Hodina tělocviku: Stanoviště, příklady a vývoj

Školní tělesná výchova je v naší zemi již 150 let součástí povinného základního vzdělávání. V souladu s historickým vývojem společnosti se vyvíjely i vzdělávací koncepce, které se stávaly východiskem pro utváření obsahu tělovýchovného vzdělávání.

Historický vývoj tělesné výchovy

Je třeba připomenout, že do roku 1918 byly koncepce tělesné výchovy v ČR v souladu s vývojem v Rakousko-Uhersku, jehož součástí české země byly. Povinný vyučovací předmět „tělocvik“ byl v Rakousku-Uhersku zaveden do školního vzdělávání v roce 1869. Základem výuky tohoto předmětu byl Německý turnérský systém hledající podporu zdatnosti potřebné k vojenské připravenosti. Pro potřeby školního tělocviku tento systém upravil Adolf Spiess. Převahu měly ukázňující prostná a pořadová cvičení, později doplněná o gymnastická nářadí.

Po vzniku Československa v roce 1918 byl tělocvik přejmenován na tělesnou výchovu. Koncepce školní tělesné výchovy byla ovlivněna zejména národní Tyršovou sokolskou soustavou nazvanou podle Miroslava Tyrše (1832-1884), spoluzakladatele Sokola a autora českého tělocvičného názvosloví, a francouzskou Joinvillskou školou. Tělesná výchova byla dále obohacena o prvky Lingova Severského gymnastického (zdravotního) systému a do školní výuky byly postupně začleňovány také základy sportovních disciplín přejímaných z tzv. Anglického sportovního systému. Jeho propagátorem byl již v 19. století Thomas Arnold.

Ve třicátých letech minulého století významně ovlivnila školní tělesnou výchovu také tzv. Novorakouská škola, jejíž představitelé byli Karl Gaulhofer a Margarete Streicher. Ve školní tělesné výchově zdůrazňovali výchovný účinek cvičení místo dosavadního výkonu, přičemž upřednostňovali aktivity v přírodě před aktivitami v tělocvičně i cvičení přirozená před umělými. Za základní východisko ke zdraví, kráse a k pěknému chování považovali také výchovu k čistotě, správnou výživu, vydatný spánek a celkovou osobní hygienu.

Po 2. světové válce se v české tělesné výchově začal zdůrazňovat vojensko-politický kontext s cílem vyhledávat sportovně talentované žáky. Ti měli být začleňováni do sportovní přípravy a přinášet komunistickému systému sportovní výsledky využitelné k politické propagaci. Výuka tělesné výchovy byla propojena s vojenskou přípravou a ve výuce se uplatňovaly výkonnostní normy, vojenské povely a jednotně prováděná cvičení.

Čtěte také: Fotosyntéza – základ ekosystémů

Mnozí odborníci v ČR si však v 70. a 80. letech minulého století začali uvědomovat, že tělesná výchova v uvedeném pojetí přestává plnit svůj původní cíl: získávat žáky pro trvalou pohybovou aktivitu. Po společensko-politických změnách v roce 1989 proto došlo k řadě reforem v přístupu ke vzdělávání v tělesné výchově. Hlavní změnou bylo, že učitelé mohli volit obsah výuky s ohledem na pohybovou úroveň žáků, učební podmínky škol i podle vlastních předpokladů a pedagogických přístupů.

Koncepce tělesné výchovy

Začaly být realizovány různé koncepce tělesné výchovy, jejichž základní přehled představil například německý autor Naul (2003). Jedná se především o sportovní koncepci zaměřenou na sportovní výkony v určitých sportovních odvětvích, o kondiční koncepci orientovanou zejména na tělesnou zdatnost, o pohybovou koncepci přinášející žákům širokou nabídku pohybových aktivit včetně nesportovních, jako je jóga pro děti nebo psychomotorika (např.

