Environmentální výchova a morální poznatky

Environmentální výchova je součástí současného všeobecného vzdělávání a je zaměřena na ochranu a tvorbu životního prostředí. Pojetí environmentální výchovy je širší než přírodovědně založené ekologické výchovy - zahrnuje rovněž sociální, hodnotové a etické zaměření výchovy k aktivní účasti na tvorbě zdravého životního prostředí.

Hlavním cílem environmentální výchovy je odpovědné environmentální chování, tj. takové chování, kdy lidé berou při svém rozhodování v potaz dopady možných řešení na životní prostředí a zapojují se do aktivit určených ke zvýšení kvality životního prostředí a kvality života. Environmentální výchova je procesem poznávání životního prostředí, utváření a rozvíjení hodnotících vztahů (postojů) a rozvíjení šetrného a odpovědného jednání.

Soustředí se na pochopení vztahů a souvislostí mezi složkami životního prostředí (přírodní, kulturní nebo umělou, sociální), komplexní vyjádření vzájemné podmíněnosti živé a neživé přírody, organismů navzájem, vztahů lidské činnosti a jejích produktů a přírody, včetně poznávání nechtěných důsledků lidských přetvářecích aktivit, jež způsobují devastaci a ohrožení přirozených kvalit vody, vzduchu, půdy, flóry a fauny s následným ohrožením nejen lidského zdraví, ale i existence života na Zemi vůbec.

Environmentální přístup ke vzdělávání je spojen s překonáváním primitivně egocentrických názorů a preferencí hodnot a s duchovní integrací člověka do přírody a kultury. Vzdělávání o životním prostředí obsahuje témata, která poukazují na komplexní vazby mezi čerpáním přírodních zdrojů, spotřebou energie, hranicemi průmyslového růstu, životním standardem, limity v zátěži přírody, kvalitou života, prostředím vytvořeným lidmi a vztahy kultury a přírody.

Ekologická gramotnost

Ekologickou gramotností se rozumí porozumění provázanosti mezi lidským jednáním a jeho širšími sociálními, ekonomickými i environmentálními důsledky. Ekogramotnost lze rozčlenit na složku:

Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy

• poznávací (souhrn poznatků o přírodě a jejím fungování, způsob myšlení zaměřený na hledání souvislostí a vnímání procesů),
• postojovou (projev emocionálního vztahu k přírodnímu prostředí, životní a hodnotové orientace, odpovědnosti za zdraví a dobrý stav prostředí) a
• činnostní (osvojení si ekologicky odpovědného a šetrného jednání a návyků, aktivní účast na účinné péči o životní prostředí).

Cíle environmentální výchovy

Vyvrcholením výchovného procesu je utváření žádoucích postojů jedince, jeho zájmových orientací a potřeb jako podnětů k jednání. Jde o náročný úkol utvářet a kultivovat hluboký citový vztah k přírodě i ke kultuře a posilovat trvalý zájem o ně.

Na rozvoji teorie a praxe environmentální výchovy se podílí nejen školy, ale i jiné instituce, například střediska ekologické výchovy, která realizují vzdělávací akce pro žáky, studenty, učitele a osvětové programy pro veřejnost.

Hlavní cíle environmentální výchovy formulované v roce 1977 v Tbilisi jsou (Činčera, 2007: str. J. Palmerová (2003) uvádí cíle v kognitivní rovině, např. znát následky chování, které umožňují kritické zhodnocení situace, v etické rovině, které vedou k chování pro blaho společnosti, a v rovině estetické, např. Obdobně G. de Haan (1993) vidí tři okruhy cílů environmentální výchovy: kognitivní - poznatky z předmětné oblasti (tzn.

J. Činčera udělal přehled směrů a proudů environmentální výchovy, ve kterém mj. hodnotil přístup těchto směrů (proudů) environmentální výchovy k cílům. Zatímco tzv. pozitivistické pojetí chápe cíle environmentální výchovy jako dané externími autoritami, pojetí tzv. interpretivistické o cílech připouští debatu, která může cíle transformovat a pojetí kritické environmentální výchovy externí vytyčování cílů kritizuje jako ideologii (Činčera, 2007: str.

Environmentální senzitivita

Environmentální senzitivita byla mnohými odborníky určena jako hlavní cíl environmentální výchovy a stává se proto také předmětem vzrůstajícího výzkumného zájmu. Environmentální senzitivita nevzniká jako reakce na určitý ojedinělý prožitek, ale vytváří se jako odpověď na větší množství více či méně důležitých zážitků, které se během života objevují.

Čtěte také: Starbucks a udržitelnost

Vzniká složitou interakcí mezi množstvím životních zážitků a jejich interpretací daným jednotlivcem. Teorii environmentální senzitivity můžeme srovnat s teorií přírodovědné inteligence H. Gardnera (Campbell, 1997), teorií biofilie a biofobie (Kellert, Wilson, 1993, cit. Přírodovědná inteligence je definována jako schopnost pozorovat, porozumět a třídit přírodní entity.

