Evropská unie neustále aktualizuje ekologické předpisy, což vede ke vzniku nových povinností pro podniky. Firmy se musí rychle přizpůsobovat novým ekologickým pravidlům.
Často je nutné upravit i již rozpracované projekty a například změnit předpokládanou technologii, postup prací či doplnit technické či ekonomické studie, což prodlužuje přípravu a zvyšuje náklady. Zpřísňování environmentální legislativy významně ovlivňuje přípravu a realizaci investičních projektů, které vyžadují stále komplexnější plánování.
Vývoj legislativy přispívá k prosazování šetrnějších řešení a udržitelnosti, je nicméně nutné hledat rovnováhu mezi ekologickými požadavky a ekonomickou efektivitou. Nová pravidla by neměla automaticky vést k volbě nejdražších variant, ale k vyváženým řešením, která jsou šetrná k životnímu prostředí a současně i ekonomicky udržitelná.
Jenže legislativa často přichází pozdě, je složitá a její výklad nejasný. Problematické ale může být zpoždění zákonodárců s implementací unijních právních předpisů do české právní úpravy. Podniky tak mohou včas plánovat investice a přizpůsobit se novým požadavkům, jak ukazuje například případ směrnice o čištění městských odpadních vod. Předchází jim totiž dlouhý schvalovací proces a nová pravidla vstupují v platnost s dostatečným předstihem. Důvěru investorů podle mého názoru ovšem zásadně neovlivňují legislativní změny na úrovni EU.
„Zákony se mění rychle, prováděcí předpisy bývají zpožděné a podniky tak často tápou,“ říká Milan Kučera, partner advokátní kanceláře Portos. Není výjimkou, že k implementaci požadavků vyplývajících z unijní legislativy do národní právní úpravy dochází až na samém konci transpoziční lhůty nebo opožděně. To podnikům komplikuje zejména strategické plánování.
Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy
Zmíněné prodlení představuje zásadní problém zejména tehdy, je-li třeba vydat navazující prováděcí předpisy. Ty totiž stanovují konkrétní závazné limity mající přímý dopad na činnost adresátů právní úpravy (například v oblasti nakládání s odpady či při stanovení emisních limitů). Prováděcí předpisy však často přicházejí pozdě nebo jsou nejasné. Dotčené podniky navíc mnohdy nemají dostatečné finanční rezervy na pokrytí těchto nákladů a jsou odkázány na získání dotačního financování.
Kvůli nim může dojít k nečekaným a nesystémovým změnám, nebo mohou způsobit i praktickou nefunkčnost právní úpravy. Významný problém pak i v této oblasti legislativy představují tzv. přílepky.
Firmy se musí rozhodovat, jestli postupovat podle unijních standardů, nebo jestli mají vyčkávat na konkrétní podobu jejich transpozice do české právní úpravy.
V souvislosti s procesem integrované prevence a omezování znečištění považuji za největší výzvu pro podniky (zejména malé a střední) nutnost vypořádat se se zvýšenou administrativní zátěží. Získání integrovaného povolení totiž v praxi vyžaduje předložení rozsáhlé dokumentace. Podniky musí dále průběžně aktualizovat své technologie a postupy, aby splnily požadavky BAT. Ty Evropská komise pravidelně reviduje a členské státy je zapracovávají do závazných podmínek vydaných integrovaných povolení. Přizpůsobení se novým (zpravidla přísnějším) závazným podmínkám přitom může být pro provozovatele zařízení finančně i technicky náročné. V této souvislosti je na místě poukázat také na péči řádného hospodáře členů statutárního orgánu.
