Historie nakládání s odpady v průběhu staletí

Odpad provází lidstvo už od pravěku. Zatímco dřív byl zužitkován každý kousek materiálu, i když lidé ještě slovo recyklace neznali, s nástupem průmyslové revoluce začal být nutný hromadný sběr, svoz a spalování odpadu. Podívejte se, jak se v Praze měnil odpad v průběhu posledních tří století.

Počátky nakládání s odpady

S odpady si lidé museli poradit už v pravěku. Tehdy například využívali kosti zvířat pro výrobu různých nástrojů nebo z nich stavěli přístřešky. Žili vskutku šetrně, protože po ulovení zvířete zpracovali téměř vše - od kůže až po kosti. Z kůže se vyrábělo oblečení, z kostí nástroje denní potřeby nebo různé ozdoby.

Díky šetrnosti se pravěkým lidem dařilo zužitkovat ze všeho maximum. Po ulovení mamuta tak kromě masa využili i kosti, kly a kůži. Materiál používali k výrobě příbytků, oblečení, šperků nebo různých pomůcek pro práci. Systematická recyklace pak byla u našich předků vypozorována archeologickými nálezy v době střední a mladší doby bronzové, přibližně před třemi tisíci lety.

S větším množstvím odpadu se lidé začali potýkat ve starověku, kdy se obyvatelstvo soustředilo do větších sídel, kde se také více hromadil odpad. Ve starém Řecku a Římě byly pro nakládání s odpady zřízeny úklidové služby, které často tvořili váleční zajatci a otroci. V té době již existovala funkční kanalizace a ve městech se čas od času prováděl generální úklid. Veškerý odpad se však vyvážel do obřích jam za města. Vznikaly tak první rozsáhlejší skládky. Vzhledem k tomu, že častým výrobním materiálem bylo v antickém Římě sklo, kterého bylo nedostatek, recyklace se v tomto období týkala zejména skleněných výrobků.

Středověk

Středověká společnost začala více kumulovat odpad. Nové materiály se nedokázaly tak rychle rozkládat a hromadily se v ulicích. Velké množství odpadků pak lákalo hmyz, ptáky nebo hlodavce, což přinášelo do měst nejrůznější nemoci včetně moru, cholery nebo lepry. V důsledku špatné hygieny pak umíralo mnoho lidí.

Čtěte také: Přečtěte si o historii hnutí výchovy v přírodě

„Lidé si v období středověku svého životního prostředí a zejména vody nijak zvlášť nevážili. Dokladem toho jsou studny zasypané odpadky, které lze najít mnoha městech, např. v Praze, Plzni nebo Mostě,“ popisuje David Vandrovec, ředitel skupiny REMA, která zajišťuje systém zpětného odběru a recyklace elektrospotřebičů, přenosných baterií a akumulátorů. Kromě odpadků se do životního prostřední začaly šířit také různé chemické látky, které se využívaly v nově vznikajících řemeslných dílnách např. v koželužnách. Zdraví lidí tak bylo ohroženo i nevalnou kvalitou vody obsahující nebezpečné látky.

Po epidemiích moru dospělo mnoho měst k nutnosti odvážet odpad z center.

Průmyslová revoluce a 19. století

Velkým mezníkem odpadového hospodářství se stalo 19. století. Praha se rozrůstala, rozvíjel se průmysl, pomalu rostla životní úroveň, a tedy i objem odpadů. Průmyslová revoluce přinesla i nový typ odpadů, totiž nebezpečné odpady. Bylo třeba řešit, co s nimi a jak posílit hygienu a zvládnout likvidaci odpadů. Lidstvo si poprvé ve velkém začalo pokládat nerudovskou otázku: kam s ním?

Průmyslová revoluce způsobila změnu v nahlížení na odpad, materiál a surovinu. Už na začátku 19. století se recyklovala vlna, rozvíjely se sběrny šrotu, který se znovu zpracovával do železa. Pro pevné odpady začaly za městy, Prahu nevyjímaje, vznikat skládky odpadů, uvnitř města byl zaveden systém sběrových nádob a svozu odpadů za město. V Praze vznikl nádobový systém v roce 1923.