Pro rozvoj environmentální senzitivity je nezbytné i kritické myšlení, kreativita a především, jak opakovaně dokázaly výzkumy z různých zemí (Wilke, 1993), rozvoj environmentální senzitivity není možný bez venkovních aktivit (volného i organizovaného pobytu v přírodě). Výzkum potvrdil důležitost kontaktu s přírodním prostředím v dětství a vybudování emocionální spřízněnosti s přírodou.

Problematiku budování environmentální senzitivity studoval v zahraniční literatuře M. Franěk (2000). Jeho závěr je, že proces rozvoje environmentální senzitivity je složité a individuální. Stejné metody nevedou u všech jedinců ke stejnému cíli. Environmentální výchova environmentální senzitivitu ovlivňuje nejen pozitivně, ale také negativně, např. z důvodu nevhodných metod prosazování „správného názoru“ či „správného chování“.

Hyperstudie M. Fraňka (2000) se kloní k názoru, že afinita k přírodě (biofilie) je vrozená všem, jak tvrdí Kahn (1997), cit. z Franěk 2000, Kellert a Wilson (1993), cit. Významná skupina odborníků usuzuje, že je některým lidem afinita k přírodě vrozená ve vyšší míře a jiným v míře nižší, respektive žádné.

Skutečnost, že je predispozice zájmu o přírodu vrozená některým jedincům ve vyšší míře odpovídá teorii přírodovědné inteligence (Gardner, 2003, Wilson, 1998, Meyer, 1997 a Campbell, 1997). Toto tvrzení se opírá o rozhovory, které uskutečnil Pavel Kovář s předními českými ekology např. J. Jeníkem, J. Slavíkovou (Kovář, 1989).

Čtěte také: Ochrana životního prostředí

Pokud akceptujeme názor, že je lidem vrozená různá míra afinity k přírodě, bude nutné adekvátně (podle míry individuálního vrozeného zájmu o přírodu) transformovat cíle (a následně prostředky) environmentální výchovy. To, co je vhodným cílem pro jedince s vyšší vrozenou dispozicí, nemusí být vhodným cílem pro jedince s nižší vrozenou dispozicí, a naopak.

Environmentální senzitivita, na rozdíl od přírodovědných znalostí, není vázána jen na přírodovědné vzdělání a nemají ji vyšší pouze biologové. Vysokou míru environmentální senzitivity mohou mít také výtvarníci, hudebníci nebo spisovatelé.

Odcizování přírodě

Odcizení (resp. odcizování) přírodě je typickým fenoménem euroamerické kultury přelomu 20. a 21. století. Jedním z prvních, kdo na problém odcizování přírodě upozornil, byl K. Lorenz, který si všiml, že většina lidí se odnaučila zacházet s živými systémy, protože zachází většinou s předměty umělými, které nebudí úctu.

K. Lorenz vypozoroval, že proces odcizování vede ke změnám sociálního chování i ke změnám osobnosti (Mündel, 1992, Lorenz, 1992), např. k rozpadu rodin, nárůstu kriminality a civilizačních chorob, jakými je obezita (např. Málková, 1988) nebo deprese atd. Podle P. Saka (2006) má fenomén odcizování člověka přírodě (resp. Odcizení přírodě definuje E. Kohák jako 'otupení schopnosti soucitu i vůle chránit (Kohák, 2000, str.

Odcizování může zpomalit dostatek „prožitků přírody“, které pomáhají člověku cítit a chránit, učí soucitu a vytváří motivaci pro ekologický aktivismus(Kohák, 2000: str. 162). Obdobně v kontextu odcizení a boji proti němu považují R. Hanuš a I. Jirásek (1996) za cíle environmentální výchovy „zážitek“.

Pobyt v přírodě a záměrné umožňování prožitků v přírodě, jejich zvnitřnění v zážitky a nabytí životních zkušeností s přírodou, přírodním prostředím apod.

Koncept ekologické stopy

Koncept ekologické stopy vyvinuli W. Rees a M. Globální hektar je uměle vytvořená jednotka vyjadřující celou řadu proměnných (kvalitu půdy, množství srážek atd.), která podle autorů ekologické stopy odpovídá průměrnému (týká se kvality půdy, klimatu apod. Různé kategorie lidské spotřeby jsou převedeny na plochy biologicky produktivních ploch nezbytných k zajištění zdrojů a asimilaci odpadních produktů.

