Zdravotní Postižení a Ekologický Přístup

Pojem „postižení" je v současnosti chápán spíše jako neutrální fenomén. To znamená, že teprve postoje a hodnoty společnosti z něj vytvářejí sociální znevýhodnění, tedy hendikep. Jak dochází ke změnám v chápání postižení, jsou aktualizovány definice postižení.

Definice Mentálního Postižení

Světová zdravotnická organizace například definuje mentální postižení jako: „Stav zastaveného nebo neúplného duševního vývoje‚ který je charakterizován zvláště porušením dovedností‚ projevujícím se během vývojového období‚ postihujícím všechny složky inteligence‚ to je poznávací‚ řečové‚ motorické a sociální schopnosti.

Americká asociace pro intelektová a vývojová postižení (AAIDD - American Association on Intellectual and Developmental Disabilities) definuje mentální postižení takto: „Mentální postižení je snížená schopnost charakterizovaná výraznými omezeními v intelektových funkcích a také v adaptačním chování, což se projevuje v pojmových, sociálních a praktických adaptačních dovednostech. Toto postižení vzniká před dosažením věku osmnácti let“.

V této definici je patrná snaha chápat mentální postižení jako proměnnou veličinu. Nezávisí totiž pouze na nedostatečnosti jedince, ale je zde zohledňován i vliv vnějšího prostředí. V současnosti se při snaze vymezit mentální postižení uplatňuje více přístupů, které reflektují (berou v úvahu) různé úhly pohledu na problematiku mentálního postižení.

Medicínský vs. Sociální (Ekologický) Model

V rámci staršího medicínského modelu byl kladen důraz zejména na zkoumání a diagnostikování rozumové nedostatečnosti. Tento přístup je dnes kritizován především proto, že postiženému člověku určoval jeho životní cestu a ospravedlňoval jeho sociální vyloučení.

Čtěte také: Ekologické aspekty nanotechnologií

Na kritiku medicínského přístupu reaguje model sociální (někdy též označován jako ekologický), dle kterého to není výlučně tělesné, smyslové nebo mentální postižení, které zneschopňuje, oslabuje nebo znevýhodňuje jedince. Oliver tento proces označuje jako sociální model postižení. Poskytovaný servis by se měl zaměřit spíše na odstraňování diskvalifikujících (vylučujících) bariér ve vnějším prostředí.

Tentýž člověk proto může být v určitém prostředí chápán jako člověk s mentálním postižením, zatímco v jiném prostředí o mentálním postižení hovořit nelze. Hodnocení v tomto pojetí nezohledňuje rozumovou úroveň, ale míru podpory, kterou jedinec potřebuje k životu v daném prostředí. Toto pojetí je v současnosti reflektováno i v postoji AAIDD. Hlavním kritériem této klasifikace zůstává inteligenční kvocient (IQ).

Pro život člověka s mentálním postižením je však důležité i hledisko tvůrčí a praktické, či takzvaná emocionální inteligence (Valenta, 2003 In Šiška, 2005). Ta zahrnuje uvědomění si sebe samého, sebemotivaci, vytrvalost, regulaci nálad, kontrolu impulzů, empatii (vcítění se do druhých) a naději nebo optimismus (Ruisel, 2000 In Švarcová).

V následujících kategoriích jsou popsány některé znaky společné pro jedince s daným stupněm mentálního postižení. Tyto děti dovedou respektovat některá pravidla logiky, ale v jejich projevu chybí většina abstraktních pojmů, užívají spíše konkrétní označení. Většina dosáhne úplné nezávislosti v osobní péči a praktických domácích dovednostech, i když je vývoj proti normě pomalejší. Učení je u těchto dětí limitováno na mechanické podmiňování. K zafixování čehokoli je třeba častého opakování. Zvládnou běžné návyky a jednoduché dovednosti, především v oblasti sebeobsluhy. Děti s tímto stupněm mentálního postižení jsou v dospělosti schopny chápat jen základní souvislosti a vztahy. Omezení je zřejmé i v oblasti řeči. Osvojí si několik špatně artikulovaných slovních spojení, která navíc používají nepřesně. Někdy nemluví vůbec. Jejich učení je značně limitováno a vyžaduje dlouhodobé úsilí. Často se jedná o kombinované postižení. Poznávací schopnosti se téměř nerozvíjejí, stejně jako artikulovaná řeč.

Antiopresivní Sociální Práce (AOP)

Na konci dvacátého století se v sociální práci začaly objevovat přístupy, které bývají označovány jako antidiskriminační či antiopresivní. Vzrůst zájmu o tyto modely sociální práce souvisel s eskalací sociálních problémů v některých vyspělých evropských zemí a v USA. Šlo například o konflikty vyvolané kolem integrace migrantů v Německu, vzrůstající kriminalitu a nepokoje mezi černošským obyvatelstvem ve Velké Británii a USA.

