Třídění odpadu v České republice: Sílí recyklace, ale odpadu přibývá

Češi v posledních letech třídí odpad lépe než dříve. Klesá podíl zbytků z komunálního odpadu, které končí na skládkách, a roste množství materiálů určených k recyklaci i energeticky využívaných zbytků.

Přesto v roce 2024 dosáhla celková produkce odpadů v Česku 40,2 milionu tun, což je meziročně o šest procent víc. Data Českého statistického úřadu odhalila paradox: systém se zlepšuje, množství odpadu ale neklesá. Kde odpadové hospodářství naráží na své limity?

Třídění a recyklace v Česku sílí, skládkování ustupuje. Přesto odpadů vzniká víc než dříve. „Z odborného hlediska se nejedná o rozpor. Jsou to dva na sobě ne zcela závislé ukazatele.

Problémy s odpadovým hospodářstvím

Dnešní doba, ať si to připouštíme, nebo ne, je bohatá na prázdná slova, sliby, které člověk neplní a činy konané ve prospěch jednotlivce či skupiny jednotlivců.

Z médií dennodenně slyšíme o globálním oteplování, tání ledovců, zvyšování hladiny moří. Globální oteplování čili celosvětové oteplování zemského povrchu způsobují "skleníkové plyny" - emise oxidu uhličitého a oxidů dusíku, ale také freony, metan a vodní páry.

Čtěte také: Více o současné ekologii

Ty se shlukují v atmosféře a odráží zpět k Zemi již od Země odražené tepelné záření. Část tohoto záření se dostane opět na Zemi a tím se zvyšuje průměrná teplota planety. Odhaduje se, že v roce 2100 bude průměrná teplota planety oproti roku 1990 vyšší o 1,4-5,8 °C.

Pokud teplota tímto tempem dále poroste, většina živočichů nebude schopna přizpůsobit se změnám podnebí. Velké množství rostlin uhyne kvůli nedostatku vody a zvířata budou muset při hledání vody a potravy migrovat - přemístit se do jiných oblastí.

Dalším problémem celosvětového oteplování je tání ledovců. V důsledku tohoto tání stoupne hladina světových oceánů o více než 2 metry, New York zmizí, Benátky také, stejně tak i většina Nizozemska.

Pokud budeme takto žít (jako jsme žili dosud) i nadále, musíme každoročně čekat povodně, vichřice či orkány a jiné přírodní katastrofy. Kromě skleníkových plynů k němu ale přispívá i úbytek vegetace.

Obrovské aglomerace, nová parkoviště, dálnice, supermarkety, hypermarkety - to vše jsou plochy, které jsou zbaveny zeleně, a proto se od nich teplo lépe odráží a ohřívá tak více atmosféru.

Čtěte také: Přečtěte si o ekologických problémech

Energetické využití odpadu

Původně spalovna komunálního odpadu, nyní zařízení pro energetické využití odpadu. „Už jen to slovo spalovna je vnímáno velmi negativně a nedělá na lidi dobrý dojem,“ říká Martin Drozd, tiskový mluvčí brněnské společnosti SAKO, která provozuje zařízení na energetické využívání odpadu (ZEVO). Skutečnost je podle něho jiná, a navzdory kouřícímu komínu je prý nad ZEVO vzduch čistší, než o pár kilometrů dál nad rušným městem.

Ke spálení, nebo přesněji řešeno k energetickému zhodnocení tu máme odpad z celého Brna, Jihomoravského kraje a pak ještě částí kraje Moravskoslezského, Olomouckého, Zlínského a Vysočiny. Při dvou kotlích v provozu máme celoroční kapacitu asi 240 000 tun.

V Česku jsou zařízení k energetickému zhodnocení odpadů zatím jen čtyři. U nás, teď je nově v Plzni, pak v Liberci a Praze. Z Brna svezeme zhruba 82 000 tun komunálního odpadu ročně, z toho necelých 68 000 tun tvoří směsný komunální odpad, který je určen k energetickému využití. Spalujeme ho tempem maximálně 28 až 32 tun za hodinu. Směsný komunální odpad tak využijeme k výrobě elektřiny a tepla pro brněnské domácnosti.