S ohledem na parlamentní prázdniny a říjnové sněmovní volby si nicméně myslím, že k přijetí předmětného legislativního návrhu spíše nedojde. S ohledem na praktickou nefunkčnost tohoto právního předpisu, kdy prozatím žádná havárie nenaplnila předpoklady pro jeho aplikaci, vypracovalo Ministerstvo životního prostředí jeho novelizaci. Právní úprava odpovědnosti za vznik ekologické újmy v ČR (pozn.: zákon č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě a o změně některých zákonů) vychází z principu objektivní odpovědnosti provozovatelů rizikových provozních činností (například průmyslové podniky, skládkování odpadů, přeprava nebezpečných látek) za vzniklou škodu. Novelizace právní úpravy by tak mohla přispět ke zvýšení tlaku na proaktivní přístup vedení podniků k řízení environmentálních rizik (vč. řádného hodnocení rizik provozní činnosti a implementaci preventivních opatření). Cílem tohoto legislativního návrhu je zpřesnění definice ekologické újmy spočívající ve stanovení konkrétních kritérií. Díky této změně by bylo možné relativně rychle vyhodnotit, zda se v daném případě o ekologickou újmu jedná či nikoliv. Novela dále cílí na zvýšení důrazu ve vztahu k nutnosti provedení preventivních opatření již v okamžiku hrozby ekologické újmy, nikoliv až v okamžiku jejího vzniku, kdy preventivní opatření z podstaty ztrácí svůj smysl.
Čtěte také: Starbucks a udržitelnost
Na jedné straně stojí v podstatě obecný zákon o předcházení ekologické újmě, na druhé straně je speciální úprava obsažená v jednotlivých složkových předpisech ochrany životního prostředí. Legislativa týkající se odpovědnosti za ekologickou újmu je v českém právním prostředí poměrně roztříštěná. Samostatnou kapitolou je úprava ekologické újmy v zákoně o životním prostředí, který zakotvuje povinnost k náhradě škody za způsobení ekologické újmy už od roku 1992.
Uplatňování odpovědnosti za způsobení ekologické újmy dále komplikuje skutečnost, že definice ekologické újmy v zákoně o předcházení ekologické újmě je poměrně úzká a de facto tak znemožňuje aplikaci tohoto zákona v praxi. Tento právní předpis tak nebyl aplikován ani v případě nejzávažnějších havárií s negativním dopadem na životní prostředí, ke kterým došlo v posledních letech. V současnosti je tak v praxi mnohem jednodušší vymáhat náhradu škody například ze strany vlastníků pozemků.
Pozitivní impuls může přinést směrnice 2024/1203 o trestněprávní ochraně životního prostředí, která zatím nebyla transponována. Vyzývá členské státy k zavedení nápravných sankcí - povinnosti obnovit původní stav životního prostředí, nebo uhradit škodu, pokud obnova není možná. Je patrné, že si zákonodárce uvědomuje potřebu úpravy zákona o předcházení ekologické újmě. Bohužel však zatím nedošlo k realizaci této změny v praxi.
I když je důraz kladen v prvé řadě na prevenci ohrožení/poškození životního prostředí, bez navazující legislativní úpravy sankcionování nedodržování preventivních opatření by tato opatření měla fakticky pouze doporučující povahu. V poslední době sleduji postupné rozšiřování preventivních opatření směřujících k ochraně životního prostředí.
Jak jsem už zmínil, směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí ukládá státům zavést účinné a odrazující tresty za vybrané ekologické trestné činy. Do českého práva má být začleněna do 21. května 2026. Český trestní zákoník nyní neumožňuje ukládat tresty zaměřené na obnovu poškozeného životního prostředí, což by se vhodnou úpravou mohlo změnit.
Čtěte také: Ochrana životního prostředí
CBAM (Mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích) je jedním z nástrojů, jehož zavedením EU usiluje o vyřešení problému tzv. uhlíkového úniku, tedy přesunu uhlíkově náročné výroby do zemí s méně přísnými environmentálními standardy (mimo EU). Hlavním účelem CBAM je vyrovnat cenu uhlíku mezi zbožím vyráběným v EU a zbožím dováženým ze třetích zemí a tím zajistit, aby výrobci v EU nebyli znevýhodněni oproti dovozcům ze zemí s volnějšími emisními pravidly.
Další výzvou je nepochybně získání spolehlivých a ověřitelných dat o „zabudovaných“ emisích od dodavatelů ze třetích zemí. Nelze opomenout ani finanční aspekt CBAM spočívající ve vzniku dodatečných nákladů (například na nákup CBAM certifikátů). Nicméně realizace těchto změn v poměrně krátkém časovém předstihu před plným spuštěním pravidel CBAM může vyvolávat nejistotu. Během letošního roku se jednalo i o návrzích, které by přispěly k výraznému zjednodušení pravidel CBAM a snížení administrativní zátěže dotčených podniků.
