Pravidelně k nám do Megaknih chodí známé české osobnosti a povídáme se s nimi o knihách. Pozvání k nám do Knižního zákulisí přijali zajímavé české osobnosti, například Jirka Mádl, Roman Vaněk, Veronika Žilková, Bořek Slezáček, Josef Maršálek, Martina Preissová a mnoho dalších! Velmi ráda u vás nakupuji! Právě vybírám z řady knih pro děti a zase máte spoustu krásných titulů. Děkuji!
Recenze knihy "Neznámá tvář Prahy - příroda a rostlinstvo" od autorů Kubíková J., Kříž J., Hrouda L., Skalická A., Praha 2014, nakl. Dokořán, ISBN 978-80-7363-599-2.
Název naznačuje, že rostlinstvo bude v knize hrát prim a zbytek přírody je jen jakousi kulisou na pozadí. Není divu, tři ze čtyř autorů jsou botanici (J. Kubíková, L. Hrouda, A. Skalická), zatímco J. Kříž zastupuje geologickou a paleontologickou část přírody. Všichni jsou nejen zkušení odborníci ve svých oborech, ale i ostřílení publicističtí matadoři, což se odráží na faktograficky vysoké úrovni knihy.
V předmluvě si autoři spolu s Ladislavem Čelakovským povzdechli, že „mladý přírodník neví kam zrak obrátit a tak mu zůstává květena okolí z největší části tajemnou rouškou zahalena.“ Tento povzdech odhaluje největší slabinu knihy - není totiž pravdivý. Jak dokládá bibliografie pokrývajících sedm stran v závěru recenzované publikace, v průběhu posledních několika desítek let spatřila světlo literárního světa velmi slušná řádka materiálů věnujících se pražské přírodě, přičemž stěžejním a vyčerpávajícím dílem je XII. svazek edice Chráněná území ČR z roku 2005, kde je jako první z autorů uvedená Jarmila Kubíková.
Ačkoli se jedná o knihu zaměřenou jen na chráněné území našeho hlavního města, jsou v úvodu zmíněny i celkové přírodní poměry této oblasti. Podobné je to s přírodou Prahy v celé plejádě dalších knih. Namátkou lze jmenovat publikace J. Chlupáče (geologie) či V. Cílka (krajina, geologie, geobotanika).
Čtěte také: Vzdělávací aktivity v přírodě
Neznámá tvář Prahy často sumarizuje a zpřístupňuje informace rozeseté ve vědeckých statích a popularizačních článcích ukrytých v poměrně širokém a veřejnosti často neznámém spektru časopisů a sborníků. Někdy jde o i v knihovnách špatně dohledatelné příspěvky, jindy obecně přístupné materiály na více či méně odborných webech. Příkladem budiž soubor článků věnovaný rostlinstvu pražských nádraží. Informace, tu populárnější, onde odbornější, zájemce o přírodu tohoto území najde. Pokud umí hledat a ví, co hledá.
Kniha tak vlastně zastupuje poměrně čtivý souhrn toho nejznámějšího. Těžištěm jsou popisy v Praze se vyskytujících druhů flóry, jaké najdeme v desítkách jiných publikací a internetových odkazů. Výhodou je, že tady k nim je občas přiřazena zajímavost týkající se konkrétní lokality a informace může sloužit jako odrazový můstek k dalšímu hledání. Příkladem může být vinice v Modřanech, která je nejjižnější pražskou vinicí. Ovšem pro konkrétnější informace o její historii je nutno jít do internetových zdrojů.
Grafická stránka knihy nabízí množství vydařených pérovek a 71 kvalitních barevných fotografií. V kapitole o neofytech, tedy povětšinou nechtěných „novinkách“, zmiňuje necelou třicítku druhů, jako jsou dva druhy křídlatek, bolševník velkolepý, bez černý či trnovník akát, což jsou obecně známé invazivní rostliny. Škoda, že není zmíněna mexická opuncie, neofyt, jenž se po svém „útěku“ ze zahrádkářské kolonie uchytil v přírodní rezervaci Chuchelský háj.
Neznámá tvář Prahy je kompilačním dílem uceleně shrnujícím známá fakta. Navazuje na titul nakladatelství Dokořán z roku 2003 s názvem Střední Čechy - příroda, člověk, krajina, na které se spolupodílela i Jarmila Kubíková, jedna z autorek Neznámé tváře. Neobjevuje nic neznámého, ale přesto může být užitečným titulem pro studenty přírodních věd i přírodomilného pražského turistu, který se dozví, jak se dostala kavylová step na Cikánku v Radotínském údolí (stejně jako na čedičové vrchy Českého středohoří) a jak se měnila zdejší květena v průběhu věků.