Z brněnských 82 000 tun komunálního odpadu je asi 14 000 tun tříděný odpad. A plasty v tomto množství představují zhruba 2 500 tun. Všechny plasty směřují na naši dotřiďovací linku, kde je přetřídíme podle druhů a barev, vytříděný materiál slisujeme do velkých balíků a poskytujeme dalším zpracovatelům k recyklaci. Pravdou je, že určité procento plastu se nachází i v černých popelnicích, protože ne všichni je třídí, a ne všichni je třídí správně.

To, co lidé hodí do žlutého kontejneru na plast, u nás vždy ještě přetřídíme. Lidé si často myslí, že tu máme ještě nějakou dotřiďovací linku pro odpad z černých popelnic, a že z něj ještě ty plasty a papír nějak lovíme. To ale neděláme. Jednak je takový odpad již kontaminovaný, infekční a tedy k recyklaci nevhodný, a jednak žádnou podobnou technologií nedisponujeme.

Čtěte také: Krása a význam přírody

Probíhá tu kontinuální analýza, neustále se všechny spalovací procesy monitorují. Není prakticky možné, že by se odtud do ovzduší dostávaly nějaké nebezpečné látky. Dá se přitom směle říct, že pět kilometrů od nás teď bude horší kvalita vzduchu, než tady kolem komína. Tam to ale lidem nevadí, protože nevidí ten konkrétní komín. Na druhou stranu už v dnešní době existuje poměrně velká skupina Brňanů, která naše zařízení vnímá jako užitečné a smysluplné, a fakt, že žijí v jejím bezprostředním sousedství, jim nečiní nejmenší problém.

Problémem je spíš nízká míra osvěty. I proto tu tak často pořádáme exkurze do zařízení. Během týdne provedeme čtyři nebo pět skupin. Lidé odcházejí spokojení s tím, že už vědí, co a jakým způsobem se u nás s odpady děje. Nemají pak už z našeho zařízení strach.

Po spálení odpadu zbude škvára. Taky se ale říká, že odpad dneška je surovinou budoucnosti. Ať už bude využitý energeticky, k recyklaci na nové výrobky nebo jiným způsobem. Hlavní je využít jeho energetický potenciál.

V roce 2024 má být v ČR definitivně ukončeno skládkování. Řešením velmi pravděpodobně budou další ZEVA, protože jen recyklace nás nespasí. I pro nás je recyklace primární věc. Protože tím dojde ke znovupoužití materiálu. Ušetří se zdroje, suroviny. Recyklace je důležitá. Ale je potřeba, aby byl dostatek koncových zpracovatelů a také zákazníků, kteří budou mít o recyklované výrobky zájem. Proto primárně veškeré druhy tříděného odpadu přirozeně směřujeme k recyklaci. To má cenu.

Recyklace je prostě dobrá idea nakládání s odpady. V rámci hierarchie stanovené zákonem o odpadech stojí hned za jeho předcházením a opětovným použitím. Recyklace nám nedává odpověď na to, co udělat s nerecyklovatelnou částí odpadů. A když zmizí možnost skládkování?

Škvára, což je inertní materiál. Ale i ta škvára je vlastně využitelná, takže to úplný odpad není. Využíváme ji na technické zabezpečení skládek, v některých odvětvích se využívá i ve stavebnictví.

Ročně tímto způsobem vyprodukujeme asi 60 000 tun škváry. Pokud tedy porovnáme odpad, který přivezeme, a to, co zbude po jeho energetickém využití, vidíme, že hmotnost navezeného odpadu zredukujeme na 25 % a objem na 10 %.

Pokud jde o dioxiny, jedná se o látky, které se v přírodě přirozeně vyskytují. To znamená, že si je do našeho zařízení vozíme spolu s odpadem. Není to tedy tak, že by ZEVO dioxiny produkovalo, ale naopak vysokými teplotami hoření tři čtvrtiny přivezených dioxinů likviduje už v kotlích. Díky následné filtraci pak emise obsahují pouze dvě desetiny procenta jejich původního množství.

Směsné komunální odpady putují do bunkru, do zásobníku odpadu. To je velká železobetonová jáma, která má na každé straně jeden drapák, ovládaný jeřábníky. Jejich úkolem je odpad nabrat a promíchávat. Takže vzniká homogenizovaná směs, která dobře hoří.

Stalo se vám někdy, že jste měli tříděný plast a nebyl odbyt, a tak jste ho museli spálit? To se nestane. Kdybychom neměli odběratele, tak vytříděný odpad necháme ležet na skladovací ploše, kde si na odprodej počká. To se nezkazí. Že by se takhle hodil balík plastu do kotle, to určitě ne. Byly by to promrhané peníze a zmařená práce našich lidí.

