Environmentální migrace v Africe: příčiny a důsledky

Ačkoli se nejedná o nijak nový jev, v posledních letech rozsah environmentální migrace a zájem o ni postupně narůstá. Především klimatické změny přitom působí neustále, i dnes jsou jednou z výrazných příčin migračních vln. Lidé odcházejí ze svých domovů jak pod vlivem postupných změn životního prostředí, tak v důsledku nenadálých přírodních katastrof.

Podle údajů Světové organizace pro migraci (International Organization for Migration, IOM) bylo na konci roku 2020 ve světě více než 60 milionů nedobrovolných migrantů. Tato kategorie zahrnuje, vedle lidí prchajících z oblastí válečných konfliktů, také rostoucí počet osob, pro něž se postupně vžilo označení environmentální migranti (environmental migrants). Jedná se o osoby, které byly nuceny opustit své domovy buď z důvodů přírodní katastrofy, nebo kvůli dlouhodobým klimatickým změnám (globální oteplování, vysychání řek aj.).

Odhady toho, jaký bude počet environmentálních migrantů za dvě tři desetiletí, se velmi různí - uvádí se od 200 milionů po jednu miliardu osob. Na tom, že počet bude narůstat a že environmentální migrace bude patřit mezi největší výzvy blízké budoucnosti, ovšem panuje shoda. Je též nesporné, že se tato výzva nějakým způsobem dotkne, resp. již dotýká, všech států světa, včetně ČR.

Příčiny environmentální migrace

Kvůli změnám životního prostředí a nenadálým přírodním katastrofám migrovali lidé odpradávna. Vyschnutí Sahary před cca 6000 lety vedlo k prakticky kompletnímu vylidnění celé oblasti. Ochlazování klimatu přispělo k vyvolání tzv. stěhování národů v polovině prvního tisíciletí našeho letopočtu. Podobně tzv. malá doba ledová o tisíc let později vyvolala přesun obyvatelstva ze severních oblastí Evropy na jih. Migrace způsobená environmentálními změnami tak provází celou historii lidstva a ani do budoucna se jí nepochybně nebude možné zcela vyhnout.

Pojem environmentální migrant není právní pojem. Nemá proto ani žádnou právní definici. Pojem zahrnuje dvě velké kategorie osob:

Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy

• Osoby dočasně či trvale migrující v důsledku přírodních katastrof, např. povodní, tsunami, zemětřesení či výbuchu sopky. V tomto případě se mluví o tzv. přesídlení v důsledku katastrofy (disaster displacement).
• Osoby migrující, opět dočasně či trvale, v důsledku dlouhodobých změn životního prostředí, typicky změn souvisejících s globálním oteplováním, vzestupem hladiny světových oceánů, vysycháním některých oblastí apod. Zde se mluví o tzv. klimatické migraci (climate migration).

Obě kategorie nejsou pevně oddělené. Přírodní katastrofa může být jedním z projevů dlouhodobějších změn klimatu, popř. může být posledním podnětem, který lidi dlouhodobě vystavené důsledkům změn klimatu přiměje vydat se na cestu. Rozlišení je tak důležité spíše proto, aby se celá kategorie environmentální migrace neredukovala, jak k tomu někdy bývají tendence, na spíše krátkodobé přesuny vyvolané nenadálou přírodní katastrofou, ale řadila se pod ní též dlouhodobější, popř. trvalá migrace způsobená mnohdy nevratnými procesy změny životního prostředí.

V této souvislosti je dobré připomenout, že migrace mívá často více než jednu příčinu. Oblast či země, ze které člověk odchází, může být současně postižena zhoršujícím se stavem životního prostředí, přírodní katastrofou, ekonomickou krizí, ozbrojeným konfliktem i nedemokratickým režimem pronásledujícím politické odpůrce či určité menšiny. Kombinace různých faktorů je u migrace dokonce spíše pravidlem než výjimkou.

Zhoršující se environmentální situace vyvolává ve společnosti napětí, boje o tenčící se zdroje (vodu, půdu apod.) a ekonomickou stagnaci, které vedou k vypuknutí ozbrojených konfliktů či k prosazení autoritářské formy vlády. A naopak ozbrojené konflikty či autoritářská forma vlády přispívají k dalšímu zhoršování podmínek, v nichž lidé žijí (plundrování přírodních zdrojů, nemožnost implementace environmentálních programů apod.). Velká část z oněch více než 60 milionů nedobrovolných a dalších 210 milionů údajně dobrovolných migrantů pochází právě z takto složitých podmínek.

