Evropské klimatické deklarace: Cesta k uhlíkové neutralitě

Evropa se zavázala být do roku 2050 klimaticky neutrální. Může se to zdát jako ambiciózní cíl, nepřišel ale jako blesk z čistého nebe, směřujeme k němu už téměř 20 let.

Evropská unie se dlouhodobě snaží být lídrem v ochraně klimatu a snižování emisí skleníkových plynů. V tomto článku vám přinášíme stručný přehled iniciativ a politických rozhodnutí, které vedly k tomu, že se dnes EU pasuje do role světového klimatického lídra.

Historie a vývoj evropské klimatické politiky

Otázka klimatu se na mezinárodní scéně začala postupně prosazovat od roku 1979, tehdy ještě jako téma vědecké diskuse na první Světové klimatické konferenci v Ženevě. Další diskuse se vedly na půdorysu OSN: vznikl Mezivládní panel pro změny klimatu, Rámcová úmluva OSN o změně klimatu, konala se první konference OSN o životním prostředí.

Právě v návaznosti na Kjótský protokol začala EU jako jedna z prvních předkládat konkrétní kroky ke změně stavu a snižování emisí. V roce 2005 zavedla první velký systém obchodování s emisními povolenkami na světě (Emission Trading System, EU ETS).

Hlubší propojení evropské průmyslové a klimatické politiky začalo s Lisabonskou smlouvou (Treaty on the Functioning of the European Union) z roku 2007. O dva roky později se Evropská unie stala prvním světovým hráčem, který přijal ambiciózní cíle v oblasti ochrany klimatu a průmyslové politiky. Politické deklarace jdou vždy ruku v ruce s politickým cyklem.

Čtěte také: Soudní dvůr EU a ochrana přírody

Dalším milníkem byl proto rok 2014, kdy si nově jmenovaná komise pod vedením Jeana Clauda Junckera stanovila jako své politické priority zaměstnanost, růst ekonomiky a vytvoření energetické unie. Junckerova komise představila návrh na rozsáhlou revizi stávající evropské klimaticko-energetické legislativy, balíček Čistá energie pro všechny Evropany (Clean Energy Package, CEP).

Od něj si Evropská komise slibovala vytvoření efektivní energetické unie jednotného energetického trhu EU, který bude efektivní a zároveň nízkoemisní a zajistí bezpečné dodávky energie pro všechny Evropany. CEP se měl stát klíčovým prvkem přeměny evropské energetiky na „zelenou“. Komise se ale zaměřila i na zdroje.

V druhé polovině roku 2019 pak došlo k urychlení a zintenzivnění zelené transformace společně se jmenováním nového kolegia komisařů pod vedením Ursuly von der Leyen. Jen několik měsíců po přijetí posledních legislativních aktů z tzv. balíčku čisté energie představil v prosinci 2019 nový kabinet pod vedením Ursuly von der Leyenové ještě ambicióznější a komplexnější strategii pro ozelenění evropské ekonomiky jako celku, Green Deal, tzv. Zelenou transformaci.

Sdělení „Fit for 55„: plnění klimatického cíle EU pro rok 2030 na cestě ke klimatické neutralitě má za cíl převést „politické“ ambice Zelené transformace do podoby právních předpisů. Sdělení bylo publikováno v prosinci 2019 a vyvolalo okamžitou odezvu. Komise představila nebývale rozsáhlou koncepci zásadní transformace evropské ekonomiky, která se dotýká jak klimatu, emisí, tak energetiky, dopravy, průmyslu i nakládání s půdou. Hlavní cíle v oblasti klimatu jsou navíc právně zakotvené v tzv. Samotné sdělení není legislativním aktem, pouze „dává nahlédnout” do připravované legislativy. Evropu čeká zásadní přerod ekonomiky.

Nejde jen „ozelenění”, ale především o naší soběstačnost a snížení závislosti na třetích zemích - ať už surovinové, energetické nebo potravinové. CSRD (Corporate Sustainability Reporting Directive) a Taxonomie hrají v rámci Zelené transformace zásadní roli právě pro směřování investic.