S průmyslovou revolucí přišla také nutnost ukládat odpad do nádob. Například v Paříži vyšlo v březnu 1884 nařízení, které určovalo, do jakých nádob mají lidé odpad vyhazovat. Současně také ukládalo povinnost třídit odpad na komunální, střepy skla, keramiky a porcelánu a zvlášť skořápky mušlí a ústřic.

Čtěte také: James Cook a Havaj

Začaly být také budovány první spalovny odpadů. V tomto ohledu Brno předběhlo Prahu, protože svoji první spalovnu mělo už v roce 1905. Byla to vůbec první spalovna postavená na tehdejším území Rakouska-Uherska. Pražané si museli na svoji spalovnu počkat do 30. let 20. století. Vystavěna byla mezi roky 1930 a 1933 ve Vysočanech a energeticky se zde zužitkovávala pára a elektřina. Odpadkové vozy Praga-Kuka zavážely odpad do čtyř zásobníků k přechodnému uskladnění, odkud byly dopravovány do třídírny a potom do spalovacích baterií. V provozu zde byly dva kotle o kapacitě 200 tun denně. Tato spalovna byla svého času nejmodernější v Evropě. Dnes už nestojí, v roce 2003 byla stavba zbourána.

Kapacita skládek však nebyla nekonečná a už ke konci 19. století se začaly objevovat problémy s jejich přeplněností. Mnoho měst tak začalo zavádět spalování odpadů. Systémové spalování odpadu zavedli v Londýně již v roce 1870 a v roce 1892 v Bruselu.

Byla to právě válka a nedostatek surovin, které zapříčinily šetrnější nakládání s materiály a dokonce první recyklaci. Nahlížení na materiály, například na vlnu nebo kovy, změnila už průmyslová revoluce. Během 19. století se rozmáhaly první sběrny šrotu. Poptávku po „starých věcech“ přinesla první světová válka a později druhá světová válka, kdy panoval nedostatek surovin. Zpracovávalo se a využívalo se vše, co se dalo. Tento trend se promítal napříč celou Evropou, Prahu nevyjímaje.

Komunismus a odpady v Praze

Další zlom ve vývoji odpadů a odpadového hospodářství v Praze přinesl nastupující komunismus. V únoru 1948 zanikl 10. odbor - čistění města a vznikly Technické služby hl. m. Prahy, jež se stávají pražským komunálním podnikem.

Komunistická garnitura neměla příliš potřebu zabývat se životním prostředím. Přesto připomeňme některé významné milníky. V roce 1965 byla z podniku vyčleněna spalovna Vysočany a nově začleněna do komunálního podniku Pražské teplárny. V roce 1972 se poprvé začaly využívat sběrné nádoby z plastů o objemu 70 či 110 litrů dovezených z Maďarska.

Čtěte také: Šumava: Příroda a historie v jednom

V 70. letech minulého století se do recyklace investovalo jen lehce, především díky rostoucím cenám energií. Začal se postupně recyklovat hliník a další kovy, stejně jako sklo a papír. Nutné bylo začít i s recyklací elektrospotřebičů.

Odpad v Praze ve 21. století

Dnes už jsou po Praze běžně k vidění odpadkové koše na tříděný odpad. Svoz odpadů funguje bezproblémově, často moderními ekologickými vozy. Recyklace se rozšiřuje na další materiály. Vznikají obchody, které prodávají zboží bez obalu a snaží se tak předcházet vzniku odpadků. A v neposlední řadě v Praze funguje spalovna odpadů ZEVO v Malešicích, která odpad zpracovává energeticky.

Protože současná politika nakládání s odpady směřuje k postupnému utlumování skládkování do roku 2024, je pravděpodobné, že spalování odpadů skládkování postupně nahradí.

Přestože se snažíme, i nadále u nás objem odpadu každoročně roste. Jedním z nejrychleji rostoucích je vyprodukované množství elektroodpadu. Podle statistik se ho u nás ročně vyprodukuje více než 14 kg na osobu.

Výzvy ohledně nakládání odpadu proto v Praze existují i ve 21. století.

Recyklace v historii

Historie recyklace sahá až k samotným počátkům obalů. Její význam však rychle vzrostl s rozšířením populace, blahobytu a ohrožením přírodních zdrojů. Historicky se recyklace řídila především nákladovou efektivitou a nedostatkem. Kovy a sklo se sbíraly, tavily a znovu využívaly již v klasické éře, jak dokládá například výzkum rakouských vědců ve Středomoří. Bylo to motivováno snahou ušetřit náklady - suroviny byly drahé, a tak se jako zdroj recyklace využíval neformální sběr.

