Fenek berberský (Vulpes zerda) je jedním z nejpůvabnějších tvorů naší planety. Tento chlupáč patří k těm nejroztomilejším zvířatům na světě. Ne náhodou je druhá část jeho vědeckého jména odvozená od řeckého výrazu pro „roztomilý“. Fenek je nejmenší liška na světě a zároveň se řadí k nejušatějším tvorům planety.
Chtěla bych vás s tímto zvláštním savcem seznámit, protože mě hodně zajímá. Znáte ho? A víte, kde v ČR se na něj můžete podívat? Fenek berberský vypadá jako křehké zvířátko. Ve skutečnosti se tato drobná psovitá šelma dokáže vypořádat s podmínkami, které by jiné tvory spolehlivě zabily.
Fenek berberský (Vulpes zerda) ovšem objektivně vypadá, jako by ho nestvořila příroda, ale navrhnul geniální designér hračkářské firmy vyrábějící „plyšáky“. Je menší než kočka a váží kolem 1 kg. Fenek je také držitelem titulu nejmenší psovité šelmy. Má drobné zuby, velké uši, které slouží k ochlazování, huňatý ocas a celkem dlouhé nohy. Droboučký příbuzný našich lišek měří bez ocásku na délku asi 30 centimetrů a vysoký je jen něco přes 20 centimetrů. V poměru k velikosti těla má ze všech psovitých šelem největší uši s délkou až 15 centimetrů. Přitom jeho uši jsou běžně dlouhé i více než 10 centimetrů.
Jeho srst je zbarvena do zlatoplavé s bílým břichem, tlapkami a obličejem. Tlapky má zespodu osrstěné, aby ho nepálil povrch. Chlupy dlouhé až tři centimetry nepouští rozpálený vzduch ke kůži a stejně tak chrání fenka i před zimou během nočních loveckých výprav. Přesto se těmto zvířátkům za chladných nocí ježí zimou srst a nejednou se neubrání zimomřivému třesu.
Jak už víme, fenek obývá Saharu. Fenek patří mezi psovité šelmy a je aktivní v noci. Vyskytuje se na pouštích, zejména na Sahaře. Obývá totiž písečné pouště severní Afriky a Arabského poloostrova, kde teploty přes den stoupají nad 50 °C. Vyhledává spíše části, kde rostou trsy trávy a keře, do kterých se ukrývá a které mu slouží i jako zdroj tekutin. Na drsnou pouštní přírodu se dokonale adaptoval.
Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy
Žije v norách v rodinných skupinách. Nory mají více vchodů. Vyhrabává si hluboké nory, z nichž vylézá až večer. Některé nory měří na délku až deset metrů a sahají metr pod úroveň terénu. Fenek je k jejich budování dokonale vybaven. Plochu lopatkovitých tlapek mu zvětšují dlouhé měkké chlupy, kterými má souvisle porostlá chodidla. S tímto „nářadím“ si za jedinou noc vyhloubí v písku chodbu dlouhou až pět metrů. Kromě hrabání se „chlupaté podrážky“ hodí i při chůzi. Izolují fenka od rozpáleného písku pouště a nedovolí, aby se mu do něj tlapky příliš bořily.
Fenek se ušima zbavuje nadbytečného tělesného tepla, což je v jeho přirozeném prostředí životně důležité. Velké boltce přispívají k vynikajícímu sluchu fenků, ale ještě mnohem důležitější se zdá jejich podíl na regulaci tělní teploty. Do ucha přitéká horká krev z těla, koluje hustou síti cév a krevních kapilár a přitom předává přes kůži teplo okolnímu vzduchu. Před návratem do těla se tak krev významně ochladí.
Přes den totiž šetří energii i tak, že sníží tělesnou teplotu a tepovou frekvenci. S večerním ochlazením vzduchu procitá z útlumu a vydává se na lov a za dalšími aktivitami.
Jedná se o všežravce, často loví bezobratlé (např. štíry nebo brouky). Kromě toho jí i kořínky, hlízy a cibule rostlin. Na poušti není nadbytek potenciální kořisti, ale fenek je zdatný lovec. Na výpravy se vydává sólo a ve tmě vyhledává úlovek především sluchem a čichem. Pokud najde živočicha ukrytého v písku, pustí se do hrabání všemi čtyřmi tlapkami a písek pak od něj lítá na všechny strany.
Větší kořist obvykle zabíjí kousnutím do krku. Zdolá tak i tvory, kteří jsou větší než on sám. Byly popsány případy, kdy fenek ulovil třeba dospělého králíka, ale tak obří porci masa nedokáže na posezení zkonzumovat. Zbytky si proto schová na horší časy. Volí při tom podobnou strategii jako naše liška obecná (Vulpes vulpes). Vyhrabe v zemi díru, potravu do ní uloží a čenichem na ni pak nahrne písek. Zásobárny si častěji vytvářejí samice. Samci si při vytváření rezerv počínají bezstarostněji.
Čtěte také: Více o pamětních emisích
Páří se na začátku roku. Březost trvá zhruba měsíc a půl. Samice může porodit až 5 mláďat. Na rozdíl od jiných druhů lišek jsou fenci společenská zvířata a žijí ve skupinách čítajících i deset kusů. Smečku tvoří dospělý pár a jeho mláďata, někdy zůstávají s rodiči i potomci z loňského vrhu. O samotě, bez kontaktu s příslušníky svého druhu trpí fenci stresem. Samičky chované po spáření v izolaci, jsou vystresované natolik, že většinou nezabřeznou.
Za běžných podmínek má samice fenka mláďata obvykle jednou do roka. Pokud ale o mladé přijde, může zabřeznout podruhé a někdy dokonce i potřetí. Námluvy fenků probíhají zjara, ale pokud se fenci pokoušejí o druhý nebo třetí vrh, opakují námluvy v létě nebo na podzim. Po padesátidenní březosti vrhne samice jedno až šest mláďat.
