Judikatura Soudního dvora Evropské unie a ochrana přírody

Cílem této práce je analyzovat judikaturu Soudního dvora Evropské unie v oblasti soudní ochrany účasti veřejnosti na procesu EIA a na tomto zakladě zjistit soulad pravniho řadu ČR s právním řádem Evropské unie a tim i posoudit možnosti budoucího vývoje v teto oblasti. Proto se tato prace nejprve zabývá obecnou charakteristikou účasti veřejnosti a její obecnými pravními základy v ramci práva mezinarodního i práva Evropské unie.

Řízení o porušení povinnosti

K řízení o porušení povinnosti Soudní dvůr přistupuje tehdy, porušuje-li členský stát svoje povinnosti vyplývající z unijního práva. Důležitou roli zde hraje také Evropská komise (dále jen „Komise“). Ta totiž reaguje na případná porušení ještě před Soudním dvorem a vydává v takových případech odůvodněná stanoviska. Až v případě, kdy členský stát stanovisku v určené lhůtě nevyhoví, přichází na řadu již zmiňované řízení o porušení povinnosti před SDEU.

Vydá-li SDEU rozsudek konstatující porušení povinnosti (resp. vícero povinností), je povinností dotčeného členského státu rozsudek respektovat a přijmout uložená nápravná opatření. V případě, že tak členský stát neučiní, může SDEU přistoupit k dalšímu řízení, ve kterém může stanovené povinnosti vymáhat, a to i za pomoci finanční sankce. Řízení o porušení povinnosti je tak na základě čl.

Faktem ale je, že více než 90 % případů skončí dohodou mezi porušujícím státem a Komisí v prejudiciální fázi (tj.

Vymáhací (sankční) řízení

Vymáhací neboli sankční řízení zahajuje Komise žalobou u Soudního dvora v případě, že členský stát nepostupuje dle výše popsaného scénáře - tzn. nereaguje na stanovisko Komise, nesplní nápravná opatření uložená rozhodnutím SDEU v co nejkratší době (nebo dokonce s jejich plněním ani nezapočne). Žaloba obsahuje návrh paušální částky či (opakované) penále na základě uvážení Komise. Konečnou podobu a výši finanční sankce určuje Soudní dvůr, a to v souladu s jejím účelem, jímž je donucení státu k urychlenému zjednání nápravy. V žádném případě však sankce neslouží k náhradě újmy vzniklé porušením povinností.

Čtěte také: Aplikace § 71 Zákona o ochraně přírody

Co je na celém procesu možná nejzajímavější, je absence právní úpravy konkrétních pravidel pro ukládání sankcí. Právě tato kritéria (spolu s dalšími faktory, jako např. naléhavost řešení případu nebo platební schopnost dotčeného členského státu) společně tvoří metodiku pro určování sankce.

Konečně, přestože je ročně zahajováno několik vymáhacích řízení, i zde většina případů skončí ještě před podáním žaloby k SDEU, podobně jako tomu bylo u řízení o porušení povinnosti (tj. dohodou dotčeného členského státu s Komisí). Je tomu tak proto, že se porušující členské státy snaží vyhnout poměrně vysokým finančním ztrátám.

Žaloba členského státu

Zatímco ve výše popsaném procesu byla hlavním iniciátorem Komise, v tom následujícím bude prim hrát sám dotčený členský stát. Článek 259 SFEU totiž umožňuje, aby jeden členský stát žaloval jiný, porušuje-li dle něj své povinnosti vyplývající z unijního práva. Členský stát se nejprve obrátí na Komisi, která umožní oběma stranám osvětlit své jednání. Poté Komise vydá odůvodněné stanovisko a konstatuje, zda podle jejího názoru došlo k porušení povinnosti. I kdyby ale Komise porušení neshledala, členský stát se může s žalobou obrátit na Soudní dvůr.

