Environmentální rizika v arabských státech

Carbon capture and storage (CCS) je proces, při kterém je zachytáván CO2, který je následně uložen, aby neunikl zpět do atmosféry. Aktuálně provozované CCS projekty jsou schopné odstraňovat kolem 40 megatun CO2 ročně.

Scénáře očekávaného budoucího stavu se liší, například podle Sustainable Development Scenario od Mezinárodní energetické agentury (IEA), který předpokládá dosažení globální klimatické neutrality do roku 2070, musí odstraňované množství vzrůst na 5,6 gigatun CO2 ročně do roku 2050 a na více než 10,4 gigatun CO2 do roku 2070.

CCS má představovat téměř 15 procent kumulativního snížení emisí. Dle zprávy bude pro dosažení klimatické neutrality v roce 2070 nutné odstraňovat 10,4 gigatun CO2 ročně a CCUS bude představovat 15 % kumulativního snížení emisí.

Je zdůrazněno, že CCUS umožňuje snižování emisí z existující energetické infrastruktury a obtížně transformovatelných průmyslových sektorů. Zpráva analyzuje technologickou připravenost napříč CCUS hodnotovým řetězcem. Autoři konstatují, že dosažení uhlíkové neutrality bude v podstatě nemožné bez CCUS.

Dokument mapuje stav CCS v roce 2021. Obsahuje souhrnný přehled a kategorizaci existujících a budovaných CCS projektů. Poskytuje přehled o CCS v národních klimatických plánech.

Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy

Prezentuje regionální přehledy zaměřené na severní Ameriku, asijsko-pacifický region, Evropu a sousedící regiony a na státy Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu. Zpráva analyzuje potřebné investice na rozvoj CCS. Zaměřuje se zejména na roli privátního sektoru a představuje nutné zdroje a metody financování. Obsahuje sadu doporučení pro státy, jak investice podpořit.

Studie představuje různé metody CCS společně s jejich finančními náklady. Přehledová studie představující chemicko-fyzikální poznatky a technologický pokrok CCS. Studie dále pojednává o možnostech geologického ukládání CO2.

Dokument předkládá roadmapu pro rozvoj CCS v ČR. Roadmapa představuje kroky na rozvoj CCS, které jsou děleny do kategorií výzkumu a inovací, regulačního a politického rámce, zapojení stakeholderů a šíření know-how. Představuje situaci v EU a mapuje stav CCS v české legislativě, strategiích a současné místní zkušenosti, které dle autorů jsou na nízké úrovni a neodpovídají možnému potenciálu. Roadmapa zohledňuje sociální aspekty a veřejnou podporu.

Zpráva o aktuálním stavu a vývoji CCUS v Evropě analyzuje Zelenou dohodu pro Evropu a klimatické právo EU v kontextu CCUS. CCUS je prezentováno jako jediný proveditelný způsob, jak redukovat emise v sektorech jako je například výroba cementu. Zpráva analyzuje vliv ceny uhlíku v rámci EU ETS, změny v průmyslové politice EU, CCUS jako zdroje energie, návaznost na produkci vodíku či rozvoj transportu a ukládání CO2 jako služby.

Přehledová zpráva o aktuálním stavu a budoucích scénářích vývoje DAC s návazností na klimatickou neutralitu. Zpráva představuje bariéry a příležitosti, společně s potřebami pro budoucí vývoj. Podle scénáře IEA bude nutné přes DAC zachytávat 85 megatun CO2 do roku 2030 a 980 megatun CO2 v roce 2050 ve srovnání s dnešními 0,01 megatuny CO2. Je přítomný přehled různých metod DAC a mapování odlišných ekonomických výhledů v různých regionech.

Čtěte také: Starbucks a udržitelnost

Studie o BECCS, která je dle autorů klíčová technologie pro dosažení klimatických cílů EU. Je analyzována proveditelnost BECCS z technického, ekonomického i environmentálního hlediska. Dále je analyzována výroba elektřiny a tepla. Dochází k závěru, že BECCS může být důležitým energetickým zdrojem vyvažujícím obnovitelné zdroje, a může tvořit alternativu k plynovým či jaderným elektrárnám.

Studie o využití BECCS v průmyslovém sektoru. Součástí je přehled literatury poukazující na bariéry aplikace BECCS v průmyslu. V rámci modelů počítajících s cenou odstranění tuny CO2 pod 100 euro se ukazuje velký potenciál pro redukci emisí napříč průmyslovými sektory.

