Stejnopohlavní intimní chování, při kterém se jedinci stejného pohlaví vzájemně sdružují, vytvářejí (často jen neformální) svazky, sexuálně se uspokojují nebo spolu interagují způsoby, které mnohdy považujeme za homoerotické (méně vhodně za homosexuální) jsou v přírodě běžné.
Jen literatura postihující tuto problematiku, vzniká teprve v posledních letech, například kniha Biological Exuberance, upozorňuje na běžnost homosexuálního chování v přírodě (Bagemihl 1999). V současnosti je známo nejméně 300 druhů obratlovců, u kterých je homosexualita prokázaná (Balcombe 2006: 109). Jinými slovy „přirozenost“ stejnopohlavních svazků se do lidského diskurzu, skrze jazyk dostává teprve v posledních letech.
Problematiku proměňujících se diskurzů sexuality a jejich „vynalezení“ výstižně popisuje francouzský filozof Michel Foucault (1978, 2000). Foucaultovo dílo je pro geografie sexualit klíčové (Bell a Valentine 1995; Duncan 1996; Valentine 1996), doznání v geografii jako celku se však dočkal až po smrti, v knize Space, Knowledge and Power - Focault and Geography (Crampton a Elden 2007), jež se věnuje jeho dílu a mnoha prozatím nepublikovaným textům.
Foucault biologickou dimenzi sexuality nevylučoval, jen při jejím formování zdůrazňoval zásadní roli institucí a diskursů, shodně k problematice přistupují i Berger s Luckmannem (1999). V tomto smyslu je pak „homosexuální identita“, jak ji známe, pouze produktem společenské klasifikace, jejímž hlavním cílem byla regulace a kontrola. „Pojmenovat znamenalo zaškatulkovat“ (Banditerová 2005: 103).
Jaký je rámec, kterým se sexualitou geografie, jako sociálně-vědní disciplína zabývá? Sexuální orientace je pravděpodobně podmíněna biologicky (tj. má nějakou esenci, lze ji studovat tj. i esencialisticky, např. v biologii, medicíně, apod.), přesné mechanismy však stále nejsou známy (Jenkins 2010: 288) a geografie se touto potenciálně neetickou oblastí výzkumu (tj.
Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách
Sexuální chování již není podmíněno jen esenciálně (tj. má samozřejmě stimul v sexuální orientaci), je ale i sociálně konstruováno, protože musí existovat možnost ho projevit, tj. být legální, nestigmatizovaná, apod. V nejrůznějších kulturních (ale i historických/časových) regionech je sexualita konstruována odlišně a v různých společnostech je trochu odlišně regulována (tj. V „moderních“ společnostech se heterosexualita a její institucionalizace (např. ve formě idealizace tzv. nukleární rodiny) stala primární jednotkou reprodukce (např.
Všechny tyto skutečnosti souvisejí s tím, že v některých společnostech, v historických kontextech, či v některých situacích, sexuální chování měníme podle okolností, norem, zákonů, zvyků, tradic, apod. Již poněkud notorickými příklady „z druhé strany“ jsou sexuální chování ve věznicích, v mladistvých kolektivech či jinde, kde neregulované heterosexuální chování a značná potřeba po uspokojení u některých heterosexuálních jedinců vede k „homosexuálním kontaktům“, kdy tedy jejich chování nutně neodpovídá sexuální orientaci, ale pouze reaguje na kontext.
Obráceně je pak třeba chápat, proč se „homosexuálně orientovaní lidé“ svého sexuálního chování „vzdávají“ není-li legitimizováno (tj. legalizováno, je-li trestné) či jsou-li dokonce svým sexuálním chováním ohroženi na životě, tato situace odpovídá například mnohým zemím v oblasti arabského světa, kde je homosexuální chování zakázané a trestané smrtí. Sexuální chování je tedy jednoznačně prostorem a časem strukturované, a to nejen na prostorové marko-úrovni celých kulturních regionů, ale rovněž v časových či historických epochách.
