Útok na loď Greenpeace: Operace Rainbow Warrior

Titulek připomínající zápletku akčního thrilleru shrnuje akci tajné služby, která poslala ke dnu loď jménem Duhový bojovník. Stalo se to před čtyřiceti lety, 10. července 1985. Loď byla vlajkovým plavidlem flotily ekologického hnutí Greenpeace a exploze nebyly náhoda. Nálože, které výbuchy způsobily, totiž do lodi nastražil tým francouzské tajné služby.

Ve světě polarizovaném na Východ a Západ bylo cílem všech stran oslabit protivníkovy síly. Sovětský svaz k tomu využíval mírová hnutí volající po odzbrojení a francouzská tajná služba DGSE dokonce sáhla k přímé ozbrojené akci.

Environmentální hnutí Greenpeace bylo už od samotných prvopočátků proti testům jaderných zbraní, ať už se odehrávaly na moři, na zemi, nebo ve vzduchu. Od té doby se aktivisté Greenpeace mnohokrát aktivně postavili proti jadernému zbrojení, čímž šlápli na pomyslné kuří oko bezpečnostním expertům mnoha zemí od USA po Francii.

V roce 1985 měl Duhový bojovník, jak zní český překlad jména lodi Rainbow Warrior, vyplout v čele skupiny jachet k atolu Mururoa, aby svou přítomností překazil test jaderných zbraní. Plánovalo se, že Rainbow Warrior k atolu dorazí v čele flotily menších lodí a bude monitorovat chystaný výbuch.

Tato třístěžňová čtyřicetimetrová plachetnice o výtlaku 418 tun se v letech 1955-1977 plavila pod jménem Sir William Hardy. Jejím majitelem bylo britské Ministerstvo zemědělství, rybolovu a potravin. V roce 1978 ji převzalo hnutí Greenpeace a přejmenovalo ji na Rainbow Warrior. Pod duhovou vlajkou sloužila až do osudného 10. července 1985, kdy na ni zaútočila Francie.

Čtěte také: Problémy s rybolovem tuňáků

„Mezi lety 1976 a 1984 Francie vykonala přibližně šedesát jaderných podzemních testů. V roce 1985 došlo k doposud největšímu jadernému výbuchu pod zemí v síle 150 kilotun. V té době již novozélandský premiér David Lange protestoval proti výbuchům o tak velké síle, i když se odehrávaly pod zemí. V Greenpeace jako reakce na největší podzemní jaderný test padlo rozhodnutí o uskutečnění doposud nejrozsáhlejšího protestu proti jaderným výbuchům v Pacifiku.

Ředitel organizace pro jaderné testování (Direction du Centre d'Experimentations Nucléaires) admirál Fages napsal zprávu o dalším plánovaném protestu lodi Rainbow Warrior na atolu Mururoa. Ta se dostala do rukou ministra obrany Henruho, který zvýraznil (podtrhl) její část o zvýšení zapojení tajných služeb pro zjištění polohy a pohybu lodí Vega a Rainbow Warrior tak, aby bylo možné předvídat kroky Greenpeace,“ píše Hana Nedvědová ve své bakalářské práci Operace Rainbow Warrior: akt státního terorismu?

Jeden z návrhů, který v DGSE padl, bylo mimochodem nechat loď vybuchnout na volném moři. Podle toho, kolik agentů Francie do akce nasadila, lze usoudit, že jí byly protijaderné aktivity Greenpeace skutečným trnem v oku. Hnutí Greenpeace se snažilo mít veřejnost na své straně a součástí propagačních aktivit byla možnost navštívil jejich vlajkovou loď, čehož využili další z francouzských agentů s potápěčským výcvikem, kteří si pod falešnou švýcarskou identitou „udělali výlet“ a podrobně si loď prohlédli.

První z výbuchů, který loď silně poškodil, přiměl posádku k evakuaci. Přesně takový scénář DGSE předpokládala. S čím ovšem agenti nepočítali, byl fakt, že když se loď nepotopila okamžitě, začala se posádka vracet pro věci a vybavení. Fotograf Fernando Pereira se vrátil do podpalubí pro své pracovní náčiní, jenže druhý výbuch mu odřízl ústupovou cestu, což ho stálo život.

