Karel Marx: Svoboda, socialismus a kritika kapitalismu

Dům v Mostecké ulici 10 v Trevíru, rodiště Karla Marxe, je symbolem pohnutého osudu tohoto významného myslitele a jeho odkazu. Sociálně demokratická strana Německa získala tento dům v roce 1929 a dala ho restaurovat. V roce 1947 mohlo konečně vzniknout muzeum a pamětní síň. Od roku 1969 pečuje o dům Nadace Friedricha Eberta. Jako výzkumné pracoviště a knihovna požívá dům mezinárodní pověsti.

Pro nás, německé sociální demokraty, je to vítaná příležitost, abychom si znovu a sebevědomě připomněli svobodomyslné tradice dělnického hnutí a socialismu. Zvlášť bych se chtěl vyslovit k tématu svobody a socialismu. Toto je doba, v které jsme - nejen ve Spolkové republice Německo - vyzýváni přihlouplými a zlomyslnými hesly. Toto je okamžik, který od nás požaduje, abychom vynaložili nové úsilí nejen v boji za liberalitu a svobodomyslný právní stát. Toto je také doba, v níž musí být znovu vysvětlen poměr ke komunismu a v níž je třeba, abychom se zamysleli ještě intenzivněji než dříve nad základními otázkami, které vznikají z trvale napjatého vztahu mezi kolektivností a individuálností.

Marx byl nejen velký Němec. Patří k nejvýznamnějším postavám evropského osvobozeneckého hnutí. Cokoli se z Marxe dělalo nebo dělat chtělo: motivem jeho myšlení a jeho činů bylo usilování o svobodu, o osvobození člověka z poroby a nedůstojné závislosti. Budeme-li v Marxovi vidět syna jeho doby, vyhneme se nesprávnému výkladu.

Marxův vývoj a boj za svobodu

V emigraci v Paříži si Marx uvědomil, do jaké míry je v podmínkách Francie - ale zejména také Anglie - boj o politické svobody, o demokracii spjat se zápasem nové třídy průmyslových dělníků proti bídným podmínkám, v nichž žili. Hegelův žák a pozdější kritik jeho dějinné filozofie dospěl k závěru, že po osvobození měšťanstva z feudálního panství a absolutismu musí následovat emancipace proletariátu od panství kapitálu; teprve tím bude možná svoboda od jakéhokoli útlaku. Zrodila se nová víra v osvobození lidstva skrze vrstvu, která žila v nejhlubší bídě, skrze proletariát.

Do aktuálního boje o politickou svobodu se Marx tehdy včlenil požadavkem, aby byla zrušena cenzura a zajištěna plná svoboda tisku. Již v jeho mládí, když si dokonce menšina pokrokových Němců dovedla představit budoucí státní formu jen jako konstituční monarchii, jemu záleželo na spojení politické svobody a demokracie. Jinými slovy byl demokratickým revolucionářem v době, kdy žádná demokracie v Evropě nikde neexistovala - přesně tak, jako byli angličtí chartisté a francouzští socialisté svým způsobem demokratickými revolucionáři. Při všech pozdějších útocích na nerozhodnost a omezenost mnohých soudobých demokratů byl vždy znovu připraven s nimi spolupracovat.

Čtěte také: Marx a filozofie přírody

Marxovo přesvědčení, že vědecké pochopení celkového procesu má přednost před jinými směry dělnického hnutí a socialismu, ho nesvedlo - jako později Lenina - k pokusu prosadit svá řešení organizačními mocenskými prostředky (a domnělým zkrácením cesty). V r. 1847 Marx a Engels zbavili Svaz komunistů charakteru tajné společnosti. Ve svém manifestu prohlásili, že komunisté - jak se tehdy nazývali - nesmějí být "zvláštní stranou oproti jiným politickým stranám". V revoluci roku 1848 podporovali radikálně demokratické proudy.

Pro boj o politickou svobodu nacházel dostatek munice v soudobém dění. Před rokem 1848 napadl monarchický princip v Prusku, za což byl stíhán zatykačem. Od r. 1851 neúnavně atakoval "pretoriánský" režim Napoleona III. - a triumfoval při jeho zániku. Carskou samovládu tepal články a pamflety a přitom se nebál ani pochybných spojenců. Na druhé straně ho nikdy neunavilo podporovat národní osvobozovací hnutí. Tak stál na straně těch, kteří důrazně povzbuzovali polský národ v jeho boji proti dělení. Podporoval úsilí Irů o nezávislost. Během americké války Severu proti Jihu hájil přirozeně Sever a jeho boj proti otroctví.

