Engels a Dialektika přírody: Shrnutí

02.10.2025

Bedřich (Friedrich) Engels, nejbližší spolupracovník a přítel Karla Marxe, spolutvůrce vědeckého socialismu a revoluční teorie dělnické třídy, se narodil 28. listopadu 1820. Engels byl významným politickým pracovníkem, který stál u zrodu prvních mezinárodních politických organizací proletariátu - Svazu komunistů, 1. a 2. Internacionály. Zde sváděl boj s oportunistickými a maloměšťáckými tendencemi, které do hnutí pronikaly a stále pronikají. Engels byl nesmírně pracovitý a cílevědomý člověk ochotný se neustále učit nejnovějším poznatkům z různých oborů. Uvádí se, že ovládal 12 jazyků.

Engels měl vynikající výkladové schopnosti a přispěl k rozšíření revoluční teorie mezi dělnickou třídu. Někdy se v buržoazní "marxologické" literatuře dávají veškeré zásluhy za marxistické myšlení pouze Karlovi Marxovi, čemuž sám Engels ve své skromnosti přispěl ("Marx byl génius, my ostatní nanejvýš talenty."). Engels, který uspořádal práce na Kapitálu a dalších Marxových dílech, je v této literatuře dokonce viněn z deformace jeho díla a myšlenek, kladou hranici mezi Marxe a Engelse. Ve skutečnosti Engels měl samostatný a výrazný přínos k marxistické teorii. Díky svému životu v Manchesteru, anglickém průmyslovém centru, znal blízce a popsal situaci dělníků, což ho daleko rychleji než jiné německé radikály přivedlo k politickému boji v zájmu proletariátu. Jeho studium ekonomického myšlení předstihlo Marxe a podnítilo ho k intenzivnímu zájmu o tento předmět. Bez Engelsova úsilí a diskuzí s ním by nevznikl Kapitál, jehož druhý a třetí díl musel Engels sestavit z Marxovy písemné pozůstalosti.

Engels byl činný i ve filozofii, kde definoval a svým nezaměnitelným způsobem popularizoval stanovisko materialismu v historickém boji proti filozofickému idealismu. V rámci "dělby práce" s Marxem sledoval Engels vývoj v přírodních vědách a z jeho rukopisů "Dialektika přírody" vysvítá, že obsáhl nejnovější znalosti tehdejší přírodovědy, čímž se usiloval rozvíjet dialekticko-materialistickou filozofii. Jeho studium výzkumů etnologa a antropologa L. H. Poukazoval na tendenci k monopolizaci a agresivitě kapitalismu, kterou analyzoval Lenin jako imperialismus. Postavení dělnické třídy v Anglii - raná samostatná sociologická práce o situaci průmyslových dělníků v Anglii, kterou znal z bezprostřední zkušenosti, přičemž jí ilustroval na dostupných úředních materiálech. Inspirovala Karla Marxe k uvědomění role proletariátu v nastávajících změnách a v Kapitálu z ní čerpá. Německá selská válka - třídní pojetí německé reformace a význam revoluční minulosti pro budoucí revoluční hnutí.

Dialektika: Základní principy

Dialektikou původně Řekové nazývali umění vést spor či klasifikovat pojmy a věci na druhy a rody. V tomto smyslu Aristoteles považuje za prvního dialektika Zenona z Eleje. Platon však jako dialektiku chápal hledání rozporů tvořících podmínku k myšlení. V dobách renesance už byly dialektické ideje rozporu a změny přejímány zčásti i při zkoumání skutečnosti. Její opak je dnes označována metafyzikou, což znamená chápání světa jako strnulého systému, v němž převažuje klid či cyklický pohyb bez vnitřních rozporů a kvalitativních změn. Vychází z absolutizace relativní stálosti věcí a jevů, z přeceňování klasifikace řádů, druhů či rodů v přírodních vědách a velmi úzce souvisí s jejich rozvojem v předcházejících stoletích. Ve středověku až na výjimky převládal metafyzický pohled na nehybný svět oficiální církevní scholastiky a dialektika se téměř nevyvíjela. Sám její název byl spíše používán pro formální logiku. Teprve v renesanci započaly první nesmělé návraty k dialektickému myšlení, z nichž nejznámější představoval Giordano Bruno. V 18. a 19. století pak dialektika zaznamenala významný rozvoj zejména v dílech německé klasické filozofie, kterou představovali Kant, Fichte a Schelling.

