Co je environmentální bezpečnost?

Environmentální bezpečnost je stav, při kterém je pravděpodobnost narušení nebo změny životního prostředí vedoucí ke vzniku krizové situace ještě přijatelná. Týká se všech složek životního prostředí a ve vztahu k ekosystémovým službám ji lze vymezit jako dlouhodobé udržení ekosystémových služeb určujících kvalitu lidského života.

Environmentální bezpečnost je ochrana před environmentálními hrozbami, které mohou být způsobené přírodními procesy či lidskou činností, a to v důsledku nevědomosti, nehody, špatného plánování nebo přímého úmyslu. Tyto hrozby se vyskytují uvnitř státu nebo za hranicemi. Environmentální bezpečnost je o dynamice mezi lidmi a životním prostředím.

Environmentální rizika, zejména ty, které souvisí s ničením životního prostředí, začaly formovat nové vnímání bezpečnosti v 60. letech 20. století. Moderní chápání environmentální bezpečnosti je možné vidět na úsilí amerických skupin typu Lékaři pro sociální zodpovědnost, které znepokojovaly jaderné testy v zemské atmosféře a dopad radiace na lidské zdraví.

V Bezpečnostní strategii ČR 2015 se pojem environmentální bezpečnost používá v širším smyslu, tj. bezpečné prostředí, případně bezpečnost prostředí nebo vnitřní bezpečnost. Environmentální bezpečnost je součástí vnitřní bezpečnosti a zahrnuje zejména ochranu životního prostředí před hrozbami antropogenního a přírodního původu.

Základním dokumentem, který vymezuje environmentální bezpečnost je Koncepce environmentální bezpečnosti 2021-2030 s výhledem do roku 2050.

Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy

Historický kontext environmentální bezpečnosti

Bez nadsázky lze říci, že environmentálněbezpečnostní témata provází člověka odpradávna. Historici přišli s řadou hypotéz o zániku celých civilizací (např. sumerské či mayské) v důsledku environmentálních katastrof, které mohly mít příčinu přírodní nebo antropogenní.

Objevují se hypotézy o rozsáhlých migracích velkých skupin obyvatelstva z důvodu degradace prostředí (zejména kvůli znehodnocení půdy a vodních zdrojů) a následných válečných konfliktů o zdroje vody (např. v Mezopotámii okolo r. 4500 př. n. l.).

Mezi roky 1300 až 1000 př. n. l. došlo na severní polokouli ke změnám klimatu. Výzkumy ukazují, že hladiny řek Nilu, Tigridu i Eufratu byly ve 12. stol. př. n. l. na svém minimu a např. dochované letokruhy stromů dokládají velká sucha v Anatolii (současné Turecko) ve 12. století př. n. l.

Záznamy z té doby zmiňují neúrodu a hladomor na řadě míst. Nedostatek potravy, sucha a častá zemětřesení mohla vést ke konfliktům mezi lidmi, k revoltám, loupení, stěhování a nakonec ke kolapsu celých kultur.

Podobný osud zažili lidé na americkém kontinentu: Mayská civilizace po 1200 let dominovala Střední Americe, než se krátce po dosažení vrcholného rozkvětu v 9. století zhroutila. Mayové pravděpodobně vykáceli lesní porost a zničili nenapravitelně krajinu natolik, že nebyli schopni přečkat těžké časy, a naopak umocnili dopad dočasné klimatické změny v podobě sucha.

Čtěte také: Starbucks a udržitelnost

Kombinace regionální změny klimatu s přelidněním vedla k hladomoru, válkám a konečnému kolapsu.

Environmentálněbezpečnostní témata však nemusí vždy přinášet katastrofy. Historických dokladů o tom, že lidé se dlouhodobě věnovali problematice dopadů své činnosti na přírodní prostředí a zabývali se z toho plynoucími bezpečnostními tématy, je celá řada. V české historii se jedná zejména o problematiku špatného lesního hospodaření.

Regulace ve využívání lesa se snažil zavést již Karel IV. pomocí zemského zákoníku Maiestas Carolina (1350-1351)., opravdovou revoluci v lesním hospodaření však zavedla Marie Terezie v polovině 18. stol. tzv. Tereziánským lesním řádem, který určoval pravidla a návody k pěstování, zvelebování a zachování lesů.