Ekologická stopa je definována jako plocha (země a vodních ekosystémů), které je třeba k souvislému zajišťování všech zdrojů potřebných pro realizaci životního stylu (výroby potravin a používaných materiálů) a k zneškodnění všech odpadů, které jsou při tom produkovány. Koncept upozorňuje, že lidé žijící v různých koutech Země vytváří rozdílné ekologické stopy. Tomu odpovídá i velmi nerovnovážné tempo čerpání přírodních zdrojů v různých zemích světa (Rázgová, 1999).

Koncept ekologické stopy (opět) souvisí s etickými aspekty a je založen na předpokladu ekologické spravedlnosti jako reálně dosažitelného cíle, což je velmi odvážné.

Principy ekologické výchovy

Mezi hlavní principy ekologické výchovy patří:

1. interdisciplinarita,
2. vyvážené využití racionálních a emocionálních, etických a estetických argumentů,
3. změna hodnotové orientace - kvalita života - nový životní styl - přehodnocování lidských potřeb.

Vědomostní aspekt zahrnuje znalosti a porozumění životnímu prostředí v jeho dimenzích: přírodní, kulturní, tj.

Doporučená literatura

• BEČVÁŘOVÁ, Ivana a Irina Alexandrovna SOLOSHYCH. Metodologie environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2012, 114 s.
• ČINČERA, Jan. Environmentální výchova: efektivní strategie. 1. vyd. Praha: Agentura Koniklec, 2013, 127 s.
• ČINČERA, Jan. Environmentální výchova: od cílů k prostředkům. Brno: Paido, 2007, 116 s.
• DLOUHÁ, Jana. Vědění a participace: teoretická východiska environmentálního vzdělání. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2009, 226 s.
• DYTRTOVÁ, Radmila. Environmentální výchova a vzdělávání: textová a studijní opora. Vyd. 1. V Praze: Česká zemědělská univerzita v Praze, Institut vzdělávání a poradenství, 2014, 42 s.
• HAMMOND, William F. EducationforAction. A frameworkforthinkingaboutthe place ofaction in environmentaleducation. Green Teacher. Educationfor Planet Earth. ISBN 1192-1285.
• HORKÁ, Hana. Ekologická dimenze výchovy a vzdělávání ve škole 21. století. 1. vyd. Brno: Katedra pedagogiky Pedagogické fakulty MU, 2005, 158 s.
• HUNGERFORD, Harold; PEYTON, Ben R.; WILKE, Richard J. Goalsfor Curriculum Development in EnvironmentalEducation. TheJournalofEnvironmentalEducation, 1980, Vol. 11, Iss. 3, p. 42-47.
• JŮVOVÁ, Alena. Strom života: člověk a jeho životní prostředí : příručka pro učitele. Brno: Paido, 2002, 19 s.
• LEBLOVÁ, Eliška. Environmentální výchova v mateřské škole. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012, 175 s.
• LESKOVCOVÁ, Martina, Lada MATOUŠKOVÁ PRYLOVÁ a Alice PALACKÁ. Environmentální výchova v České republice a v EU, systém environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2012, 106 s.
• MÁCHAL, Aleš. Průvodce praktickou ekologickou výchovou: [metodická příručka pro začínající učitele a pedagogické pracovníky středisek ekologické výchovy]. Brno: Rezekvítek, 2000, 205 s.
• MATĚJČEK, Tomáš. Ekologická a environmentální výchova: učební text k průřezovému tématu Environmentální výchova podle Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání. 1. vyd. Praha: Nakladatelství České geografické společnosti, 2007, 50 s.
• NOVÁČKOVÁ, Helena. Sedm barev duhy: metodický materiál zaměřený na začlenění průřezového tématu Environmentální výchova do školních vzdělávacích programů. 2. vyd. Olomouc: CEA Sluňákov, c2011, 189 s.
• ŘEZNÍČKOVÁ, Dana. Náměty pro geografické a environmentální vzdělávání: Výuka v krajině. Vyd. 1. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, 2008, 182 s.
• STRCULOVÁ, Vladimíra. Environmentální výchova: [praktické náměty pro výuku na 1. stupni ZŠ. Praha: Raabe, c2011, [100] s.
• ŠMAJS, Josef. Ohrožená kultura: od evoluční ontologie k ekologické politice. 3., upr. a rozš. vyd., V Hostu a MU vyd. 1. Brno: Host, 2011, 269 s.
• THOROVSKÁ, Alena. Environmentální výchova. V Praze: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2014, 62 s.
• WINTEROVÁ, Lenka. Kapitoly z ekologické výchovy. Vyd. 1. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2004, 68, [41] s.

tags: #environmentalni #vychova #moralni #poznatky

Oblíbené příspěvky:

• Houpací kůň na kameni
• Autoservis Emise Břeclav
• Školy v přírodě poblíž Malé Skály
• Kontejnery 1100 l – bazar
• Bavlněné tašky a ekologie