Ernst Haeckel a Umělecké formy přírody: Inspirace pro secesi a ekologii

Přírodu, jaká opravdu je, nikdy nepoznáme. Zato přírodu, jak se nám jeví, poznáváme pořád líp. Zásluhu na tom má nesčetný zástup badatelů, mezi nimi Ernst Haeckel, biolog, který první odhalil v přírodě i skrytou krásu a ustavil obor ekologie.

Haeckel a vliv Humboldta

Když Alexander Humboldt v roce 1859 téměř devadesátiletý zemřel, bylo Ernstu Haeckelovi pětadvacet, byl očarován Humboldtovým dílem a kolísal mezi biologií a malířstvím. A jelikož to byl výtvarník par excellence, jeho znázornění drobných mořských živočichů, na které se specializoval, byla i esteticky působivá.

Umělecké formy přírody a secese

V letech 1899-1904 vydal několik brožur s názvem Umělecké formy přírody, kde své obrázky představil veřejnosti s pobídkou, aby řemeslníci, výtvarníci, architekti tyto „krásné motivy“, jak napsal, využívali ve své práci. Brožury sklidily mimořádný úspěch a významně ovlivnily právě vznikající umělecký sloh secese. A mně maně tane myšlenka na původ smyslu pro krásu v nás - ano, vtiskla nám ho příroda během tisíců generací vývoje. Vyjádřeno obecněji - veškerá kultura vychází z přírody a nemůže bez ní existovat (alespoň dosud).

Biogenetický zákon

Ale zpět od umění k biologii. V roce 1866 vyšla Haeckelova dvojbichle Všeobecná morfologie organismů se dvěma dodnes živými a inspirativními vědeckými zářezy. Za prvé zde autor formuloval tzv. biogenetický zákon. Pro ten mám slabost. Je totiž nádherným příkladem heuristického tvrzení neboli heuristiky (pochází z řeckého „nalézt“, stejně jako Archimédovo zvolání „Heuréka“), což bývá přibližný, zkratkovitý, letmo nahozený a do větší či menší míry dospekulovaný popis skutečnosti či řešení problému, získaný bez (dostatečného množství) naměřených dat a pracných výpočtů.

Jinak řečeno, heuristika je částečná, neúplná pravda, kterou v podstatě nelze v době jejího vzniku dokázat. Míra „heurističnosti“ ale odpovídá i znění dotyčného tvrzení. Haeckel energicky propagoval evoluci druhů přírodním výběrem (Darwin byl vedle Humboldta jeho největším vzorem) a jeho biogenetický zákon svojí sugestivní symbolikou a názorností udělal pro přijetí darwinismu ve veřejnosti možná víc než celá kupa faktů. Jen si to představme: Budoucí človíček v lůně matčině prochází všemi stadii evoluce života na Zemi, od primitivních žouželí až po obratlovce, nakonec člověka!

Čtěte také: Masožravá příroda v umění Maxe Ernsta

Přitom pokud bychom tuto geniální zkratku (chce se říci „nadsázku“) měli do podrobností prokázat u všech organismů, nikdy se nám to nepodaří. (Heuristika sice leží v šedé zóně mezi pravdou a výmyslem, ale v rukou erudovaného badatele oplývajícího intuicí a citem pro obor může být vynikajícím výzkumným nástrojem. V asi nejznámějším příkladu to dokonce stojí černé na bílém: Einsteinova práce z roku 1905, v níž de facto objevil fotony a potvrdil kvantovou teorii - a za kterou dostal Nobelovu cenu - se jmenuje O vzniku a šíření světla z heuristického hlediska. Není divu, o nějakých světelných kvantech nebylo známo víc, než že je Max Planck uměle zamontoval do rovnice vyzařování absolutně černého tělesa.

Založení ekologie

Tohle tušil už Humboldt se svojí úpornou snahou postihnout vzájemné souvislosti mezi atmosférou, půdou, vodstvem, flórou, faunou. A to měl na mysli i Ernst Haeckel, když - rovněž v díle Všeobecná morfologie organismů z roku 1866 - vytvořil zbrusu nový přírodovědný obor ekologii (oikos je řecky „domácnost“, tedy „věda o domácnosti“), kterou definoval jako „multidisciplinární nauku o vztazích mezi organismem a jeho prostředím“.

Od té doby ekologie stále důrazněji dokazuje, jak jemná i složitá je pavučinka vztahů mezi složkami prostředí a organismy i jak obtížné je do nich beztrestně zasahovat. Tedy obtížné, ono je to dokonce zhola nemožné. Proč? Pokud se na to podíváme z odstupu a nezaujatě, pak zjistíme, že nejúčinnější udržitelnou formu práce na Zemi vykonává živá síla.

Tu příroda stačí bez problémů obnovovat a její odpad absorbovat, přičemž se dokáže vyrovnat i s občasným běsněním sil neživých (živlů). Všechny ostatní procesy jsou méně účinné a špinavější. V okamžiku, kdy člověk začal používat rozum (který má v názvu svého živočišného druhu), začal chtít víc, nežli mu v režimu spontánní přírodní rovnováhy náleželo.

Pro svůj prospěch začal věci dělat jinak, než běžely v přírodě, některé děje oslabil a jiné zesílil, některé organismy masivně hubil, jiné ve velkém pěstoval či choval. Čerpal přírodní zdroje nad míru jejich obnovitelnosti, chrlil odpady nad míru jejich vstřebatelnosti. A tím se dál a dál vzdaloval od optimálně vyladěné přirozené rovnováhy v bláhové naději, že ustaví rovnováhu novou, pro sebe výhodnější. Jenže takhle to v přírodě nefunguje.

Čtěte také: Umělecké foto akty v přírodním prostředí

Tohle si lidé dlouho neuvědomovali (či uvědomit nechtěli). Ve své naivní pýše se domnívali, že příroda existuje proto, aby člověku bezvýhradně sloužila. To hlásal už Aristoteles, psalo se to v bibli, to tvrdil Carl Linné, Francis Bacon, René Descartes a později další myslitelé, pro které pouhé vlastnictví jakés inteligence znamenalo nadřazenost nad vším ostatním, obrazně řečeno „povolení zabíjet“ (Descartesovy názory na zvířata coby nic necítící stroje asi netřeba připomínat).

Ekologie coby věda o „hospodaření přírody“ nás z růžových snů pánů přírody vytrhuje a dokonce nás dovádí ke krajnímu názoru, že už samotný výskyt „rozumu“ v biosféře je prvek rušivý, nebezpečný, zhoubný. I proto každá (potenciálně nejen pozemská) civilizace založená na přírodním výběru (v podstatě boji o život a sobectví) je pravděpodobně odsouzena k zániku, otázkou pouze zůstává, jak brzy a v jaké podobě k němu dojde.

Čtěte také: Umělecké dílo přírody

tags: #ernst #haeckel #umelecke #formy #prirody #obsah

Oblíbené příspěvky:

• Vyhláška o odpadech Žamberk
• Jarní tapety na PC
• Vše o vakoveverce létavé
• Povinnosti ohledně hlášení o odpadech
• Šetrné praní