Když krátce po útoku zatkla novozélandská policie Alaina Mafarta a Dominique Prieurovou s tím, že jsou podezřelí z útoku na vlajkovou loď Greenpeace, následné vyšetřování odhalilo utajovanou skutečnost. Oba zatčení patřili k agentům francouzské tajné služby.

Čtěte také: Greenpeace a biomasa

Portugalský fotograf Fernando Pereira nebyl prvotním cílem atentátu, i přesto ale měli agenti na svědomí jeho smrt. Agent Jean Luc Kister, jeden ze dvou potápěčů, kteří připevnili k boku lodi smrtící nálože, se sice omluvil, ale Pereirovu smrt označil za náhodnou, nikoliv za atentát.

Přesně podle předpokladů byl výbuch nejprve označen za teroristický útok. Důkazů o tom, že se jednalo o akt státního terorismu, se však našlo tolik, že se Francie musela ke svému činu přiznat. To způsobilo zásadní diplomatickou roztržku mezi Novým Zélandem a Francií a zadržení agenti byli odsouzeni, nicméně z původního deseti a sedmiletého trestu si odseděli jen dva roky.

Podle této události byl dokonce v roce 2006 natočen film Operace Rainbow Warrior. Příběh velké francouzské lži o útoku na loď Greenpeace je námětem dokumentárního filmu Největší lži historie v pátek ve 13.30 na Prima ZOOM.

Dne 24. července 1985 zatkla novozélandská policie francouzské občany Alaina Mafarta a Dominique Prieurovou. Vinila je z pumového útoku na vlajkovou loď Greenpeace nazvanou Rainbow Warrior (Duhový válečník), která se týž rok potopila po výbuchu dvou bomb v aucklandském přístavu. Obětí atentátu se stal i portugalský fotograf Fernando Pereira.

"Nejsme vrahové a máme svědomí. A mé svědomí tíží smrt nevinného člověka. Výbuch bohužel způsobil nejenom potopení lodi v přístavu, ale také smrt fotografa Greenpeace, který byl v okamžiku exploze v podpalubí. Třicet let po atentátu se za to Kister omluvil fotografově rodině. K čemu vlastně na jaře roku 1985 v aucklandském přístavu došlo a proč?

Čtěte také: Vývoj Greenpeace v Česku

Vlajková loď Greenpeace zde kotvila u Marsdenova mola s cílem připravit se na vyplutí k atolu Mururoa. Ten se nacházel ve Francouzské Polynésii v jižním Tichomoří a od roku 1966 sloužil Francii k jaderným zkouškám. "Duhový válečník", jenž sloužil Greenpace od roku 1977, byl plavidlem, jímž se tato organizace snažila zasahovat ve světových mořích a blokovat činnosti, jež se podle názoru jejích představitelů neměly konat - vyplouval tak například proti velrybářským lodím nebo se snažil bránit lovu tuleňů.

Něco takového nechtěla francouzská vláda připustit. A protože ji tlačil čas, rozhodla se k teroristickému činu. Tři agenti doručili na palubě jachty Ouvéa do Aucklandu dvě přísavné podvodní bomby určené k odpálení lodi. Tyto nálože od nich převzali Mafart s Prieurovou, kteří za tímto účelem vystupovali jako párek novomanželů Alaina a Sophie Turengeových. Ti je pak předali Kisterovi (vystupujícímu pod jménem Alain Tonel) a druhému potápěči Jeanu Camasovi alias Jacquesovi Camurierovi, jejichž úkolem bylo provést vlastní atentát.

První explodovala ve 23:38, když většina lodní posádky spala, a vytvořila v trupu lodi obrovskou díru o velikosti tři krát tři a půl metru. Voda valící se dovnitř okamžitě zničila strojovnu. Lidé z Greenpeace se bohužel zachovali trochu jinak, než agenti DGSE předpokládali. Po první explozi se sice evakuovali, jenže pak se jich část na loď znovu vrátila, aby zjistila rozsah škod a pořídila jejich záznam.