Papír hodně dobře až výborně, tam jsou příměsi úplně minimální. U plastů už je to horší. Tam je vidět, že lidé někdy nevědí, co do plastů mají házet a co ne. Proto radši říkáme lidem, ať do žlutých kontejnerů raději hází všechno, o čem si myslí, že je to plast. A že si to pak přetřídíme sami.

Recyklace plastů: Technologické aspekty

Plastové odpady a jejich neblahý vliv na životní prostředí jsou poslední dobou námětem mnoha populárních i populárně-naučných článků tištěných i elektronických periodik. Z technického a ekonomického problému se tak postupně stává politikum, na kterém si brousí svůj ostrovtip jak žurnalisté, tak i mnozí politici a političtí aspiranti z řad nejrůznějších občanských a jiných sdružení.

Zcela obecně platí, že ekologický i ekonomický smysl recyklace jakéhokoliv odpadu tkví ve využití jeho materiálového a energetického obsahu. Nejefektivnější je tedy recyklace materiálů vyrobených energeticky náročným procesem z obtížně dostupných surovin. Nutnou podmínkou je dostatečně vysoký rozdíl mezi energetickým vkladem do primární výroby a do recyklace. V tomto ohledu jednoznačně vede hliník následovaný ostatními kovy.

V případě polymerních materiálů jsou předpoklady k úspěšné recyklaci podstatně horší. Energetický vklad do výroby polymerů není výrazně vyšší než energetická náročnost jejich recyklace, a proto musí být případ od případu pečlivě váženo, jakým postupem odpadní plasty zhodnotit, aby výsledek ekonomické a ekologické bilance procesu skončil pozitivně. Naštěstí se všechny polymerní materiály vyznačují vysokým energetickým obsahem daným jejich chemickým složením, a tak vždy zbývá jako poslední možnost jejich zhodnocení energetické.

Přes uvedené nepříznivé okolnosti byla do průmyslové praxe úspěšně zavedena řada recyklačních postupů a polymerní materiály jsou recyklovány již desítky let. Málo známá je skutečnost, že průkopníkem recyklace polymerních odpadů byl Henry Ford.

Realita je však taková, že recyklovat lze jen některé druhy plastového odpadu, pro které jsou splněny základní technické a ekonomické podmínky. Technologický odpad se recykluje ve zpracovatelských závodech již od počátků výroby a zpracování polymerů, tedy již od čtyřicátých let. Technologické odpady jsou buď přidávány přímo k primárnímu materiálu, nebo se z nich vyrábějí stejné výrobky, avšak v nižší kvalitativní třídě. V tomto případě jde vždy o primární recyklaci.

Složitější je to již s recyklací průmyslového odpadu, zvláště pokud sestává z více druhů polymerů. Separace a čištění jednotlivých složek směsného plastového odpadu jsou operace technicky i ekonomicky náročné, a proto se primární recyklace jednotlivých materiálových složek nemusí vždy vyplácet.

Uživatelský odpad obyvatelstvo dobrovolně třídí z komunálního odpadu a tvoří ho především použité plastové obaly a plastové výrobky s kratší dobou životnosti. Materiálově sestává ze směsi komoditních plastů (tj. HDPE, LDPE, PP, PET, PS) s převažujícím podílem polyolefinů a malou příměsí konstrukčních plastů (ABS, PA, PBT, PC).

Vzhledem k obrovskému objemu uživatelského plastového odpadu má jeho zhodnocení celospolečenský význam, ale zároveň představuje z hlediska technologie recyklace nejsložitější problém. Prakticky jediným spolehlivým zdrojem informací o objemu produkce plastového odpadu jsou výkazy autorizované společnosti EKO-KOM, a. s.

Podle výročního shrnutí EKO-KOM bylo na trh v ČR v roce 2018 uvedeno 1 187 087 tun obalů pro jedno použití, z čehož bylo 22 % obalů plastových, tj. 261 159 tun. Ze stejného zdroje vyplývá, že z tohoto množství bylo 67 %, tj. 174 977 tun, recyklováno.

Hlavní překážkou ekonomicky schůdné recyklace uživatelského plastového odpadu je skutečnost, že je to směs plastů, nadto znečištěná. Proto svoz komunálního sběru nejdříve směřuje do třídicích závodů, kde jsou z této směsi jako první vytříděny snadno recyklovatelné složky.