Čtěte také: Evropská unie a klima

Klíčové aspekty klimatické politiky EU

Antropogenní příčiny změny klimatu a zpětné dopady klimatické krize na naší společnost jsou komplexním problémem, jehož řešení se promítá do širokého spektra politik (energetické, zahraniční, bezpečnostní, zemědělské, hospodářské atd.). Specifickou roli má politika ochrany klimatu, jejíž aspekty zahrnují zmírňování (mitigace) klimatické změny a adaptace na ní, správu a řízení, vyjednávání a dohody, návrhy politik a strategií, implementace (zavádění) a dopady, ale také ekonomické, sociální a politické otázky spojené s řešením klimatické krize.

V souvislosti s řešením klimatické krize bývá často poukazováno na nutnost změny individuálních návyků a životního stylu. Tyto individuální změny však nebudou mít příliš velký efekt, pokud zároveň nebudou doprovázeny také změnou celého systému, ve kterém naše společnost funguje. Jde nejen o celkovou transformaci energetiky směrem k moderním technologiím a čistým zdrojům, ale také přebudování celé ekonomiky, ve které by měl být hlavní důraz kladen na oběhové hospodářství, recyklaci a lepší využití přírodních zdrojů - vody, půdy, biomasy a dalších.

Mezinárodní klimatická politika

Na mezinárodním poli hraje klíčovou roli v prosazování ochrany klimatu především Organizace spojených národů, OSN (United Nations - UN). Její dvě organizace - Světová meteorologická organizace (World Meteorological Organization - WMO) a Program OSN pro životní prostředí (UN Environment Programme - UNEP) - v roce 1988 založily Mezivládní panel pro změnu klimatu (Intergovernmental Panel on Climate Change - IPCC).

IPCC ve spolupráci s vědkyněmi a vědci z celého světa pravidelně vydává zprávy, které posuzují široké spektrum informací týkajících se klimatické změny - jejího vývoje, dopadů, ale také možností jejího mírnění. V roce 1992 byla na tzv. Summitu Země OSN v Rio de Janeiru přijata Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (United Nations Framework Convention on Climate Change - UNFCCC), která se stala základem mezinárodní klimatické politiky.

Od roku 1995 OSN pořádá každoroční klimatický summit, tzv. Konferenci smluvních stran (Conference of the Parties - COP), který slouží jako formální setkání smluvních stran UNFCCC k hodnocení pokroku v řešení změny klimatu. V rámci těchto vyjednávání vznikl v roce 1997 Kjótský protokol, jenž pro průmyslově vyspělé země stanovuje limity emisí skleníkových plynů. Česká republika se ke Kjótskému protokolu připojila v roce 1998 a ratifikovala jej v roce 2001.

Čtěte také: Evropská environmentální politika

V roce 2015 na Kjótský protokol navázala Pařížská dohoda, jejímž hlavním cílem je udržet do konce 21. století nárůst globální teploty do 2ºC a usilovat o stlačení nárůstu k úrovni 1,5 ºC oproti době před průmyslovou revolucí. Dohodu ratifikovala drtivá většina zemí světa. Česko Pařížskou dohodu ratifikovalo v roce 2017 a je pro nás tudíž závazná.

Zásadní obrat v prioritizaci boje se změnou klimatu představovala zpráva IPCC z října 2018 “Globální oteplení o 1,5ºC”, která poukazuje na prohlubující se průběh klimatické krize a urgenci jejího řešení v zájmu zachování podmínek slučitelných s lidskou civilizací na Zemi.

Evropská klimatická politika v praxi

Zelená dohoda pro Evropu (European Green Deal, EGD)

Zelená dohoda pro Evropu (European Green Deal, EGD) je balíček opatření Evropské komise představený v prosinci 2019 jako cesta k transformaci evropské ekonomiky tak, aby byla dlouhodobě ekologicky udržitelná. V tomto plánu jsou uvedeny potřebné investice a dostupné finanční nástroje. Rovněž je v něm vysvětleno, jak zajistit spravedlivou a inkluzivní transformaci. EU bude rovněž poskytovat finanční podporu a technickou pomoc těm, které přechod na zelenou ekonomiku nejvíce zasáhne. Jde o tzv. mechanismus pro spravedlivou transformaci.