Bylo 23:45, když došlo k druhé explozi, která poslala Rainbow Warrior definitivně ke dnu. Deset členů posádky zdržujících se v té chvíli na palubě sice stačilo na příkaz kapitána Petera Willcoxe loď bezpečně opustit, ale Pereiru uvěznila v podpalubí voda.

Francouzská vláda se nejdřív pokusila svou účast popřít a prohlásila incident za teroristický útok, vyšetřování však brzy ukázalo, jak se věci opravdu mají. Dne 24. července 1985 zatkla novozélandská policie Prieurovou s Mafartem, které obvinila z vraždy. Soud s nimi se stal světovou senzací. Oba se k účasti na atentátu přiznali a za neúmyslné zabití byli nakonec odsouzeni k deseti a sedmi letům vězení.

Pod tlakem těchto okolností už francouzská vláda nedokázala předstírat, že o věci nevěděla. Pro jeho zemi to znamenalo velké politické fiasko. Nejenže se přiznávala k teroristickému činu, který měl za následek lidský život, ale navíc připouštěla, že se ho dopustila na půdě spřáteleného státu.

V roce 1987 vyplatila Francie společnosti Greenpeace odškodné ve výši 8,2 milionu dolarů, které organizace využila k pořízení další lodi Rainbow Warrior II. Rovněž vyplatila nikdy nezveřejněnou částku Pereirově rodině.

Potápěč Jean-Luc Kister, který připevnil k trupu lodi jednu ze dvou vražedných bomb, se s dopady svého činu vypořádává dodnes. "Věřím, že je čas, abych vyjádřil svou hlubokou lítost a omluvu," prohlásil před pěti lety. "Nejsme chladnokrevní zabijáci. Podle něj francouzští politici v roce 1985 jakékoli mírnější řešení protestu Greenpeace odmítali. "Na vysokých místech byla velká vůle k tomu říci: Ne, musíme s tím skoncovat navždy, musíme jednat mnohem radikálněji. Musíte to potopit. A víte, ono je to jednoduché - chcete-li potopit loď, musíte do ní udělat díru.

Operace agentů francouzské tajné služby v podobě potopení lodi ekologických aktivistů měla za cíl zamezit jim v blokování testů atomových zbraní. Jejich útok sice uspěl a loď se potopila. Ale v důsledku skandálu byly testy zastavené.

Dvaadvacet minut před půlnocí otřásla přístavem exploze. O sedm minut později se ozvala další. V tu dobu už se kotvištěm jachet v Aucklandu ozývalo houkání hasičů, policie i sanitek: když záchranáři dorazili na místo, nabídl se jim pohled na to, jak se dírou velikosti osobního auta v boku čtyřicetimetrové jachty valí dovnitř voda a loď klesá ke dnu. Deset minut po půlnoci se voda nad jachtou Rainbow Warrior zavřela.

Snažili se sice „jen“ zničit techniku, ale nevědomky i zabíjeli: v době exploze byl totiž na palubě jeden člověk, pětatřicetiletý fotograf ve službách hnutí Fernando Pereira, kterého čin zabil.

Proč potápět loď aktivistů

Akce měla odvrátit ekologické hnutí od toho, aby mohlo pokračovat v protestech proti francouzským jaderným zkouškám. Francie totiž v osmdesátých letech dvacátého století zkoušela na tichomořském atolu Mururoa své nové jaderné zbraně. Hnutí Greenpeace, které bylo proti těmto zkouškám, plánovalo připlout s několika loďmi k atolu a protestovat tam.

Greenpeace si vybralo nelegální cestu: lodě měly proniknout do francouzských vojenských zón, kam civilní plavidla nesmí. Francouzská tajná služba DGSE se rozhodla, že nejlepším způsobem, jak této akci zabránit, bylo zničení lodě přímo v novozélandském přístavu, odkud měla na protestní plavbu vyrazit.

Útok okamžitě odsoudil celý svět, a to včetně Francie, která jednozančně popřela jakékoli napojení na akci. Většina francouzských agentů DGSE zmizela, dva z nich - major Alain Mafart a kapitánka Dominique Prieurová - byli ale s falešnými švýcarskými pasy jako manželé Sophie a Alain Turengeovi zadrženi novozélandskou policií. A oba se po krátkém výslechu přiznali.

