Environmentální politika osobnosti: Příklady a vývoj v České republice

Počátky environmentálního hnutí v Československu lze vystopovat až do období minulého režimu. Miroslav Vaněk vydal knihu "Nedalo se tady dýchat", jejíž název odkazuje na dokument Charty 77 "Aby se dalo dýchat". Tyto názvy obrazně i konkrétně popisují dobu, kdy u nás vznikalo envirohnutí.

Hlavně na konci 70. a 80. letech vrcholila ekologická krize. Ve velkých průmyslových městech i na hřebenech hor umíraly lesy, ale hlavně v Podkrušnohoří byla situace opravdu fatální. Ke znečištěnému ovzduší se přidružovaly další ekologické problémy jako otrávené řeky.

Vláda nechtěla slyšet o problémech a dusila lidi, kteří si troufli kritizovat režim nebo upozorňovat na to, že je něco v nepořádku. Na druhou stranu to není tak, že by se nesmělo vůbec kritizovat nebo že by se nesmělo psát nic, co by poukazovalo na nějaká negativa. Ale mělo to vždycky hranice, které v zásadě určovala vládnoucí komunistická strana, a byly věci, které byly z hlediska strany nepřijatelné, které už byly postihovány.

V 50. a 60. letech existovala klasická cenzura. To, co šlo do novin, procházelo skrze státní úřad, který dovolil či nedovolil, aby článek vyšel. Během uvolnění kolem roku 1968 se hranice rozvolnily, předběžná cenzura byla nakonec zrušená a kritika se mohla téměř svobodně artikulovat.

V normalizačním období se šrouby opět utáhly, principem omezení svobody slova ale byla spíše autocenzura. Klasická cenzura, jak fungovala v padesátých a částečně ještě v šedesátých letech, nebyla obnovena. Strana ale skrze kádrovou politiku obsazovala posty v médiích tak, aby v nich byli loajální lidé, což byl v mnohém efektivnější nástroj kontroly.

Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy

V expertních časopisech se mohly říkat daleko kritičtější věci, protože vládní orgány věděly, že tyto časopisy čte omezený okruh čtenářů. Ivan Dejmal, jedna z osobností Charty 77, byl expert v oblasti ekologie a životní prostředí bylo pro něj klíčové téma.

Pokud někdo psal něco, co se báli otisknout i v odborných časopisech, vycházelo to v samizdatu, zpravidla jako dokument Charty 77. A v 80. letech se to zkoušelo s různou mírou kritiky i v časopisech jako byla třeba Nika, která se v té době stala hlavním ekologickým časopisem a měla desetitisíce čtenářů.

Na rozdíl od řady jiných témat, ekologie oproti tomu měla výhodu v tom, že životní prostředí bylo i z hlediska socialistických elit významné téma, o kterém se mělo mluvit. A navíc to bylo téma, které do velké míry bylo viditelné. Umíraly lesy v Krušných horách a v Krkonoších.

Prostor toho, co se dalo říct nebo napsat, se znovu začal zvětšovat v druhé polovině osmdesátých let. Lidé, kteří by měli dohlížet na dodržování pravidel, postupně přestali být přesvědčení o jejich smysluplnosti a začali silněji vnímat prohlubující se problémy. Tím se dá vysvětlit i skutečnost, že v řadě časopisů, které byly poměrně čtené, postupně vycházely věci, které pojmenovávaly z hlediska moci nepříjemné problémy, byť třeba ne vždycky úplně přímočaře.

Přijde mi zajímavé, že přesto, že tehdejší vláda měla zájem zlepšovat životní prostředí, tak neexistovalo dnešní ministerstvo životního prostředí. To vzniklo až po revoluci, v roce 1989. Téma životního prostředí bylo schované buď mezi rezorty, anebo to byl odbor na ministerstvu vnitra, tuším, které to mělo formálně v gesci. Ona existovala rada vlády pro životní prostředí, která tohle právě řešila. Koncem osmdesátých let již mělo Československo zhruba 170 zákonů a dalších právních předpisů vztahujících se k ochraně životního prostředí.