Typologie environmentální migrace

V odborné literatuře i v materiálech mezinárodních organizací se objevují snahy environmentální migranty dělit do různých kategorií. Například IMO (2007) rozlišila čtyři odlišné scénáře environmentální migrace:

1. Migrace v méně pokročilé fázi postupné změny životního prostředí. V této fázi dochází spíše k dočasným odchodům z příslušné oblasti, které reagují na postupné zhoršování životních podmínek (např. úbytek ryb či menší výnosnost půdy). Takto pojatá environmentální migrace bývá těžko odlišitelná od migrace ekonomické.
2. Migrace vázaná na pokročilá stadia postupné změny životního prostředí. Typický příklad nabízí hromadná migrace obyvatel oblastí či států, které se v důsledku zvyšování hladiny světových oceánů stávají neobyvatelné (jsou zatopeny, popř. zde nejsou podmínky vhodné k životu již před zatopením). Zde je většinou vazba na enviromentální faktory zjevná, masovost jevu ale ztěžuje nalezení přijatelného řešení.
3. Migrace vyvolaná extrémními událostmi, kam spadají výše zmíněné přírodní katastrofy. Tato migrace bývá spíše krátkodobějšího charakteru a týká se nižšího počtu osob, byť, jak ukazují dopady tsunami v roce 2004, není to nutně pravidlem.
4. Migrace způsobená rozvojovými a průmyslovými změnami, např. kácením pralesů či budováním dálnic. V tomto scénáři jsou úzce propojeny environmentální a ekonomické faktory, neboť zhoršení životního prostředí bývá důsledkem ekonomické činnosti.

Obdobnou typologii nabízejí čeští autoři Stojanov a Kavanová (2009). Ti rozlišují tři kategorie environmentálních migrantů, jimiž jsou environmentálně motivovaní migranti, environmentální přesídlenci a plánovaní přesídlenci:

Čtěte také: Starbucks a udržitelnost

• Environmentálně motivovaní migranti: Osoby, které „opouštějí místo svého bydliště relativně dobrovolně, preventivně, kvůli vážné environmentální hrozbě“. Jedná se o analogii prvního scénáře IMO a opět je zde propojení environmentální a ekonomické migrace.
• Environmentální přesídlenci: Ti, kteří „jsou nuceni opustit své bydliště kvůli ohrožení svých životů, živobytí a prosperity, jež se ocitly ve vážném nebezpečí z důvodu negativního působení environmentálních procesů nebo přírodních katastrof, případně i lidské činnosti“. Autoři tyto osoby dále dělí na tzv. váhavé environmentální přesídlence, kteří reagují na postupné zhoršování životního prostředí, a mají tak delší čas k realizaci přesunu, a tzv. okamžité environmentální přesídlence, kteří naopak reagují na náhlou událost, typicky přírodní katastrofu. Environmentální přesídlenci odpovídají druhému a třetímu scénáři IMO.
• Plánovaní přesídlenci: Osoby, jež „nuceně opouštějí své bydliště v důsledku plánovaného využití území, na kterém žijí nebo kde vykonávají hospodářskou činnost“. Jde o obdobu čtvrtého scénáře IMO. Jedná se o jediný případ, ve kterém zjevně dochází k přesunu nedobrovolně a kde současně klíčovou roli sehrává lidský faktor (coby příčina environmentálních změn a často i přímý původce migračního proudu).

Dále uvidíme, že tyto typologie, resp. to, do jaké kategorie konkrétní osoby spadají, může mít vliv na jejich právní postavení a okruh práv, která požívají.

Právní rámec environmentální migrace

Pojem „environmentální migrant“ se používá od sedmdesátých let 20. století. Někdy se lze v tomto kontextu setkat ještě s jinými pojmy, zejména klimatický či environmentální uprchlík (climate or environmental refugee). Tento pojem bývá používán pro ty environmentální migranty, kteří opouštějí své domovy zjevně nedobrovolně.

Toto užití ovšem může být matoucí. Budí totiž dojem, že příslušné osoby mají nárok na status uprchlíka a na mezinárodněprávní ochranu, jež z tohoto statusu vyplývá. Tak tomu ovšem nutně není. Status a ochrana uprchlíka jsou totiž navázány na splnění definice uprchlíka (refugee), která je obsažena v Ženevské úmluvě o právním postavení uprchlíků z roku 1951. Environmentální uprchlík, podobně jako třeba tzv. uprchlík válečný (war refugee), tuto definici může, ale nemusí naplnit. Zhoršení životních podmínek, přírodní katastrofa či, obdobně, ozbrojený konflikt, totiž samy o sobě za pronásledování označit nelze. Mluvit o klimatických či environmentálních uprchlících tak může být matoucí, proto byl tento pojem postupně opuštěn.

Jediný kontext, kde se s ním ještě občas operuje, je při rozlišování toho, zda osoby migrující z environmentálních důvodů překročily hranice svého státu, nebo nikoli - v prvním případě se mluví o enviromentálních uprchlících, ve druhém o environmentálních vnitřně přesídlených osobách. Jde ale o čistě popisné pojmy, které vyjadřují pouze to, kde se environmentální migrant nachází, a nevypovídají nic o jeho právním postavení.