Recyklace dalšího důležitého obalového materiálu je podobně stará již téměř tisíc let. Když císařský dvůr v Japonsku ztratil kontrolu nad zemí, přešla výroba papíru ze státní kontroly do soukromých rukou. Hnacím motorem recyklace byla také vždy válka a její důsledky. Během druhé světové války byly například roztaveny kostelní zvony pro výrobu zbraní a z trosek byly zachráněny stavební materiály pro obnovu zničených měst.

Ekologické hnutí se datuje od 60. let 20. století. Rok 1970 byl vyhlášen evropským rokem ochrany přírody a v tomto roce byl také vytvořen celosvětově uznávaný symbol recyklace. Se zavedením značky Zeleného bodu, ochranné známky umísťované na obaly výrobků a symbolu duálního systému sběru odpadu, přešla počátkem 90. let odpovědnost za sběr obalů v Německu a Rakousku z obcí na průmysl.

Třídění odpadu v České republice

U nás byl teprve v r. 1991 přijat zákon o odpadech (č. 238/1991 Sb.), který dal této závažné a u nás dříve opomíjené problematice závazný právní podklad. V průběhu následujících let byly přijaty další zákony o odpadech, z nichž zákon č. 185/2001 Sb., v platném znění, se zvláštním důrazem na předcházení vzniku odpadů, je již plně kompatibilní s odpovídající právní úpravou Evropské unie.

Historie třídění obalového odpadu v ČR sahá už do roku 1997. Systém třídění obalových odpadů, který je v Česku ze zákona neziskový, funguje díky dlouhodobé spolupráci průmyslových podniků a měst a obcí. Separovat odpad se stalo samozřejmou součástí už většiny obyvatel ČR, pravidelně totiž třídí už 72 % z nich. To řadí ČR do evropské špičky. Každý z nás ročně vytřídí v průměru 40,5 kg obalů z papíru, plastů, skla a nápojových kartonů. V třídění a recyklaci plastových obalů jsou Češi v rámci Evropy dokonce nadprůměrní.

Napříč republikou je rozmístěno přes 260 000 barevných kontejnerů. Na jedno sběrné místo pak připadá v průměru jen 140 lidí, zatímco v okolních zemích jsou to i stovky nebo tisíce. Ze svých domovů to mají Češi k nejbližšímu sběrnému místu v průměru jen 99 metrů. V roce 2000 to bylo zhruba čtvrt kilometru.

Za posledních 15 let už Češi vytřídili přes 8 miliónů tun obalového odpadu a podařilo se jim tak zachránit 255 km² přírody - to je více než polovina rozlohy Krkonošského národního parku.

Český systém třídění odpadu je nejen funkční, ale i levnější než je tomu ve většině Evropy. Potvrdila to studie BIO Intelligence Service zadaná Evropskou komisí. Její autoři vyhodnotili, že z hlediska celkových nákladů je tuzemský systém sběru a využití obalových odpadů nejefektivnější ze srovnávaných evropských zemí. A systém, který je provozován u nás v České republice, získal nejlepší hodnocení. Je založený na odpovědnosti průmyslu a neziskovosti, navíc úzce spolupracuje s obcemi a městy. Musí být co možná nejtransparentnější a se všemi partnery spolupracovat za stejných podmínek. 85 % nákladů systému EKO-KOM tvoří přímé náklady na sběr, svoz, dotřídění a recyklaci obalových odpadů - z toho dominují platby obcím.

Češi třídí lépe, více i se silnějším přesvědčením - tak lze krátce shrnout 15letý vývoj třídění odpadů v ČR. Díky odpovědnému přístupu obyvatel byla v loňském roce překročena hranice 8 milionů tun vytříděných obalových odpadů. Třídění pomáhá snižovat i produkci skleníkových plynů a každoročně se díky recyklaci zachrání 25 km2 zelené přírody. Pro ilustraci tato plocha odpovídá zhruba 1 900 000 stromům, které nemusí díky využití druhotných surovin padnout na výrobu nového papíru.