Podobně je tomu i na mezo-úrovni (urbánní a rurální oblasti) či mikro-úrovni, kdy i jednotlivé části měst mohou být liberálnější než jiné, to stejné platí i o časové dimenzi, kdy denní doba např. ovlivňuje možnosti našeho sexuálního chování (den-noc). Dalším pojmem jsou rozmanité sexuální identity (gay, lesba, bisexuál, asexuál, heterák, apod.), které jsou především kvůli tzv.
Je-li jazyk² prostředkem, který dává našim zážitkům a pocitům významy, pak identifikace s nimi či jejich odmítnutí vede k formování určitého typu identity, která je založena na kultuře a je jí podmíněna (DeLamater a Hyde 1998). Studium měnící se vazby identity na prostor, ve kterém dochází k jejich ustanovení, je jistě geografickou záležitostí.
Čtěte také: Více o rizicích v přírodě
Jaký vliv má na konstrukci sexuálních identit anonymita prostředí, velikost sídel, typ zástavby, přítomnost nejrůznějších hranic, nejrůznější infrastruktura, vzdělanost a mnoho dalších prostorově strukturovaných fenoménů? Proč jsou při výzkumných šetřeních v rozdílných státech zjištěny různé podíly sexuálně menšinově identifikujících se osob, proč v určitých státech světa nevědí co je to gay, lesba nebo homosexuál?
Sexuální identita je podle Butler „proměnlivý soubor významů upevněných na základě představ o sexualitě a genderu“ (Butler 1990). Jak tyto představy vznikají, vhodně doplňuje definice Ballegaard, podle níž „sexuální identity gayů a leseb jsou sociálně konstruovány a upevňovány skrze příslušnost v určité komunitě“ (Ballegaard 2009: 18). Hughes pro doplnění poznamenává další zajímavý aspekt sexuální identity, a to je často nepochopený fakt, že homosexuálové si nevybírají zdali se stanou homosexuály, ale vybírají si, zdali se tak identifikují (Hughes 2006).
Vztah mezi sexuální orientací, chováním a identitou jsou tedy poměrně provázané a složité. Jakékoliv geografické myšlení o sexualitách musí započít průzkumem toho, jak jsou sexuální identity konstruované a projevované v prostoru. Bell a Valentine (1995: 30), potvrdili, že projevování (performance) identit je závislé na prostoru.
Sexuality (identity, chování) jsou proměnlivé, ustavené kontextuálně a především, prostorově závislé. Queer geografové tvrdí, že prostor není „pouze kontejner, ve kterém se věci odehrávají, ale je aktivně produkován akcemi, které se v něm odehrávají“ (Browne 2009: 42). Automatické či pevné chápání prostoru jako (primárně) heterosexuálního je proto třeba zpochybňovat, odhalováním každodenně opakovaných heterosexuálních aktů, které je jako heterosexuální normalizují, a v důsledku toho ani nejsou ani považovány za (hetero)sexuální.
Proto, již na začátku 90. let, David Bell a jeho kolegové vysvětlili, že prostor není „přirozeně“ heterosexuální, ale je „heterosexualizovaný“ specifickými činy a normami, a že tedy má performativní charakter. Jsou to právě nevyřčené normy (přítomné v kulturní sféře), které vykonstruovaly prostor, pro osoby s většinovou sexuální orientací, heterosexuály, pro něž je ovšem heterosexualita přirozená, neproblematická, neviditelná a naturalizovaná (Duncan 1996). Naturalizace heterosexuality v rámci heteronormativní společnosti ji zneviditelňuje (Valentine 1996).