Když toto vyzvedáváme, musíme současně konstatovat, že Marx nevystupoval za rovnoprávnost všech národů. Ve svém pojetí světově historické perspektivy viděl většinou jen větší národy; k tomu přistupovaly specifické předsudky. Že by "úlomkům národů", jak je nazýval, náleželo právo národů na sebeurčení, mu nepřišlo na mysl. Svobodu národů dával do souvislosti s tím, co považoval za dějinný pokrok. Ale především mu šlo o to, aby se právo lidí na svobodu stalo skutečností. My jsme se naučili, že právo na sebeurčení musí být právem každého člověka a všech národů, má-li být principu svobody učiněno zadost. Ať už je to sebeurčení jednoho nebo mnohých - svoboda jednotlivce i národů se může zdárně vyvíjet jen na tomto základě.

Kritika politické ekonomie a hledání spravedlnosti

Není pochyb o tom, že Marxův zápas za politickou svobodu zvýšil jeho citlivost vůči hospodářským a sociálním nespravedlnostem doby. V r. 1844 se věnoval v Paříži studiu politické ekonomie. Rychle poznal, že bohatství nemnohých odpovídá bídě mas a že bohatství i bída pocházejí z jednoho a téhož procesu. Od té doby se soustřeďoval jeho původně široce založený zájem o otázky lidské emancipace na kritiku politické ekonomie a na to, aby odhalil ekonomický zákon pohybu moderní společnosti.

Byl to, jak si vzpomenete, představitel katolického sociálního učení, profesor Nell-Breuning, který před několika lety řekl, že "my všichni" stojíme na Marxových ramenou. Byl si vědom, že materiální výroba zůstává také za myslitelně nejlepších podmínek spojena s obětí, námahou a nutností. A pojímal to tak, že teprve na základě této "říše nutnosti" může vzniknout "skutečná říše svobody"; podmíněná zkrácením pracovní doby a vytvářená smysluplně vyplněným volným časem jednotlivce. Tak viděl skutečné společenství individuí a tím nejvyšší stupeň lidsky možné emancipace: prožitou a žitou osobní svobodu.

Čtěte také: Přehled Marxovy filosofie

Velikost a dlouhá doba působení Marxova díla spočívá ovšem nakonec na tom, že spojoval sílu a analytické ostří průkopníka a vědeckého myslitele s vášní proroka, který kázal vysvobození na tomto světě. Přitom vědecká práce v analýze soudobého kapitalismu sdílela osud jiných průkopnických vědeckých výkonů: nejprve byla odmítána, pak stále více uznávána, pak byla integrována do celku moderních společenských věd a nakonec skutečným vývojem společnosti v důležitých částech překonána. Hovořit ještě dnes o zvláštní marxistické vědě má právě tehdy málo smyslu, jestliže dokážeme plně ocenit velikost vědeckého výkonu v jeho době.

Z něho odvozená věrouka působila inspirativně na dělnické hnutí - a také na protikoloniální hnutí - v řadě zemí; jako jiné věrouky pozvolna ztrácela ve sporu o svůj výklad na účinnosti, až o desetiletí později zažila, částečně v jiných vrstvách, svou renesanci, která byla značně nezávislá na obsahu pravd původně vědeckých tezí.

Rozpory v Marxově teorii a její dopad

Víme, že Marx nemohl zpočátku zaznamenat bezprostřední politický úspěch, že se dělnické hnutí třeba u nás v Německu v podstatě bez něho - pod Lassalem, Liebknechtem a Bebelem - přeměnilo ze sekty, z řemeslnických sdružení a z dělnických vzdělávacích spolků v masovou organizaci. Teprve neúnavné působení Bedřicha Engelse a později Karla Kautského vedly k tomu, že se německá strana po zrušení Bismarckových zákonů proti socialistům v Erfurtském programu přihlásila k podstatným základním pojetím Karla Marxe.

Tím se ovšem už brzy octla v rozporu s vlastní politickou skutečností; a ačkoli mnozí ze stranickopolitických praktiků - podporovaných kautskyánskou ortodoxií - věřili, že s tímto rozporem se dá docela dobře žít - takový byl i Bebel -, brzy přišla zásadní kritika od muže, který byl jedním z nejlepších Marxových znalců, od Eduarda Bernsteina. Podstatné body kritiky Marxe, obsažené v pozdější i dokonce dnešní literatuře, se nalézají už u něho. Ostatně také chápání demokratického socialismu, které je velmi blízké chápání Godesbergského programu.

Bernstein jednou řekl, že v důležitých otázkách socialistické strategie ponechal Marx sociální demokraty sobě samým; dokonce je zcela rozdílnými poukazy uvedl v omyl. Díváme-li se na dílo z této strany, ze strany úvah a doporučení pro politickou praxi ke změně světa, pak nedogmatický a předsudků prostý pozorovatel nezůstává ušetřen matoucí zkušenosti, že značná část rozdvojené orientace jeho následovníků je založena v této části samého díla.