V roce 1852 pak vznikl Lesní řád, který platil plných 108 let až do roku 1960. To jsou však jen střípky událostí, které mají poukázat pouze na fakt, že s kulturním a ekonomickým rozvojem byla příroda stále více vnímána jako důležitá součást lidské společnosti a že hospodaření s jejím bohatstvím postupně začínalo dostávat řád, a to i s ohledem na poučení se z neúspěchů kultur předchozích.

V moderní historii se komplexnější úvahy o tématech environmentální bezpečnosti začaly objevovat od poloviny 70. let 20. století. Zájem o danou problematiku byl vyvolán jednak ropnou krizí (1973), která ukázala zranitelnost zemí a jejich hospodářství v případě nedostatku energie. Dále pak studií autorského kolektivu pod vedení D. Meadows (1972), která na základě nového modelu poukázala na fakt, že neobnovitelných zdrojů je na Zemi konečné množství a při tehdy známých technologiích dobývání a zpracování a při tempu jejich spotřeby řada surovin nemusí být dostupná již na začátku 21. století.

Čtěte také: Ochrana životního prostředí

Vzrůstající zájem o environmentální bezpečnost - už i v jiných dimenzích než jen surovinové a energetické - pak lze pozorovat v polovině 80. let minulého století. Za průlomové lze považovat práce R. Ulmana (1983), J. Mathews (1989), které upozorňují na nutnost redefinování národních bezpečnostních strategií právě s ohledem na environmentální bezpečnost.

Zásadní obrat ve vnímání environmentální bezpečnosti přichází na počátku 90. let minulého století s koncem studené války. Na scénu se začínají dostávat nová, do té doby z bezpečnostního hlediska méně akcentovaná témata jako drogy, spontánní rozvoj a šíření nových onemocnění nebo státy na pokraji ekonomického a politického zhroucení.

Program OSN pro rozvoj (UNDP) přichází ve své zprávě z roku 1994 s kritikou úzkého vymezení pojmu lidské bezpečnosti zaměřeného jen na vnější agresi nebo globální jadernou hrozbu a mezi sedmi tématy nově definované lidské bezpečnosti explicitně zmiňuje environmentální bezpečnost. Ta je vnímána mj. jako ochrana před znečištěním prostředí a vyčerpáním zdrojů.

UNDP kromě toho zdůrazňuje také nutnost zajištění potravinové a ekonomické bezpečnosti zemí. Obě tato témata úzce s environmentální bezpečností souvisejí. I když tento sedmibodový návrh UNDP na vymezení lidské bezpečnosti nezískal širokou podporu a následně uplatnění, téměř žádné další definice lidské bezpečnosti problematiku environmentální bezpečnosti již neopominuly.

Ekologická a biologická bezpečnost se tak začaly více dostávat do hledáčku tvůrců bezpečnostních strategií, politiků i laické veřejnosti.

V současnosti je zájem o problematiku environmentální bezpečnosti do značné míry vyvolán globální změnou klimatu. Její projevy, tedy zejména extrémní klimatické jevy a s nimi související nejširší dopady na lidskou společnost, jsou řadou odborníků v oblasti bezpečnosti a tvorby bezpečnostních strategií vnímány jako jedno z největších ohrožení lidské společnosti současnosti.

Nejen klimatická změna je však v ohnisku zájmu odborné veřejnosti. Politici i odborníci stále více berou na zřetel další environmentální hrozby, jako je nekontrolované šíření invazivních druhů rostlin a živočichů nebo hrozby plynoucí z užívání nebezpečných chemických látek, jejichž vliv na zdraví lidí i jiných organismů jsou doposud neprozkoumané.

V současnosti tedy již platí, že surovinová, ekologická i energetická bezpečnost zaujímají v řadě bezpečnostních strategií zemí stejně silnou pozici a těmto typům bezpečnostních témat je věnována stejná pozornost i ve tvorbě a implementaci bezpečnostních opatření.

Pojem environmentální bezpečnosti v mezinárodních studiích

Jak uvádí Martinovský (2011), pokusů o vymezení pojmu environmentální bezpečnosti bylo učiněno mnoho, ale mezi odborníky na danou problematiku prozatím nedošlo ke konsenzu týkajícího se definice pojmu samotného. Environmentální bezpečnost, jak je většinou pojímána, je totiž multidimenzionální koncept, který obsahuje řadu vzájemně provázaných témat z různých oblastí života.