Přijetím Evropského klimatického zákona (Evropského právního rámce pro klima) v roce 2021 se klimatické cíle vytyčené Zelenou dohodou pro Evropu stávají právně závaznými. EU tak má do roku 2050 dosáhnout klimatické neutrality, což znamená, že jako celek nebude do...

Evropský mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM)

Jedním z klíčových nástrojů, které mají přispět k dosažení klimatické neutrality do roku 2050, je Carbon Border Adjustment Mechanism (CBAM), tedy mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích. Rok 2025 je pro CBAM zásadní - přináší významné změny, které ovlivní tisíce firem v celé EU i mimo ni. CBAM je evropský nástroj, jehož cílem je zamezit tzv. uhlíkovému úniku (carbon leakage).

CBAM má zajistit, že dovážené zboží bude vystaveno stejné ceně uhlíku jako produkce v EU. Nyní se nacházíme v přechodné fázi zavádění uhlíkového vyrovnání, která trvá od 1. října 2023 do 31. prosince 2025. Během tohoto období mají dovozci povinnost čtvrtletně reportovat množství dovezeného zboží a jeho uhlíkovou stopu. I když se zatím neplatí žádné poplatky, nesplnění této povinnosti může být sankcionováno.

Evropská komise v únoru představila tzv. Omnibus balíček, který přináší řadu důležitých změn a úprav. Cílem je zjednodušit administrativní povinnosti, zvýšit účinnost celého mechanismu a zároveň položit základy pro jeho budoucí rozšíření.

Jednou z nejzásadnějších změn je zavedení nového hmotnostního prahu 50 tun ročně. Importéři, kteří v daném roce dovezou méně než 50 tun CBAM zboží (s výjimkou elektřiny a vodíku), budou z režimu CBAM vyjmuti. Tento nový přístup nahradil původní hodnotový práh 150 eur na zásilku a výrazně redukuje počet firem, které musí CBAM plně řešit. Systém nadále pokryje až 99 % emisí z dovozu při současném osvobození přibližně 90 % dovozců z rozsahu působnosti CSRD.

Firmy musí být registrovány do konce čtvrtletí, ve kterém došlo k překročení stanoveného prahu. Omnibus balíček výrazně zjednodušuje celý proces autorizace deklarantů - nově již není nutná konzultace mezi národními autoritami a Evropskou komisí. Zavádí se také možnost využít CBAM zástupce, tedy externího odborníka, který může jménem dovozce zpracovávat požadované reporty.

Pro výpočet emisí bude nově možné použít standardizované emisní hodnoty stanovené Evropskou komisí, pokud dodavatel nedodá konkrétní data. Ze seznamu CBAM zboží byly vyřazeny některé druhy jílů, například kaolín, čímž se upravuje původní rozsah mechanismu. Další změny se týkají časového harmonogramu. Zboží dovezené v roce 2026 nebude podléhat povinnosti nákupu CBAM certifikátů až do února 2027, čímž se firmám poskytuje více času na adaptaci.

Evropská komise klade důraz na zajištění integrity systému. Zavádí se společný strategický plán proti obcházení ve spolupráci s národními celními úřady. Rok 2025 je zároveň přípravou na další fázi - rozšíření systému CBAM. Komise plánuje vyhodnotit možnost zahrnutí dalších typů zboží, včetně výrobků s vyšší přidanou hodnotou, a rozšíření na nepřímé emise, tedy emise spojené např. s výrobní elektřinou.

Systém obchodování s emisními povolenkami (EU ETS)

Systém pro obchodování s emisními povolenkami je podobně jako uhlíková daň nástrojem, který umožňuje ekonomicky postihnout aktivity, které vypouštějí emise skleníkových plynů. Velcí emitenti mají povinnost nakoupit odpovídají množství povolenek, přičemž celkové množství emisních povolenek je stanoveno vládou a firmy s nimi mohou volně obchodovat. Množství povolenek je postupně snižováno, čímž se zajišťuje snižování celkových emisí a zároveň je tak ovlivňována poptávka a tržní cena emisních povolenek.