Studie poskytuje přehled o monitoringu pro ukládání CO2 v geologických formacích v oceánech a mořích. Rozebírá rizika úniků CO2 v různých fázích jako je transport či ukládání. Největší riziko vidí v únicích z potrubí. Studie poukazuje na malé riziko a dopad úniků.

Autoři provádí analýzu současných a potenciálních cen CCS. Poukazují na to, že ceny se liší dle metody CCS a mají potenciál klesat. Autoři tvrdí, že pro některé průmysly jde o nejlevnější způsob, jak snižovat své emise a že CCS je nutné pro klimatickou neutralitu.

Studie popisující provoz zařízení na DAC vychází z pilotního projektu a popisuje technologické specifikace daného zařízení. V rámci studie se objevuje analýza ceny, která se pohybuje v rozmezí 94-232 amerických dolarů, což je podstatně méně než v předchozích studiích.

Čtěte také: Ochrana životního prostředí

Studie představuje různé metody integrace kreditů za CCS do systému obchodování s emisními povolenkami EU ETS. Rozebírá ekonomické, politické a právní bariéry integrace CCS kreditů do systému EU ETS. Zároveň představuje argumenty pro nutnost této integrace.

Studie o možnosti výroby vodíku ze zemního plynu a biometanu s využitím CCS. Technologická roadmapa CCS s cílem pomoci členským státům Carbon Sequestration Leadership Forum implementovat nutné kroky pro rozvoj CCS do svých národních strategií.

Dokument představuje rizika spoléhání se na technologie negativních emisí jako BECCS. Závěr je, že spoléhání se na budoucí snížení emisí přes CCS může zpomalovat snižování dnešních emisí.

Studie identifikuje potenciál greenwashingu v oblasti CCUS. Ukazuje hlavní potenciální způsoby, kterým mohou projekty CCUS být prezentovány jako více ekologické, než ve skutečnosti jsou. Představeno je šest hlavních problémů BECCS.

Je kritizován předpoklad, že bioenergie je uhlíkově neutrální. Dále je kritizováno ohrožení biodiverzity a snížení potravinové bezpečnosti vzhledem k prostorovým nárokům pěstování biomasy potřebné ke škálovatelnosti BECCS.

Studie analyzuje individuální, geografické a informační faktory, které ovlivňují vnímání CCS veřejností. Porovnává pět zemí a jejich míru akceptace. Studie řeší, jak lze zvýšit podporu pro tyto projekty.

Studie představuje výzkumné priority pro rozvoj BECCS, které je viděno jako jedna z nejslibnějších technologií pro mitigaci změny klimatu a dosažení klimatické neutrality. V rámci studie je poukázáno na mezery ve výzkumu týkajícího se BECCS zejména z hlediska vlivu na udržitelnost a využívání půdy.

Interaktivní mapa ukazující aktuální i plánované CCS projekty po celém světě. Mapa ukazuje projekty zachycující více než 500 000 tun CO2 ročně. Interaktivní mapa zobrazující aktuální i plánované CCS projekty v USA, Evropě a na Blízkém východě.

Dekarbonizace ozbrojených sil

Ozbrojené síly Spojených států amerických jsou řazeny na první místo v žebříčcích velikosti a síly. Od počátku Globální války proti terorismu v roce 2001 do roku 2019 dle dostupných informací vyprodukovala jejich vojenská činnost 1,2 miliardy metrických tun skleníkových plynů, což představuje roční emise 257 miliónů osobních automobilů - to je více, než je ve Spojených státech registrováno. Jen v roce 2020 to bylo 51 miliónů, tedy množství srovnatelné s celkovou roční produkcí emisí menších států, jako například Portugalska či Švýcarska.

Například profesor David Vine označil americké ministerstvo obrany za největšího institucionálního původce globálního oteplování. To potvrzuje i studie, která analyzovala logistické procesy americké armády v rámci Americké obranné logistické agentury, které musí být na základě zákona o svobodě informací poskytnuty.

Podle tohoto textu mají ozbrojené síly Spojených států větší roční uhlíkovou stopu než 140 zemí světa svou celkovou - pokud bychom si je přestavili jako stát, byly by čistě na základě spotřeby paliva 47. největší emitent skleníkových plynů světa.

Paradoxní v tomto kontextu však je, že dle některých bezpečnostních strategií Spojených států byla klimatická změna považována za jednu z největších bezpečnostních hrozeb - například za prezidenta Obamy, či v nejnovější bezpečnostní strategii prezidenta Bidena (zde byla zmíněná 63krát). Desekuritizace klimatické změny proběhla pouze za Trumpovy administrativy.