Čtěte také: Zdravotní rizika 3D per

Problematika vztahů mezi různými etnickými a kulturními skupinami se samozřejmě neomezovala jen na uvedené země a je realitou současného světa, že interetnické a interkulturní vztahy patří k problémům vyžadujícím naši soustavnou pozornost. Antiopresivní a antidiskriminační přístupy ovšem nelze spojovat jen s problematikou migrantů, ale obecně je možné je aplikovat všude tam, kde jsou přehlíženy zájmy určitých sociálních skupin, ať už jsou definovány etnicky, kulturně, nábožensky či jinak.

Například Thomas a Pierson (Thomas and Pierson 1995) charakterizují diskriminaci a útlak jako pojem, který se v sociální práci široce používá, přičemž se vztahuje ke strukturálním nevýhodám, kterým v moderních společnostech čelí určité sociální skupiny. V sociální práci se antiopresivní přístup aplikuje proto, aby oslabil individuální a institucionální diskriminaci, ať už se děje na základě etnicity, pohlaví, věku, zdravotního postižení, sociální třídy či sexuální orientace. Řada výzkumů přitom nadále potvrzuje, že moderní společnosti západního typu se ani v posledních dvou desetiletích nedokázaly s diskriminací svých některých členů vyrovnat (Vidovićová 2008; Kaas and Manger 2012; Heffron et al. 2020; Neal-Boylan 2020; Murney et al.

Jedním z autorů, který rozpracoval antiopresivní přístup jako model sociální práce, je Neil Thomson (Thompson 2016). Antiopresivní sociální práce vyžaduje citlivost vůči zkušenosti diskriminace, oprese. Sociální pracovník musí být schopen brát do úvahy takové faktory jako rasu, etnicitu, rod, věk, zdravotní postižení, sexuální orientaci atd. a vliv těchto faktorů na klientovu situaci. Z hlediska antiopresivního přístupu je vyloženě nebezpečné, pokud si sociální pracovník neuvědomuje diskriminaci či opresi, které je klient vystaven.

Sociální pracovníci uplatňující antiopresivní myšlení si kladou za cíl upozorňovat zejména na zneužívání moci, které vzniká mezi sociálními kategoriemi lidí, např. oprese mužů vůči ženám, jedné kultury vůči druhé, lidí v produktivním věku vůči starším, zdravých lidí vůči zdravotně postiženým atp.

Principy Antiopresivní Sociální Práce

• Spravedlnost: S každým bude nakládáno podle práva, nebudou nikomu omezována, či dokonce odpírána jeho práva.
• Rovnost: Rovnost nemůže znamenat stejnost. Je nutno brát do úvahy rozdíly ve specifických potřebách lidí.
• Partnerství: Zapojení rodin do plánování, koordinace a vyhodnocování poskytovaných služeb.
• Analýza Klientovy Situace: Sociální pracovník sbírá informace, aby si udělal obrázek, jaké má klient potřeby a co by se mělo udělat.

Ekologická Perspektiva v Sociální Práci

Ekologická perspektiva pomáhá ozřejmit koncept „člověka v prostředí“. Zdůrazňuje, že není dostatečné zabývat se lidmi a (nebo) prostředím. Perspektiva poukazuje na propojenost mezi nimi a na fakt, že právě na jejich společných hranicích vzniká mnoho životních stresů a problémů (Germain, Gitterman, 1980). Ať už tedy sociální pracovník pracuje přímo s jednotlivcem nebo s institucí, musí si být vždy vědom jejich vzájemného vlivu a vzájemné závislosti.

Čtěte také: Infekce spojené se zdravotní péčí a kvalita ovzduší

"Life" Model Sociální Práce

1. Orientuje se na silné stránky lidí, jejich vrozenou touhu po zdraví, trvalém růstu a uvolnění potenciálu.
2. Modifikaci prostředí, s ohledem na potřeby lidí.
3. Zlepšování vztahu člověk:prostředí.

Klasifikace Problémů Sociálního Fungování a Metoda PIE

Tento systém byl vyvinut ve Spojených státech Karlsem a Wandereiem (1997). Zkratka PIE znamená person-in-environment neboli osoba-v-prostředí. S ohledem na praktické použití v praxi sociální práce - člověk-ve-svém-světě. Cílem této metody PIE je nabídnout a umožnit jednotné, jednotlivým sociálním pracovníkům i dalším odborníkům jednoznačně srozumitelné výroky a výpovědi o:

• sociální roli či rolích,
• environmentálních problémech-ve světě fyzickém i sociálním,
• problémech duševního zdraví,
• problémech tělesného zdraví,
• zdrojích klientových sil, jeho rezervách a zásobách energie.

