Filozofie environmentální ekonomie a politika

Kniha je pokusem o znázornění hlavních principů nové politické filosofie odpovídající parametrům antropocénu, tj. epoše, kdy negativní vliv člověka na přírodu dosáhl stupně, který převyšuje vliv geologických sil. Lidstvo se stalo dominantní silou ovlivňující všechny složky planetárního ekosystému (biosféru, hydrosféru, atmosféru, kryosféru, litosféru) a jeho činnost s sebou přináší problémy, které se dotýkají sociální a politické sféry.

Úvod do environmentální politické filosofie tyto problémy znázorňuje, zkoumá jejich příčiny a jevovou formu a hledá možnosti jejich detailního porozumění. Kniha neformuluje levná populistická řešení ani neslouží jako politický program.

J. Zeman operuje především s kategorií trvale udržitelného rozvoje (resp. vývoje), kterou považuje za přesný překlad anglického sustainable development, jehož definici přijalo Valné shromáždění OSN roku 1987. Současně ale nikdy neztrácí ze zřetele klíčový problém spočívající v tom, že "rozvoj svou podstatou nemůže být trvale udržitelný, neboť předpokládá neustálé kvalitativní změny a neustálý ekonomický růst" (s. 5).

Trvale udržitelný vývoj však předpokládá pokles ekonomických aktivit rozvinutých zemí i pokles populace - "... samozřejmě v příslušné struktuře a civilizovanými způsoby. Pojmy trvale udržitelný vývoj a trvale udržitelné žití jsou si blízké a vzájemně se podmiňují.

Recenzovaná publikace, jejíž podstatná část vznikla již v letech 1993 - 1995, pokračuje v autorových studiích naznačujících řešení problémů strategie trvale udržitelného vývoje, a to především z pozic environmentální ekonomie; současně však využívá četných poznatků celé řady dalších vědních disciplín v duchu nezbytné a mnohdy stále opomíjené interdisciplinarity či dokonce transdisciplinarity.

Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy

Podle autorových slov zde byl veden a inspirován výše naznačenými problémy souvisejícími s vymezením a mechanismy prosazování idejí trvalé udržitelnosti, resp. častým voláním environmentalistů po tomto "... trvale udržitelném vývoji při současném prosazování požadavků, jež jsou s ním v rozporu ..." (s. Relativně nepříliš rozsáhlá, a vcelku sympaticky působící, publikace sestává z dvoustránkového úvodu, stěžejních pěti kapitol, opět přibližně dvoustránkového závěru a tří stručných příloh umístěných na konci práce, které představují náčrt řešení problémů trvale udržitelného vývoje především v dopravě a energetice.

Již v Úvodu vyjadřuje autor hluboké přesvědčení, že trvale udržitelný rozvoj nelze zajistit bez zásadních změn celé společnosti, včetně zásadního omezení plýtvání ve hmotné spotřebě vyspělých zemí a ukončení praxe odírání zemí rozvojových.

Nestaví tedy na rozšířené a alibistické filosofii řady existujících studií, které kladou největší důraz (a často v podstatě i utopisticky spoléhají nebo toto alespoň "rafinovaně" předstírají) na tržní prosazení ekologicky šetrných technologií - stále však v kontextu systému, kde zcela jednoznačně dominují ziskově orientované kapitalistické zbožně peněžní vztahy -, dále pak na větší informovanost o problematice životního prostředí, resp. idejích trvalé udržitelnosti a na prohlubování stávající demokracie (kapitalistické, a tedy formální, resp. manipulativní) bez podstatnějších změn celého společenskoekonomického uspořádání jednotlivých zemí i celé planety Země.

Fundamentální otázkou (a v podstatě možná i "leitmotivem" celé recenzované publikace) však, podle J. Zemana, stále zůstává - "jak se k takovým změnám dostat, protože stávající demokracie je zjevně nedostatečná a totalitní postupy se neosvědčily" (s. 6).

Základní pojmy environmentální ekonomie

První kapitola nazvaná "Základní pojmy environmentální ekonomie" přehledově mapuje pojímání základních kategorií z oblasti environmentální ekonomie, resp. vztahů mezi nimi. Autor se snaží naznačit vymezení klíčových a nejvíce frekventovaných pojmů prizmatem svého přístupu, ale uvádí také i základní odlišná pojetí jiných autorů - právě od odlišného vidění a vymezení výchozích kategorií se často odvíjí některé spory v rámci environmentální ekonomie.