Uplatnění různých koncepcí tělesné výchovy se u nás promítalo do odlišných způsobů vyučovací činnosti učitele. U některých učitelů přetrvávalo příkazové řízení učební činnosti žáků a sportovní nebo kondiční zaměření výuky, u jiných učitelů se objevily zcela liberální přístupy a volitelné obsahy výuky, které měnily školní tělesnou výchovu v pouhou pohybovou rekreaci žáků během pobytu ve škole. Tato realita vedla v ČR k aktuální pohybově zdravotní koncepci tělesné výchovy a k tvorbě vzdělávacích programů, které jsou od roku 2004 až 2005 po řadě úprav platné i v současné době (Fialová, Flemr, Marádová, & Mužík, 2014; Tupý, 2018).

Legislativní počátky aktuální podoby tělesné výchovy lze spatřovat v přijetí Standardu základního vzdělávání, který vstoupil v platnost v roce 1995. Tento státní dokument byl členěn do sedmi vzdělávacích oblastí, k nimž patřila také Oblast zdravého životního stylu se vzdělávacími obory Tělesná výchova a sport a Výchova ke zdraví.

Rámcový vzdělávací program

V roce 2004 byl vydán dosud platný Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání, který vymezil vzdělávací obsah pro MŠ jako kompaktní, vnitřně propojený celek. Tento obsah byl uspořádán do pěti vzdělávacích oblastí: biologické, psychologické, interpersonální, sociálně kulturní a environmentální. Problematika tělesné výchovy je v tomto programu především součástí biologické vzdělávací oblasti s názvem Dítě a jeho tělo. Jejím záměrem je stimulovat a podporovat správný růst a nervosvalový vývoj dítěte, podporovat jeho fyzickou pohodu, zlepšovat jeho tělesnou zdatnost i pohybovou a zdravotní kulturu, rozvíjet jeho pohybové a manipulační dovednosti, učit dítě sebeobslužným činnostem a vést dítě k zdravým životním návykům a postojům.

Čtěte také: Energetický audit a emise z dopravy

V MŠ však nejde o výuku tělesné výchovy, ale o smysluplný pohybový režim naplněný vhodnými pohybovými aktivitami. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání z roku 2005 je koncipován pro 1. až 9. ročník základního vzdělávání. Uvedený program prochází průběžnými obsahovými revizemi a jeho podoba je vždy schvalována Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Vzdělávací obor Tělesná výchova je v programu začleněn spolu se vzdělávacím oborem Výchova ke zdraví do vzdělávací oblasti Člověk a zdraví.

Tato vzdělávací oblast přináší základní podněty pro pozitivní ovlivňování zdraví, s nimiž se žáci seznamují a učí se je využívat ve svém životě. Vzdělávací obor Tělesná výchova směřuje na jedné straně k poznání vlastních pohybových možností i zájmů a na druhé straně k poznávání vlivu konkrétních pohybových činností na tělesnou zdatnost a duševní i sociální pohodu. Pohybové vzdělávání má postupovat od spontánních pohybových činností žáků k činnostem řízeným a výběrovým. Jejich smyslem je způsobilost samostatně ohodnotit úroveň své zdatnosti a výkonnosti a řadit do denního režimu pohybové činnosti pro uspokojování vlastních pohybových potřeb i zájmů.

Předpokladem pro osvojování pohybových dovedností v základním vzdělávání je žákův kladný prožitek z pohybu. Dobře zvládnutá dovednost pak má zpětně kvalitu prožitku umocňovat. Charakteristické pro pohybové vzdělávání je rozpoznávání a rozvíjení pohybového nadání, které předpokládá diferenciaci činností i diferencované hodnocení výkonů žáků. Výkony nemají být posuzovány podle výkonových norem, které neberou v úvahu růstové a genetické předpoklady nebo aktuální zdravotní stav žáků. Neméně důležité je odhalování zdravotních oslabení žáků a jejich korekce v běžných i specifických formách pohybového učení: v povinné výuce tělesné výchovy a ve volitelné zdravotní tělesné výchově.

