Environmentální věda: Definice, rozsah a význam

Environmentální věda je interdisciplinární obor, který zkoumá složité vztahy mezi živými organismy a jejich prostředím. Využívá poznatky z různých vědních disciplín, aby pochopila a řešila problémy spojené s ochranou životního prostředí a udržitelným rozvojem.

Ekologie jako základ environmentální vědy

Ekologie (z řeckého oikos = dům, prostředí) je klíčovým pojmem environmentální vědy. Definuje se jako:

1. Oblast formování a fungování biologických systémů všech úrovní, od jednotlivých organismů až k biosféře, jejich vzájemného ovlivňování ve vztahu k vlastnímu prostředí, resp. environmentální aspekty života společnosti, životní prostředí.
2. Vědní disciplína vážící se k pojetí ekologie.

Všechny živé i neživé prvky prostředí působící na organismy se nazývají ekologickými faktory. Tyto faktory se člení do základních skupin:

• Abiotické (fyzikálně-chemické): teplota, sluneční svit, vlhkost, plynné složení vzduchu, atmosférické vlivy atp.
• Biotické: faktory vzájemného ovlivňování živých systémů.
• Antropogenní: formy činnosti člověka přímo a nepřímo ovlivňující život organismů v prostředí.

Každý organismus, populace či společenstvo má určitou ekologickou valenci vůči jednotlivým ekologickým faktorům. Pohybuje se v určitém rozmezí od mezních hodnot k optimální hodnotě, která je pro existenci organismů nejvýhodnější. Mezi ekologickými faktory jsou vždy některé limitující, jež ohraničují možnosti existence biologických systémů. Jako vědu vymezil ekologii poprvé E. H. Haeckel v roce 1869. Nejběžnější je definice ekologie E. P. Oduma: je to věda o životním prostředí, resp. biologie prostředí.

Ekologie je běžně vztahována k ochraně životního prostředí nebo přírody, k péči o ně; někdy se přímo s těmito pojmy ztotožňuje. Ekologie jako věda se vyznačuje typickými interdisciplinárními znaky. Využívá poznatků chemie, fyziky, matematiky aj., ale i společenských věd, zvláště filozofie, sociologie, ekonomie, psychologie, politologie atp. V současné době její význam neobyčejně vzrůstá se silným ohrožením životního prostředí nazývaným ekologickou krizí. Rozvíjí se tzv. ekologické vědomí, ekologická etika, vznikají ekologická hnutí, politické strany (strany zelených). Problémem dnešní doby jsou střety ekologických a ekonomických zájmů, resp. nepochopení faktu, v dlouhodobější perspektivě nemůže jít o zájmy rozporné, neslučitelné. Do zemědělského hospodaření, zejm. hospodaření s půdou, intervenuje ekologie mimo jiné tzv. alternativním zemědělstvím.

Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy

Podle specifikace předmětu studia se ekologie člení na:

• Autoekologii, která zkoumá jednotlivé organismy.
• Populační ekologii, zkoumající populaci určitého biologického druhu.
• Synekologii, jejímž předmětem jsou skupiny organismů (společenstva).
• Globální ekologii, vztahující se k biosféře.

Dále je možné hovořit o fyziologické ekologii, zabývající se fyziologickými změnami organismů v procesu jejich přizpůsobování ke změnám prostředí, a o biochemické ekologii, která si klade za úkol objasnit zákonitosti adaptace organismů na molekulární úrovni. Ekologii lze rozlišovat i podle dalších kritérií. Pro sociologii a společenské vědy vůbec má význam zejm. ekologie člověka a tzv. hlubinná ekologie. Ekologie se překrývá s environmentalismem, tj. Sociologie jednak vstupuje do ekologie jako přímá součást tohoto interdisciplinárního oboru, jednak studuje „zvenku“ některé ekologické jevy a souvislosti, např. utváření a fungování nátlakových ekologických skupin, intervenci ekologických hodnot v hodnotovém spektru různých skupin populace a v oblasti utváření a přetváření morálních norem, sociální předpoklady a dopady ekologické krize apod. Termín ekologie se ve společenských vědách používá k vyjádření studia dimenzí sociálního prostoru (viz ekologie sociální). V rámci kulturní antropologie se ve spojení s ekologií.

Ekotoxikologie: Studium vlivu chemických látek na životní prostředí

Ekotoxikologie je interdisciplinární vědní obor kombinující poznatky vědy studující ekosystémy (ekologie) a vědy studující interakce chemických látek s živými organismy (toxikologie). První definice ekotoxikologie (1969): René Truhaut: studium nepříznivých účinků chemikálií s cílem chránit přírodní druhy a společenstva.

