vozidlo představující typ, který má být schválen.
Legislativa a normy
Pouze původní texty EHK/OSN mají podle mezinárodního veřejného práva právní účinek. Předpis Evropské hospodářské komise Organizace spojených národů (EHK OSN) č. sérii změn 04 - datum vstupu v platnost: 28. opravu 1 k revizi 4 - datum vstupu v platnost: 28. doplněk 1 k sérii změn 04 - datum vstupu v platnost: 26.
Sdělení týkající se udělení, rozšíření, zamítnutí nebo odebrání schválení nebo definitivního ukončení výroby typu vozidla / konstrukční části / samostatného technického celku podle předpisu č. Sdělení týkající se udělení, rozšíření, zamítnutí nebo odebrání schválení nebo definitivního ukončení výroby typu elektrické/elektronické montážní podskupiny podle předpisu č.
Každému schválenému typu vozidla nebo EMP se přidělí číslo schválení typu. První dvě číslice tohoto čísla udávají sérii změn, která zahrnuje nejnovější významné technické změny předpisu v době vydání schválení.
Na každé vozidlo odpovídající typu schválenému podle tohoto předpisu musí být umístěna mezinárodní značka schválení typu, a to nápadně a na snadno přístupném místě stanoveném ve formuláři sdělení o schválení typu.
Čtěte také: Více o pamětních emisích
Měření elektromagnetického záření
Vozidlo musí být zkoušeno na vyzařované emise a na odolnost proti vyzařovanému rušení. Elektromagnetické záření generované představitelem typu vozidla se měří metodou popsanou v příloze 4.
Pokud se měří metodou popsanou v příloze 4 při vzdálenosti 10,0 ± 0,2 m mezi vozidlem a anténou, činí mezní hodnoty 32 dBμV/m v kmitočtovém pásmu od 30 do 75 MHz a 32 až 43 dBμV/m v kmitočtovém pásmu od 75 do 400 MHz; tato mezní hodnota se při logaritmické stupnici kmitočtu zvyšuje od kmitočtu 75 MHz, jak je znázorněno v dodatku 2.
Pokud se měří metodou popsanou v příloze 4 při vzdálenosti 3,0 ± 0,05 m mezi vozidlem a anténou, činí mezní hodnoty 42 dBμV/m v kmitočtovém pásmu od 30 do 75 MHz a 42 až 53 dBμV/m v kmitočtovém pásmu od 75 do 400 MHz; tato mezní hodnota se při logaritmické stupnici kmitočtu zvyšuje od kmitočtu 75 MHz, jak je znázorněno v dodatku 3.
Elektromagnetické záření generované představitelem typu vozidla se měří metodou popsanou v příloze 5. Jestliže se měří metodou popsanou v příloze 5 při vzdálenosti 10,0 ± 0,2 m mezi vozidlem a anténou, činí mezní hodnoty 22 dBμV/m v kmitočtovém pásmu od 30 do 75 MHz a 22 až 33 dBμV/m v kmitočtovém pásmu od 75 do 400 MHz; tato mezní hodnota se při logaritmické stupnici kmitočtu zvyšuje od kmitočtu 75 MHz, jak je znázorněno v dodatku 4.
Jestliže se měří metodou popsanou v příloze 5 při vzdálenosti 3,00 ± 0,05 m mezi vozidlem a anténou, činí mezní hodnoty 32 dBμV/m v kmitočtovém pásmu od 30 do 75 MHz a 32 až 43 dBμV/m v kmitočtovém pásmu od 75 do 400 MHz; tato mezní hodnota se při logaritmické stupnici kmitočtu zvyšuje od kmitočtu 75 MHz, jak je znázorněno v dodatku 5.
Čtěte také: CIM Ministerstvo Emise: Vysvětlení
Jestliže se měří metodou popsanou v příloze 7, činí mezní hodnoty 62 až 52 dBμV/m v kmitočtovém pásmu od 30 do 75 MHz (tato mezní hodnota se při logaritmické stupnici kmitočtu snižuje od kmitočtu 30 MHz) a 52 až 63 dBμV/m v kmitočtovém pásmu od 75 do 400 MHz (tato mezní hodnota se při logaritmické stupnici kmitočtu zvyšuje od kmitočtu 75 MHz, jak je znázorněno v dodatku 6).
Jestliže se měří metodou popsanou v příloze 8, činí mezní hodnoty 52 až 42 dBμV/m v kmitočtovém pásmu od 30 do 75 MHz (tato mezní hodnota se při logaritmické stupnici kmitočtu snižuje od kmitočtu 30 MHz) a 42 až 53 dBμV/m v kmitočtovém pásmu od 75 do 400 MHz (tato mezní hodnota se při logaritmické stupnici kmitočtu zvyšuje od kmitočtu 75 MHz, jak je znázorněno v dodatku 7).
Emise harmonických a vysokofrekvenčního rušení
Emise harmonických na vedeních střídavého proudu generované představitelem typu vozidla se měří metodou popsanou v příloze 11. Relativní hodnoty sudých harmonických až do řádu 12 musí být nižší než 16/n %.