Nedílnou součástí kurikula tělesné výchovy jsou speciální kompenzační cvičení, která se mají podle potřeby preventivně využívat v hodinách tělesné výchovy. Vzdělávací oblast Člověk a zdraví směřuje k utváření a rozvíjení základních (klíčových) kompetencí žáků tím, že zdůrazňuje dílčí tělovýchovné cíle v úzkém propojení s cíli výchovy ke zdraví (viz Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání, 2017, s. 93).

K naplnění těchto cílů definuje rámcový vzdělávací program učivo a očekávané výstupy, které jsou v oboru Tělesná výchova vymezeny zvlášť pro 1. - 5. a pro 6. - 9. ročník povinného základního vzdělávání. Pro povinnou výuku tělesné výchovy jsou ve všech ročnících vyhrazeny 2 vyučovací hodiny týdně, ale školy mohou využít pro tělesnou výchovu i disponibilní hodiny a zvýšit počet týdenních hodin na tři nebo více.

Čtěte také: Hodina Země a ochrana životního prostředí

Cíle vzdělávání v oboru Tělesná výchova jsou tedy významně orientovány na podporu zdraví v bio-psycho-sociálním kontextu a splňují zaměření zdravotní koncepce tělesné výchovy podle vymezení základních koncepcí německým autorem Naulem (2003). Učivo oboru Tělesná výchova je ale více zaměřeno na pohybové dovednosti a činnosti než na přímou podporu zdraví. Odpovídá proto spíše pohybové koncepci podle vymezení Naulem.

Terminologie a pojetí tělesné výchovy

Dříve než se zamyslíme nad posláním tělesné výchovy, upřesněme si základní terminologii. Již v předcházejících odstavcích se vyskytují dva pojmy: pojetí a tělesná výchova. Pojetí každého předmětu chápeme jako komplexní představu o cílevědomém naplňování aktuálních a perspektivních potřeb žáků určitého věku a v určité oblasti. Pojetí vychází z reálných možností zajistit vzdělávací proces v daných společenských a ekonomických podmínkách v souladu se vzdělávacím systémem.

Pojetí tělesné výchovy je možné chápat jako určitý kompromis mezi potřebami žáků a jejich zájmy, mezi převládajícím pohledem společnosti na danou oblast a mezi představami teoretiků o tělesné výchově, mezi optimálními podmínkami pro výuku a reálnými možnostmi škol. Z běžného života víme, že tělesnou výchovou bývá označována jak široká oblast různých pohybových aktivit, tak konkrétní školní vyučovací předmět. V této kapitole si neklademe za cíl zabývat se celou šíří organizovaných i neorganizovaných pohybových aktivit spadajících do oblasti tělesné výchovy nebo sportu, ale zaměřujeme pozornost zejména na oblast tělesné výchovy na 1.

Základní formu, v níž se proces vzdělávání ve škole uskutečňuje, bychom měli označovat pojmem výuka. Tuto vzdělávací formu chápeme jako uspořádaný děj, který probíhá pod přímým vedením učitele v určeném prostoru a v určeném čase. Výukou v tělesné výchově tedy nemáme na mysli např. spontánní pohybovou činnost žáků během přestávky, ale záměrné působení učitele na žáka prostřednictvím učiva. I když je výuka každého předmětu zaměřena především na oblast poznání, zákonitě zahrnuje formování celé osobnosti žáka, neboť prostřednictvím osvojovaných vědomostí a dovedností ze všech oblastí lidského bytí si žák vytváří vlastní stanoviska, postoje i morální a charakterové vlastnosti.

Proces výchovy a vzdělávání se však odehrává i mimo školu, zejména v rodině, v zájmových organizacích a při mnoha dalších příležitostech denního života. Pojem didaktický proces zdůrazňuje procesuální, čili vývojovou stránku výuky, ale i veškeré působení učitele na žáka a žáka na učitele.

Didaktický proces je třeba chápat jako složitý děj, který se uskutečňuje na základě rozmanitých příčin a je přitom cílově orientovaný. Hlavní hledisko, podle něhož je nutné didaktický proces posuzovat, je vztah mezi vyučováním, tj. činností učitele, a učením, čili činností žáka. Je třeba vidět soulad obou činností, proto se dobrý učitel nesoustřeďuje pouze na svou vyučovací činnost, ale má neustále na zřeteli, že vyučování podmiňuje učení.