Jak již bylo řečeno, environmentální migrace není právní pojem, proto také environmentální migranti nemají žádné zvláštní právní postavení, ani nepodléhají specifickému právnímu režimu. To ovšem neznamená, že by se na ně právo nevztahovalo. Environmentální migranti podléhají vnitrostátnímu právu státu, na jehož území se nacházejí. Tento stát je také povinen garantovat jim ochranu jejich lidských práv a přijímat opatření k odvrácení klimatických změn a zmírnění jejich dopadů.

Čtěte také: Ochrana životního prostředí

V závislosti na tom, kde a z jakých důvodů se environmentální migranti nacházejí, se na ně dále může (ale nemusí) vztahovat mezinárodní uprchlické právo, mezinárodní humanitární právo či nově se formující mezinárodní právo reakcí na katastrofy. Ani jedno z těchto právních odvětví nepovažuje environmentální migranty za samostatnou právní kategorii a nepředvídá pro ně žádnou zvláštní právní úpravu.

Asi nejucelenější přístup k environmentální migraci zaujímá mezinárodní právo životního prostředí (MPŽP). Ačkoli ani toto odvětví neobsahuje specifické normy, jež by se na tuto migraci zaměřovaly, zahrnuje obecnější závazky, které mají relevanci i v této oblasti. Konkrétně se jedná o závazky týkající se klimatické změny, které obsahují hlavní mezinárodní smlouvy MPŽP, tedy Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UN Framework Convention on Climate Change) z roku 1992 a na ni navazující Kjótský protokol z roku 1997 a Pařížská dohoda z roku 2015. Všechny tyto úmluvy jsou závazné pro Českou republiku.

Kälin a Schrepfer (2012) uvádějí, že smlouvy MPŽP obsahují, byť spíše implicitně, tři základní závazky týkající se environmentálních migrantů. Jde o závazky:

• Zmírnit (mitigate), tj. aktivními kroky přispívat ke zpomalení klimatických změn, např. omezením produkce skleníkových plynů.
• Přizpůsobit se (adapt), tj. čelit výzvám, jež tyto změny přinášejí.
• Chránit (protect), tj. zajistit ochranu práv a zájmů osob, které jsou negativními dopady klimatických změn přímo dotčeny.

Řádné plnění těchto závazků by mělo zajistit, že environmentálních migrantů bude omezený počet a že o tyto osoby bude, během celého období jejich migrace, řádně postaráno. Závazky jsou ovšem formulovány velmi volně a vágně. Není tak jasné, jaká opatření nad rámec omezení emisí podle zmíněných smluv by státy měly přijímat. Obdobně je sporné, v jaké míře lze neplnění těchto závazků napadnout u národních či mezinárodních soudů.

Environmentální migranti jsou, jako kdokoli jiný, nositeli lidských práv. Ta jsou garantována jak na národní, tak na mezinárodní (univerzální a regionální) rovině, konkrétní okruh i míra respektu ale vždy záleží na tom, jaké lidskoprávní závazky má stát, na jehož území se migranti nacházejí. Nejrozsáhlejší a nejkvalitnější systém ochrany, který navíc podléhá soudní kontrole, existuje v zemích Evropské unie a Rady Evropy, včetně České republiky.

Zaprvé jsou to záruky proti nedobrovolnému přesídlení. To může být, podle okolností, shledáno v rozporu s právem na soukromý a rodinný život, s právem na svobodu a bezpečí, popř. i s právem na život či právem nebýt vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení. Těchto záruk bude možné se nejspíše dovolat ve čtvrtém scénáři IMO, tj. když přesídlení osob bude přímo vyvoláno lidskou činností. Naopak v případě dalších scénářů bude výrazně obtížnější prokázat, že za přesídlení způsobené dlouhodobou klimatickou změnou či přírodní katastrofou nese odpovědnost konkrétní stát, resp.

Zadruhé jsou zde záruky ochrany lidských práv environmentálních migrantů po jejich odchodu z původního domova. Tyto záruky jim musí poskytnout stát, na jehož území se nacházejí, ať již je to původní domovský stát, nebo některý stát cizí. V prvním případě budou mít environmentální migranti nárok na stejnou ochranu jako jiní občané, ve druhém jako cizinci, popř. jako osoby bez státního občanství (např. pokud by jejich původní stát z důvodů klimatických změn zcela zanikl). Rozdíl režimu občanů a cizinců/apatridů se bude projevovat v oblasti politických práv (např. právo volit či zastávat veřejné funkce bývá omezeno na občany) a ...

tags: #environmentální #migrace #Afrika #příčiny #a #důsledky

Oblíbené příspěvky:

• Příčiny ekologické krize v Británii
• Informace o ovzduší v Bartovicích
• Star Wars: Klonové války
• Bratčice: Poutavá historie Skladky
• Svolávací akce Octavia II 125 kW: Řešení emisí