Čtěte také: Inspirace pro svatbu v přírodě
V této fázi je vhodné uvést termín heteronormativita, který je pochopitelně v geografiích sexualit často skloňován. „Sociální regulační rámec, který produkuje binární rozdělení pohlaví, normalizuje touhu mezi ženami a muži a marginalizuje ostatní sexuality jako odlišné a deviantní“ (Gregory a kol. A podle Takács heteronormativita prostě „odkazuje ke kulturním a sociálním praktikám, které nutí muže a ženy věřit, že heterosexualita je jediná možná sexualita“ (Takács a kol.
Heterosexualitě se v prostoru meze nekladou a je-li v určitých morálních mezích (např. nahota, exhibicionismus, atp), nejsou její projevy vnímány jako sexuální akty. Nahlížení na prostor skrze queer perspektivu, v tomto případě porozumění heteronormativitě, je náročné především pro jednotlivce s většinovou sexuální orientací, a to z podstaty většinové sexuální orientace.
Osoba z většinové populace se neidentifikuje jako „heterosexuál“, považuje se jen za „normální“, nepřemýšlí o svých každodenních rutinách a projevech jako o projevech sexuality - má-li potřebu, vezme partnera za ruku, políbí ho, obejme ho, pohlédne na něj či se jde seznamovat, ale nijak se nebrání projevovat v rámci přípustných norem, neuvažuje však tyto, jako projevy sexuality.
Pokud však „většinově heteronormativní“ jedinci zpozorují dva muže, jež se např. drží za ruce, vzájemně se líbají nebo objímají, nejsou považováni za „normální“. Proč, když si vzájemně vyjadřují stejná gesta? Proč často od líbajících se milenců (muže a ženy) odvracíme zrak, ale na líbající se dva mužské milence či ženské milenky „civíme“, děje se tak všude?
Tito lidé prožívají prostor odlišným způsobem než většinová populace, je možné perspektivu jejich přehlížet? Geografové sexualit (včetně těch queer) tvrdí, že jednoznačně ne. Jsou všechny prostory stejně heteronormativní, nebo se vlastnosti tohoto fenoménu v prostoru mění? Kde se mohou neheterosexuální páry „líbat“ bez pocitu, že se na ně ostatní vyčítavě dívají, či na ně pokřikují, je to u nich doma, v některých veřejných místech, nebo někde jinde?
Jak queer teorie přistupuje k možnostem lidského jednání a v rámci možnosti struktur, v čem je přístup podobný Giddensově strukturaci, jež je v geografii vlivná a v čem je jiný? Tyto otázky je možné odpovědět především díky pracím teoretiků jako Judith Butler (1990), která mimo jiné rozvinula již vlivné myšlenky Foucaulta.
Nejčastějším argumentem heterosexuálů v ohledu jejich „tolerance“ ne-heterosexuálně orientovaných je, „že je tolerují“, ale „ať si nechají všechno na doma, do soukromí“ (Duncan 1996). Toto je založeno na mylném předpokladu, že sexualita patří do soukromí, a je součástí institucionalizovaného heteronormativity, v níž je heterosexualita všudypřítomnou součástí každodenních činností, a příčinou či možná důsledkem prohlášení „ať si necháme všechno do soukromí“ je tedy neschopnost (či nevůle) většinově sexuálně orientovaných osob, uvědomit si svou odlišnost (Bell a Valentine 1995).
Jinými slovy, neschopnost vnímat své vlastní (hetero)sexuální akty jako akty sexuální. Heterosexuálové se ve veřejném prostoru chovají „normálně“, neuvědomují si, že se když líbají, drží se za ruce, sahají si na pozadí, že jednají explicitně sexuálně. Pro ne-heterosexuální osoby je veřejný prostor proto citelně heteronormativní, vnímají sexuální akty heterosexuálů a jsou k nim stejně citliví, jako k těm svým, které jsou v heteronormativní společnosti dodnes často považovány za „nenormální, nemístné, nevhodné, atd.“, vnímají tedy veřejný prostor jako značně sexualizovaný a nestejnoprávný.
