Den v přírodě: Esej o kráse a významu přírody

Les je pro mě drogou! Když je mi těžko na duši, jdu do lesa, dívám se do zeleně, pozoruji stromy, keře, trávu, mech, sem tam vidím i lesní zvěř. Nedokážu si představit svůj život bez lesa. Pro mne je to oáza, kde načerpám novou sílu ke své další činnosti, kde se odreaguju od každodenních starostí, kde zjišťuju, že je člověk proti přírodě tak malý a tak bezmocný.

Měl by se k ní, potažmo k lesu chovat s náležitou pokorou a úctou. Na podzim les podle mne nádherně voní, voní nejvíce se všech ročních období. V zimě je tam tak nádherné ticho... Nejkrásněji je v lese podle mne na jaře.

Všichni se těšíme na probouzející se přírodu, a tu můžeme nejlépe pozorovat právě při návštěvě jarního lesa. Barvy jsou tak svěží - já si říkám šťavnaté - a pokud si pohladíte nově vyrašený zelený lísteček třeba buku, zjistíte, že je sametový. Letní les má své kouzlo jiné - lákají vás lesní plody, jsou tak sladké, lákají vás houby, jsou na pánvičce tak vynikající, když se v lese chováte tak, jak se má, můžete vidět i mláďata zvěře.

Vliv přírody na lidskou společnost

Právě v úmyslu zvítězit nad přírodou podle něho část sociologů vidí příčinu, proč se jednotlivci sdružují a vytvářejí lidskou společnost. Tito badatelé se domnívají, že společenské sdružování se zrodilo a nadále funguje proto, aby se zvýšila v každém z nás schopnost obrany proti přírodě, protože jinak by pouhý biologický jedinec neobstál. Jen civilizovaná komunita může využívat takových lidských vynálezů, jakými jsou věda, technika a umění. Ale není to zadarmo: lidstvo za svůj vlastní svět, jenž je opozicí přírody, platí jinými kolektivními vynálezy, jimiž jsou války, genocidy celých národů, deformace těla i ducha.

Lidstvo se rozšířilo do všech koutů světa, zabydlelo každý biotop. Korelace mezi přírodními podmínkami a stabilitou sociálního chování ukazuje, že lidská společnost existuje všude, kde je relativně vysoce organizovaná živá hmota. A tak se Moscovici ptal, kdy společnost jako taková začala fungovat: až se zrodem našeho druhu a s námi zase zmizí?

Čtěte také: Vztah člověka a přírody

Byli to kupodivu přírodovědci, kteří přišli jako první před padesáti lety s poznáním, že už některé společnosti primátů jsou schopné měnit svou sociální strukturu uvnitř jednoho a téhož druhu. To ovšem znamená, že nejen u lidí, ale rovněž u těchto zvířat můžeme mluvit o dosti silné nezávislosti na genetickém substrátu.

Už předběžné poznatky, k nimž došla první dáma etologie (vědy o chování zvířat) Jane Goodallová, jež pozorovala více než půl století jednu velkou komunitu šimpanzů v Africe, byly šokující: tato zvířata se chovala tak podezřele podobně jako lidé, až to bylo k nevíře. To samozřejmě vrhalo úplně jiné světlo na historii člověka. Když se nedávno zjistilo, že náš lidský genom se liší od šimpanzího jen asi o tři procenta, údiv ustal. Ukázalo se totiž, že ona společenství šimpanzů odolávají erozi času už pět či šest milionů let.

Šimpanzi mají podobnou demografickou velikost skupin, obdobné zaměstnání (jsou sběrači a lovci), sdílenou sociální hierarchii, jakou měly i první komunity druhu Homo sapiens.

Důležitost přírody pro děti

Podoba, forma a míra kontaktu s přírodou v dětství mohou do jisté míry ovlivnit naše budoucí chování. V rámci svého výzkumu pro diplomovou práci jsem se snažila odpovědět na zdánlivě jednoduchou otázku. Když člověk jako dítě často pobýval v přírodě, znamená to, že ji teď, když je dospělý, bude více chránit? Pozornost vůči narůstajícímu množství environmentálních problémů se pomalu zvyšuje a stejně tak roste snaha tyto problémy řešit.