Domnívám se proto, že by bylo vhodné, aby veškeré změny týkající se pravidel CBAM byly ze strany EU přijaty co nejrychleji, aby bylo možné v předstihu (před „ostrým startem“ na začátku roku 2026) překlenout případné nejasnosti praktické aplikace pravidel CBAM. Jinak se dá očekávat, že se podniky novým pravidlům nepřizpůsobí, resp. že budou hledat skuliny v právní úpravě, aby se přísným pravidlům vyhnuly.
Proto je žádoucí, aby podniky věnovaly této oblasti mimořádnou pozornost. Ekologická regulace je rozsáhlá a často se mění. Jsem přesvědčen, že klíčem k úspěchu je integrovaný přístup podniku k odpovědnosti z hlediska ochrany životního prostředí. K dosažení komplexního a systematického přístupu je nezbytná spolupráce jednotlivých organizačních článků podniku - například investičního, právního a provozního odboru.
Přístup k informacím o životním prostředí a účast veřejnosti
Nejdůležitějším aspektem ve všech etapách každého rozhodovacího procesu jsou informace. Tato vstupní teze platí jak pro decisní (úřady a soudy) a expertní sféru, tak pro laickou veřejnost.
Právo na informace a možnost participace občanů na správě veřejných záležitostí lze považovat za spojené nádoby, které jen společně vytvářejí základní předpoklad pro kvalifikované rozhodování. Zákonem garantovaná účast veřejnosti v procesu posuzování vlivů na životní prostředí je konkrétním projevem jednoho ze zásadních principů procesu - informovanosti a účasti veřejnosti.
Průcha, P., Pomahač, R. Lexikon. Správní právo. Sagit. 2002. ISBN 80-7208-314-7. Koncept tzv. Výraz participace je obecně užíván pro účast či podíl na nějakém procesu či stavu. Aarhuská úmluva pokrývá zapojení veřejnosti do rozhodování o konkrétních činnostech s potenciálně významným vlivem na životní prostředí, např. rozhodování o umístění stavby, povolování uvádění produktů na trh (článek 6 - rozhodování o specifických činnostech), dále pokrývá spoluúčast veřejnosti na vypracování plánů, programů a politik se vztahem k životnímu prostředí, které zahrnují sektorové či územní plány, environmentální akční plány a environmentální politiky na všech úrovních (článek 7).
Řešenou problematiku ve vztahu k environmentálním souvislostech ve všech jejich aspektech (právo na informace a účast veřejnosti) zastřešuje mezinárodní smlouva podepsaná v dánském Aarhusu a označována jako Úmluva EHK OSN o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v otázkách životního prostředí (dále jen „Aarhuská úmluva“ či „Úmluva“). Tato úmluva byla Českou republikou podepsána již v červnu 1998 (na 4. ministerské konferenci Evropské hospodářské komise OSN), souhlas Parlamentu byl ale udělen až v roce 2004, po ratifikaci prezidentem vstoupila pro ČR v platnost 4. října 2004 a byla vyhlášena ve Sbírce mezinárodních smluv pod číslem 124/2004. Podle článku 10 Ústavy ČR je tímto tato mezinárodní smlouva součástí právního řádu České republiky a má tzv. aplikační přednost před zákony ČR. Z této skutečnosti tedy vyplývá prioritní použití příslušných ustanovení dle Aarhuské úmluvy i v případech, kdy česká legislativa upravuje problematiku jiným způsobem.
Aarhuská úmluva preferuje elektronické databáze snadno dostupné přes internet (vedle textové a grafické verze v tištěné podobě). Aktivní šíření informací orgány veřejné správy (čl. 5). Orgány veřejné správy musí zpřístupňovat seznam informací, které mají k dispozici a uvádět postup, jak je možné je získat (článek 5 bod 2a). Nejedná se pouze o poskytování informací ve vztahu k životnímu prostředí, ale také např. o včasné varování před haváriemi. Veřejnost má dle Úmluvy mít přístup k mezinárodním dokumentům i vnitrostátním právním předpisům, politickým dokumentům, plánům, programům a dohodám z oblasti životního prostředí.