Učivo představuje souhrn všech odůvodněných požadavků kladených učitelem na učení žáků. Obsahuje cíle vzdělávání a je pojítkem mezi vyučovací činností učitele a učební činností žáků. Mezi vyučováním a učením je úzký vztah označovaný obvykle jako pedagogická nebo didaktická interakce, která je spoluvytvářená pedagogickou či didaktickou komunikací.

Pohybová aktivita a sport

K tělesné výchově patří nepochybně i sport. Evropská charta sportu zahrnuje do tohoto pojmu všechny formy tělesné činnosti, které si kladou za cíl projevení či zdokonalení tělesné i psychické kondice, rozvoj společenských vztahů nebo dosažení výsledků v závodech na všech úrovních. U nás se pojmem sport označují především organizované pohybové aktivity soutěžního charakteru. Soutěžní i nesoutěžní, rekreační nebo pracovní aktivity spojené s pohybem označujeme souhrnným pojmem pohybová aktivita.

Tělesná výchova by měla pozměnit svou dřívější a mnohde i dosavadní orientaci zaměřenou zejména na výkonnost ve sportovních činnostech a dovednostech. Jejím cílem by měla být komplexněji pojímaná výchova k péči o celkovou tělesnou a s ní související psychickou a sociální stránku lidské osobnosti. Je třeba začít chápat tělesnou výchovu jako součást ekologické výchovy a výchovy ke zdraví, tj. výchovy k tzv. pohybové gramotnosti projevující se ve správném denním režimu s pohybovou aktivitou zaměřenou na dosažení přiměřené úrovně tělesné, duševní i sociální pohody a na komplexní relaxaci a regeneraci ve spojení se zdravou výživou (na níž by se měli příslušní odborníci shodnout).

Od tohoto primárního cíle tělesné výchovy, o němž se domníváme, že by měl zůstat součástí všech vzdělávacích programů zdůrazňujících výchovu ke zdraví, by se měly odvíjet dílčí psychomotorické, kognitivní a afektivní cíle a cíle přiměřené každému stupni vzdělání.

Hodnocení v tělesné výchově

Cíle tělesné výchovy jsou v aktuální verzi RVP ZV stanoveny v tzv. očekávaných výstupech (výsledcích učení), a to samostatně pro jednotlivá vzdělávací období. Prožitek by měl být chápán jako součást pohybového výkonu, neboť výkon bude vždy náležet k pohybové činnosti. Výkon dostupný dispozicím žáků přitom může mít různou individuální úroveň a měl by být takto i posuzován.

Domníváme se, že v tělesné výchově nemají nediferencované výkonnostní limity význam a v souladu s výše vyjádřeným pojetím tělesné výchovy odmítáme nepřiměřené hodnocení pohybového výkonu ve vztahu k žákovi, ale i učiteli nebo škole. Jsme toho názoru, že základem pro hodnocení dítěte by se měly stát nikoli splněné nebo nesplněné výkonnostní normy, ale především postoje žáka k péči o vlastní tělo a své zdraví a změny mezi výchozím a hodnoceným stavem žákovy osobnosti.

Diagnostická činnost učitele přitom nesmí mít represívní charakter a odrážet se pouze v klasifikaci nebo strohém hodnocení žáka. Měla by vyústit do individuálního pohybového programu, který přispěje k odstranění nalezených nedostatků. Dosažení optimální úrovně zdravotně orientované zdatnosti je přitom nezbytným předpokladem pro vytvoření kladného vztahu dítěte k celoživotní pohybové...

tags: #hodina #telocviku #stanoviste #priklady

Oblíbené příspěvky:

• Přehled ekologických soutěží
• Legislativa veřejných záchodů
• Humor ze zahrady
• Služby kompostování pro občany
• Plíseň rajčat a mléčný postřik