Chcete tip na výlet? Stačí se podívat na stranu 226 - 238 s přehledem zdejších chráněných území, porovnat je s mapou na předsádce a můžete vyrazit do toho nejbližšího. Ovšem předtím se stejně vyplatí pro podrobnější pohled nahlédnout do zmiňovaného XII. svazku edice Chráněná území ČR.
Čtěte také: Inspirace pro hry v přírodě
První setkání s touto knihou může milovníkovi ptactva připravit pořádné překvapení. Český ornitolog, cestovatel, ale především ilustrátor a malíř Jan Dungel je svým způsobem také takový poslední Mohykán, který se i ve věku digitální fotografie drží malířské palety, štětce a barevných tužek. Stal se tak jedním z mála současných umělců navazujících na tradici velkých „ptačích“ malířů 19. a počátku 20. století.
Od své první návštěvy Venezuely v roce 1992 se téměř každoročně vrací na jihoamerický kontinent, aby zde pozoroval a maloval živou přírodu. Během svých výprav důvěrně poznal savany, mokřady, pralesy i horské svahy Venezuely, Kolumbie, Brazílie, Bolívie, Ekvádoru a Peru. Od roku 2005 ho na většině výprav doprovází jeho žena Radana, která se zaměřuje na dokumentární fotografii. Oba manželé tak mají v průběhu společných expedic rozdělené úkoly.
Kniha Ptáci. Barvy pralesa představuje vrcholné dílo autorovy malířské tvorby. Současně však v mnoha ohledech navazuje na jeho předchozí tvorbu. Jedná se především o autorovy zoologické cestopisy z Jižní Ameriky, jako bohatě ilustrovaný debut Tam, kde loví jaguár. Maloval jsem zvířata v pralesích kolem řeky Orinoko (J. Dungel, Brno, 1996), a poté zdařilá trilogie Po krk v pralese (Knižní klub, Praha, 2009), S jaguárem v posteli (Barrister & Principal, Brno, 2012) a Jaguár lidi nežere (Barrister & Principal, Brno, 2017). Zapomenout nelze ani na oceňovaný atlas Džungle uprostřed bažin. Všechny uvedené knihy spojuje s Ptáky jak jejich zaměření na přírodu Jižní Ameriky, tak autorovy ilustrace, z nichž některé je možno v menším formátu spatřit už v jeho předchozích publikacích.
Dříve, než se setkáme s jednotlivými zástupci ptačí fauny Jižní Ameriky, stojí za to přečíst si autorův úvod. Na stránkách svého subjektivního vyznání lásky k přírodě, ptákům a umění autor líčí své malířské i ornitologické počátky, ale také radosti a strasti spojené s malováním divokých zvířat „u nich doma“, jak sám říká. Poutavě, s humorem i nostalgií nám autor přibližuje celý proces vzniku ilustrací od prvního setkání s opeřeným „modelem“ po dokončení jeho portrétu.
Nejdobrodružnější bývá pořízení prvního náčrtku v divočině, nejednou za asistence indiánského stopaře či venezuelského kovboje, a jindy třeba u ornitologické sítě, z níž je nutno chyceného ptáčka opatrně vyprostit, podržet ho levou rukou v rukavici a pravačkou během pár minut naskicovat. To je ovšem spíš optimální případ a v reálu často proces malování postihnou komplikace. Stačí, když vysoká vzdušná vlhkost a neustávající déšť rozmáčejí papír natolik, že na něj nechtějí chytit barevné tužky, akvarelové barvy nemohou zaschnout a studie nebo i hotové portréty se před očima nešťastného umělce mění v pestrobarevnou tekutou břečku. Pokud některému čtenáři nechybí malířský talent a dostane se mu možnosti navštívit Amazonii, může se pokusit na autorovo dílo navázat.
Čtěte také: Poklad v přírodě pro děti
Obrazová část, tvořící valnou většinu knihy, je rozdělena do pěti nestejně rozsáhlých kapitol odpovídajících jednotlivým ekosystémům, a zčásti také geografickým kritériím. V první kapitole nás přivítá otevřený obzor savan a mokřadů bohatých hlavně na vodní ptactvo. Podobně bohatou biodiverzitu mají také pobřežní lesy, jimž jsou věnovány dvě následující, kratší kapitoly. Nejprve přicházejí na řadu pralesy v ekvádorské oblasti El Chocó sevřené mezi Andy a Tichý oceán, a posléze zbytky pralesa Mata Atlantica, jednoho z nejohroženějších ekosystémů naší planety, který ještě v polovině 20. století pokrýval brazilské pobřeží od severovýchodu až po sever Argentiny.