Jak již bylo řečeno, Aarhuská úmluva vylišuje od veřejnosti veřejnost dotčenou, které přiznává více práv. Cílem je poskytnout veřejnosti možnost vyjadřovat se k environmentálním rozhodnutím a zároveň tak vykonávat kontrolu, zda orgány veřejné správy respektují ochranu a zlepšování životního prostředí v rámci svých rozhodnutí (viz čl. 6 Úmluvy).
V České republice vedle sebe existují dva zákony, které upravují problematiku poskytování informací - zákon o svobodném přístupu k informacím (č.106/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a zákon o právu na informace o životním prostředí (č.123/1998 Sb., ve znění pozdějších přepisů). Tato skutečnost s sebou přináší potřebu diferenciovat, dle kterého zákona budou požadované informace poskytovány. Výsledná podoba české právní úpravy poskytování informací je výrazně ovlivněna mezinárodním a unijním34 právem. V České republice je atypicky právo na informace zakotveno již na úrovni Listiny základních práv a svobod (LZPS), speciální právní úprava tohoto nezcizitelného, nezadatelného, nepromlčitelného, nezrušitelného práva má však za sebou teprve dvacetiletou historii.
Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví umožňuje vstup veřejnosti do procesu EIA již na samotném počátku. Příslušný úřad a dotčené správní úřady jsou povinny, pokud je o to oznamovatel požádá ještě před předložením oznámení, projednat s oznamovatelem uvažovaný záměr a doporučit mu tzv. předběžné projednání (dle § 15 ZEIA) s dalšími dotčenými správními úřady, dotčenými územními samosprávnými celky, případně se spolky či veřejností.
Možnost podávat připomínky mají dotčené orgány a veřejnost ve většině etap procesu. Příslušný úřad zveřejní dané informace na internetu, na úřední desce dotčených krajských úřadů a obcí a ještě nejméně jedním, v dotčeném území obvyklým způsobem. Oznamovatel záměru je povinen předložit oznámení i dokumentaci příslušnému úřadu v písemné a elektronické podobě (na technickém nosiči dat, popřípadě elektronickou poštou). Každý může zaslat svá písemná vyjádření k oznámení záměru (stavby, zařízení, technologie, činnosti) příslušnému úřadu do 30 dnů ode dne zveřejnění informace o oznámení (podrobněji viz § 6 ZEIA). K vyjádřením zaslaným po lhůtě příslušný úřad nemusí přihlížet.
Pakliže příslušný úřad ve svých závěrech neshledá povinnost dalšího posouzení vlivů záměru na životní prostředí, vydá o tom rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení. Následuje zjišťovací řízení, při kterém příslušný úřad ve svém rozhodování o potenciálním vlivu přihlíží vždy k obdrženým vyjádřením veřejnosti, dotčené veřejnosti, dotčených orgánů a dotčených územních samosprávných celků (§ 7 odst. 3 písmeno c). Právo podat odvolání proti rozhodnutí má oznamovatel a dotčená veřejnost (§ 7 odst. 6). Dotčená veřejnost má též oprávnění domáhat se žalobou zrušení tohoto rozhodnutí (mohou přitom napadnout hmotnou nebo procesní zákonnost) ve správním soudnictví (soud rozhoduje ve lhůtě do 90 dnů o doručení, §7 odst.