Čtěte také: Starbucks a udržitelnost

Důležité pro další text jsou komentáře a upřesnění k vymezení pojmu samotného trvale udržitelného vývoje, kdy J. Zeman např. považuje definici z publikace "Životní prostředí ČR" (Moldan, B. a kol., Praha, Academia 1990, s.265 - viz dále) za výstižnější ve srovnání s "klasickým" vymezením přijatým Valným shromážděním OSN v roce 1987 (česky viz Brundtlandová, G. H. a kol., Naše společná budoucnost, Praha, Academia 1991, s. 20).

Zmíněná definice trvale udržitelný vývoj definuje jako "takový vývojový proces, který zajistí naplnění lidských potřeb, aniž by snížil potenciál naplnění potřeb příštích generací, potřeb jiných společností a snížil bohatství přírody" (recenzovaná publikace, s. 29).

Zeman odmítá překládat výraz sustainable development jako trvale udržitelný rozvoj - "... neboť rozvoj se vesměs pojí s ekonomickým růstem, zatímco vývoj může znamenat i ekonomický růst i ekonomickou stagnaci i ekonomický pokles (erozi)" (s. 29); Zeman zde upozorňuje i na další problémy spojené s vymezením této klíčové kategorie (např. Možný tvar trvale udržitelného vývoje naznačuje kapitola druhá nesoucí název "Možný věcný tvar trvale udržitelného vývoje a jeho problémy".

Autor staví na tezi, že trvale udržitelný vývoj je relativně dobře vymezen a odkazují se na něj mnozí, ale svou praktickou činností ho řada i jeho přiznivců velmi často popírá - a to "... v prvé řadě proto, že mají o jeho obsahu mlhavé představy" (s. 37).

Proto v tomto kontextu J. Zeman připomíná nutnost vycházet z vymezení věcného tvaru trvale udržitelného vývoje, "... jehož východiskem je rozdělení činností na ty, jež jsou jednoznačně v souladu, podmíněně v souladu a jednoznačně v rozporu s trvale udržitelným vývojem ..." (dtto).

Čtěte také: Ochrana životního prostředí

Z vymezené definice trvale udržitelného vývoje vyplývá, že strategie jeho dosažení musí zabezpečit zejména: za prvé, racionální, tj. šetrné využívání přírodních zdrojů (s aspekty v podobě odstranění ekologicky závadných technologií a výrobků, včetně plýtvání ve sféře výroby i oběhu; zamezení plýtvání ve sféře spotřeby společenské i soukromé a zabezpečení zachování druhové i ekosystémové diverzity přírody) a, za druhé, stabilizaci počtu obyvatel na přijatelné úrovni.

Kapitola proto obsahuje pasáže zaměřené na trvale udržitelné, resp. šetrné či racionální využívání přírodních zdrojů obecně; trvale udržitelné využívání prostoru; trvale udržitelnou dopravu, resp. trvale udržitelnou energetiku (s řadou tabulek a propočtů); odstranění ekologicky závadných technologií a výrobků; zamezení plýtvání ve sféře spotřeby; zabezpečení druhové diverzity přírody a konečně na problematiku stabilizace počtu obyvatel na přijatelné úrovni.

Kapitolu druhou Zeman shrnuje - "věcný tvar trvale udržitelného vývoje světové ekonomiky je možný jen při šetrném hospodaření s přírodními zdroji a při stabilizované, mírně klesající lidské populaci ..." (s.

Pro Zemanův pohled je charakteristický značný důraz na všestranné omezení plýtvání, kdy již v kontextu první kapitoly kritizuje neoklasickou ekonomii hlavního proudu a četné další směry ekonomie za nerozlišování pravých a nepravých potřeb.

Podle J. Zemana je důležité uspokojování pravých potřeb - "Potřeby nepravé (falešné) jsou nekonečné a jejich uspokojení nelze zajistit. Jejich masové uspokojování ve vyspělých zemích výrazně prohlubuje ekologickou krizi na planetě Zemi a ohrožuje přežití lidstva" (s. 29).