USA přiznává, že je potřeba jisté kroky podniknout. Army Climate Strategy z roku 2022. Americké ministerstvo obrany v tomto textu vytyčilo velmi ambiciózní cíle - zabývá se výzvami, které pozemní síly v kontextu se změnou klimatu, a tedy i počasí, očekávají, a zdůrazňuje nutnost odolnosti vůči nově příchozím hrozbám. Co je ale podstatné, zabývá se také budoucí uhlíkovou neutralitou.

Podle tohoto dokumentu bude cílem americké armády do roku 2030 omezit emise skleníkových plynů o 50 % oproti úrovni z roku 2005. Tímto to však nekončí. Stanovuje také cíl být do roku 2050 zcela uhlíkově neutrální. V neposlední řadě pak dosáhnout reakce schopnosti na výzvy spojené s klimatickou změnou, a to zejména ve strategických, plánovacích a akvizičních procesech či dodavatelských řetězcích a koncepčních dokumentech. Těchto cílů chce dosáhnout ve třech oblastech - armádní instalace po celém světě, akvizice a logistika, trénink.

Přes novou politiku v rámci AMC (Army Materiel Command), která stanovuje, že veškerá nově nakoupená vozidla musí být elektrická a pokud taková nejsou komerčně dostupná, tak hybridní, se čistě spalovací motory stávají až poslední možností. Do roku 2050 tak chce mít jak bojová, tak nebojová vozidla plně elektrifikovaná a uhlíkově neutrální. Dále také zdůrazňuje potřebu investic do infrastruktury nabíjení a ukazuje, že takové investice pomohou pokroku i v civilní sféře. V tomto kontextu tak mělo být investováno v roce 2022 do 470 nabíjecích stanic.

Pro realizaci elektrifikace vozového parku ve všech oblastech také plánuje investovat do vývoje uhlíkově neutrálních bojových vozidel. Jelikož mají americké ozbrojené síly po světě okolo 800 takových instalací a na domácí půdě 740 vojenských základen (z toho až 315 pozemních sil), vytváří také metodiku, jak zajistit uhlíkovou neutralitu i v této oblasti. Do roku 2030 chce dosáhnout toho, aby instalace využívaly 100 % čistou elektrickou energii a do roku 2035 umístit na všechny instalace místní elektrickou síť.

Podle Douga Weira, ředitele výzkumu a politiky na Observatoři konfliktu a životního prostředí, této strategii zásadně chybí mechanismy kontroly a odpovědnosti jejího uplatňování. Dle dostupných analýz navíc již nyní americká armáda není schopná udržet krok se stanoveným plánem.

Nejen, že se jí tedy nedaří dostatečně rychle budovat síť nabíjecích stanic, ale ani nakupovat dostatečné množství elektrických či hybridních vozidel (zejména pro to, že se ani nestíhají tak rychle vyrobit, a to kvůli velké poptávce v kombinaci s nedostatečným technologickým pokrokem). Nutno také podotknout, že nejvíce spotřebovaným druhem paliva v ozbrojených silách Spojených států bylo mezi lety 1975 a 2018 palivo letecké - pozemní síly tedy nejsou největším emitentem skleníkových plynů v ozbrojených silách USA.

V roce 2022 jako součást Klimatického akčního plánu zveřejnilo letectvo strategický dokument Climate Campaign Plan. Tento dokument předkládá ambici zajistit stoprocentní uhlíkovou neutralitu všech zařízení a instalací vzdušných sil do roku 2046. Plánuje také investice do vývoje a testování udržitelnějších paliv a prototypů nových letounů či podporu analýzy dopadů činnosti této instituce na změnu klimatu - a to vše za udržení vojenské dominance v globálním měřítku.

Biopaliva mimo jiné již Spojené státy ve spolupráci s Nizozemskem a Švédskem testovali na platformě letounů F-16 a JAS-39, přičemž se podařilo vytvořit směs leteckého paliva obsahující až 50 % bio složky s potenciálem umožnit omezení emisí těchto letounů až o 80 % v porovnání s palivem tradičním.

Zajímavé také je, že se do budoucna pro letecké síly počítá s masovým využitím elektrických bezpilotních prostředků (UAV), které jsou sice finančně nákladné, avšak představují i značné operační výhody - například jsou hůře zpozorovatelné a detekovatelné. V neposlední řadě pak americké ministerstvo obrany věnuje pozornost námořnictvu.