Čtěte také: Starbucks a udržitelnost

V roce 1983 nechal vypracovat souhrnnou zprávou o životním prostředí, Rozbor ekologické situace v Československu. Byl to expertní a interní vládní dokument, který byl poměrně kritický. Pracoval na něm mimo jiné ředitel Ústavu krajinné ekologie Emil Hadač. Rozbor ekologické situace se časem přes lidi z disentu dostal na západ.

Podstata problému spíše spočívá v závislosti státního socialismu na produkci těžkého průmyslu. V druhé polovině 80. let se zdálo, že se něco začíná hýbat. Připravovala se mezivládní dohoda s NDR, Polskem o omezení produkce oxidů síry a jiných škodlivin, zejména se to týkalo tepelných elektráren.

Hnutím se to dá nazvat možná až v osmdesátých letech, ale pro jeho formování jsou zásadní léta sedmdesátá. V té době vzniká nejenom Hnutí Brontosaurus (později, v druhé polovině osmdesátých let, mělo víc jak 25 tisíc členů), ale třeba i zmiňovaný Ústav ekologie průmyslové krajiny ČSAV nebo Ekologická sekce Biologické společnosti ČSAV. První výhonky bych ale viděl už někde na konci 50. let, kdy kolem Otakara Leiského vzniká nejprve při Národním muzeu Sbor ochrany přírody, z něho potom vznikl TIS, který měl v 60. letech zhruba 15 tisíc členů. TIS byl nejdůležitější ekologickou organizací vlastně po celá 70. léta. A kupodivu, na počátku 80. A proto byl TIS zrušen. Strana potřebovala mít hnutí pod kontrolou. Lidé z TISu se přelili do Českého svazu ochránců přírody, což byla státem mnohem lépe kontrolovatelná organizace, s řadou regionálních, lokálních poboček, které mohly v řadě případů mít docela autonomii. A ve kterých vyrostlo spoustu lidí, kteří sehráli roli v 90. letech nebo později v rámci ochrany přírody, ale i politiků, kteří si nějakým způsobem uvědomovali důležitost otázek ochrany životního prostředí.

S TISem je spojený i časopis Nika. Ta začíná vycházet 1978 jako interní zpravodaj TISu. Po zrušení TISu se časopis převedl na jinou organizaci. V československém a zejména českém kontextu je to tramping, woodcraft a skauting. Otakar Leiský byl skaut, měl přezdívku Ralf a vedl skautský oddíl, Ivan Makásek byl jako mladík v oddíle Jaroslava Foglara a potom sám vedl indiánské oddíly, měl přezdívku Hiawatha.

Ten dojem - zpětně viděno - byl mylný. Neexistovala možnost takové množství lidí účinně kontrolovat. A z mého pohledu rozdíl mezi TISem a Brontosaurem nebyl zase tak propastný. A dnes těžko říct, co byla poslední kapka vedoucí ke zrušení TISu.

Čtěte také: Ochrana životního prostředí

Nespokojenost nevyplývala jen z toho, že se zhoršilo životní prostředí. To se v řadě oblastí výrazně zhoršilo už v šedesátých a v sedmdesátých letech - a přesto to tehdy nevedlo k pádu režimu. Tu dynamiku nevysvětlíme, pokud neporozumíme tomu, jak moc se během posledních dvou desetiletí státního socialismu změnila československá společnost. Učeně se to dá popsat jako proměna od industriální k postindustriální modernitě. V praxi to znamenalo, že lidé od konce 60. let začali vnímat nemocné lesy nebo stav ovzduší mnohem citlivěji - a tohle vnímání se ještě výrazně zesílilo během osmdesátých let.

Takže to není jen naše specifikum. To je vlastně smutný příběh. Na jednu stranu ekologická témata ta hrála v zásadní roli na podzim 1989. Sametová revoluce z jistého úhlu pohledu začala v Teplicích už před 17. listopadem. A bezprostředně po revoluci vzniká ministerstvo životního prostředí. První ministři životního prostředí byli významné osobnosti environmentálního hnutí. Bedřich Moldan, Ivan Dejmal, Josef Vavroušek. Díky nim se velmi rychle se přijímají různá opatření, která jsou úplně zásadní pro ochranu životního prostředí. Limity těžby uhlí, osazení elektráren a tepláren filtry.