Jeho využití záleží na vůli stavebníka. To znamená, že stavebník stále může zvolit cestu s... ze dne 20. Procesní postup v řízení s posouzením vlivů se podle § 202 odst. 1 nového stavebního zákona řídí pravidly zakotvenými ve výše uvedených ustanoveních nového stavebního zákona a dále vybranými ustanoveními zákona o posuzování vlivů na životní prostředí - zejména těmi, která se vztahují ke zpracování posudku, a dále těmi, která upravují účast veřejnosti (včetně zveřejňování a pravidel pro účastenství). Nový stavební zákon tedy stanoví jednotlivé procesní kroky a jejich souslednost, zejména s ohledem na jejich vazby na ZPV - jednoduše řečeno je tedy nový stavební zákon předpisem, který zařadí jednotlivé kroky procesu EIA do postupu v řízení s posouzením vlivů. Ke znalosti kompletního postupu v řízení s posouzením vlivů je tak nezbytné číst oba předpisy společně. Pro samotné posouzení vlivů na životní prostředí se však podle § 202 odst. 2 NSZ uplatní zákon o posuzování vlivů na životní prostředí.
Legislativní proces v oblasti životního prostředí
Tato rubrika obsahuje právní předpisy připravované Ministerstvem životního prostředí (zákony, nařízení vlády, vyhlášky). Připravované předpisy jsou rozděleny podle toho, v jakém stadiu legislativního procesu se nacházejí.
U právních předpisů v připomínkovém řízení je uvedena informace o tom, kdy připomínkové řízení k tomuto návrhu končí a elektronická adresa, na kterou je možné zasílat případné připomínky. V rubrice jsou dále uvedeny předpisy, u nichž připomínkové řízení skončilo a u nichž probíhá úprava textu na základě došlých připomínek. Další skupinu tvoří návrhy předpisů, které byly odeslány k projednání vládě (návrhy zákonů a nařízení vlády), resp. pracovním komisím Legislativní rady vlády (návrhy vyhlášek). Poslední skupinu tvoří vládní návrhy zákonů, které schválila vláda a následně byly odeslány Poslanecké sněmovně.
Evropská komise představila nový balíček opatření zaměřených na zjednodušení evropské environmentální legislativy. Komise tak postupuje v souladu se svým záměrem snížit byrokracii evropským podnikům, zrychlit schvalování strategických projektů, a zvýšit tak konkurenceschopnost EU.
Podniky by měly na základě těchto návrhů ušetřit přibližně 1 miliardu EUR ročně, čímž by se roční úspory vyplývající z postupného zjednodušování legislativy měly zvýšit na téměř 11 miliard EUR ročně, jak uvádí Komise. To přispívá k jejímu dlouhodobému cíli, kterým je dosáhnout do konce mandátu současné Komise v roce 2029 snížení administrativních nákladů o 37,5 miliardy EUR ročně.
Klíčovými prvky návrhu jsou zjednodušené posuzování vlivů na životní prostředí pro udělování povolení, zjednodušení norem pro průmyslové emise pro průmysl a zemědělce, digitalizace ohlašování nebezpečných látek v produktech a zjednodušená rozšířená odpovědnost výrobce (EPR).
Povolování by mělo být snadnější zejména pro projekty ve strategických odvětvích, typicky se jedná o kritické suroviny, digitální infrastrukturu či projekty dostupného bydlení. Developeři projektů budou mít možnost vyřídit všechny záležitosti na jednom kontaktním místě, proces by měl být více digitalizován a lhůty by měly být kratší. Ústředním pilířem návrhu je rychlejší a jednodušší udělování povolení v oblasti životního prostředí.
Metodické pokyny Ministerstva životního prostředí
Ministerstvo životního prostředí vydalo metodický pokyn - k postupu podle připravované novely vyhlášky č. 273/2021 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, vyhlášky č. 345/2021 Sb., o podrobnostech nakládání s vozidly s ukončenou životností a vyhlášky č. 16/2022 Sb., o podrobnostech nakládání s některými výrobky s ukončenou životností.
S ohledem na to, že novelizace vyhlášky je v závěrečné fázi legislativního procesu a nabytí účinnosti lze očekávat pravděpodobně v únoru 2025, Ministerstvo životního prostředí doporučuje povinným subjektům v zájmu zjednodušení plnění povinností postupovat od 1. ledna 2025, zejména v případě vedení průběžné evidence odpadů a kritérií pro ukončení odpadového režimu pro recykláty ze stavebního a demoličního odpadu, již podle připraveného znění vyhlášky, které je přílohou tohoto pokynu.
tags: #environmentální #legislativa #ČR #přijetí #proces
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]