Zde plánuje investovat a testovat alternativní paliva jako například vodík či e-methanol. V současné době sice neexistuje infrastruktura, která by takovou tranzici dovolovala, ale v případě, že by k rozvoji takové infrastruktury došlo, umožnilo by to omezení emisí až o 100 % (pouze pokud by paliva byla vyráběna udržitelně).

Další dva významní vojenští aktéři, kteří považují environmentální odpovědnost ozbrojených sil svých členských států za velmi podstatou a nedílnou součást budoucnosti, jsou Severoatlantická aliance a Evropská unie. Obě tyto organizace tak pracují na podrobných analýzách, za jakých okolností je přechod k uhlíkové neutralitě možný. Samotný generální tajemník NATO Jens Stoltenberg s podporou EU prohlásil, že jsme se dostali do situace, kdy nelze vybírat mezi silnými a ekologickými ozbrojenými silami - v zájmu přežití totiž potřebujeme oboje. Tvrdí také, že hypotetický přechod do takové situace však může přinést i značné výhody v operačním prostředí - a řada členských zemí takové možnosti a scénáře již ve svých koncepcích zkoumá.

Například Mezinárodní institut pro strategická studia (IISS) publikoval výzkumnou práci, která se soustředí přímo na vojenské implikace zelené tranzice a identifikoval možné operační výhody, které z ní vychází. Konkrétně se jedná o zvýšenou taktickou odolnost proti externím přerušením dodávek elektrické energie díky energetické soběstačnosti vojenských instalací. Velkou výhodou je také potenciálně snížená cena operačního působení (na základě výrazně nižší energetické náročnosti techniky).

Zásadní ale je, že potenciálně může odklon od fosilních paliv výrazně zvýšit operační flexibilitu a mobilitu vojenské síly a zároveň tak snížit závislost na komplexním logistickém řetězci (a tak i omezit zranitelnost oslabení operability sil kvůli přerušení logistiky například kvůli akcím protivníka). V neposlední řadě pak v kontextu klimatické změny zajistí přechod k uhlíkové neutralitě jistotu schopnosti operovat i v hypoteticky značně zhoršených a těžce předvídatelných podmínkách budoucích bojišť.

Koncepce kroků potřebných k úspěšné zelené tranzici ozbrojených sil stanovuje tedy tři úrovně náročnosti, v rámci kterých lze dosáhnout tzv. win-win situací, jak pro obranný průmysl, tak pro životní prostředí. Zaprvé je třeba dekarbonizovat vojenské základny, instalace a netaktická vozidla, což je v současné době dosažitelné. Druhá úroveň je pak výcvik. Zde se bavíme o masovém zavedení technologicky vyspělých simulátorů. Například v oblasti leteckého výcviku by takto šlo omezit lety spojené s výcvikem pilotů až o 90 %. Třetí a nejnáročnější úroveň je pak operační prostředí. Proveditelnost v této oblasti je v současnosti velmi náročná a závisí spíše na technologickém posunu do budoucna. Obnovitelné zdroje totiž zde představují velkou taktickou zranitelnost.

EU tak plánuje vytvořit EU Climate, Security and Defence Training Platform a Climate and Defence Support Mechanism, který má umožnit členským zemím lépe spolupracovat v oblasti rozvoji udržitelných technologií. NATO obdobně plánuje prostřednictvím NATO’s Climate Change and Security Action Plan nařídit členským ozbrojeným silám hlásit a měřit jimi vyprodukované uhlíkové emise. Nadále pak plánuje podporovat zejména iniciativy na dobrovolné bázi. Důrazně však EU a NATO zmiňují potřebu při této zelené tranzici zachovat stoprocentní akceschopnost a obranyschopnost.

Přestože lze přechod k uhlíkové neutralitě označit za proveditelný a žádoucí, bude velmi časově a finančně náročný, což s finančním prostředky dostupnými v současné době jeho realizovatelnost značně snižuje. U západních států tedy lze pozorovat narůstající zájem o problematiku klimatické změny a snahu o do budoucna úspěšný přechod ozbrojených sil k udržitelnějšímu fungování.

Čína klimatickou změnu v zásadě neignoruje. Svou pozornost však namísto přechodu k uhlíkové neutralitě svých ozbrojených sil směřuje (podobně jako Spojené státy) k důkladnému výcviku a přípravě na dramatickou změnu operačních podmínek, která se kvůli změně klimatu očekává. Samotné klima je tedy v čínských bezpečnostních koncepcích plně zahrnuto, ale na jeho řešení se nahlíží z jiné perspektivy než na Západě.