Rachel Carson (1962): monografie The Silent Spring poukazuje na používání pesticidů, především DDT a dalších agrochemikálií. Kniha vedla v USA k založení Úřadu pro ochranu životního prostředí (US Enviromental Protection Agency EPA).

• Zavádění metod popisujících toxické účinky lidmi produkovaných látek na životní prostředí a v něm obsažené organismy.
• Systematické zavádění metod testování toxicity na rybách.
• r. 2006 bylo vydáno nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 166/2006, kterým se zřizuje Evropský registr úniků a přenosů znečišťujících látek.
• r. 2003 byl Evropskou komisí přijat a Evropským parlamentem schválen návrh na nový rámec pro legislativu pokrývající bezpečnost chemikálií REACH (Registration, Evaluation and Authorization of Chemicals).

Podniky a firmy, které importují více než 1 tunu chemické sloučeniny ročně, budou nuceny tuto chemikálii registrovat v centrální datové bance. Cílem je zlepšit ochranu zdraví přírody, včetně lidí, zvýšit inovační kapacity a schopnost konkurence chemického průmyslu v Evropské unii. Nová opatření se týkají nejen nových chemických látek uváděných na trh, ale i látek, které se již delší dobu používají.

Čtěte také: Starbucks a udržitelnost

Ekotoxikologické testy sledují reakce, kdy je určený, často jednoduchý organismus dobře známými životními projevy, stavbou těla a fyziologií v uměle připraveném prostředí vystaven známé koncentraci známé látky nebo je daný organismus vystaven působení neznámého prostředí (např. dafnie ve vodě o různých koncentracích solí těžkých kovů).

Z reakce organismu se usuzuje na rizika plynoucí z expozice sledované známé nebo neznámé noxy pro volně žijící populace téhož či jiného organismu, který se např.testovaným exponovaným organismem živí nebo je mu způsobem života (či metabolismem) příbuzný. Člověk je dobře charakterizován, menší chyby při extrapolacích testů. Zúžený zájem - organismy vs. prostředí, resp.

Environmentální výchova: Klíč k udržitelné budoucnosti

Environmentální výchova je novou potřebou, potřebou reagovat na vzrůstající počet lidí žijících na jednom místě (a na naší planetě vůbec), a proto je tématem významným nebo dokonce životně důležitým. Teorie environmentální výchovy je ze své podstaty neodlučně propojena s etikou, praxe s mravní (morální) výchovou.

Řešení ekologické krize environmentální výchovou by nemělo smysl, kdyby bylo realizováno pouze v jednom státě, protože se jedná o systém výchovy reagující na problémy globálního ekosystému - celé naší planety. To podporují politici (např. Brundtlandová, 1991), přírodovědci (např. Duvigneaud, 1988, Durrell, Durrellová, 1997) i filosofové (např. Naess, 1994, Leopold, 1999), psychologové (např. Schultz, 2007, Kellert, Felthous, 1985), sociologové (např. Liedloffová, 2007), spisovatelé (např.

Školský zákon přijatý v roce 2004 s účinností od 1. ledna 2005 oficiálně zahájil českou kurikulární reformu, která byla připravována od roku 2001. Pro každý obor vzdělávání v základním a středním vzdělávání a pro předškolní, základní umělecké a jazykové vzdělávání se vydávají rámcové vzdělávací programy.

Čtěte také: Ochrana životního prostředí

Rámcové vzdělávací programy (RVP) vymezují povinný obsah, rozsah a podmínky vzdělávání, jsou závazné pro tvorbu školních vzdělávacích programů, hodnocení výsledků vzdělávání dětí a žáků, tvorbu a posuzování učebnic. Rámcový vzdělávací program základního vzdělávání (RVP ZV) obsahuje Environmentální výchovu jako jedno z šesti průřezových témat. Podobně rámcový vzdělávací program pro gymnázia a další. Rámcový vzdělávací program pro školní družiny popř. DDM zařazuje Ekologickou výchovu.

Ekologická krize a stres ekosystému

Stres ekosystému je definován jako stav, ve kterém se nachází živý systém při mobilizaci obranných nebo nápravných procesů vůči podnětům přesahujícím obvyklé rozpětí homeostázy, které je připraven hladce zvládat a na něž je dokonale adaptován (Míchal, 1994: str. s.

Environmentální (resp. Ekologickou krizi definoval I. Míchal jako situaci, v níž se adaptační schopnosti živého systému přibližují dosažitelným mezím. Činnost člověka je nejvýznamnějším stresovým faktorem současnosti (Míchal, 1994). Dokud bylo lidí na naší planetě méně než dnes, nebylo potřeba vztah k přírodě promýšlet, nebylo třeba hledat způsoby zacházení s odpady, ani nebylo potřeba řešit jiné environmentální problémy.