Na druhou stranu - a to je z hlediska ekologie právě ta smutnější část příběhu - je pozoruhodné, že se hnutí postupně rozpadá. A není to důsledek toho, že by se všechny problémy vyřešily. Mnoho environmentálních témat přetrvává nebo se dokonce prohlubují. Některé přehradní nádrže jsou napuštěny nebo dobudovány až v 90. letech. Automobilismus se stává po revoluci větším problémem, zastavování orné půdy akceleruje…

Kromě toho se otevírá problém klimatické krize, která před nás staví ekologické otázky v globální perspektivě. Přesto u nás ve svobodných podmínkách liberální demokracie masové environmentální hnutí skomírá a, myslím, že se to dá minimálně o devadesátých letech říct, postupně odumírá. Jakýmsi zlomem otevírajícím právě tuhle neslavnou kapitolu českého environmentálního hnutí, jsou léta 1992-1993, kdy končí období řešení klíčových problémů životního prostředí.

A ochrana životního prostředí a ekologie se dostávají do zvláštní pozice. V politice dominuje ODS a ochránci přírody a ekologové jsou vnímáni jako potížisté, když to řeknu hodně jemně. Některé ekologické organizace se v polovině 90. To je myslím nevyužitý potenciál předlistopadového environmentálního hnutí.

Nejdůležitější pro formování ekologické kritiky byli spíše lidé s přírodovědným vzděláním, kteří se hodně pohybovali kolem Niky, případně toho expertního prostředí, Biologické společnosti Akademie věd. Ale je nutné zmínit, že také existuje prostředí, které je víc zakotveno v sociologii a v literatuře. A to právě kolem Veroniky, která má oproti Nice daleko blíže k humanitnímu pohledu.

Že klimatická krize existuje, už skoro nikdo nepopírá. Že je potřeba se na změnu adaptovat - jak v zemědělství, tak třeba ve městech -, nepopírá taky nikdo. Jenže tím to končí, říká environmentalistka Tereza Rumanová z Ostravské univerzity. Magistráty a městští radní nechají vypracovat strategické dokumenty, co hrozí a jak se ve městech změnám klimatu přizpůsobit, ale strategie se poté do praxe nezavedou, tvrdí. „Není to sexy téma do příštích voleb,“ dodá lakonicky.

Česká města bojují o vodu. Tepelné ostrovy způsobují méně srážek nad souvislou zástavbou a neumožňují ochlazování v noci. Bezvětří v centrech znamená hromadění znečišťujících látek v ovzduší a aktivaci karcinogenního přízemního ozonu. „To vše špatně působí na životní komfort nás všech.

Psala jsem dizertaci o integraci environmentálních témat do politik na národní, krajské a městské úrovni. Při potřebném průzkumu se ukázalo, že ostravští politici jsou v tomto směru docela aktivní, a při různých workshopech a jednáních jsme se začali bavit o přípravě takzvané adaptační strategie pro Ostravu.

Je to jeden z nástrojů reakce na klimatickou změnu a Ostrava byla prvním městem, které si strategii v roce 2017 samo zaplatilo z veřejného rozpočtu. S kolegy z fakulty jsme tedy připravili analytické podklady, které ukázaly, s jakými problémy se Ostrava kvůli měnícímu se klimatu potýká a jaká jsou další rizika. Na naše analýzy pak navázala návrhová část a později i akční plán.

Lidé v Česku berou strategické dokumenty jen jako papír, kterému z principu moc nedůvěřují. Závěry, i když založené na odborné argumentaci a sofistikovaných datech, se tak nepřepíší dál do územních plánů a nevyústí v konkrétní aktivity a soustavné změny v pojímání městského plánování. Největší překážkou je bagatelizace strategického plánování a pak samozřejmě chybějící politická vůle zavázat se k realizaci konkrétních opatření skrze územní a následně investiční plány měst. Ono je to celé především o změně našeho uvažování.