Čína je však dlouhodobě řazena na druhé místo v žebříčku finančních výdajů na zbrojení a obranu. Přestože tedy nesdílí a neposkytuje žádné informace o emisích spojených s jejich zbrojním průmyslem a ozbrojenými silami, dá se očekávat, že budou velké. Je ale nutné poznamenat, že čínské autority a vláda informace o svých koncepcích do značné míry neposkytují, a jejich postoje tak nejsou jednoznačně určitelné.

Rusko přistupuje ke změně klimatu velmi pasivně. V kontextu ozbrojených sil nepodniká žádné významné kroky, a to ani v oblasti výcviku a strategie. Jelikož se jedná o jednu ze zemí, která ropou a fosilními palivy disponuje nejvíce, neprobíhají zde žádné procesy, které by na zelenou tranzici tlačily. Také v kontextu války na Ukrajině a ekonomické oslabenosti Ruské federace zde nejsou dostupné finanční prostředky, které by mohly být na rozvoj zelených technologií vynaloženy.

Přesto si však Kreml velmi dobře uvědomuje rizika, která s klimatickou změnou pro národní bezpečnost vznikají. Preventivní opatření však nepovažuje za žádoucí. Ozbrojené síly tak zcela vynechává a na klimatickou změnu nahlíží spíše jako na ekonomickou příležitost.

Přestože lze v posledních letech pozorovat značný posun v mentalitě a nahlížení světových aktérů na dekarbonizaci ozbrojených sil, stále jde o velmi citlivé a značně kontroverzní téma. Západní státy tedy v posledních letech viditelně usilují či usilovat začínají o dekarbonizaci jejich ozbrojených sil a řešení klimatické krize - USA, NATO a EU aktivně vytváří strategie pro úspěšnou zelenou tranzici ozbrojených sil. Oproti tomu však „konkurenční“ východní velmoci o tuto problematiku nejeví v podstatě žádný větší zájem - Čína pozornost věnuje pouze adaptaci svých ozbrojených sil na boj v budoucím, klimatickou změnou ovlivněném prostředí a Rusko ji do svých bezpečnostních strategiích nezahrnuje.

Z toho důvodu vzniká hypoteticky zásadní strategický problém, kterého se západní státy obávají - možný vznik asymetrie mezi ozbrojenými silami západními a východními, a tedy i potenciální výhoda ozbrojených sil východních, neboť ty západní, odhodlané k zelené tranzici, budou využívat nové technologie a metody, zatímco ty východní budou stále disponovat velmi dobře osvědčenými technologiemi využívající fosilní paliva. Je zde tedy prostor pro vznik strategické nevýhody západních států.

Rozsáhlá investice, která je pro zelenou tranzici ozbrojených sil nutná, může přes všechnu finanční nálož vést k vytvoření technologie, která jednoduše nebude dostatečné spolehlivá či efektivní. Přesto však hypotetický přechod ozbrojených sil k uhlíkové neutralitě přináší i řadu potenciálních benefitů. Například energetická soběstačnost vojenských instalací může zajistit zvýšenou taktickou odolnost proti přerušení externích dodávek elektrické energie či snížit cenu operačního působení. Obdobně tak může odklon od fosilních paliv zvýšit operační flexibilitu a mobilitu, a to díky omezení závislosti na složitém a křehkém logistickém řetězci.

Dle dostupných studií se ale v případě pokračujícího úsilí zmírnit dopady změny klimatu jedná o do budoucna nevyhnutelný krok. Je zde však mnoho faktorů, které vedou k jeho oddálení. Zelená tranzice ozbrojených sil je velmi časově a finančně náročná. Stále nejsou dostupné technologie, které by například v operačním prostředí byly schopné konkurovat v komparaci s ekologickými stroji „levným“ fosilním technologiím. Západní státy jsou navíc v současné době v oblasti zelených technologií z velké části závislé například na Číně, a tedy s větším přechodem k těmto technologiím by došlo k prohloubení dependence a zranitelnosti v oblasti dodavatelského řetězce.

tags: #environmentální #rizika #v #arabských #státech

Oblíbené příspěvky:

• Zdravotní rizika spojená se znečištěním ovzduší
• Výměna kameninové odpadní stoupačky
• Ekologické Pleny FEEDO: Podrobná Recenze
• Zákon o ochraně ovzduší: komentář a analýza
• Ekologie jezírkových bakterií