Tyto úvahy rozvíjí druhý paragraf třetí kapitoly nazvaný "Pravé a nepravé potřeby, člověk tvor rozumný?" s odkazy na práce především T. Husáka (Lidstvo před rozhodnutím, Praha, Melantrich 1986), dále J. Kellera či E. Fromma a J. E. Mishana. Celá třetí kapitola rozebírá možný věcný tvar trvale udržitelného způsobu života, resp. vybrané ekonomické problémy jeho realizace a nese název "Možný věcný tvar trvale udržitelného způsobu života a jeho problémy".

Zeman úvodem konstatuje, že neodmyslitelnou součástí trvale udržitelného vývoje je "... trvale udržitelný způsob života lidí. Stávající v podstatě konzumní životní způsob lidí ve vyspělých zemích včetně ČR, jehož rubovou stránkou je masová bída obyvatel zemí rozvojových a rychle postupující ekologická zkáza planety Země, znemožňuje trvale udržitelný vývoj lidstva a žene ho do světové ekologické katastrofy" (s.

Kapitola třetí tedy obsahuje subkapitoly zaměřené na konkrétnější vymezení možného věcného tvaru trvale udržitelného životního způsobu (v různých oblastech života moderního člověka), na problematiku pravých a nepravých potřeb, na ekonomické bariéry trvale udžitelného životního způsobu a závěrečný paragraf stručně naznačující čtyři cesty k omezování nepravých potřeb.

"Z dosavadní analýzy ekonomických problémů trvale udržitelného způsobu života mnoho optimismu nevyplývá. Existují 4 tržně konformní cesty k prosazení trvale udržitelného způsobu života (s odkazem na Zeman, J., Ekologické problémy a tržní mechanismus, Národní hospodářství, 1993, č. 2 - pozn. P.S.): odhalování zhoubnosti nepravých potřeb ve spojení s propagací trvale udržitelného životního způsobu, vysoké zdanění uspokojování nepravých potřeb ve spojení s dotací uspokojování těch pravých lidských potřeb, které by se při komerčních kritériích nemusely prosadit, omezování nepravých potřeb podle zásady nepatří na veřejnost, nepravým potřebám konkurovat bohatou nabídkou možností kvalitního uspokojování pravých lidských potřeb" (s.

Rozpory prosazování trvale udržitelného vývoje

Základní rozpory společenského mechanismu prosazování trvale udržitelného vývoje jsou předmětem čtvrté kapitoly ("Základní rozpory společenského mechanismu prosazení trvale udržitelného vývoje"), ve které J. Zeman postupuje od příčin nejhlubších a nejpodstatnějších (které shledává, spolu např. s J. Vavrouškem, v tzv. terciární rovině) k příčinám druhořadým.

Za nejhlubší a nejpodstatnější příčiny společenského mechanismu znemožňující prosazení trvale udržitelného vývoje označuje:

1. ekonomický růst,
2. růst počtu obyvatel,
3. růst příjmové diferenciace od úrovně uspokojení základních hmotných potřeb všech občanů,
4. války a další hrubé nedostatky společenského mechanismu,
5. tržní mechanismus,
6. hodnotový systém euroamerické civilizace,
7. rostoucí degenerace lidského rodu.

Výklad se odvíjí od zmapování rozporných důsledků ekonomického růstu, především jeho přímého i nepřímého vlivu na ekologické škody ("... čím větší a čím rozvinutější jsou ekonomiky, tím větší destrukci přírodních složek životního prostředí přímo i nepřímo způsobují" - s. 81).

Připomenuty jsou Zprávy Římského klubu (především slavné "Limity růstu" z roku 1972) jako první poukazující na hrozbu světové ekologické katastrofy v případě pokračování dosavadních trendů s lékem v podobě zastavení růstu ekonomiky či nesmlouvavá (také již v podstatě "klasická") kritika moderní tržní kapitalistické společnosti stojící na dynamických principech stálého a exponenciálního kvantitativního ekonomického růstu v pracech J. E. Mishana (česky publikace Spor o ekonomický růst, Praha, Slon 1994 - výstižně recenzovaná právě J. Zemanem v Politické ekonomii, 1995, č. 1).