Jde spíš o to, že se v případě téměř jakékoliv strategie naráží na délku volebního období a snahu politiků o znovuzvolení. Snaží se proto dělat hlavně věci, které jsou vidět. Na nastavení změny rozhodovacích procesů, nemluvě o změnách legislativy, nemají čas a mnohdy ani vliv. Takže se rekonstruují parky, podél silnic se vysazují kytičky, ale to nemá s adaptací na změnu klimatu nic společného. Ta skutečně efektivní opatření mnohdy nejsou „hezká pro oko“ nebo nejsou vidět vůbec, například oddílné kanalizační systémy a zasakovací průlehy… Jsou finančně i časově nákladná, a proto pro ně často chybí podpora. Objektivní komplikace pak působí majetkoprávní vztahy a ochota obou stran se dohodnout na konkrétních opatřeních. Nicméně, kde je silný politik, který ví, co chce, a dobře komunikuje s občany, tam se daří dělat funkční opatření, která reflektují jak dopady změny klimatu, tak kvalitu života ve městě.

Česká města bojují o vodu, kterou je potřeba na jejich území zadržet a zpětně vypařovat. Městské tepelné ostrovy způsobují, že je méně srážek nad souvislou zástavbou (naopak v zázemí měst se mohou vyskytovat vydatné přívalové srážky a povodně), a neumožňují ochlazování povrchů během nočních hodin. Situaci zhoršuje i relativní bezvětří v centrech měst, které umožňuje hromadění znečišťujících látek v ovzduší a aktivaci karcinogenního přízemního ozonu.

Přeměna vody na páru, ať už způsobená výparem, nebo dýcháním, spotřebovává nahromaděnou tepelnou energii, která se uvolňuje ze zpevněných městských povrchů. Tím se okolí ochlazuje. Vodní pára na sebe také dokáže vázat prach a další škodlivé látky z ovzduší, usnadňuje dýchání jak lidem, tak rostlinám. Pára vytváří kondenzační jádra, která umožňují rozptyl slunečního záření, a tedy jeho menší zpětnou absorpci povrchem. Ve městech ale voda chybí, jelikož zde nejsou dostatečně zastoupené povrchy, které by ji dokázaly efektivně zadržovat. Chybí vodní plochy, z nichž by se voda mohla postupně odpařovat. Voda je ve městech vnímána jako nepřítel číslo jedna. Proto je nutné ji okamžitě svést do kanalizace a odvést z města pryč. V důsledku toho chřadne i městská zeleň, která tak přestává plnit své zásadní klimatické funkce při zadržování vody a ochlazování měst.

Zásadní je změna myšlení! Je potřeba si stanovit priority a cíle v oblasti kvality životního prostředí, za nimi jít a do nich investovat stejnou měrou jako do ostatních oblastí městského rozvoje - kulturně-sociálního a ekonomického. Pokud je to jen trochu možné, nechme vodu, která na dané místo dopadne nejčastěji v podobě srážek, v tom daném místě také vypařit.

Velice jednoduchým opatřením, které podporuje odraz sluneční energie zpět do atmosféry, je prosté natření střech panelových domů na bílo. Zde ale upozorním, že každé adaptační opatření musí být takzvaně šité na míru konkrétnímu prostoru. Musím také zdůraznit, že je především potřeba změnit přístup k takzvané mitigaci. Zatímco adaptace nám pomáhá vyrovnat se s důsledky a dopady změny klimatu, mitigace zabraňuje zhoršování daného jevu a omezuje jeho příčiny. Jenže oblast produkce skleníkových plynů a emisí se dotýká celosvětové ekonomiky a změn národní legislativy včetně daňových politik. Bez společenského konsenzu tato změna nebude možná a je paradoxem, jak například pandemie covid-19 nebo válka na Ukrajině řadu těchto procesů dokázala urychlit. Ačkoli dotace na obnovitelné zdroje energie zde jsou už řadu let, až s energetickou krizí zažívají skutečný boom.

Městská správa by měla jít svým občanům příkladem a ukazovat, že to jde dělat i jinak a lépe. Mezi konkrétní opatření můžeme zařadit zavádění principů udržitelné mobility - podpora nízkoemisní a velmi levné MHD, sdílená kola či koloběžky, snižování docházkových vzdáleností ke službám a podobně. V kombinaci s kvalitní a levnou MHD pak vnímám jako prospěšné „park and ride“ zóny, které omezí individuální dopravu v centrech měst.