Aktuálně můžeme v ČR třídit už do více než 272 tisíc barevných kontejnerů, které se stále přibližují - ze svého domova v průměru ujdeme jen 97 metrů.

Podle Eurostatu se Česká republika řadí v rámci evropské osmadvacítky na šesté místo podle celkové míry recyklace obalových odpadů. Pokud bychom porovnali pouze recyklaci plastových obalů, patří nám dokonce stříbrná příčka. Český systém těchto míst dosahuje i s poměrně nízkými náklady. Jak vyplývá ze studie vypracované pro Evropskou komisi, v tuzemsku se roční náklady na recyklaci přepočtené na jednoho obyvatele pohybují kolem 5 EUR, zatímco v sousedním Německu jsou náklady dvojnásobné a v Rakousku pak skoro čtyřnásobné.

V loňském roce v České republice vzniklo celkem 1 312 804 tun obalových odpadů, z tohoto celku se podařilo v systému EKO-KOM vytřídit a předat k recyklaci nebo energetickému využití 81 % (tedy 1,065 milionu tun obalů).

Mýty o třídění odpadu

I když podle údajů Ekokomu až 75 % lidí v Česku třídí odpad, někteří občané se stále nechávají ovlivnit mýty o třídění.

Konec skládkování odpadu je již na dosah. ,,Od roku 2030 nebudou moci jít žádné využitelné odpady na skládky a prakticky všechny recyklovatelné odpady se budou třídit," říká Petr Havelka, ředitel České asociace odpadového hospodářství.

• Mýtus: Nechce se vám umývat použité plastové nebo skleněné nádoby před vyhozením, a proto je raději házíte do komunálního odpadu. Fakt: Použité skleněné láhve a obaly není nutné před vyhozením čistit. ,,Ani plasty, ani sklo není potřeba umývat, než je vyhodíte do sběrné nádoby. V praxi to funguje následovně: ,,Naše recyklační linka je schopna zpracovat lahve a sklenice, které nejsou vymyté, stačí, když vylejete obsah.
• Mýtus: Jednotlivé složky komunálního odpadu, které lze recyklovat jsou, dříve než se dostanou na skládku, ještě vytříděné. Fakt: Pokud lidé házejí plasty, papír či sklo do komunálních kontejnerů, tak je tento materiál pro recyklaci navždy zatracen. Použité obaly vyhozené do komunálního odpadu putují následně na skládku odpadu nebo do spalovny. Například sklo se na skládce nerozkládá a nelze jej ani zlikvidovat spálením.
• Mýtus: Obaly na vajíčka nebo ruličky od toaletního papíru, které prošly několikanásobnou recyklací, už nelze dále zpracovávat. Fakt: ,,Do modrého kontejneru můžeme vhodit časopisy, noviny, sešity, krabice či papírové obaly. Nevadí ani papír s kancelářskými sponkami nebo obaly od vajec a ruličky od toaletního papíru. Naopak, do modrého kontejneru nepatří celé svazky knih, uhlový papír či mastný nebo znečištěný papír. Tyto materiály už není možné recyklovat. Totéž platí pro termopapír, který se nachází na některých účtenkách. Je také důležité si pamatovat, že použité dětské pleny patří do komunálního odpadu, rozhodně ne do modrého kontejneru na papír.
• Mýtus: Jednou z nejčastějších chyb při třídění odpadu je nesprávné umístění odpadu do nevhodného kontejneru. Fakt: Do zeleného kontejneru také nepatří autoskla kvůli různým chemickým materiálům, které by mohla sklo znečistit. Problémem je také varné sklo, které má vyšší bod tavení. ,,Mnozí lidé nevědí, že například keramika a porcelán do zelených kontejnerů nepatří. Dalším příkladem je varné sklo, které má mnohem vyšší bod tavení.

Historie recyklace papíru

V podobě, jak ho známe dnes, má papír původ ve starověké Číně. Kolem roku 105 n. l. právě tam přišel dvorní úředník Cchaj Lun s metodou výroby papíru z rostlinných vláken, textilního odpadu a sítí.

V Evropě zažil papír boom s rozvojem knihtisku v 15. století (Gutenberg okolo roku 1440), kdy po něm výrazně vzrostla poptávka, což vedlo ke vzniku prvních papíren po celé Evropě.