Ta se sice rodí s hustým kožíškem, ale přesto si sama nedokážou v nočním chladu udržet tělesné teplo. Jsou odkázána na péči matky, která je zahřívá. Otec sice hlídá noru, ale matku s mláďaty nenavštěvuje. Samice je v této době velmi nervózní a k mláďatům nikoho nepouští. I samec proto zůstává raději venku před norou. Strážní službu ukončí, když se mláďata dožijí stáří kolem jednoho měsíce.
Na svět přicházejí fenci slepí. Váží asi 40 gramů a včetně ocásku měří na délku zhruba 15 centimetrů. Bezmocný chlupatý váleček se rychle se staví na vlastní nohy. Kolem desátého dne se mu otevírají oči, na konci druhé týdne se mu prořežou první zuby a malý tvoreček se začíná samostatně pohybovat.
Matka mláďata kojí, ale od tří týdnů už je přikrmuje masitou potravou. V té době s nimi také začne vycházet z nory ven. Mláďata se venku sluní a dovádějí při nejrůznějších hrách. Zpočátku matka vynáší potomky z nory v tlamě a drží je opatrně za kůži na hřbetě. Mláďatům se to nejprve příliš nezamlouvá a snaží se ze stisku matčiných čelistí vymanit. Rychle si ale na tento způsob transportu zvyknou a pak se nechají bez protestů přenášet z místa na místo. Zdá se, že někdy se samice přenášením mláďat sama odreagovává od stresu.
Čtěte také: Diskriminace českých leseb
Fenek berberský je skvěle přizpůsoben životu v extrémních podmínkách pouště. Na Sahaře nebo v pouštích Arabského poloostrova v průměru nespadne za rok víc než 15 milimetrů srážek. Fenek se ale cítí v těchto písčitých pustinách jako ryba ve vodě a oblastem bez písečných dun se vyhýbá.
Příležitost k napití se fenkovi naskytne jen výjimečně. Jeho organismus proto úzkostlivě šetří vodou a vystačí často jen s tělními tekutinami své kořisti. Ledviny fenků koncentrují moč na nejvyšší možnou míru. Podobně „nejmenší lišky“ nemrhají ani vodou v trusu. U většiny zvířat je trus tvořen ze tří čtvrtin vodou. V trusu fenka může voda zabírat pouhou šestinu hmotnosti.
Světlá barva srsti je nejen maskuje, ale také účinně odráží sluneční paprsky. Tlapky jsou zespodu osrstěné, aby se nebořily do sypkého písku, a nápadné ušní boltce slouží jako ochlazovací výměník tepla a uvnitř jsou porostlé dlouhými chlupy, které při prudkých bouřích brání písku vniknout do zvukovodu.
Fenci jsou velmi komunikativní tvorové. Dorozumívají se máváním oháňky, výrazy ve tváři ale i pestrou škálou zvuků. Varují se štěkavým voláním. Spokojenost dávají najevo zvukem podobným kočičímu předení. V ohrožení ňafají a navzájem se zdraví pištěním. Pokud jsou od sebe samice a samec násilně odloučení, protestují nářkem.
V zajetí se fenci dožívají více než dvanácti let. Ve volné přírodě ale podléhají svým nepřátelům či nepříznivým životním podmínkám mnohem dříve. Nevadí jim přitom konkurence blízkých příbuzných - lišky obecné a lišky pouštní. Mnohem nebezpečnější jsou pro ně zdivočelé kočky a psi. Z volně žijících šelem loví fenka šakali a hyeny, ale největší hrozbu představuje člověk. Lidé loví fenky především pro jemnou kožešinu a v některých oblastech Sahary proto už jejich stavy v poslední době povážlivě poklesly.
Dokáže si zvyknout na lidskou přítomnost, a proto by se dal chovat i jako mazlíček. Jeho trus i moč ale velmi zapáchají, na kočičí záchod ho asi moc nenaučíte, takže se naštěstí zas tak velké oblibě jako mazlíčci netěší. Jak moč, tak i trus fenků citlivému lidskému nosu ostře páchnou. Šelmičky je používají k pachovému značkování hranic svých revírů. Samci jsou v tomto ohledu obzvláště „výkonní“ během námluv. Mláďata fenka se dají snadno ochočit. Pronikavý „odér skunka“ šířící se z moči a trusu bývá hlavním důvodem, proč se tento obyvatel pouští netěší mezi chovateli velké oblibě. V nekonečných písčinách nepotřebuje fenek shromažďovat trus a moč na vybraných místech a nijak zvlášť se nestará o to, kde svou tělesnou potřebu vykoná. Naučit jej používat k močení a kálení „toaletu“ bývá proto neřešitelný problém.
Fenkové jsou chovatelsky velmi nároční a choulostiví, a tak lze považovat za úspěch, že první jedinec, který dorazil v roce 1939 z přírody, žil v zoo celé dva roky. V 50. a 60. letech prošlo zoologickou zahradou mnoho zvířat, o jejichž dalším osudu se záznamy většinou nedochovaly.
Můžete si zkusit tipnout, z jaké zoo pochází článková fotka.
| Říše | Živočichové (Animalia) |
|---|---|
| Kmen | Strunatci (Chordata) |
| Třída | Savci (Mammalia) |
| Řád | Šelmy (Carnivora) |
| Čeleď | Psovití (Canidae) |
| Rod | Liška (Vulpes) |
| Druh | Fenek berberský (Vulpes zerda) |
Líbí se vám toto zvířátko? Máte ho taky rádi jako já?
tags: #fenek #zajímavosti