V letech 2013-2020 se obchodování s povolenkami účastnilo více než 11 000 firem. Patří mezi ně elektrárny a spalovací zařízení s výkonem nad 20 MW, rafinérie, koksovny, železárny a ocelárny, cementárny, výrobci skla, keramiky a cihel, celulózky a papírny, výrobci hliníku a chemický průmysl. V roce 2020 proběhla reforma, která řeší například přebytek povolenek a snižující se motivaci k investování do čistých technologií.

Dopady a výzvy

Zavedení CBAM pro dovozce znamená především zvýšení administrativní zátěže - budou muset pravidelně reportovat emise, ověřovat údaje a nakupovat odpovídající množství CBAM certifikátů. Klíčovým úkolem se stává spolupráce s dodavateli, kteří musí poskytovat přesná data o emisní náročnosti vyráběného zboží.

Pro evropské výrobce CBAM představuje nástroj pro vyrovnání konkurenčních podmínek s dovozci ze třetích zemí, jejichž výroba často podléhá méně přísným klimatickým regulacím. V souvislosti s tím probíhá také postupné rušení bezplatných emisních povolenek v rámci systému EU ETS, které má být dokončeno do roku 2034.

Zahraniční výrobci, kteří chtějí zůstat konkurenceschopní na evropském trhu, budou motivováni k dekarbonizaci své výroby a zároveň budou nuceni poskytovat přesná a ověřitelná data o emisích svých produktů. Pro státní správu pak CBAM znamená další vrstvu odpovědnosti - bude muset zajišťovat dohled nad dodržováním pravidel, ověřovat správnost předkládaných dat a vymáhat případné sankce.

CBAM v roce 2025 vstupuje do klíčové fáze - zkušební provoz se mění v ostrý režim, systém se zjednodušuje, zpřísňuje a připravuje na plné spuštění v roce 2026. Pro firmy je zásadní sledovat aktuální vývoj, připravit se na nové povinnosti a včas komunikovat s dodavateli i úřady.

Role měst v klimatické diplomacii

Svět se urbanizuje rychleji než kdykoli předtím. Podle Organizace spojených národů (OSN) bude do roku 2050 žít ve městech 68 % světové populace. Toto tempo urbanizace znamená, že města hrají a budou muset hrát stále zásadnější slovo v mezinárodním klimatickém režimu.

Města sice pokrývají pouhá 3 % zemského povrchu, ale podle Světového ekonomického fóra (WEF) jsou odpovědná za více než 70 % globálních emisí CO2. Tato čísla ukazují na obrovskou odpovědnost, kterou města nesou.

V současné době má většina zemí stanovený časový úsek, během něhož dojde k razantnímu omezení emisí CO2 či k úplné uhlíkové neutralitě (dosažení uhlíkové neutrality znamená vyvážení množství uhlíkových emisí, které jsou vypouštěny do atmosféry, s množstvím uhlíku, jež je z atmosféry odstraňováno).

Oxfordská univerzita ve spolupráci s dalšími organizacemi vydala analýzu nazvanou Net Zero Tracker, podle níž je od listopadu 2021 více než 80 % světového HDP a 77 % globálních skleníkových plynů pokryto nějakou formou deklarace uhlíkové neutrality. Pod těmito deklaracemi jsou schované také stovky měst, které se zavázaly snížit emise v souladu se scénářem Pařížské klimatické dohody o nárůstu teploty maximálně o 1,5 °C.

Kampaň Race to Zero byla zahájena v červnu 2020 pod záštitou Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC) s cílem podpořit závazek britské vlády k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050 a urychlit tak reakci na klimatickou krizi v období před konferencí COP26, která proběhla v listopadu 2021 v Glasgow.