Emise změn napětí, kolísání napětí a flikru na vedeních střídavého proudu generované představitelem typu vozidla se měří metodou popsanou v příloze 12.
Emise vysokofrekvenčních rušení generovaných představitelem typu vozidla, šířených vedením střídavého nebo stejnosměrného proudu, se měří metodou popsanou v příloze 13. Emise vysokofrekvenčních rušení generovaných představitelem typu vozidla na síti a telekomunikačním přístupu se měří metodou popsanou v příloze 14.
Odolnost proti elektromagnetickému rušení
EMP bez „funkcí souvisejících s odolností“ nemusí být zkoušeny na odolnost proti vyzařovanému rušení a považují se za vyhovující požadavkům v bodě 6.7. U vozidel s pneumatikami se karoserie/podvozek považují za elektricky izolovanou konstrukci. Významné elektrostatické síly vůči vnějšímu prostředí vozidla se vyskytují pouze v okamžiku nástupu nebo výstupu cestujících z vozidla.
Vysokofrekvenční vysílače se zkouší v režimu vysílání. K žádoucím emisím (např. z vysokofrekvenčních přenosových systémů) uvnitř potřebné šířky pásma a emisím mimo pásmo se pro účely tohoto předpisu nepřihlíží.
Monitorování radiační situace
Základním systémem, který umožňuje průběžné sledování radiační situace na území České republiky, je Síť včasného zjištění (SVZ), doplněná v okolí jaderných elektráren Dukovany a Temelín Teledozimetrickými systémy (TDS). Zařízení SVZ a TDS umožňují kontinuální měření PFDE na 169 místech na území ČR (z toho 51 míst patří do sítí TDS bezprostředně kolem jaderných elektráren a 47 míst v okolí jaderných elektráren).
Měřicí místa SVZ jsou vybavena detekční jednotkou, která je většinou umístěna na volném prostranství s přírodním povrchem, v dostatečné vzdálenosti od budov, stromů a podobných útvarů, které by mohly stíněním ovlivňovat kvalitu měření. Čidla (detektory) jsou umístěna na stojanu v úchytu tak, aby geometrický střed měřicího objemu detektoru byl ve výši 1 metru nad úrovní terénu.
Cílem měření je signalizace a zaregistrování významných odchylek sledované veličiny PFDE od hodnot způsobených především kosmickým zářením a přírodními radionuklidy*), tj. Dlouhodobě měřené hodnoty PFDE na území České republiky se pohybují mezi 0,1 až 0,2 μSv/hod.
Integrální měření dávkových ekvivalentů
Integrální měření fotonových, resp. prostorových dávkových ekvivalentů (FDE/PDE), jsou dalšími měřeními určenými ke zjištění odchylek od dlouhodobého průměru jednoho ze základních parametrů pro hodnocení radiační situace, tj. příkonu fotonového, resp. prostorového dávkového ekvivalentu (PFDE/PPDE). PFDE/PPDE je stanovován na základě změření FDE/PDE a znalosti doby integrace.
Tato integrální měření jsou prováděna termoluminiscenčními dozimetry (TLD), resp. elektronickými dozimetry (ELD) - souhrnně integrálními dozimetry. Integrální dozimetry, jichž je celkem na území ČR cca 300 ks, jsou umístěny na vhodných místech v terénu nebo v budovách (cca 50 ks).
Měřící místa s integrálními dozimetry tvoří teritoriální síť a lokální sítě. Teritoriální síť pokrývá celé území ČR a je tvořena cca 200 měřícími místy.
Letecké monitorování
Při leteckém monitorování se formou okamžitého, kontinuálně prováděného, měření stanovuje příkon fotonového dávkového ekvivalentu (PFDE), který se průběžně automaticky přepočítává na výšku 1m nad povrchem země. Tato měření se provádějí měřicími přístroji, které jsou umístěné na palubě vrtulníku.
Letecké monitorování je jednou z metod používaných zejména v případě radiační havárie jaderných zařízení k rychlému, orientačnímu zmapování radiační situace na celém zasaženém území a ke zpřesnění informací o zasaženém území (prvotní data jsou získávána výpočty za použití modelů šíření a reálných povětrnostních podmínek).
Spolu s hodnotou PFDE se automaticky zaznamenává i poloha měřeného místa na trase a čas měření. Dlouhodobě měřené hodnoty příkonu dávkového ekvivalentu zjištěné pozemním monitorováním se na území České republiky pohybují mezi 0,1 až 0,2 μSv/hod.
Pokud to povětrnostní podmínky dovolují, provádí se pozemní monitorování v případě radiační havárie, jako doplňkové měření k leteckému monitorování. Není-li možné letecké monitorování, je pozemní monitorování hlavním zdrojem informací o rozsahu a úrovni kontaminace území zasaženého radiační havárií.
Fotometrie: Měření světla
Fotometrie je oblast optiky popisující světlo a jeho účinky na lidské oko. Pomocí fotometrických veličin určuje vlastnosti světelných zdrojů a osvětlených ploch.
Zářivá energie (energie vyslaná, přenesená nebo přijatá formou záření) se šíří od zdroje - jakoby "teče" a proto celkovou velikost energie, která "vyteče" ze zdroje za jednotku času do všech směrů nazýváme zářivý tok a jeho jednotkou je watt (W).