Na otázky týkající se chování a vztahu člověka vůči přírodě a životnímu prostředí se zaměřuje ekopsychologie. Skutečnost, zda člověk chrání nebo nechrání přírodu, závisí na jeho postojích a následném chování. Jednou z motivací chránit přírodu je bezprostřední kontakt s přírodou. Zážitky a zkušenosti s přírodou v dětství mohou mít vliv na vnímání hodnoty přírodního prostředí.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

Pobyt v přírodě má řadu blahodárných účinků na zdraví, fyzický a mentální rozvoj dítěte, ale nabízí se i možný přesah do dalšího jednání, které může vést k vyšší míře ochrany přírody a životního prostředí v dospělosti. Podoba, forma a míra kontaktu s přírodou v dětství tak mohou do jisté míry ovlivnit naše budoucí chování. Potřeba upozornit na možnosti a benefity, které příroda poskytuje, se navíc stupňuje díky tomu, že děti dnes ve volné přírodě prakticky nenajdeme, protože svůj volný čas raději tráví před obrazovkou nebo monitorem. A když už se ven vydají, nemají si s kým hrát. Na tuto potřebu reagují iniciativy z řad environmentálního vzdělávání, které říkají: Jděte ven!

Co v člověku probouzí potřebu chránit životní prostředí, je otázka důležitá pro pochopení toho, jak bude člověk sám jednat a jakým způsobem je možné u něj toto chování dále rozvíjet. Toto poznání je zásadní pro rozvoj tvořivosti, která je základem nejen umění, ale také vědy nebo politiky. Děti, které jsou odpojené od přírody, si ji buď idealizují, nebo se jí bojí.

Když se autoři studií ptali ochránců přírody a pedagogů se zaměřením na environmentální vzdělávání, co vedlo k volbě jejich zaměstnání, nejčastěji odpovídali, že jako děti často trávili čas v přírodě, ať už s rodiči nebo svými vrstevníky. Všechny studie se shodují na tom, že podle respondentů samotných měly kontakt a zkušenosti s přírodou v dětství zásadní vliv na jejich chování v dospělosti. Další významné faktory, které uváděli, byly jejich dětské vzory (rodiče, učitelé nebo starší kamarádi), negativní zážitky spojené s degradací přírodního prostředí, vzdělání nebo práce s environmentálním zaměřením.

Výsledky zkoumanou vazbu jasně prokazují. Čím víc času jako děti strávíme v blízkém kontaktu s přírodou, tím větší tendenci chránit životní prostředí v dospělosti máme. A nejdůležitější roli hrají emoce. Pobyt v přírodě má vliv na vybudování emočního pouta s přírodou, které může působit jako motivace pro její ochranu. Umožňujme tedy dětem, aby si mohly volně hrát v přírodě. A to jak samostatně, tak společně s námi. Ukazujme jim, jaká příroda doopravdy je a že se jí nemusí bát. Odměnou nám bude nejen zdravější a samostatnější dítě, ale i příslib odpovědnějšího jednání vůči prostředí, ve kterém žijeme.

Světlo a tma v přírodě

Cyklus světla a tmy je natolik základním parametrem života, že bývá zmíněn hned na začátku kosmogonických (vznik světa popisujících) mýtů. Výchozím pojmem přitom bývá noc, např. v řecké mytologii bohyně Nyx, den se rodí až z noci.

Čtěte také: Více o rizicích v přírodě

Svítání, východ slunce, jeho cesta po obloze, západ, stmívání a noc, občas světlá s Měsícem, občas tmavší jen s hvězdami a občas ještě mnohem tmavší, když je zataženo, jsou miliardy let starým rytmem. Celému takovému rozsahu se náš zrak umí přizpůsobit, v otevřené krajině se i při oné desetitisícině luxu ještě orientujeme. Světlý chodník v tmavém okolí dokáže náš zrak rozeznat i při stotisícině luxu, např. v lese.

I za hluboké noci je desetkrát více světla, které má sluneční původ. Projevuje se to tak, že obloha je směrem k obzoru postupně světlejší. Ve dne se „nadopoval“ slunečním ultrafi alovým zářením, ke svícení jej vedou také rychle se pohybující nabité částice ze slunečního větru zachycené zemskou magnetosférou.

Denní pravidelnost přírodního střídání denního světla a hluboké noční tmy narušuje samozřejmě Měsíc. Světla dává tolik, že při něm lze číst, hlavně v zimě, když chodí za úplňku vysoko po nebi a přírodního světla je tím až 300× více než za bezměsíčné noci. Ale i dorůstající Měsíc, když je ho půlka, přidá světla až 30×. Není divu, že život v přírodě se odehrává i podle toho, jestli zrovna svítí Měsíc, nebo ne.

tags: #den #v #prirode #esej

Oblíbené příspěvky:

• Využití teploty chromatičnosti
• Borek u Dačic – Vývoj Skládky
• Zajímavosti o buvolech
• Udržitelné stavebnictví a recyklace oken
• Vývoj daňových příjmů obcí