Clive Ponting a Zelené dějiny světa

Clive Ponting (nar. 1946) je člověk s nevšedním životním osudem. V češtině mu vyšla kniha Zelené dějiny světa: Životní prostředí a kolaps velkých civilizací (New Green History of the World: The Environment and the Collapse of Great Civilizations). Poprvé vyšly roku 1991, česká verze vychází z druhého, přepracovaného vydání z roku 2007.

Publikace přináší ucelený pohled na dějiny lidstva, vzestup velkých civilizací a příčiny jejich pádu. Upozorňuje na to, jak zásadním se stalo vyčerpání dostupných přírodních zdrojů při zhroucení velkých kultur v historii lidstva, a popisuje zásadní vliv životního prostředí na naše dějiny během posledních 10 000 let. Autor ovšem zmiňuje i řadu dalších hospodářských, společenských a politických kolapsů způsobených zničením původního životního prostředí.

Rozpad některých společností přitom mohl trvat velice dlouho: „Například úpadek prvních civilizací v Sumeru trval přes tisíc let a jednotlivé generace sotva tušily, že se společnost ocitla v rozkladu, který už nelze zastavit. I v případech, kdy byl kolaps poměrně rychlý a náhlý (Velikonoční ostrov, kultura Mayů), si lidé zřejmě plně neuvědomovali, že jejich problémy narůstají.“

Autor s až drásavou chladnokrevností sleduje, jak vinou lidské činnosti postupně mizely jednotlivé živočišné druhy, počínaje divokými slony ve starém Egyptě či lvy a bobry v antickém Řecku. S lítostí konstatuje, jaké pro původní biotopy katastrofální následky měly gladiátorské hry: na počest dobytí provincie Dákie prý bylo najednou zabito jedenáct tisíc zvířat. A ani následující staletí v tomto ohledu nic nezlepšila.

Zatímco zmínění živočichové navzdory vší lidské snaze na zemi stále přežívají, jiné druhy byly definitivně vyhubeny. Jako příklad autor volí holuba stěhovavého, jehož příběh je sotva uvěřitelný, protože podle některých zdrojů se jednalo dokonce o nejpočetnější ptačí druh na zeměkouli.

Ponting registruje, že poslední dobou narůstá zájem o ochranu přírody a životního prostředí: „Objevily se nátlakové skupiny a organizace, životní prostředí se coby téma prosadilo ve vnitřní i mezinárodní politice. Změn se podařilo dosáhnout v mnoha důležitých oblastech - ve městech už se nekouří z komínů, průmyslové znečištění pokleslo, mezinárodní společenství uzavřelo dohody týkající se kyselých dešťů“ (s uznáním píše i o ekologických směrnicích Evropské unie).

Vzápětí ale dodává, že méně kouře a prachu současně znamená více slunečního svitu, což přispívá ke globálnímu oteplování. Vyvíjíme sice nové léky proti nemocem, ty se ale rychle přizpůsobují a vznikají odolnější verze chorob, jež se navíc kvůli globálnímu leteckému propojení šíří závratnou rychlostí. Ani používání geneticky modifikovaných plodin a naklonovaných zvířat u autora nadšení nevyvolává.

Pokud se totiž taková semena dostanou do přírody, může to v jeho představách představovat vážná rizika, o nichž zatím víme jen velmi málo. Dále se „zvýší závislost zemědělců na dodavatelích osiva a chemičkách vyrábějících právě ty pesticidy, které bude možné v případě nových plodin použít.

Mnohé regulace přijaté koncem 20. století byly podle něj víceméně jen kosmetické, protože daleko důležitější jsou „růst počtu obyvatel, nutnost zvyšovat produkci potravin, stále expandující průmysl a vyšší spotřeba energie“.

Naše průmyslová, konzumní společnost dosáhla, tvrdí Clive Ponting, neuvěřitelného pokroku, ale v důsledku téhož pokroku dala vzniknout naprosto bezprecedentnímu množství ekologických problémů, jež jsou natolik složité, „že je téměř vyloučeno, abychom je kdy vyřešili."

Nosná kapacita prostředí

Nosná kapacita prostředí je jedním z klíčových konceptů v environmentální vědě. Jedním z důvodů častého překroční nosné kapacity je skutečnost, že je velmi obtížné až nemožné ji přesně determinovat (obvykle se to podaří teprve, když je překročena a dojde ke zhroucení ekosystému).