Mezistátní žaloby se však v praxi využívají zcela výjimečně (v jednotkách případů). Členské státy ve většině případů volí diplomatická či politická řešení sporů a je pro ně výhodnější ponechat kontrolu porušování unijního práva na Komisi. Mezistátní žaloby tak představují tzv.

Porušování předpisů v oblasti životního prostředí

Pro vykreslení role výše popsaných řízení a finančních sankcí v oblasti unijního práva životního prostředí v praxi jsou esenciální tři otázky: Porušují členské státy svoje povinnosti vyplývající z unijních předpisů v oblasti životního prostředí? Kolik případů porušení povinnosti musí Komise v rámci této oblasti ročně projednávat?

Čtěte také: Komunální odpad a trvalý pobyt

Dle statistik Komise z roku 2023 přibylo během roku 2022 až 104 nových případů porušení povinnosti v oblasti životního prostředí. Průměrně pak byl ve stejném roce jeden případ vyřešen za 115 týdnů, tj. za více než 2 roky. Doba trvání jednoho případu se tak od roku 2018 zásadně nezměnila. Vzhledem k nutné urgentnosti řešení případů v oblasti životního prostředí je však taková doba příliš dlouhá a potenciálně problematická.

Příklad sankce uložené Soudním dvorem

Nejaktuálnější případ, ve kterém Soudní dvůr uložil členskému státu peněžitou sankci za porušení povinnosti v oblasti unijního práva životního prostředí, pochází z prosince loňského roku. Po neúspěšné prejudiciální fázi podala Komise v květnu roku 2017 žalobu pro porušení povinnosti proti Rumunsku. Podle ní Rumunsko nesplnilo svoje povinnosti ohledně ukončení skládek bez povolení k provozu a následné péče o stávající skládky [čl. 14 písm. b) směrnice Rady 1999/31/ES ze dne 26. dubna 1999 o skládkách odpadů].

Přestože Rumunsko nebylo zcela nečinné, nedošlo z jeho strany k uzavření všech skládek provozovaných bez povolení, a tedy ani ke splnění veškerých povinností plynoucích z rozsudku Soudního dvora. Soudní dvůr všechny tvrzené důvody nepřípustnosti vyvrátil. Lhůty poskytnuté Komisí byly dle SDEU více než dostatečné. Konečně Soudní dvůr konstatoval, že Rumunsko nepřijalo opatření, která mu vyplývala z předcházejícího rozsudku a nesplnilo povinnosti dle čl. 260 odst.

Pokud jde o uložení finanční sankce, Soudní dvůr posuzoval jak závažnost porušení, tak dobu jeho trvání a platební schopnost Rumunska, přičemž zohlednil také případné dopady na soukromé a veřejné zájmy a naléhavost řešení tohoto případu. Jako polehčující okolnosti SDEU shledal zejména pokrok při snižování počtu skládek a fakt, že jde o první případ, kdy Rumunsko plně nerespektovalo jeho rozsudek. Rumunsko nepřijalo opatření vyplývající z předcházejícího rozsudku, a nesplnilo tak povinnosti dle čl. 260 odst.

Závěr

Přestože v praxi dochází k samotnému vymáhacímu řízení pouze sporadicky, už samotná hrozba potenciální finanční sankce zpravidla stačí k tomu, aby členské státy dodržovaly unijní právo a povinnosti z něj vyplývající. Navzdory tomu Soudní dvůr i Komise drží v rukou bezpochyby silnou zbraň, která při zdokonalení procesních podmínek může hrát důležitou roli v dodržování unijního práva životního prostředí.

Čtěte také: Ohrožení pod vlivem návykové látky

tags: #judikatura #Soudního #dvora #Evropské #unie #ochrana

Oblíbené příspěvky:

• Ochrana klimatu: Globální perspektiva
• Boj Číny proti změně klimatu
• Čeští ministři životního prostředí
• Složení ekologických motorových olejů
• Fascinující svět přírody