Příklad Použití Metody PIE

Jana je třiadvacetiletá svobodná matka, která má dvě děti předškolního věku. Při rozhovoru se sociální pracovnicí Jana uvedla, že v posledních dvou letech má obavy, zda dokáže být dobrou matkou. Pracuje v místní továrně, ale za poměrně nízký plat. Po návratu z každodenní směny má strach, že se nebude moct dokázat na své děti naladit. Navíc bylo v jejím domě zvýšeno nájemné. Ještě před zvýšením Jana tak tak s penězi vycházela. Další starosti jí působí její přítel, který je do Jany sice zamilován, ale Jana nemá pocit, že by to byla její „životní láska“. Nechce zranit jeho city a tak se s ním stýká.

Dále klientka uvádí, že se z těchto starostí cítí zmatená a depresivní. Stává se jí, že se náhle rozpláče, nemůže spát a mívá málo energie. Uvažovala i o tom, že si vezme život. Také se klientka zmiňuje, že se jí vracejí a zhoršují astmatické potíže, které ji předtím několik let netrápily.

Na konci vstupního rozhovoru popisuje sociální pracovnice Janinu situaci pomocí metody PIE následujícím způsobem:

• Faktor I - Problémy sociálního fungování: Problém rodičovské role - střední závažnosti, nedostatečné schopnosti zvládat problémy; Problém milenecké role, mírně závažný.
• Faktor II - Problémy prostředí: Problém v oblasti ekonomické/základní potřeby, nedostatečné ekonomické zdroje v okolí, jež by zajistily klientku a její závislé děti, velice závažný.
• Faktor III - Problémy duševního zdraví: Aktuální deprese, ojedinělá epizoda, středně závažná.
• Faktor IV - Problémy tělesného zdraví: Astma - udávané klientkou.

Dovednosti v Ekologické Perspektivě

Aby sociální pracovníci mohli naplnit cíl ekologického modelu sociální práce, musí disponovat poznatky o člověku i jeho prostředí a také o jejich vzájemném vztahu. Základem znalostní výbavy sociálních pracovníků jsou poznatky o chování, potřebách a cílech lidských systémů v kontextu jejich rozmanité kultury prostředí. Sociální pracovníci potřebují rozumět různým systémům, které svojí činností konstituují prostředí. Mezi ně patří jednotlivci, skupiny, rodiny, organizace, instituce a společnosti.

Znalost nezbytná pro sociální práci zahrnuje také studium biologie, psychologie, sociologie, politologie, ekonomiky a sociální politiky. Dále k nim samozřejmě náleží specifické znalosti z oblasti komunikace, skupinové a rodinné dynamiky, komunitního rozvoje atp.

Předsudečné Násilí a Diskriminace

Organizace In IUSTITIA pod záštitou vládní zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové uspořádala konferenci zaměřenou na předsudečné násilí a diskriminaci lidí se zdravotním postižením. Na konferenci s názvem „Postiženi násilím“, kterou vrcholí čtyřletý projekt Právem proti předsudkům, odborníci upozornili na četnost tohoto problému a na nedostatečnou právní úpravu v oblasti ochrany lidí s postižením před násilím z předsudků. In IUSTITIA také představila výsledky kvalitativního výzkumu zkušeností lidí s postižením s ableistickým a disablistickým chováním.

Čerstvě dokončený kvalitativní výzkum poukázal na rozsáhlé zkušenosti lidí s postižením s disablistickým a ableistickým násilím*, a to bez ohledu na osobní charakteristiky respondentů. Své zkušenosti v rámci výzkumu do hloubky popsalo šestnáct osob s různým typem zdravotního postižení.