Ve Francii i na Novém Zélandu to vyvolalo pozdvižení, obě země totiž byly (a stále jsou) spojenci. Zejména ve Francii aféra prorostla do nejvyšších politických pater. Novináři z listů Le Monde a The Times totiž zjistili a prokázali, že o celé akci věděl předem prezident François Mitterrand. V důsledku skandálu musel rezignovat ministr obrany Charles Hernu a byl odvolán šéf DGSE admirál Pierre Lacoste.

Po dvaceti letech, v červenci 2005, pak Lacoste řekl, že Mitterrand celou operaci osobně schválil. Mitterrand sice už dříve připustil, že nařídil vojenským silám, aby se bránily proti zasahování do jaderného programu Francie v Tichomoří, zároveň však popřel, že by sehrál nějakou úlohu v útoku.

Zajímavá informace se na veřejnost dostala v roce 2006. Gérard Royal, bratr tehdejší socialistické kandidátky na prezidenta Ségolene Royalové, měl být v roce 1985 neznámým útočníkem, který umístil nálož na loď Greenpeace. Deníku Le Parisien to prozradil jeho mladší bratr Antoine. Několik francouzských médií však citovalo své zdroje z tajných služeb, které Antoinovu informaci dementovaly.

Oba zadržení agenti byli v listopadu 1985 za neúmyslné zabití a poškození cizího majetku odsouzeni k deseti letům vězení na Novém Zélandě. Poté, co v únoru 1986 souhlasila Francie (po vyjednávání tehdejšího generálního tajemníka OSN Javiera Péreze de Cuéllar) s omluvou Novému Zélandu a vyplacení odškodnění ve výši 6,5 milionu dolarů, byl oběma agentům trest změněn na tříleté domácí vězení na odlehlé francouzské základně na polynéském ostrově Hao. Již v prosinci 1987 však Francie i přes dohodu odeslala Mafarta zpět do rodné země na léčení a v květnu 1988 jej následovala i Prieurová, protože byla v jiném stavu.

Akce zcela selhala

Cílem francouzského útoku bylo zastavit vměšování aktivistů tak, aby jaderné testy mohly probíhat i dál. Také v tom plán úplně selhal. Premiér Laurent Fabius totiž uznal plnou odpovědnost Francie za celou akci a prezident Mitterrand pak zastavil jaderné zkoušky. Obnovit si je dovolil až o deset let později prezident Jacques Chirac v roce 1995.

V roce 1987 Francie zaplatila odškodné i Greenpeace a pozůstalým. Ekologickému hnutí se na základě mezinárodní arbitráže dostalo satisfakce za zničenou loď a za další újmy ve výši přesahující osm milionů dolarů. Poslední cesta neopravitelného Duhového bojovníka, třístěžňové plachetnice o výtlaku 418 tun, vedla na dno jednoho z novozélandských zálivů. Zde slouží jako umělý útes nejrůznějším mořským organismům. Za odškodné hnutí Greenpeace nakoupilo další loď, která byla pojmenována Rainbow Warrior II. V říjnu 2011 potom hnutí spustilo na vodu loď Rainbow Warrior III.

Rozvoj ekologického aktivismu

Úspěch tohoto způsobu odporu vedl k velkému rozvoji podobných metod v dalších ekologických hnutích. Právě devadesátá léta byla ekologického aktivismu plná: od blokování těžby stromů vlastními těly, přes pokojné protesty proti chemikáliím, až po slavení Dne Země.

Objevovaly se ale také radikálnější formy protestů, které se začaly označovat jako ekoterorismus. Ten se nejčastěji projevoval jako poškozování techniky, hlavně té těžařské: například ve Spojených státech aktivisté zatloukali do stromů hřebíky, na nichž si měly vylámat zuby motorové pily.

V devadesátých letech ale také vyvrcholila aktivity Teda Kaczynského známého jako Unabomber. Ten protestoval proti ničení životního prostředí tím, že posílal dopisní bomby; připravil tak o život tři lidi a další dvě desítky zranil.

