Hlubinné úložiště jaderného odpadu v zahraničí

Hledání lokality pro trvalé hlubinné úložiště radioaktivního odpadu není tématem pouze v České republice, ale v řadě zemí Evropy. Výjimkou není ani Německo, které sice uzavřelo všechny jaderné elektrárny na svém území, stále však disponuje velkým objemem použitého paliva. Kromě použitého jaderného paliva se rovněž jedná o radioaktivní odpad z výzkumných projektů a průmyslových procesů.

Pro nízko či středněaktivní radioaktivní odpad, například z průmyslu či zdravotnictví, Německo zvolilo lokalitu v bývalém železorudném dole Konrad. Pro vysoceaktivní odpad však zatím hledání lokality pokračuje.

Podle Spolkové společnosti pro ukládání radioaktivního odpadu (BGE) má zhruba 95 % radioaktivního odpadu původ ve výzkumu či provozu jaderných elektráren. Třetinu tohoto objemu tvoří odpad z výzkumu a vyřazených jaderných elektráren z doby Německé demokratické republiky, tedy Východního Německa. Zbylé dvě třetiny z tohoto objemu pochází z provozu německých jaderných zdrojů.

Německý přístup k hledání úložiště

Společnost BGE podle serveru Clean Energy Wire začala s hledáním lokality pro trvalé hlubinné úložiště v roce 2017. Původní plány, například na vybudování úložiště v lokalitě Gorleben, byly zavrženy kvůli protestům místních obyvatel a skupin. BGE tak přistoupila k hledání nových lokalit s tím, že kterékoliv místo s vhodnými geologickými podmínkami může být potenciální lokalitou.

Podle Iris Graffunderové, předsedkyně představenstva BGE, nyní bude společnost každoročně publikovat pravidelnou zprávu. Ta má veřejnosti umožnit sledovat průběh procesu hledání lokality pro trvalé úložiště radioaktivního odpadu v Německu.

Čtěte také: Lokality pro hlubinné úložiště

"Pravidelné publikace umožní všem v Německu sledovat, že BGE postupuje v souladu s plánem do konce roku 2027. Do poloviny století můžeme a musíme najít místo pro trvalé úložiště. Dlužíme to lidem, kteří žijí v regionech s dočasnými úložišti," uvedla Steffi Lemkeová, německá ministryně pro životní prostředí.

BGE by měla do roku 2027 dokončit první fázi procesu hledání lokality a předložit svou zprávu Spolkovému úřadu pro bezpečnost nakládání s jaderným odpadem. Ta má zahrnovat seznam vybraných lokalit pro druhou fázi tohoto procesu. Německo podle serveru v současné době skladuje vysoceaktivní odpad v celkem 16 přechodných úložištích.

Zkušenosti ze Švédska

Česká republika je na začátku procesu, na jehož konci bude hlubinný sklad vysoce radioaktivního odpadu a vyhořelého paliva. Podle předpokladů, by rozhodnutí mělo padnout do roku 2025. Česko úložiště postavit musí, protože už teď je jasné, že naše dvě jaderné elektrárny během své životnosti vyprodukují přes 3 a půl tisíce tun vyhořelého jaderného paliva a další 3 tisíce kubíků vysoce aktivního odpadu, o který se budeme muset postarat. Pokud dojde k jejich rozšíření, tak ta čísla ještě porostou. Ale už jen záměr postavit úložiště vyvolává ve společnosti velmi negativní reakce, není to ale nic zvláštního.

Švédská společnost SKB, která je zodpovědná za radioaktivní odpad, existuje už od 70. let minulého století. Ale o 40 let později Švédové stále hlubinné úložiště nemají. „Na začátku jsme nečekali, že to bude trvat tak dlouho. Ale nesmíme udělat chybu, a tak je lepší postupovat pomalu. Navíc jsme měli dostatečnou časovou rezervu. Nebyla to ale jen bezpečnost, která zdržela výstavbu švédského hlubinného úložiště. SKB, tak musela přehodnotit celý postup a vlastně prvních 20 let strávila především vysvětlováním. A to nakonec zabralo.

„Otevřenost je klíčová, protože obavy lidí plynou z nevědomosti. To je živná půda pro fámy, pomluvy a poplašné zprávy. Ani potom ale nebylo přesvědčování jednoduché. Řada obcí v referendech odmítla zúčastnit se byť jen geologických průzkumů. Poslední dvě lokality ale o úložiště doslova soupeřily. Poražený starosta prý byl po rozhodnutí komise očividně smutný.

Čtěte také: Komunální odpad a hlubinné ukládání

Co přiměje někoho, aby chtěl mít téměř na dvorku tuny radioaktivního odpadu? „Samozřejmě takhle to nikdo nebere. Úložiště znamená pracovní příležitosti na desítky let dopředu. Švédové jsou po více než 40 letech tak daleko, že už podali žádost o stavební povolení pro hlubinné úložiště, ale stále ještě nemají vyhráno. Kromě ekologů, politiků či vědců mohou projekt ještě zastavit i občané v dané lokalitě. Pokud budou chtít, tak si mohou uspořádat referendum.

„Nemůžeme jít proti místním obyvatelům. Jestli nás v budoucnu odmítnou, budeme muset začít hledat nové místo.“ Stefan, ale věří, že to nebude nutné. K přesvědčení místních ale nestačily jen osvětové přednášky a nebo propagační akce. Švédové nechávají zájemce si na jaderný odpad téměř sáhnout, a to v meziskladu jaderného paliva.