Pro recyklaci PET lahví existuje řada postupů. Jednou cestou jsou postupy materiálové recyklace opět na materiál pro výrobu nápojových lahví označované jako B2B (bottle-to-bottle). Všechny postupy B2B jsou založeny na důkladném vyčištění suroviny (PET-flakes) a jejím následném zpracování v tavenině tak, aby nedocházelo ke štěpení řetězců PET.

Společným problémem všech postupů B2B jsou vysoké nároky na čistotu vstupní suroviny. Přednostně jsou technologiemi B2B zpracovávány čiré bezbarvé lahve.

Velké objemy PET lahví jsou zpracovávány na vlákna. Plně postačující formou suroviny pro tento způsob recyklace je vytříděná a dobře vypraná drť odpadního PET.

Největší množství odpadního PET se však zpracovává na technické textilie, zvláště pak na ty netkané, a na vláknité výplně nacházející poměrně široké uplatnění jako čalounický materiál. Tyto výrobky se ve velké míře uplatňují ve vnitřní výbavě automobilů.

Polyetylenové fólie jsou tříděny podle barvy (bezbarvé a barevné) a přepracovány opět na materiál pro výrobu fólií (primární recyklace). Postup sestává z mletí fólií na nožových mlýnech, praní, sušení a zpracování extruzí na granulát. Extrudery musí být vybaveny filtrací taveniny, kde se zachytí zbytky nežádoucích příměsí.

Zpracování zbývající směsi plastů po vytřídění PET lahví a PE fólií je obtížnější. Recyklace polymerních směsí prostým míšením jejich taveniny nevede k požadovaným užitným vlastnostem výsledného materiálu.

Mechanické a estetické vlastnosti recyklátu směsi plastů významně omezují rozsah jeho aplikací na masivní dílce, které nahrazují dřevo nebo beton a nacházejí uplatnění především v pozemním, dopravním a vodním stavitelství a v zemědělství. V angličtině jsou tyto výrobky označovány jako „plastics lumber“, tedy doslova „plastové řezivo“.

Aplikační možnosti směsných plastových recyklátů vyplývají z porovnání poměru jejich vlastností a objemové ceny s konkurenčními materiály. U řady aplikací hovoří tento poměr ve prospěch plastových recyklátů. Hlavní výhodou výrobků z recyklátů je jejich chemická a biologická odolnost, která je nesrovnatelně vyšší než odolnost klasických materiálů.

Pro co nejúčinnější využití surovinového a energetického vkladu do panenského polymerního materiálu je předurčena fyzikální recyklace. Obecně je fyzikální (materiálová) recyklace založena na dodání tepelné a mechanické energie a aditiv (stabilizátorů, barviv, případně i plniv), nutných pro přetvoření odpadní suroviny na nový materiál s mechanickými i estetickými vlastnostmi blízkými panenskému polymeru.

Na znečištění nejsou naopak citlivé chemické procesy recyklace a některé procesy (např. metanolýza PET „PETREC“ fy DuPont) snášejí až 10 % nežádoucích příměsí.

Chemolýzou polykondenzátu je možné získat buď přímo monomerní, nebo oligomerní produkty vhodné (po nezbytném přečištění) k polykondenzaci nového polymeru.

Obecně lze říci, že co nejde recyklovat fyzikálně, jde recyklovat chemicky. Co nejde recyklovat chemicky, může být zhodnoceno surovinově .

Ekonomika recyklačních provozů závisí na tržní ceně finálního produktu. Pokud se výrobní náklady na recyklaci blíží ceně produktu, je ekonomicky odpovědné na recyklaci zapomenout.

Největší překážkou výstavby a provozu nových technologických zařízení pro recyklaci plastů je však příslušná legislativa jak na úrovni České republiky, tak na úrovni Evropské unie.

Pohled mladých lidí na budoucnost odpadového hospodářství

Jaký je pohled mladých lidí na budoucnost odpadového hospodářství v Olomouckém kraji zjišťovala soutěž, kterou vyhlásilo hejtmanství pro středoškoláky z regionu.

tags: #esej #o #trideni #odpadu

Oblíbené příspěvky:

• Podpora energie z obnovitelných zdrojů
• Role strakapouda velkého v ekosystému
• Pracovní příležitosti v FOD
• Pády stromů v ČR: Co hrozí?
• Přírodě blízká řešení