Dialektika se však po většinu svého času rozvíjela na půdě idealismu jako dialektika idejí. Teprve bouřlivý rozvoj přírodních věd dovolil Marxovi pochopit základní skutečnost, geniálně předpokládanou již Herakleitem, že dialektika má univerzální charakter, že nepostihuje jenom vývoj myšlení, ale že vývoj myšlení je odrazem vývoje materiálního světa, v němž dialektika platí také. Marxismus dialektiku neobjevil, ale poprvé poznal, že je všeobecným principem reality, v níž je obsažena. Tím, že ji spojil s materialistickým chápáním světa a "postavil z hlavy na nohy", z ní učinil skutečnou vědu. Dialektika je názor na svět, vycházející ze základních principů v materiálním světě odpozorovaných a platících, ale také projevujících se v lidském myšlení, jež je odrazem materiální skutečnosti. Je to reálný stav světa plného rozporů, z nichž vyplývá vývoj, a plného souvislostí, v nichž tento vývoj probíhá.

Čtěte také: Časoprostorové aspekty v Dialektice přírody

Základní principy dialektiky:

Vše souvisí se vším: Všechny věci a jevy kolem nás jsou vzájemně podmíněny, působí na sebe, ovlivňují se a souvisejí spolu. Neexistují věci a jevy izolované, ničím nepodmíněné. To je nejzákladnější princip hmotného světa. Tento princip platí v přírodě, ve společnosti i v myšlení. Každá věc, každý jev vytržený ze souvislostí, jsou iracionální, neobjasnitelné. Při zkoumání čehokoliv je nutné postupovat tak, že to prozkoumáme izolovaně, jakoby vyjmuté ze souvislostí. Poté však všechno musíme vrátit zpět do svých souvislostí a prozkoumat znovu spolu s nimi jako celek. Teprve tehdy můžeme dojít k pravdivému poznání věcí a jevů.
Vše se pohybuje, mění a vyvíjí: Vesmír, příroda, člověk, společnost, myšlení, prostě vše. Není na světě nic, co by se neměnilo, nepohybovalo, nevyvíjelo. Není hmoty bez pohybu a pohybu bez hmoty. Pohyb a změna jsou základními principy materiálního světa. Vše, co se dnes jeví takové, je zítra jiné. Při zkoumání čehokoliv musíme jev vytrhnout z jeho pohybu, vývoje, procesu změn, prozkoumat staticky, a poté jej znovu vrátit tam, kam patří, a prozkoumat jej ještě v jeho pohybu, v jeho historickém vývoji.
Vše existující utváří vždy určitou jednotu: Každá jednota je však rozporná uvnitř i s vnějším světem. Každý soulad je jen zdáním, tvoří jej vždy rozpory.

Dialektika je univerzální teorií, chápající svět v neustálém pohybu a změně, odmítající strnulé pohledy na cokoliv. Neuznává existenci ostrých hranic, neboť v přírodě ani společnosti neexistují; jsou pouze v abstrakci vytvářené člověkem. Je nejen teorií, vysvětlující svět, je současně nejobecnější metodou jeho poznání a také přeměny. Materialistickou dialektiku tvoří systém zákonů a kategorií, které nelze užívat izolovaně a měřit skutečnost buď tím, či oním zákonem, tou či onou kategorií, nýbrž vždy pouze v jejich vzájemných souvislostech, tak jak se v realitě projevují.

Engelsova Dialektika přírody

Z pozůstalosti vydal moskevský Marx-Engels-Lenin institut r. 1925 torso většího vědeckého díla Engelsova, jež se mělo týkat hlavních odvětví přírodovědy a matematiky. Práce se skládá ze 2 částí: v 1. je 10 souvislestatí, v 2. je 169 kratších či delších poznámek a úryvků a 2 náčrtky osnov. dílem prostupují základní prvky učení o různých formách pohybu hmoty, a to nejen pohybu mechanického, ale ifysikálního a chemického, učení o vzájemných přechodech z 1. formy do 2. Látka je uspořádána thematicky od všeobecných a historických partií k jednotlivým přírodním vědám (matematika, mechanika, astronomie, fysika, chemie, biologie)a podává filosofické zobecnění závěrů přírodovědy let 80. - 90. K přírodě přistupuje E. jako materialistický dialektik a všude odhaluje dialektický charakter přírodních dějů. Po náčrtu vývoje přírodovědy od reformace po 19. stol.zobrazuje pak E. přírodu jako historický proces vývoje hmoty. Mnoho místa věnuje též obecným otázkám dialektiky jakožto vědy o souvislostech v protikladu k metafysice. E. předem formuloval některé až pozdější vědou potvrzené pokrokyv oboru atomové fysiky a biologie. Některé části v 2. půli knihy mají ráz předběžných náčrtků a úryvkovitých poznámek.

Čtěte také: Boží Dar: Nesouhlas s vymezením CHKO

Čtěte také: Oslava Přírody: Počátky

tags: #Engels #dialektika #přírody #shrnutí