„Mezi návštěvníkem a jaderným palivem je pouze 8 metrů a jediné, co je dělí, je voda ve skladovacích bazénech. A Švédové klidně ukazují i manipulaci s vyhořelým palivem. Průvodkyně vesele vypráví historku o ruské novinářce, která se nevědomky opřela o kontejner s palivem právě přivezeným z jaderné elektrárny. „Když jí to došlo, tak omdlela. Ani v takovém případě totiž nic nehrozí. Převozní kontejner je prý jen na omak teplý.

Švédský mezisklad jaderného paliva je sice přístupný veřejnosti, ale až od 18 let. Často sem jezdí celé třídy maturantů jako důkaz, že už jsou dospělí. Ročně navštíví sklad 2 až 3 tisíce lidí. „Někteří přicházejí vystrašení, plní nejistot. Radiace není vidět a její následky se mohou projevit až za delší čas. Ale jejich obavy se daří rozptýlit. Dřív se prý dokonce chodilo plavat přímo do výpustě chladící vody jaderné elektrárny, protože je o několik stupňů teplejší než okolní moře.

Dalším místem, kde vás nechají si na vyhořelé palivo a jádro si sáhnout, je v podzemní laboratoři v Aspo, kde se zkoumá uložení vysoce radioaktivního materiálu do žulového masivu. „Zvažujeme, co všechno se může stát v horizontu milionu let. Počítáme s další dobou ledovou i s nárazem meteoritu. A tomu všemu musí plánované úložiště odolat,“ vysvětluje Roland Johansson. „Pak je naším největším nepřítelem voda, která by mohla vynést radioaktivní nuklidy. Ta se ale v žulovém masivu pohybuje velmi pomalu. Asi 1 centimetr za rok. A když jsme 500 metrů pod zemí, tak jen voda by se na povrch dostávala 50 tisíc let. Mikroskopickým částem odpadu, by to ale trvalo mnohem déle, protože se pohybují skálou asi stokrát pomaleji. Laboratoř od jejího otevření v roce 1995 již navštívilo už na 150 tisíc lidí.

Čtěte také: Kritický pohled na hlubinnou ekologii

Výzkum materiálů pro úložiště ve Švédsku

Vzorky hornin ze švédského podzemí pomůžou při plánování hlubinného úložiště jaderného odpadu v Česku. Za polárním kruhem se totiž přirozeně vyskytují stejné materiály, se kterými se počítá i při výstavbě úložiště u nás. Přímo ze švédského dolu o tom informoval redaktor ČT Vladimír Piskala.

Je to nenápadný vjezd do největšího podzemního dolu na železnou rudu na světě. Stovky kilometrů chodeb vedou do hloubky přes jeden a půl kilometru. V hloubce geologové nečekaně narazili na vrstvy měkkého jílu.

Přesně to je místo, které zajímá české vědce. V těsné blízkosti jsou tady totiž vrstvy železné rudy a jílu. A takto už jsou tady uloženy miliony let, dodává Piskala.

V úložišti bude blízko u sebe kontejner z uhlíkaté oceli a bentonit, tedy jíl, který okolí kontejneru utěsní.

„Tady máme krásný příklad právě interakce toho kovu s bentonitovou bariérou, to znamená příklad dvou materiálů našich inženýrských bariér,“ říká Lucie Hausmannová ze Správy úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO).

Dosud přitom vědci nemohli vyloučit rizikový scénář. Ten počítal s tím, že v místě dotyku začne materiál bobtnat. V extrémním případě by se zvětšil až sedmkrát. To už by ale příliš zvýšilo tlak na samotný kontejner.

„Budou tam vznikat jiné korozní produkty jako třeba magnetit nebo ciderit, které nemají až takový objem, takže to nebude narušovat úložný obalový systém - náš kontejner, a bude to bezpečné,“ řekla Michaela Matulová ze SÚRAO. „Vidíme, že v přírodě to takto fungovalo. Fungovalo to tak miliardy let, to znamená, že pro nás, kdy my prokazujeme bezpečnost na milion let, tak vidíme, že tento systém funguje, tak jak ho i navrhujeme pro naše hlubinné úložiště,“ dodala Hausmannová.

Piskala se dostal až do hloubky 1200 metrů pod povrchem. Uvedl, že jíl, který se tam nachází, může být starý až jednu miliardu let. Pokud by se to potvrdilo, byl by to nejstarší jíl na světě, dodává.

„Vznikl před velmi dlouhou dobou z hydrotermální vody. Z horké tekutiny, která proudila v horninovém masivu,“ řekl k tomu geolog Ulf B. Andersson z LKAB, tedy ze švédské státní společnosti, která se zabývá těžbou a úpravou železné rudy a s tím souvisejícími aktivitami.

Pro těžaře jsou tyto měkké vrstvy jílu komplikace.

tags: #hlubinne #uloziste #jaderneho #odpadu #zahranici #lokality

Oblíbené příspěvky:

• Vzorec pro výpočet nákladů emise dluhopisů
• Česká BIO kosmetika Klára Rott
• Co je OEES?
• Holické měření emisí
• Odpadkové koše s designem