„Respondenti líčili také případy institucionální diskriminace, kdy se setkávali s nerovným zacházením při hledání zaměstnání nebo výkonu práce či s odmítnutím přepravy hromadnou dopravou. Zkušenosti s každodenními předsudečnými projevy má i předsedkyně České asociace paraplegiků Alena Jančíková. „Předsudečné násilí nemusí nutně souviset s fyzickým útokem. Jde také o explicitní podceňování, například že by se neměl vydávat řidičský průkaz lidem s handicapem. Také předpoklad, že si handicapovaný má hledat sobě rovného životního partnera, je časté tvrzení ze stran veřejnosti. Lidem s handicapem jsou rovněž často nabízeny podřadné práce. V závažnějších případech lidé s postižením čelili úmyslnému napadání. Útoky měly verbální, fyzický, sexuální i ekonomický charakter. Šlo například o nadávky, šikanu ve škole či dětském domově. V návaznosti na to hovořili o újmě na psychickém i tělesném zdraví, materiální újmě, pocitech ohrožení, úzkosti, méněcennosti a ponížení. Zmiňovali také nedostatek právní úpravy v oblasti ochrany před předsudečným násilím. Ani v případech, kdy jeho závažnost dosahuje trestněprávní roviny, nemají lidé s postižením zastání před zákonem. Český trestní zákoník před tímto typem násilí chrání jen lidi napadené pro jejich barvu pleti, národnost, etnickou příslušnost, víru nebo politické přesvědčení. „Tento nerovný přístup ke spravedlnosti je absurdní, protože právě ty skupiny, kterým právní ochrana chybí, patří z hlediska předsudečného násilí k těm nejohroženějším. Česká republika je v rámci EU jedním z posledních států, které je před předsudečným násilím nechrání. Ke konkrétním krokům vedoucím ke změně trestního zákoníku směrem ke zlepšení ochrany skupin ohrožených předsudečným násilím vyzvala v dubnu Ministerstvo spravedlnosti Rada vlády pro lidská práva. „V tomto tématu s Ministerstvem spravedlnosti aktivně komunikuji a ve spolupráci s experty z In IUSTITIA jsem předložila návrhy na úpravu trestního zákoníku. Prvním možným řešením je automatické zvýšení trestu v případě prokázání předsudku.

„Je naším společným úkolem usilovat o to, aby se všichni občané v naší zemi cítili bezpečně a důvěřovali fungování jednoho státu. Považuji za nepřijatelné, abychom tolerovali skutečnost, že se někdo stává obětí proto, kým je a co nemůže změnit. I z tohoto důvodu diskutujeme o větší ochraně těchto osob, a to prostřednictvím novely trestního zákoníku,“ uvádí náměstek ministra spravedlnosti Karel Dvořák. Na nutnost novelizace trestního zákoníku In IUSTITIA upozorňuje v kampani Chyba v zákoně.

Data mluví jasně. Více než nemoc samotná brzdí pacienty se vzácným onemocněním často bariéry systému. V dostupnosti péče, přístupu k pomůckám, ale i při hledání práce. Lidé se vzácným onemocněním ve velké míře čelí dlouhé cestě k diagnóze, nedostatku informací, omezené dostupnosti specializované péče i významné psychické a sociální zátěži. Zmíněné faktory přitom mají často větší dopad na každodenní život než samotné onemocnění.

Problémy a Bariéry

• Dlouhá cesta k diagnóze
• Nedostatek informací
• Omezená dostupnost specializované péče
• Psychická a sociální zátěž

Předsedkyně ČAVO prezentovala také výsledky předloňského průzkumu evropské pacientské organizace EURORDIS. Z průzkumu, jehož se zúčastnilo téměř 10 tisíc evropských pacientů ze 43 zemí (154 jich bylo z ČR), kteří mají více než 1 643 různých vzácných onemocnění, například vyplynulo, že většinu z nich trápí kombinované zdravotní postižení.

Zkušenosti ČAVO ukazují i další problémovou oblast - vzácná onemocnění lidem stěžují přístup ke vhodné podpoře. Praktiční lékaři je v žádném případě nemohou znát všechna. A proto naši pacienti pochopitelně velmi často propadávají systémem nějaké podpory. Nedosahují na spoustu věcí, jako jsou zdravotnické prostředky, domácí asistence a domácí péče nebo různé typy finanční podpory.

Podle evropského průzkumu mělo potíže s přístupem k pomůckám 53 % pacientů, v Česku 48 % pacientů. Za zásadní problém označila Arellanesová také situaci na pracovním trhu. 23 % lidí se vzácným onemocněním je podle evropských dat nezaměstnaných. V Česku jsou čísla lepší, nezaměstnaných je jen 11 % pacientů.

„Lidé se vzácným onemocněním čelí dlouhé cestě k diagnóze, nemají informace, limituje je omezená dostupnost péče a podpory a mají i významnou psychickou a psychicko-sociální zátěž. Tyto faktory mají dopad na jejich každodenní život. Nejen onemocnění samotné,“ shrnula na závěr předsedkyně ČAVO.

tags: #zdravotní #postižení #ekologický #přístup

Oblíbené příspěvky:

• Recenze drtičů odpadu
• Ohrožení zdraví při práci
• Oblečení na focení v přírodě během těhotenství
• Inspirace pro tetování vlka
• Přeprava odpadu v ČR: Legislativa