Výběr zobrazených druhů ptáků je zčásti subjektivní a zčásti náhodný, zahrnuje totiž pouze ty druhy, které měl autor možnost pozorovat a malovat ve volné přírodě. Z toho důvodu v něm chybí některé dobře známé druhy, s nimiž se autorovi nepodařilo v přírodě setkat. Každá ilustrace v této knize má svůj příběh. Z toho důvodu vnímá autor své ptačí portréty podobným způsobem jako zápisky v cestovním či pracovním deníku. Nepředstavují pro něj pouze umělecká díla, ale také záznam vzpomínek a zážitků.
Podobně stručně jsou pojaty také doprovodné texty, které vedle názvu, systematického zařazení a údajů o velikosti a výskytu daného ptáka obsahují i datum, lokalitu pozorování a její GPS souřadnice. Větší prostor je věnován citacím z autorových deníků, které mají čtenáři přiblížit podmínky a okolnosti vzniku jednotlivých ilustrací. Je však těžké posoudit, nakolik se autorovi tento záměr zdařil, z většiny deníkových citací se toho o daném ptačím druhu moc nedozvíme.
Při pozorném čtení si můžeme všimnout několika slov s vynechanými písmeny, chybějících diakritických znamének a případů nesprávného dělení slov. Za určitý problém lze pokládat nepoměr mezi textovou a obrazovou částí atlasu. Autorův předpoklad o tom, že podrobnější informace si může čtenář s pomocí moderních informačních technologií dohledat v literatuře, je v zásadě správný, i tak ale představuje jisté zklamání. Pokud jde o samotné tabule, celkem pět z nich zobrazuje víc než jeden ptačí druh, protože na nich ale ptáci nejsou číslovaní a ani příslušné texty neposkytují žádné vodítko, rozlišení zobrazených druhů ptáků může být pro čtenáře tvrdým oříškem.
Tato kniha plná nádherných exotických ptáků, kteří na vás hledí z každé barevné tabule, jen zamávat křídly a uletět, představuje skutečný literární, a především ilustrátorský, skvost. Domnívám se, že okouzlí stejnou měrou ornitology a přátele přírody jako milovníky výtvarného umění.
Co se stane, když propojíte stovky vědců se zvídavou veřejností? Vznikne projekt, který nezná hloupé otázky Zeptej se vědce. Kniha, kterou jsem právě dočetla, Zeptej se vědce - Neexistují blbé otázky, je výběrem toho nejlepšího z této unikátní online poradny, kde se i ty nejsložitější záhady světa vysvětlují běžnou lidskou řečí.
Celé to vlastně začalo jako první pomoc pro všechny, komu vrtá něco hlavou a chce se dobrat odpovědi. Projekt Zeptej se vědce se snaží rozbít tu starou představu o vědcích jako o lidech v upjatých pláštích, co mluví nesrozumitelnou latinou někde v zamknuté laboratoři. Na jedné straně je kdokoli z nás, kdo má v sobě kousek zvědavosti, a na druhé straně je obrovská parta dobrovolníků, kteří vědě fakt rozumí. Jsou to experti od jaderné fyziky, biologie až po historii či filozofii, kteří ve svém volném čase sednou a začnou hledat odpověď.
To ovšem není všechno. Většina dotazů se objevuje veřejně na jejich sociálních sítích a webovém archivu, kde se v nich dá listovat hodiny. Tento přístup bourá mýtus o vědě jako o uzavřené společnosti, kam mají přístup jen vyvolení. Projekt Zeptej se vědce ukazuje, že vědecká metoda - tedy kritické myšlení, ověřování zdrojů a hledání souvislostí - je nástroj, který může v každodenním životě používat úplně každý.
Najdete tu zvídavé dotazy od kvantové fyziky přes biologii, historii, ale i témata týkající se rodiny. Na konci jsou pak opravdu skvělé perličky. Autoři se tu s naprostou vážností (ale i dávkou vtipu) pouštějí do vysvětlování věcí, které nás sice napadají, ale většinou je hned zapudíme, protože nám přijde „blbé“ se na ně ptát. Kniha nám srozumitelně naservíruje špičkovou vědu na stříbrném podnose i při odpovědích na „blbé“ otázky, a ještě vás u toho stihne pobavit. Díky skvělým ilustracím a grafice to navíc není žádná suchopárná vědecká bichle. Je to ukázka toho, jak se mění popularizace vědy.
Nic nebaví děti tolik jako hledání obrázků a dolepování samolepek na stránky pracovního sešitu. V tomto sešitě si takové aktivity užije do sytosti - čeká jej totiž přes 101 obrázků. Některé bude nejprve hledat, další pak nalepí. Na každé dvojstraně objeví zvířata z celého světa v nejrůznějších prostředích. Při plnění úkolů a zodpovídání otázek se děti naučí, jak se co nazývá.
tags: #hledani #prirody #kniha #recenze