Klimatické konference posledních let jsou prostoupené ambiciózními prohlášeními, otázkou ale je, zdali to stačí. Podle Net Zero Tracker si pouze 240 měst s populací nad půl milionu obyvatel, ať již v rámci Race to Zero kampaně, nebo samostatně, oficiálně zaneslo uhlíkovou neutralitu do svých strategických cílů. Zajímavostí je, že nejméně 60 měst šlo se svými závazky nad klimatické deklarace svých vlád.

Tato města sice oficiálně vyjádřila silný postoj k dosažení uhlíkové neutrality, ale ne všechna z nich mají zpracovaný konkrétní plán nebo stanovený strategický cíl. I z těch, která tyto dokumenty zpracované mají, je to pouze 30, která jdou nad rámec závazků vlád. Jedním z příkladů je Kodaň.

Faktem zůstává, že v posledních letech značně narostl počet klimatických iniciativ, které nemusí nutně kopírovat přijaté závazky mezinárodních úmluv a v deklarovaných cílech jdou nad jejich rámec. Právě v těchto deklaracích jsou města lídry.

Otázkou zůstává, jak rychle jsou města schopna přenést svá slova do praxe a zda nejde pouze o líbivý branding. I pokud by tomu tak však bylo, jde o zřejmý signál, který vysílají směrem ke svým partnerům v zahraničí i svým vládám.

Jedním ze záměrů veřejně prezentovaných ambiciózních klimatických cílů může být zaujmout pozornost médií a veřejnosti. Tento symbolický aspekt pak má posílit pozitivní image města jako předního aktéra v boji proti klimatické změně. Na druhou stranu, nejde jen o slova. Ambiciózní deklarace mohou sloužit jako impulz pro skutečné akce a zároveň i pro spolupráci nejen mezi městy.

Udržitelnost odvětví a pracovních míst

EGD se může stát kompasem, který povede evropskou ekonomiku směrem k ekonomice založené na blahobytu občanů, silném důrazu na sociální práva, snižování nerovností a ochraně přírodních ekosystémů. Pro podporu těchto ambicí by se jádrem průmyslové strategie EU mělo stát oběhové hospodářství, podpořené ekologickými a digitálními řešeními, která posilují postavení občanů, pracovníků a zaměstnavatelů ze soukromého i veřejného sektoru.

Pro udržitelný a dlouhodobý přechod jsou klíčové dovednosti. EU může strategicky podporovat a investovat do správných dovedností, které budou zapotřebí k dosažení cílů zelené dohody, a to prostřednictvím tzv. zpětného odhadu (backcasting), na rozdíl od prognózování dovedností, a prostřednictvím konzultací se sociálními partnery a občanskou společností. Kromě toho jsou zapotřebí nové nástroje pro monitorování environmentální výkonnosti, sledování pokroku z hlediska cílů Zelené dohody a srovnávání podniků a průmyslových odvětví s cíli udržitelného rozvoje. Soudržná a na kontextu závislá taxonomie EU, která kombinuje environmentální, sociální a ekonomický rozměr a která je použitelná pro finance a podniky, může vytvořit rovné podmínky a transparentnost.

Antverpská deklarace

Její základy byly položeny už v roce 2004 z iniciativy evropského chemického průmyslu zastoupeného federací CEFIC. Představuje výzvu, která ani po dvaceti letech neztratila na naléhavosti. Poprvé tehdy zástupci průmyslu otevřeně sdělili Evropské komisi, že čas na smysluplná opatření pro energeticky náročná odvětví neúprosně ubíhá. Pokud se nezmění přístup k implementaci Zelené dohody (Green Deal), hrozí reálný odchod těžkého průmyslu mimo evropský kontinent.

Od doby, kdy byl Green Deal v roce 2019 představen, následovala lavina legislativních dokumentů: strategie pro udržitelnost chemických látek (2020), plán Fit for 55 (2021), přechodová cesta k uhlíkové neutralitě (2023), a nakonec i návrh na snížení emisí o 90 % do roku 2040. Průmysl ale upozorňuje, že rychlost a forma těchto změn nejsou ekonomicky ani technologicky zvládnutelné.

