Environmentální dopady malých elektroodpadů

S nadsázkou lze říci, že myšlenka certifikovat zpracovatele elektroodpadů je stará jako sama evropská regulace nakládání s elektrozařízeními. Již v roce 2002 směrnice o elektrozařízení stanovila všem členským státům povinnosti, že odpady z elektrozařízení se musí samostatně sbírat a recyklovat.

Není však recyklace jako recyklace. Aby nebylo možné z elektrozařízení zpracovávat pouze ty aktuálně nejvíce ekonomicky lukrativní materiály, stanovila zmíněná směrnice 2002/96/ES cíle pro materiálové a celkové využití sebraných elektroodpadů. Při nevhodném zpracování elektroodpadů však nehrozí pouze to, že bude nějaká ještě využitelná frakce odpadů vyvezena na skládku, ale jsou zde daleko závažnější rizika spojená s únikem nebezpečných látek do životního prostředí.

Zejména jde o chladiva v případě chladící či klimatizační techniky, nebo o luminofory v případě zářivek nebo obrazovek. Současná směrnice přitom stanovuje naprosto minimální standardy pro zacházení s elektroodpadem během sběru, skladování či zpracování, současně stanovuje výčet materiálů, obsahujících nebezpečné látky, které by měly být přednostně při zpracování demontovány.

Směrnice je tedy v tomto ohledu do značné míry neúplná, a v důsledku toho došlo k iniciaci vzniku tzv. CENELEC norem, jejichž cílem je stanovit určité standardy postupů při sběru a zpracování jednotlivých skupin elektroodpadů, a dále limitů zbytkových koncentrací nebezpečných látek po jejich odstranění v elektroodpadech. Pokud tedy např. směrnice konstatuje, že při zpracování zářivek musí být odstraněna rtuť, norma následně stanovuje určité postupy, jak to provést a současně maximálně přípustné limity rtuti v dekontaminovaných materiálech jdoucích následně k recyklaci či k odstranění.

Aktuálně na evropské úrovni probíhá diskuse, zda mají být tyto normy pro zpracovatele elektroodpadů závazné či nikoliv, či případně jen jejich některé části. V některých členských státech jsou však tyto normy závazné již dnes. Certifikace je pak proces, který má zajistit, že všechny postupy daného zpracovatele odpovídají standardům daných norem.

Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy

Myšlenka na certifikace jako dobrovolný nástroj možných osvědčených přístupů pro oblast elektroodpadu je relativně starou záležitostí. Vznikla na mezinárodní platformě a dlouhá léta neměla žádnou zásadní přidanou hodnotu. Současně se k těmto přístupům hlásilo velmi omezené množství subjektů, a to jak z kolektivních systémů, tak zpracovatelských zařízení. Postupem času se celá oblast profilovala pouze na omezené segmenty portfolia elektroodpadu, jako například na oblasti s obsahem nebezpečných látek obsažených např. v chladících zařízeních a televizorech.

Změna přišla po požadavku Evropské komise, která požádala CENELEC (Evropský výbor pro elektrotechnickou normalizaci) o vypracování standardů na podporu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/19/EU o odpadních elektrických a elektronických zařízeních. Udělený mandát CENELEC navázal na výše uvedené oblasti dobrovolných nástrojů. Současně rozsah svého mandátu poněkud pozměnil. Výstupem tak nyní jsou technické normy, které je opět možné na dobrovolné bázi využít jako nástroje osvědčené praxe, případně je možné se dle nich nechat certifikovat.

Komplikací současné situace je, že stejně jako původní záměr, ani tento záměr nedoznal masového rozšíření mezi evropskými zpracovateli a již vůbec ne mezi certifikačními společnostmi a autoritami. Jen pro ilustraci, dnes v Evropské unii existuje pouze jedna certifikační společnost, která se odrodila z původního spolku definujícího první dobrovolná pravidla a certifikace samotná je dnes užívána minimem zpracovatelských zařízení. Navíc certifikace není zadarmo, ale za nemalé finanční prostředky a její délku je možné optimistický odhadnout na dobu 3-6 měsíců při schopnosti certifikační společnosti odbavovat požadavky tak, jak budou přicházet. Jak však bylo uvedeno výše, existuje pouze jedna společnost s omezeným počtem auditorů, proto je podobná úvaha zcela mimo realitu.

Nicméně v roce 2013 a 2014, v době kdy se v České republice začala připravovat nová odpadová legislativa následně odmítnutá na Legislativní radě vlády, a která se se do poslanecké sněmovny dostala až na konci loňského roku, se objevila vychytralá myšlenka některých kolektivních systémů, které se již několik let snažily oligopolizovat trh kolektivních systémů a zpracovatelů, na zapojení těchto norem jako nikoli dobrovolného, ale naopak povinného základu, kterážto by jim mohla pomoci jejich cílů dosáhnout.