Obecně lze konstatovat, že studie environmentální bezpečnosti využívají dva různé přístupy. První typ studií se zabývá příčinami poškození prostředí lidskou činností (včetně poškození prostředí vlivem válečného konfliktu). Následně je analyzováno, jaká bezpečnostní rizika z tohoto poškození pro člověka plynou a jaké jsou důsledky daných rizik pro lidskou společnost.

Někdy v těchto studiích absentuje první krok - analýza poškození životního prostředí lidskou činností - a výchozím bodem je již popis konkrétních bezpečnostních rizik. Příkladem jsou např. studie popisující vznik ničivých povodní (pravděpodobný důsledek globální změny klimatu) a dopady těchto povodní na lidskou společnost i ekosystémy.

Druhý typ studií se zabývá přirozenými (přírodními) procesy, např. zemětřesením či přírodní radiací, a z nich vyplývajícími bezpečnostními riziky.

Různé kategorie studií environmentální bezpečnosti dle Graegera (1996):

• Studie, ve kterých se autoři zabývají zejména popisem působení člověka na prostředí a popisují z toho plynoucí bezpečnostní rizika. Ve studiích je často zdůrazněna nutnost ochrany přírodního prostředí. Studie se zpravidla zaměřují na lokální problémy v nějakém relativně omezeném území (státu či menším uskupení států).
• Studie, které úzce souvisí s typem prvním, soustřeďuje se ale na globální problémy, které vznikají v důsledku působení člověka na okolní prostředí a s ním související rizika. Typickým příkladem je globální změna klimatu.
• Studie, které se zabývají vznikem ozbrojeného konfliktu v důsledku nějaké environmentálně neuspokojivé situace (např. v důsledku vyčerpání nebo výrazného zhoršení kvality pitné vody v dané lokalitě), nebo se zabývá poškozením prostředí jako důsledku válečného konfliktu. Hlavním námětem jsou tedy ozbrojené konflikty.
• Studie, které se zaměřují na to, jak jsou témata environmentální bezpečnosti zprostředkovávána politické sféře. Environmentální bezpečnost je zde formulována v politických a diplomatických termínech.

Snižování rizika katastrof

Od konce 20. století je stále častěji pozorován zvýšený výskyt přírodních katastrof jak geologického, tak hydrometeorologického původu (např. extrémní srážky, bouře, extrémní vítr, extrémně vysoké teploty, povodně, sesuvy půdy) a došlo v důsledku toho k řadě závažných havárií průmyslových podniků. Za jednu z příčin vzrůstající frekvence katastrof je považována změna klimatu.

Snaha mezinárodních organizací o snížení rizika katastrof vyústila ve vyhlášení Mezinárodní dekády pro snižování následků přírodních katastrof (1990-1999).

Hlavní aktivitou desetiletí bylo uspořádání 1. světové konference o omezování přírodních katastrof v roce 1994 v japonské Jokohamě. Byla přijata „Jokohamská strategie pro bezpečnější svět“, která zahrnovala základní principy pro snížení rizika katastrof, zmírňování jejich následků a adaptaci a Akční plán na následující, desetileté období.

Spolupořadatelem konference byl Úřad Organizace spojených národů pro snižování rizika katastrof (UNDRR).

V roce 2005 se konala 2. světová konference o snižování rizika katastrof v japonském Kobe. Jednání a diskuze v rámci konference vyústily v přijetí zásadního dokumentu, a to „Budování odolnosti národů a společenství vůči katastrofám: Akční rámec z Hyogo pro období 2005-2015“, jehož úkolem bylo posílit schopnosti zemí v oblasti identifikace rizika, zvyšování resilience a investování do připravenosti na katastrofy.

Cílem 3. světové konference o snižování rizika katastrof v japonském Sendai, která se konala v roce 2015, bylo vyhodnotit zkušenosti z uplatňování Akčního rámce z Hyogo pro období 2005-2015 a formulovat základní dokumenty na další, patnáctileté období.

tags: #environmentalni #bezpecnost #co #to #je

Oblíbené příspěvky:

• Komunální odpad a pokuty v ČR
• Aplikace v krajině
• Hlukové limity
• Přečtěte si o ochraně přírody
• Recenze ekologických krémů