Jednou z odpovědí průmyslu na tlak klimatické legislativy se stala zmíněná Antverpská deklarace, kterou dnes spoluutvářejí zástupci více než dvou stovek evropských firem z energeticky náročných odvětví. Deklarace formuluje deset požadavků, jejichž cílem je vytvořit podmínky pro udržitelnou transformaci těžkého průmyslu bez jeho odlivu mimo Evropu.

Mezi tyto požadavky patří například: zajištění rámce pro konkurenceschopný průmysl v Evropě; zjednodušení dotační politiky a přístup k inovacím; stabilizace systému ETS a odstranění jeho spekulativního charakteru; realistické cíle dekarbonizace v souladu s globálním vývojem; dostupné energie a infrastruktura pro jejich přenos; vytvoření skutečně jednotného energetického trhu; legislativní brzda proti nadprodukci směrnic a nařízení; rozšíření technologií CCUS i pro vnitrozemské státy; aktivní podpora poptávky po nízkoemisních produktech a konečně i ochrana dostupnosti strategických surovin, bez kterých se klíčová evropská odvětví neobejdou.

Dopad zavedení systému ETS II do inflace v ČR

Pro odhad dopadů ETS II do české inflace vyjdeme z maximální ceny povolenky v cenách roku 2020, tedy 45 EUR. Ta se ale postupně navyšuje o průměrnou inflaci HICP v EU27, která činila v roce 2024 oproti roku 2020 22,6 %. Pro další dva roky můžeme odhadnout inflaci na 2 % ročně. Výsledný strop pro cenu povolenky ETS II by tedy mohl být na začátku roku 2027 oproti roku 2020 vyšší o 27,6 %, tedy cca 57 EUR. Při kurzu koruny 25 CZK/EUR můžeme tedy počítat s výchozí cenou povolenky 1425 Kč. Zdražení jednotlivých paliv v korunách se pak dále odvíjí od váhového množství CO2 vzniklého spálením jednotky daného paliva.

Zvýšení korunové ceny jednotkového množství dané komodity pro výše uvednou cenu povolenky a měnový kurz shrnuje Tabulka 1. Výpočet je proveden s pomocí kalkulačky Fakta o klimatu (2024). Procentní zvýšení ceny je závislé na ceně dané komodity v okamžiku spuštění systému ETS II a dopad do inflace pak na aktuální váze dané položky ve spotřebním koši. Tabulka 1 tak ukazuje modelový dopad do inflace, pokud by ke spuštění ETS II došlo v květnu 2025 (ale s odhadovanou cenou povolenky pro začátek roku 2027 při aktuálním kurzu). Při spuštění od roku 2027 bude již platit nové váhové schéma (které se aktualizuje každé dva roky), a váhy jednotlivých položek tak budou pravděpodobně mírně odlišné. Ale určitou informaci může poskytnout výpočet i na aktuálních údajích.

Při podrobnějším výpočtu byl uvažován nad rámec Tabulky 1 ještě propan butan, petrolej a LPG, které ale mají zanedbatelný vliv. Naopak větší vliv by mohl mít ETS II na cenu dodávek tepla pro otop a přípravu TUV. Velké teplárny již jsou zahrnuty v systému ETS I, ale nově dopadnou emisní povolenky i na malé teplárny a komunální energetiku. Pokud bychom předpokládali, že tyto malé zdroje tepla budou činit cca polovinu položky ve spotřebním koši, dopad ETS II by se zvýšil o dalších cca 0,1 p. b. Přímý (maximální) dopad zavedení ETS II do inflace tak lze odhadnout za výše uvedených předpokladů na cca 0,9 - 1,0 p. b.

tags: #evropské #klimatické #deklarace #co #to #je

Oblíbené příspěvky:

• Gauc Pro: Eko-kůže pod lupou
• Perspektiva ekologie druhu
• Likvidace vozidel v souladu s životním prostředím
• Průvodce tříděním odpadu
• Harmonogram svozu odpadu Kunovice