Mohli jsme se tak poprvé setkat s myšlenkami, jak se výrobci elektrozařízení sdružení v těchto kolektivních systémech nemohu dostat k recyklovanému materiálu pro další novou výrobu. Myšlenka zajímavá, nicméně zcela nepravdivá a velmi účelová. Žádný z výrobců se k materiálu nedostává popisovaným způsobem, tedy nemůže docházet k jakémukoli zamezení. Navíc v České republice neexistuje pro většinu recyklovaného materiálu finální zpracování, resp. recyklace, podobně jako v celé Evropě. Naprostá většina výrobců elektrozařízení vyrábí mimo území Evropské unie.

Čtěte také: Starbucks a udržitelnost

Cílem těchto argumentací bylo, a i dnes je nepokrytá a vlastě i nestydatá snaha o maximalizaci zisků vybraných subjektů a zpracovatelů vytlačením lokálních, středních a malých zpracovatelů z trhu. Jakmile se tak stane, bude možné si rozdělit trh a netržně nastavit ceny za recyklaci do úrovní, které umožní maximalizaci zisků a přesunů finančních prostředků z kolektivních systémů, které si nemohou mezi své akcionáře a společníky rozdělit zisk, ke zpracovatelům, kteří takové omezení nemají.

Netržní nárůst nákladů na recyklaci nezaplatí nikdo jiný než spotřebitelé, kteří tyto prostředky hradí při nákupu nového výrobku. Již dnes jsou některé kolektivní systémy na tuto možnost připraveny, neboť již teď viditelně či skrytě vlastní prostřednictvím svých akcionářů či společníků významné zpracovatelské kapacity, přes které směrují nemalá množství elektroodpadu na zpracování.

Je to však správně? Chceme to, my spotřebitelé, nebo odpovědné ministerstvo?

Spotřebitelé a spotřebitelské organizace již nějakou dobu před podobným záměrem varují. Stejně jako některé kolektivní systémy, zpracovatelé a samotní výrobci. Ministerstvo však zůstává ve svém pohledu nejen zcela rigidní, ale plně ve vleku vlivových skupin bez ohledu na dopady většinové společnosti. Ministerstvo tak plně obětovává zájem většiny na úkor ekonomických zájmů jednotlivců.

V České republice je pouze několik jednotek zpracovatelů, kteří uvedenou certifikací disponují, přičemž jeden z nich není faktickým zpracovatelem a třem z nich vyprší certifikace v letošním roce. Je tak zřejmé, že těch pár certifikovaných zpracovatelů nemá kapacity na celou masu generovaného elektroodpadu. Jejich tvrzení o tom, že zpracovávají 80 % celkové kapacity je nepodložené a nepravdivé, protože jsou zde i jiní velcí zpracovatelé kolektivních systémů a také zpracovatelé, jejichž tuny unikají mimo evidenci v režimu odpadů, přitom však odvádějí vysoce kvalifikovanou práci v rámci platné legislativy, s řádnou péčí a s vysoce kvalitními výstupy. Navíc ne všichni dnes certifikovaní zpracovatelé v povinné certifikaci všech vidí smysl a přidanou hodnotu.

Čtěte také: Ochrana životního prostředí

Zpracování elektroodpadu tak dnes není problémem, ale naopak zdrojem cenných surovin, takže svobodná soutěž je v této oblasti velmi žádoucí. Díky tržnímu přístupu bude možné dlouhodobě nastavit náklady na zpracování na reálnou výši, čímž mimo jí budou podporovány inovace. Dotace pro zpracovatelská zařízení nejsou třeba, a naopak pokřivují situaci mezi zpracovateli. Není také náhodou, že subjekty stojící za požadavky na všeobecnou certifikaci jsou také velkými příjemci dotací, na kterých zcela netržně benefitují.

Toto nastavení není správné a jako spotřebitelé ho logicky nechceme! Nemělo by ho z logických důvodů chtít ani MŽP, ale jak můžeme z historického vývoje vidět, ne vždy je možné v jeho rozhodnutích jakoukoli logiku najít. A jak praví klasik: V logice není nic nahodilé.

Myšlenka na přísnější sledování ekologického chování zpracovatelů se zrodila na půdě WEEE Fóra. Jsem přesvědčen, jako většina zástupců kolektivních systémů sdružených v této reprezentativní organizaci, že klady převažují nad zápory. To platí zejména při akcentu na dodržování standardů CENELEC při ekologickém zpracování tří ekologicky nejnáročnějších skupin (chlazení, TV a světelné zdroje). A že ekologické chování není zadarmo, to je prostě fakt. Je zajímavé, že tento postup podporují i některá význačná sdružení zpracovatelů. A na závěr mé krátké úvahy poznámka k názorům, že toto „certifikované ekologické chování“ je likvidační pro menší zpracovatele a chráněné dílny, což považuji za naprostý nesmysl. Buďto umí vše škodlivé bez následků odstranit, nebo nikoli, pak nemohou zamořovat naše společné okolí a mohou působit v předfinální fázi např.