V inspirativních úvahách Zeman na několika místech zdůrazňuje negativní dopady hospodářského růstu především v industriální éře - "Trend trvale neudržitelného vývoje zásadně akceleroval v důsledku využití parního stroje a na něm založeného rozvoje průmyslové civilizace a kapitalistické soukromovlastnické tržní ekonomiky" (s. 149); přitom však shledává, že: "... Čtenář nechť zde promine drobné rozšíření a doplnění: Ostatně nejenom J. Zeman se zaměřuje na kritiku tradičního "růstového a technologického imperativu" odvíjejícího se podle hesla "více = lépe".

Standardní ekonomická teorie i jiné moderní vědy staví na logice, že ekonomický růst (obvykle chápaný pouze kvantitativně - např. jako růst HNP) je stálým problémem lidstva, plní nezastupitelné funkce (např. Paradigma neomezeného stálého růstu je v podstatě společné většině standardních a nezřídka i alternativních ekonomů - na uvedeném staví ekonomické modely a hospodářsko-politická doporučení ekonomů různého světonázorového, ideologického a politického zaměření (liberálního, konzervativního, sociálně demokratického, socialistického, někdy však i "marxistického" apod.).

V tomto kontextu je nutno připomenout především paradigmatické zakotvení dominující složky standardní ekonomie - neoklasického systému - v podobě ekonomického modelu člověka založeného na principech racionality a optimalizace. Modelová konstrukce univerzálního a ahistorického homo oeconomicus (přísně racionalistického, individualistického a utilitaristického) předpokládá maximalizaci individuálního užitku, resp. orientaci na vlastní prospěch - z čímž také koresponduje převažující vymezování racionality v ekonomii a společenských vědách.

Z těchto individualistických základů pak vyrůstá nejen zaměření ekonomie na efektivnost, ale i konzumeristické pojímání člověka (v duchu jediné motivace všech subjektů - maximalizace užitku ze spotřeby) a v neposlední řadě právě také tradiční růstová orientace moderních společností, a to obvykle zcela bez ohledu na zájmy celku či příštích generací a dnes i bez ohledu na samotné přežití lidstva (podrobněji viz např. Sirůček, P., Pojetí člověka a racionality v ekonomických teoriích, Marathon, 2002, č. Při zkoumání hlubšího zakotvení "kul...

Většinou se jí rozumí soubor nejrůznějších filozofických směrů (hlubinná ekologie, sociální ekologie, ...), jež mají společný zájem o nápravu dualisticky chápaného vztahu člověka a přírody. V tomto smyslu se rozlišuje její ekocentrická (z přírody vycházející) či technocentrická (v technických řešeních, na zlepšování či zavádění nových technologií spočívající) orientace.

Do environmentální filozofie patří environmentální etika, jež se zabývá problémy jako je morální status budoucích generací, ne-humánních živočichů a jiných forem života, problematikou spravedlnosti vzhledem k omezeným zdrojům, normativními předpoklady environmetální ekonomie atd.

Environmentální filozofie ale také zahrnuje teoretická východiska environmetálně orientovaných oborů (hledá principy, jež leží v základech ekologie, biologie, politiky, etiky,...).

Cílem knihy je tedy jednak poskytnout vodítko evoluce hlavních myšlenkových směrů ekonomie životního prostředí s důrazem na metodologické odlišnosti a z nich pramenící různá doporučení pro hospodářskou politiku, jednak provést komparaci a představit vzájemné vazby mezi těmito směry.

Autoři se zabývají zejména neoklasickou environmentální ekonomií, včetně příspěvku nových institucionálních ekonomů, ekologickou ekonomií v její tradiční a institucionálně modifikované podobě a tržními přístupy k ochraně životního prostředí. Na základě provedených rešerší a analýz metodologického aparátu považují autoři tyto tři skupiny za klíčové a teoreticky i empiricky jasně ukotvené, což dále umožňuje jejich uchopení a zkoumání.

Kniha tak významně rozšiřuje existující poznání ekonomie životního prostředí, která je v českém prostředí dosud prezentována zejména jako neoklasická environmentální ekonomie.

tags: #filozofie #environmentální #ekonomie #a #politika

Oblíbené příspěvky:

• Problémy s emisemi u vozů Scania
• Klára Řehounková a ekologie obnovy
• Příroda pro Děti
• Ideální stanoviště pro bazalku
• Harmonogram Svozu Odpadu