Historie ekologie práce

27.12.2025

Obecná ekologie se zabývá obecně platnými ekologickými principy.

Ekologie mikroorganismů, ekologie rostlin, ekologie živočichů, ekologie člověka: zabývají se vztahy mezi příslušnými organismy a prostředím.
Ekologie moře: vztahy mezi organismy a prostředím v mořích.
Ekologie lesa: vztahy mezi organismy a prostředím v lese.
Ekologie krajiny: souvislosti mezi částmi krajiny, změny v krajině (včetně důsledků činností člověka).
Ekologie globální: souvislosti a změny na celé planetě Zemi a jejich vliv na život.
Aplikovaná ekologie: zabývá se praktickou aplikací ekologických poznatků
Produkční ekologie: zabývá se produkční analýzou trofických úrovní a koloběhem hmoty a energie v ekosystému

Ekologie jedince (autekologie): nejužší pojem, týká se pouze vztahu jednoho konkrétního jedince k ostatním jedincům, nebo k okolnímu prostředí. Příklad: ekologie zajíce

Ekologie populací (demekologie): zabývá se vztahy mezi soubory jedinců stejného druhu (populace) a prostředím. Příklad: ekologie zaječí populace, osídlující podhorské louky v Pošumaví.

Ekologie společenstev (synekologie): se zabývá vztahy mezi souborem jedinců různých druhů pobývajících na jednom stanovišti (společenstvo). Příklad: ekologie bukového lesa.

Ekologie biomů: zabývá se nejvyšší úrovní přírodních objektů (biom), je blízce příbuzná biogeografii, tedy nauce o rozmístění organismů na Zemi. Příklad: ekologie středoevropských opadavých lesů.

Čtěte také: Přečtěte si o historii hnutí výchovy v přírodě

Invazní druhy rostlin

Tokozelka nadmutá (Eichhornia crassipes), která pochází původně z Jižní Ameriky, je jedním z nejrozšířenějších invazních druhů na světě - na snímku invaze na Havajských ostrovech.

„Význam studie spočívá mj. v tom, že jde o první globální zpracování pro rostliny, v jejichž případě podobný přehled, na rozdíl od ptáků, savců či plazů, chyběl. Rostlinných druhů je totiž mnohem více než obratlovců, a tak údaje byly dlouho kusé a roztroušené,“ upřesňuje Petr Pyšek.

„Díky studii známe rozšíření každého z více než 13 000 rostlinných druhů tvořících světovou nepůvodní flóru, kterou tvoří druhy úspěšně zdomácnělé mimo oblasti svého původního rozšíření.“

Oblasti s největším podílem naturalizovaných druhů v místních flórách, představující tzv. „hotspots“ světových invazí rostlin, nalezneme na západě i východě Severní Ameriky (například Kalifornie je s 1753 naturalizovanými druhy vůbec nejbohatší oblast na světě), v severozápadní Evropě, jižní Africe, jihovýchodní Austrálii, na Novém Zélandu a rovněž v Indii.

Zatímco na ostrovech rozhoduje o míře zasažení rostlinnými invazemi jeho poloha a další zeměpisná kritéria, v pevninských oblastech má klíčový vliv klima spojené s příslušností k biogeografické oblasti a výkonnost ekonomiky.

Čtěte také: James Cook a Havaj

Oblasti s mírným klimatem jsou nejbohatší (hostí přes 9000 naturalizovaných druhů rostlin), v tropech jich nalezneme téměř 7000, v oblastech se středomořským či subtropickým klimatem 3000.

Jihoafrická rostlina kosmatec jedlý (Carpobrotus edulis) je běžnou složkou pobřežní vegetace po celém světě.

Ten nejhojnější, v Česku běžný mléč zelinný, se vyskytuje dokonce téměř na polovině planety. Mléč zelinný (Sonchus oleraceus), středně vysoká, žlutě kvetoucí plevelná rostlina, se vyskytuje na polovině zemského povrchu.

Vůbec nejrozšířenější invazní rostlinou je středoamerický keř libora proměnlivá, která působí problémy ve více než třetině světa.

„Podrobný přehled jako o druzích máme také o zastoupení jednotlivých botanických rodů a čeledí. Víme tak, že nejlepší předpoklady k úspěšné naturalizaci mají trávy, vikvovité či růžovité rostliny nebo borovice. Důležitý poznatek odhalila analýza fylogenetického postavení čeledí.“

Čtěte také: Šumava: Příroda a historie v jednom

Skočec obecný (Ricinus communis) původně pochází ze severovýchodní Afriky a jihozápadní Asie. Semena obsahují jed ricin - smrtelná dávka pro dospělého člověka je 15-20 semen.

Petr Pyšek vysvětluje, že nová studie zaznamenala daný stav poznání. „Údaje budeme samozřejmě dále doplňovat a zpřesňovat.“

Historie lesnického výzkumu v českých zemích

Počátky lesnického výzkumu na našem území lze spatřovat již v prvních cílevědomých pokusech o řízení hospodaření v lesích, které probíhaly od první poloviny 18. století. Lesní hospodářství se začalo bouřlivě rozvíjet v 19. Prvním lesnickým výzkumným ústavem, který rozvíjel svou činnost i na našem území, bylo Císařské a královské lesní výzkumné ředitelství, které bylo založeno v roce 1875 v Mariabrunnu u Vídně.

Výzkumné stanice tohoto ústavu byly zřízeny v Praze (1887) a v Brně (1888).

Za oficiální počátek organizovaného lesnického výzkumu v českých zemích se považuje 31. říjen 1921, kdy Ministerstvo zemědělství zřídilo první oddělení Výzkumného ústavu lesnického v Praze (Ústav ochrany lesa), jehož řízením byl pověřen prof.

Hned v dalším roce byla věnována pozornost na budování dalších pracovišť. Impulsem byly problémy s poklesem produktivity lesních půd a s acidifikací lesních půd. První výzkumy na tomto poli prováděli dr. ing. Antonín Němec a dr. ing. Karel Kvapil ve Státním výzkumném ústavu pro produkci rostlinnou v Praze.

Své služby nabídli lesnickému výzkumu v listopadu 1922 a biochemcký ústav, který je považovaný za přímého předchůdce dnešního Útvaru ekologie lesa, byl založen 6. prosince 1922. Jeho přednostou byl jmenován dr. ing.

Významnou studií v době vzniku byla práce prokazující negativní vliv hrabání steliva v lesích na stav zásob živin v lesních půdách. Další významnou náplní činnosti ústavu se staly pokusy s hnojením - nejprve v lesních školkách a později také na degradovaných půdách lesních porostů.

Ve druhé polovině 30. let 20. Rozvíjela se také poradenská činnost ústavu. Ta byla zaměřena na propagaci melioračních a rekultivačních zásahů na lesních půdách. Lesnická praxe projevila mimořádný zájem o průzkum půd lesních školek vzhledem k množství živin.

Na základě rozborů lesních půd ústav radil ve věci vápnění a hnojení kultur, porostů i školek.

Vančura, K. (1996): 75 let lesnického výzkumu.

80 let lesnického výzkumu v českých zemích.

tags: #historie #ekologie #práce