K nám dorazilo umění výroby papíru možná (podle neověřených zpráv) už ve 14. století. První papírny byly zakládány především v klášterech, kde se papír využíval pro opisování rukopisů a další duchovní literatury. První historicky doložená papírna se v českých zemích objevila v roce 1499 v Hostinném na řece Labi, což z ní činí jedno z prvních papírenských center ve střední Evropě.

Během 16. a 17. století se rozvíjela výroba papíru po celém našem území. Dnes se udává, že je na výrobu 1 tuny papíru potřeba průměrně přibližně 31 000 litrů vody a 2 tuny dřeva!

Jednou z významných historických papíren byla ta ve Velkých Losinách, založená v 16. století, která funguje dodnes a je považována za jednu z nejstarších aktivních papíren v Evropě. Dodnes je možné si v Losinách prohlédnout tradiční výrobní proces a přiblížit si, jak se papír vyráběl před stovkami let.

S průmyslovou revolucí v 19. století se výroba papíru výrazně změnila. Díky vynálezu nových strojů na výrobu papíru a s objevem levnějších surovin se výroba papíru zrychlila a zlevnila. Původně se totiž papír vyráběl ze lnu, až v roce 1867 se stala výrobní surovinou dřevovina.

V průběhu 20. století se Československo stalo jedním z hlavních producentů papíru ve střední Evropě, zejména díky moderním závodům, jako je papírna ve Štětí, která dodnes patří mezi největší výrobce papíru v regionu.

Dnes již běžné papírové krabice vznikly kolem roku 1817 ve Velké Británii (údajně na balení klobouků) a rychle se rozšířily díky možnosti ochrany zboží a snadné přepravy. S rozvojem masové výroby obalů se začaly vyrábět i pevné lepenkové krabice, využívané v průmyslu i maloobchodu.

Papír lze recyklovat až sedmkrát, než se vlákna stanou příliš slabými pro další zpracování. Recyklace papírového odpadu je udržitelným přístupem, kdy se ze získané druhotné suroviny mohou vyrábět nové papírové produkty, každoročně je díky třídění a recyklaci papíru v ČR ušetřeno více než 2,2 mil. stromů, které by bylo třeba vytěžit na výrobu papírových produktů.

Nakládání s odpady v ČR - legislativa

Český zákon o odpadech 541/2000 Sb. definuje v § 4 odpad jako každou movitou věc, které se osoba zbavuje, má úmysl nebo povinnost se jí zbavit, přičemž se má za to, že osoba má úmysl zbavit se movité věci, pokud tuto věc není možné používat k původnímu účelu.

Každý původce odpadů a oprávněné osoby musel splnit následující povinnosti dané v dřívějším zákonem č. 185/2011 Sb., o odpadech a dalšími právními předpisy.

1. Původci odpadů a oprávněné osoby, které nakládají s odpady, jsou povinni vést průběžnou evidenci o odpadech a způsobech nakládání s odpady. Evidence se vede za každou samostatnou provozovnu a za každý druh odpadu samostatně. Způsob vedení evidence pro jednotlivé druhy odpadů stanoví prováděcí právní předpis.
2. Původci odpadů jsou povinni v případě, že produkují nebo nakládají s více než 100 kg nebezpečných odpadů za kalendářní rok nebo s více než 100 tunami ostatních odpadů za kalendářní rok, nebo v daném kalendářním roce produkují nebo nakládají s odpady stanovenými prováděcím právním předpisem bez ohledu na množství těchto odpadů, zasílat každoročně do 15. února následujícího roku pravdivé a úplné HLÁŠENÍ o druzích, množství odpadů a způsobech nakládání s nimi obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle místa provozovny. Oprávněné osoby jsou povinny v případě, že nakládají v kalendářním roce s odpadem, zasílat každoročně do 15.

Zjednodušeně řečeno, každý, kdo v kalendářním roce vyprodukuje nebo nakládá s více než 100 kg nebezpečných nebo s více než 100 t ostatních odpadů, je povinen do 15. 2. zaslat hlášení.

tags: #historie #nakládání #s #odpady

Oblíbené příspěvky:

• Inspirace pro svatební den
• Tisková Zpráva: Obnovitelné Zdroje
• Třídění odpadu: Praktický průvodce
• Jak vybrat vařič do přírody
• Záchrana Jeřábu Břeku