V současné době se ekologické protesty koncentrují zejména ohledně aktivit spojených s protesty proti nedostatečné reakci na klimatickou změnu.

Před 35 lety potopili agenti francouzské tajné služby loď Rainbow Warrior, která patřila ekologickému hnutí Greenpeace. Při útoku zahynul jeden z členů posádky, fotograf Fernando Pereira. Vláda v Paříži tak chtěla ekology odradit od protestů proti jaderným pokusům na atolu Mururoa, což se jí ale nepovedlo. Novozélanďané pachatele útoku odhalili a byl z toho skandál.

Členové ekologického hnutí Greenpeace se chystali podpořit protesty proti francouzským jaderným pokusům na atolu Mururoa ve francouzské Polynésii. Hlavní roli v tom měla sehrát loď Rainbow Warrior (Duhový bojovník), původně rybářský trauler z poloviny padesátých let, který Greenpeace odkoupilo v roce 1977.

Zatímco se na Novém Zélandu připravoval na svou misi, dostala francouzská tajná služba DGSE (Direction générale de la sécurité extérieure) rozkaz ho potopit.

Agenti, kteří na Nový Zéland přijeli s falešnými švýcarskými pasy, si loď nejprve během dne otevřených dveří důkladně pohlédli, a poté, 10. července 1985 pozdě večer, udeřili. K trupu lodi pod vodou připevnili dvě nálože, které poté odpálili.

Rainbow Warrior I., která skončila po útoku francouzské tajné služby na dně oceánu

Loď se potopila, přičemž zahynul Fernando Pereira, pětatřicetiletý nizozemský fotograf portugalského původu, který se po prvním výbuchu vrátil na loď pro své drahé vybavení. Opération Satanique, jak znělo kódové označení tohoto plánu, se zdánlivě zdařila.

Šokující doznání

Útok vyvolal pozdvižení po celém světě a mnoho států - Francii nevyjímaje - ho odsoudilo. Brzy se však stalo něco nečekaného: novozélandská policie zatkla dva francouzské agenty, majora Alaina Mafarta a kapitánku Dominique Prieurovou. Oba se přiznali.

Když vyšlo najevo, kdo za útokem skutečně stál, francouzský ministr obrany Charles Hernu rezignoval. Odvolán byl i šéf DGSE, admirál Pierre Lacoste. Tehdejší premiér Laurent Fabius uznal odpovědnost Francie za celou akci a prezident François Mitterrand jaderné zkoušky zastavil.

Oba agenti na Novém Zélandu dostali deset let vězení. Francouzská vláda musela ostrovní zemi vyplatit značné odškodné, aby jí byli odsouzení agenti vydáni. Vysokou částku Francie zaplatila také pozůstalým po zemřelém fotografovi.

Domov sasanek

Osm milionů dolarů od Francie dostalo hnutí Greenpeace. Jaderné pokusy na nějaký čas přestaly - obnoveny byly až v roce 1995. Potopenou loď nechali ekologové vyzvednout, oprava však byla nemožná. V prosinci 1987 proto v novozélandské zátoce Matauri klesl Rainbow Warrior pod hladinu definitivně. V roce 2011 ji vystřídal Rainbow Warrior III.

Na protesty proti jaderným pokusům se Greenpeace zaměřovalo od svého vzniku v sedmdesátých letech. Tehdy jeho první členové vypluli s rybářskou lodí, aby zabránili jaderným výbuchům u pobřeží Aljašky.

Československý rozhlas o celé aféře informoval velmi podrobně a se zřetelnými sympatiemi k hnutí Greenpeace. Byla to pro něj vhodná příležitost předvést západní státy v nepříznivém světle a naopak poukázat na údajné mírové snahy Sovětského svazu a jeho spojenců.

tags: #greenpeace #útok #loď

Oblíbené příspěvky:

• Jak zabalit dárek ekologicky?
• Efektivní řešení pro kuchyni
• Uhelná a autobusy
• Životní prostředí Zlínský kraj
• O životním prostředí na střední škole