Valentine (1996) popisuje, že prostor, jenž je heterosexuály považovaný za veřejný, veřejný není a je spíše polo-veřejný protože z mnoha míst jsou lidé vylučováni nejen na základě jejich sexuality, ale i věku, rasy, sociální třídy, apod. Valentine, uvádí medializovaný příklad lesbického páru, který byl v roce 1991 vyhoštěn při nakupování ze supermarketu v Nottinghamu, potom, co se vzájemně ženy políbily.
Podívejme se nyní na typický příklad soukromého prostoru - domov. Podle Madanipoura je domov místem psychického uspokojení jednotlivců (Madanipour 2003). Mnohé výzkumy ovšem potvrzují, že toto opět neplatí pro ne-heterosexuály, přinejmenším po určitou část jejich života (mládí). Domov byl vždy uznáván jako klíčový uzel společnosti, jako místo, kde se formují identity a lidem zakořeňují vzpomínky, je centrem intimity (Madanipour 2003: 71).
Ani tuto funkci však mnohdy domov ne-heterosexuálům neplní (Matejsková 2007: 138). Podle Saunders je domov místem, kde jedinec může uplatňovat nezávislost stranou vtíravých pohledů zaměstnavatele a státu, jehož integrita má pro mnohé jedince nejvyšší životní prioritu (Saunders 1990). Lynda Johnston a Gill Valentine ale píší o domově jako o místě s heterosexistickým a často homofobním podtextem (Johnston a Valentine 1995: 102).
Jakým způsobem například vypadá domov dospívajícího neheterosexuálního člověka? Jaký je vyrůstá-li jedinec v heteronormativní či dokonce homofobní rodině (Bell a Valentine 1995: 92)? Existuje prostor, který není (hetero)normativní, kde se nachází, popř. lze ho cíleně vytvářet?
Prostor, který by byl v podstatě anti-normativní, a nebyly by v něm stanoveny výlučné (např. heterosexuální) normy a byl by tedy inkluzivní pro všechny lidi nejrůznějších sexualit, etnik, ras, genderů či jiných os diference, bychom možná mohli nazývat queer prostorem. Termín queer prostor je používáný především v prostředí geografie sexualit, ve feministických geografiích, ale i v dalších oborech informovaných kritickou sociální teorií, jejíž nedílnou součástí je i právě tzv.
Protože sexuální orientace není viditelně zapsána do těl lidí, a příslušnost k té či oné orientaci není tedy vepsána do těla, je sexuální orientace poněkud odlišná od jiných os diference jakými jsou například rasa, gender, pohlaví, nebo např. věk. Z tohoto důvodu je tedy možné příslušnost k odlišné sexuální orientaci skrývat a tento fakt je možná jediným důvodem, proč doposud nedošlo k plnému zrovnoprávnění lidí různých sexualit.
Neheterosexuální lidé proto často v heteronormativní společnosti žijí skrytě, neprojevují se na veřejnosti a někdy se zdráhají projevovat se přirozeně i ve svých heteronormativních domovech a uchylují do svých tzv. „closetů⁴“.
„Sami sebou“, se tak prozatím ne-heterosexuálové cítí většinou jen ve vybraných veřejných prostorech či místech (Bristow 1989). Těmito prostory jsou především nejrůznější komerční gay či lesbické prostory (nejčastěji gay kluby, bary, sauny apod.), které se prostorově koncentrují ve velkých městech, včetně Prahy.
Proč tomu tak je, a jsou tyto prostory queer? Na tyto a mnohé další zde položené otázky reaguje právě geografie sexualit, která je vybavena nejen nutným metodologickým a teoretickým aparátem ale rovněž i citlivostí ke zkoumání světa v časoprostorové perspektivě.
Poptávka (např. v EU) po geografickém vědění, které by bylo situované z nejrůzněji diferencovaných a často prozatím umlčených perspektiv (nejen těch sexuálních) roste.
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]