Lidé v prostředí, ve kterém se jejich počet blíží nosné kapacitě, nemohou trvale žít, aniž by své chování významně omezovali. Musí se starat, co se svými tělesnými i hmotnými odpady, musí se domluvit, kde umývat nádobí a kde prát a odkud brát pitnou vodu, musí dohodnout a dodržovat pravidla kácení, vypalování, těžby surovin a lovu.

Pokud to neudělají, budou trpět nemocemi (stačí se napít vody kontaminované výkaly), umírat a, nakonec, o svůj domov všichni přijdou (nebude v něm dost pitné vody a potravy). Dohody o chování v životním prostředí byly obvykle zakotveny v zákonech daných společenství a jejich dodržování bylo vymáháno mocensky, popř. ideologicky.

Dodržování těchto zákonů umožnilo zdravý život velké komunity. Zákony a příkazy tohoto druhu (například nosit s sebou kolík k zahrabávání exkrementů) nacházíme již v Chammurabiho zákoníku nebo ve Starém zákoně.

Na mnoha územích v historii Země domluva o chování k prostředí včas udělána nebyla. Často na nově osídlovaných územích nebo na územích kolonií či okupovaných států (okupanti měli možnost se vrátit či přestěhovat). A původní obyvatelé museli nést následky dlouhodobé devastace.

Je třeba si uvědomit, že v dovednosti, jak se vyhnout ekologické katastrofě (udržitelném životě) udělalo lidstvo velký pokrok. Ještě složitější než odhad nosné kapacity nějakého ekosystému, je odhad nosné kapacity globálního ekosystému.

Proto jsou názory na nosnou kapacitu (pro lidský druh) naší planety různé. K. Lorenz vidí v přelidnění „první hřích lidstva“ (Lorenz, 1990). Na něj navazující odborníci upozorňují, že počet lidí na naší planetě se blíží k hranici její nosné kapacity a že (pokud nedojde k radikálním změnám) může brzy dojít ke zhroucení globálního ekosystému.

Možnost lidí vystěhovat se z území zdevastovaných do území neosídlených je dnes, bez drastického snížení populace, velmi omezená - Země je plná lidí. Spisovateli science fiction uvažované přesídlení na jiné planety není v dohledné době reálné (Lovelock, 1993, 1994).

Stále ovšem existují lidé, kteří ekologické problémy popírají, kteří věří, že každý ekologický problém dokáže lidstvo vyřešit rozvojem technologií. Takový názor prezentuje, v ostrém kontrastu s americkým viceprezidentem Al Gorem i náš současný prezident V. Klaus.

Další, například J. Lovelock, se domnívají, že na řešení ekologických problémů je už pozdě, protože nosná kapacita globálního ekosystému byla překročena. J. Lovelock v roce 2008 rozvířil diskusi článkem Ekologická katastrofa je nevyhnutelná, užívejte si života, pokud to ještě jde. V něm tvrdí, že zhroucení globálního zemského ekosystému nastane, i kdyby lidé zásadně změnili své chování, protože nosná kapacita Gaii (Zeměkoule) byla překročena v šedesátých letech 20. století. J. Lovelock odhaduje, že následkem zhroucení globálního ekosystému zahyne 80 % lidské populace (Lovelock, 2008).

Environmentální žal

S novinářem a fotografem Jiřím Paszem jsem si povídal o enviromentálním žalu. Víte, co to je? Podle wikipedie se tomu říká také ekologická úzkost, klimatický žal, environmentální úzkost - a jde o psychologickou reakci na ztráty způsobené změnou klimatu nebo ničením životního prostředí.

Možná nevíte, že stále přibývá lidí, co tento úzkostný stav pociťují. Možná jste jedněmi z nich. Hlavně v mladé generaci je tato úzkost hodně silná.Kde se bere? Jak se tomu bránit? Kde vzít naději? Právě o tom je tento hausbotový talk. Možná si říkáte, proč dávám takové téma zrovna koncem roku. Ale má to dva důvody - zaprvé pokud chceme nějaké obavy překonat, zvládnout, musíme se jim nejprve dokázat podívat do očí, pojmenovat je. A za druhé - hned za týden zveřejním rozhovor, který na řadu otázek pokládá odpovědi a pomáhá najít naději i smysl.

Pokud mi napíšete do komentářů, zda podobné obavy znáte anebo naopak vůbec ne, pokud se tím nezdržujete anebo naopak máte svoje vlastní recepty, budu rád. Díky za každý komentář k tématu a za týden na to navážeme. Těším se na debatu.

tags: #environmentalni #veda #definice

Oblíbené příspěvky:

• Příklady ekologických chyb
• Kompostování bioodpadu v kuchyni
• Obvyklá vzdálenost WC od zdi dle norem
• Stabilizátory Paliva
• Drtiče větví: HECHT 6173 a VARES SHARK 2,2