Čtěte také: Ekologické hry a výchova

V politicky rozhodující části své teorie zůstal Marx rozpolcený. Ještě Bedřich Engels to dal náznakem na srozuměnou v jednom pozdním dopise. V roce 1890 napsal Josefu Blochovi, že Marx a on asi sami částečně zavinili, že mladší kladou občas větší váhu na ekonomickou stránku společenských podmínek, než této stránce skutečně připadá.

Na velmi mnoha místech, zejména v hlavních ekonomických dílech a v Manifestu, se Marxův text čte tak, jakoby se vytoužená "emancipace člověka" dala očekávat jen od objektivních a samostatně působících dějinných sil. Ve svém hlavním díle Marx zkoumal, jak tento zákon působí uvnitř kapitalismu. Je známo pojetí, že nevyhnutelné zničení kapitalistické slupky moderních výrobních sil bude zároveň aktem zřízení nové společnosti, v níž svobodný rozvoj každého má být podmínkou pro svobodný rozvoj všech.

V tomto bodu je třeba znovu poukázat na naši historickou zkušenost: dnes víme, že zestátnění výrobních prostředků neřeší otázku o demokratizaci a humanizaci společnosti, o rozšíření oblasti svobody mnoha jedinců. My víme - a já jsem na to poukázal ve své řeči k 150. výročí narození Bedřicha Engelse ve Wuppertalu - že z přeměny kapitalistické výroby a soukromého vlastnictví výrobních prostředků nevyplývá nutně více svobody. Dějinná zkušenost do omrzení ukazuje, že takový automatismus neexistuje. Zmíněný "skok lidstva z říše nutnosti do říše svobody" není skok, nýbrž proces, který vyžaduje volní a morální energii, jež sama není závislá na ekonomické základně.

Marx a postavení dělnické třídy

O Marxovi se dá říci leccos, nikoli však, že by mu chyběla logická důslednost. Až do určitého okamžiku nepočítal s tím (a nepovažoval to také za žádoucí), že se postavení dělnické třídy zlepší před koncem kapitalistické společnosti. Na mnoha místech svého díla definoval stát jako "správce ekonomicky panujících tříd".

Marx a současnost

Slova socialismus a marxismus mohou v postkomunistické zemi snadno vyvolávat odmítavé reakce. Při analýze současných ekologických problémů se lze těžko vyhnout otázce, zda a jak to celé souvisí s podstatou vládnoucího ekonomického modelu. První klíčový bod zní, že kapitalismus není jen ekonomický model; je to systém „politické ekonomie“. To znamená, že jeho existence a fungování není neutrálním projevem nějakých nadčasových ekonomických zákonů, ale výrazem určitého mocenského uspořádání, nadvlády, kterou někteří lidé nastolili nad jinými lidmi.

Tuto perspektivu politické ekonomie lze rozšířit na perspektivu politické ekologie. Kapitalismus je i určitým uspořádáním přírody. Jako celá lidská společnost, i kapitalismus funguje jako součást přírodních ekosystémů, kterým se musí přizpůsobovat, ale zároveň je transformuje v souladu se svými ekonomickými potřebami; v rámci možností usiluje i o jejich ovládnutí. Vztahy nadvlády a nerovnosti se tak odrážejí i v ekologické oblasti. Postupem doby se klíčovým projevem ekologické nerovnosti stává distribuce negativních vedlejších dopadů průmyslové výroby, jejíž nejvíce zatěžující formy se často přesouvají z center (orientujících se na výrobu s vysokou přidanou hodnotou) do periferních oblastí.

Konkrétně se pak toto analytické zaměření na produkci projevuje třeba v pojímání firem nikoli jako price takers, nýbrž jako price setters. Pro environmentální problematiku z této perspektivy především vyplývá, že strategie zaměřená na chování konzumentů, na to, aby nakupovali zodpovědně, nemůže vést k velkému úspěchu. Problém je ve způsobu produkce, poháněném investicemi, které se vždy přelévají tam, kde je nejslibnější perspektiva zisků. Celý kolotoč se nemůže jednoduše zastavit, protože investice, ale například také půjčky, jsou vždy učiněny s nějakým plánovaným výnosem (často na mnoho let dopředu), který musí být vyšší než počáteční suma.

Marx vlastně usiloval o kritiku kapitalistické politické ekonomie zevnitř, přímo na její půdě. Dnešní „zelení marxisté“ jako John Bellamy Foster citují z Marxe několik míst, jasně ukazujících, že pracovní teorie hodnoty má platnost v rámci vytyčeném „buržoazní ekonomií“, problematiku hodnoty však nevyčerpává. K plnému pochopení marxistického pohledu na přírodu musíme ale nejprve připomenout další klíčový metodologický nástroj této tradice. A rovnou ten, který se z léku na filosofické omyly tak lehce stává filosofickým jedem.

tags: #marx #výměna #příroda #kritika

Oblíbené příspěvky:

• Program letní školy
• Anatas v přírodě
• Udržitelný rozvoj v ČR
• Životní prostředí a lesy
• Texty a příběhy o přírodě