Možnosti nám už ukázal covid a teď i drahé energie. Můžete třeba omezit jízdy autem, nepřetápět, snížit plýtvání potravinami, kupovat regionální produkty, kompostovat a řešit další energetické úspory. Důležité je také zajímat se o veřejný prostor, přistupovat ke svému okolí zodpovědně a spolupodílet se na jeho zvelebení. Řada měst už zavedla participativní rozpočty, kde si lidé mohou říct o dotace na konkrétní opatření v místě, kde bydlí, a adaptační opatření by měla být jejich samozřejmou součástí.

Všichni vidíme, že dopady klimatické změny už tady jsou a jen sílí. Tragickým indikátorem stavu naší krajiny je její biodiverzita, tedy druhová pestrost, a to nejen v oblasti zvířecí říše. Situace je natolik vážná, že přiměla evropské politiky definovat zákon, jehož smyslem je obnova evropské krajiny, tzv.

Zcela fatální je situace v zemědělské krajině, která jako jediná není řízená konkrétními dlouhodobými plány, ale je poplatná aktuální dotační politice. Půdní fond, který je národním bohatstvím, degraduje. Nedostává se mu organické hmoty, chybí rozkladná činnost mikroorganismů a v důsledku toho není půda schopná zadržovat vláhu a prosychá. Následně je náchylná k erozi, která odplavuje i ty poslední zbytky organiky, které v půdě zbyly. V důsledku toho se zanáší koryta vodních toků, snižuje se kvalita vody a stoupá povodňové riziko.

Obnova krajiny by měla cílit ke, když to přeženu, bezzásahovým zónám, kde dojde k opětovnému nastartování přírodních procesů, především zadržování vody a uhlíku. Tuto funkci mají hlavně mokřadní stanoviště a luhy, které z naší krajiny mizí nejrychleji. Občas si neuvědomujeme, že za zemědělský půdní fond jsou považovány i rybníky, které se intenzivně hnojí, a jedná se v podstatě o kapří farmy a bahnité nádrže skladující těžké kovy z dob minulých. Z dnešní krajiny vymizel hospodář, který uvažuje o produktivitě pozemku a nahradila ho těžká technika s GPS navigací.

Klimatická krize a přizpůsobování se jejím dopadům je velmi široké téma, které se určitě v jednom rozhovoru probrat nedá.

První apel chci adresovat našemu málo ambicióznímu Ministerstvu životního prostředí, které by mělo zavést závazné strategické dokumenty, a to nejen na národní úrovni, především pak pro resorty Ministerstva pro místní rozvoj a Ministerstvo zemědělství, ale i na úrovních krajů a jednotlivých měst a obcí. Tyto strategické dokumenty musí být založené na průkazných datech a cíle v oblasti životního prostředí musí být jasně kvantifikované a doplněné o indikátory, které se budou v dlouhodobém horizontu vyhodnocovat. Tyto strategie se pak musí stát podkladem pro závaznou část územních plánů. Současná situace v oblasti změn klimatu je taková, že existuje národní adaptační strategie, která je však pro ostatní resorty nezávazná, na krajských úrovních tyto strategie v podstatě chybí. Na místní úrovni byly strategie zpracovány pro řadu měst, ale opět bez striktní vazby na územní plány.

Podle mě je u nás také stále nízká cena masa, takže místo toho, abychom konzumovali kvalitní maso, jíme nezdravé polotovary. Souvisí to i s dříve jmenovaným špatným stavem zemědělské krajiny, do které by se měl vrátit skot a střídat se v ní pěstování plodin s pastvou, což pomáhá jejímu ozdravení.

tags: #environmentalni #politika #osobnosti #příklady

Oblíbené příspěvky:

• Příprava na STK pro Octavii TDI
• Efektivní Řešení pro Odpad
• Tipy pro výběr fotoaparátu na focení přírody
• Rituály moderní společnosti dle Kellera
• Tapety na mobil příroda