Objem vysloužilých elektrospotřebičů dramaticky narůstá. Podle zprávy Mezinárodní telekomunikační unie (ITU) dosáhlo množství elektroodpadu v roce 2022 rekordní hodnoty 62 milionů tun. Dochází k obrovskému plýtvání cennými zdroji. Celosvětově se roční produkce elektronického odpadu zvyšuje o 2,6 milionu tun ročně, sběr a recyklace však pokulhávají. Pouze necelá třetina elektroodpadu projde sběrem a následnou recyklací.

Zveřejněná zpráva uvádí, že zdokumentovaná míra sběru a recyklace, která dosáhla v roce 2022 celkem 22,3 %, pravděpodobně klesne do roku 2030 na pouhých 20 %. Míra sběru a recyklace je obvykle nejvyšší u těžších a objemnějších kategorií zařízení, jako jsou velké spotřebiče, zařízení pro výměnu teploty, obrazovky a monitory. Malá zařízení (např. hračky, mikrovlnné trouby, vysavače, elektronické cigarety) tvoří 33 % elektroodpadu, tedy 20,4 milionu tun. Jen 12 % těchto zařízení je recyklováno.

Elektronický odpad v kategorii malých IT a telekomunikačních zařízení (např. notebooky, mobilní telefony, GPS zařízení, routery) tvořil v roce 2022 okolo 4,6 milionu tun. Zpráva dále poukazuje na mírný nárůst počtu zemí, kde nakládání s odpadními elektrospotřebiči upravuje legislativa. Celkem 81 zemí mělo v roce 2023 platné právní předpisy týkající se elektronického odpadu, což značí nepatrný nárůst ze 78 zemí v roce 2019. Z 81 zemí mělo 67 právní nástroj upravující nakládání s vysloužilými elektrozařízeními s ustanoveními podporujícími rozšířenou odpovědnost výrobce (EPR).

Mezinárodní tým zahrnující i zástupce Světové zdravotnické organizace mapoval toky elektroodpadu a jeho dopady na životní prostředí v Africe. Poptávka po elektrických zařízeních roste i na africkém kontinentu. Africké země přijímají použitou elektroniku z Evropy, protože většina lidí si nové spotřebiče kvůli vysoké ceně nemůže dovolit. Pouze třináct afrických zemí mělo v roce 2019 národní legislativu týkající se elektroodpadu. Oficiální systém sběru a recyklace elektrozařízení ve většině afrických zemí nefunguje. Kromě legálních dovozů čile kvete i pašování elektroodpadu či jeho dovoz z vyspělých zemí, které chtějí ušetřit náklady na náročnou recyklaci. V Africe se elektroodpad likviduje ruční demontáží. Tu často provádí děti. Přichází tak do kontaktu s toxickými látkami obsaženými v odpadních elektrospotřebičích, což má negativní dopady na lidské zdraví i životní prostředí.

Odpadní elektrozařízení obsahují nebezpečné látky, jako jsou rtuť, arzen, kadmium, olovo, ftaláty, bromované zpomalovače hoření, chrom, kobalt a další. Podobně tristní je také situace spojená s těžbou strategických kovů nezbytných pro výrobu nových elektrozařízení zajišťujících obnovitelnou energii. Velké těžařské společnosti sídlící v rozvinutých zemích nedokážou ovlivnit situaci na místě samotné těžby. Těžba s sebou nese i značná environmentální rizika. Doly spotřebovávají velké množství vody pro zpracování nerostů, odprašování i přepravu kalů. Drahé kovy lze přitom získat z odpadních elektrozařízení.

Recyklátoři odpadních elektrozařízení uvádí, že elektroodpad obsahuje 69 prvků z periodické tabulky. Z každého milionu recyklovaných mobilních telefonů lze získat zpět 16 000 kg mědi, 350 kg stříbra, 24 kg zlata a 14 kg palladia. Regulace elektroodpadu je proto celosvětovou výzvou. Zpráva upozorňuje na naléhavou potřebu zvýšit úsilí v oblasti jeho sběru a recyklace. Technologický pokrok přináší rostoucí počet elektrozařízení ve společnosti, vyšší spotřebu, omezené možnosti oprav a kratší životní cykly produktů.

Kolektivní systém Asekol již více než 19 let předává k recyklaci vysloužilé elektrospotřebiče a tím chrání přírodu a naše životní prostředí. Díky zpětnému odběru a recyklaci více než 61,8 tisíc tun elektroodpadu bylo uspořeno 267.751 MWh elektrické energie, 2.825.892 m3 vody. Recyklací eletrozařízení snížil Asekol okyselování prostředí o 4.044 tun SO2, předešel spotřebě 23.000.634 litrů ropy a přispěl ke snížení produkce skleníkových plynů o 243.336 tun.