Základní fotometrickou jednotkou (základní jednotkou soustavy SI) je 1 candela jakožto jednotka svítivosti; vyjadřuje svítivost bodového zdroje, který svítí všemi směry. V praxi nás zajímá, jaká část celkové energie, dodané světelnému zdroji, bude přeměněna na užitečné, tj. poměrem světelného a zářivého toku. a její jednotkou je tím pádem lumen na watt [lm/W].
Světelné zdroje
Světlo, vydávané při hoření, bylo po dlouhá tisíciletím jediným dostupným umělým osvětlením. Nejdříve k osvětlení muselo postačit světlo vydávané ohněm, později se svítilo loučemi. Byly vynalezeny olejové lampy a voskové či později parafinové svíčky.
Žárovky jsou nejběžnější zdroje světelného záření. Jsou založené na principu přeměny energie elektrické na energii světelnou zahříváním tenkého, nejčastěji wolframového vodiče. Za vynálezce žárovky je považován Thomas Alva Edison, který v 19. Účinnost žárovky je velmi malá, řádově 10 lm/W, tzn.
Speciální druh žárovky s vyšší teplotou dosaženou u vlákna a tudíž vyzařuje záření s menší vlnovou délkou, než běžná žárovka, proto má vyšší účinnost, která je způsobena větším podílem viditelného světla. Dosahuje se u nich i delší životnosti přidáním halogenu.
Výbojka je většinou tvořena skleněná trubice obsahující nějaký zředěný plyn (či páry nějakého prvku), který je ionizován a probíhá v něm ustálený elektrický výboj. Druh plynu či plynové směsi určuje barvu výboje (např.: neon - červenooranžová, sodík - žlutá).
Zářivka je druh výbojky, ve které je použit argon a páry rtuti. Výboj vydává UV záření, které dopadá na luminofor, nanesený na stěnách zářivky, a ten následně emituje viditelné světlo, jehož spektrum je dáno složením luminoforu.
Detektory záření
Detektory záření zpracovávají dopadající energii vyzářenou zdrojem. Po absorpci energie dochází ke změně fyzikálních vlastností detektoru, např. uvolnění elektronů u fotoelektrických detektorů či změna teploty u tepelných detektorů optického záření.
Nejstarším, a poměrně dosti citlivým detektorem optického záření, je lidské oko. Tepelné detektory využívají převodu energie optického záření na energii tepelnou. Detekují tedy zvýšení teploty některé svojí části (čidla). Tato změna byla způsobena dopadajícím optickým zářením. Tepelné detektory bývají neselektivní (viz níže), ale pouze v oblasti vlnových délek optického záření 0,2-50 mikrometrů. Nejpoužívanějšími tepelnými detektory bývají termistory, termočlánky a pyrometry.
Fotoelektrické detektory využívají převodu energie optického záření na energii elektrickou. Jsou založeny na fotovodivostních změnách, fotodielektrickém jevu (změna permitivity zapříčiněná excitací atomů detektoru), nebo na vnitřním/ vnějším fotoelektrickém jevu. Fotoelektrické detektory patří do skupiny detektorů selektivních (viz níže). Nejčastěji se používají fotodioda.
Fotochemické detektory využívají fotografické materiály pro detekci záření. Energie optického záření se zde spotřebuje pro iniciaci chemické reakce. Měrou absorbované energie je hustota vyvolaného fotografického snímku.
Absorpce světla
Absorpce světla je fyzikální jev, při němž dochází k zeslabování intenzity záření a jehož sledování patří mimo jiné i pod obor spektrofotometrie, která ho využívá pro stanovování vlastností vzorků. Podmínkou pro průběh absorpce světla je vyšší počet valenčních elektronů na nižší energetické hladině. (K absorpci opačný proces se nazývá spontánní emise a ta naopak pro svůj průběh vyžaduje více elektronů na hladině vyšší).
Na světlo nazíráme jako na proud fotonů s určitou energií, která je při absorpci pohlcena jiným předmětem, například atomem, jehož valenční elektrony jsou zrovna v přechodu mezi dvěma úrovněmi energií a mohou tedy díky tomuto energetickému zisku přejít do vyššího stavu. Foton při tomto procesu zaniká, energie je pohlcena předmětem a následně může být přeměněna na energii tepelnou (tedy kinetickou energii částic), nebo být opět vyzářena (přeměna zpět ve světelnou energii se nazývá luminiscence).
V zásadě lze tedy říci, že při absorpci se mění světlo v jiný druh energie. Absorbce selektivní, při níž se nepohlcuje světlo celého spektra, ale jen určitá jeho část. Tento druh absorpce je nejtypičtější pro většinu látek, které se nám díky tomuto jevu jeví jako barevné. Je to způsobeno tím, že světlo absorpcí přichází o některé vlnové délky, nebo rovnou celé části svého původního spektra. Barva předmětu je tedy dána skladbou barev odpovídajících vlnovým délkám světla, které daný předmět pohlcuje.
tags: #emise #sirene #zarenim #definice
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]