Ve dnech 10. až 12. července 2023 se expertky Mgr. Jitka Straková z organizace Arnika a Alice Dvorská, PhD., vrátily do provincie Kalasin v Thajsku, aby prezentovaly výsledky rozsáhlého environmentálního a zdravotního průzkumu. Elektronická zařízení často obsahují různé nebezpečné látky. Jde například o bromované zpomalovače hoření, které jsou součástí mnoha plastových materiálů. Problematické jsou také dioxiny, které mohou vznikat při zpracování elektroodpadu, především při vypalování jeho plastových částí.

Výsledky této studie potvrdily, že látky nebezpečné pro životní prostředí a lidské zdraví se skutečně uvolňují z elektroodpadu a kontaminují okolní prostředí i krev dělníků. Výzkum také odhalil alarmující skutečnost, že pracovníci zapojení do zpracování elektroodpadu měli ve své krvi detekovány nebezpečné látky POPs. To poukazuje na vážné riziko, kterému tito pracovníci čelí v důsledku své práce a neadekvátní ochrany při manipulaci s elektroodpadem a jeho vypalováním.

Studie provedená Jitkou a Alicí v Kalasinu má zásadní význam pro ochranu životního prostředí a zlepšení podmínek pro lidi žijící v blízkosti skládek elektroodpadu a zařízení na jeho zpracování. Poukazuje na nebezpečí a nutnost přijmout opatření k minimalizaci znečištění prostředí a ochraně zdraví pracovníků. Výzkum a prezentace výsledků v Kalasinu jsou důležitými kroky směrem k lepšímu pochopení dopadů zpracování a “recyklace” elektroodpadu v prostředí rozvojových zemí na životní prostředí a lidské zdraví.

Při hodnocení environmentálního dopadu elektrokoloběžek je klíčové srovnat jejich emisní stopu s ostatními dopravními prostředky. Důležité je však brát v úvahu komplexní kontext. Výroba baterií pro elektrokoloběžky představuje komplexní environmentální výzvu s významným dopadem na přírodní zdroje. Životnost baterií je omezená a představuje další environmentální výzvu. Elektrokoloběžky představují udržitelnou alternativu městské dopravy, která významně přispívá k snižování uhlíkové stopy. Při výběru elektrokoloběžky je důležité zohlednit dlouhodobou udržitelnost a ekologický potenciál.

Environmentální dopad elektrokoloběžek zahrnuje faktory jako výroba baterií, spotřeba energie při nabíjení, životnost zařízení a likvidace elektronických součástí. Hlavní výzvy zahrnují těžbu kritických surovin, omezenou životnost baterií a potřebu správné recyklace elektronického odpadu.

Tato práce je jednou z prvních studií v ČR, kde jsou popsány a kvantifikovány materiálové toky odpadních elektrických a elektronických zařízení (OEEZ) resp. malých odpadních elektrických a elektronických zařízení (m-OEEZ) a vybraných látek na ně vázaných. Tyto materiálové toky byly následně posouzeny z hlediska dopadů na životní prostředí. Jelikož mobilní telefon po skončení životnosti je typickým zástupcem m-OEEZ, jsou v této práci popsány také materiálové toky mobilních telefonů.

V roce 2010 vzniklo v ČR okolo 124 tisíc tun OEEZ pocházejících z domácností, přičemž v průměru se každý občan zbavil téměř 4 kusů OEEZ. Celková produkce se započítáním OEEZ spotřebitelského typu z firem a institucí byla v roce 2010 asi 141 tisíc tun. Z celkového množství vzniku OEEZ v roce 2010 tvoří m-OEEZ co do hmotnosti asi 15%, avšak co do počtu kusů přes 80%. Přesto potenciál recyklace například Au je u m-OEEZ mírně vyšší než u velkých OEEZ (63 kg/rok oproti 59 kg/rok).

Co se týká odhadu množství produkce EoL mobilních telefonů, v letech 1990-2000 vzniklo v ČR asi 45 tisíc kusů, v letech 2000-2010 to již bylo 6,5 miliónů kusů, přičemž odhad pro roky 2010-2020 je 26,3 miliónů kusů.

Tabulka: Produkce a recyklace elektroodpadu v ČR v roce 2010

tags: #environmentální #dopady #malých #elektroodpadů

Oblíbené příspěvky:

• Služby oprav v ČR
• Svoz odpadu v ČR: Právní rámec
• Co dělat, když auto neprojde emisemi?
• Více o projektu Pomáháme přírodě
• Pobočky pro cizince – Rakousko