Květenstvo a druhy rostlin v českých horách

Vegetační pokryv jakéhokoliv území je formován nejen přírodními podmínkami, geologickým složením, morfologií terénu a klimatem, ale také jeho historií. Zásadním historickým činitelem v Krušných horách byl a zůstává člověk.

Krušné hory

Krušné hory tvoří severozápadní hranici ČR se Saskem. Velmi složitá geologická skladba Krušných hor se utvářela od prvohor. Během kadomského a varisského vrásnění získalo pohoří svoji základní geologickou podobu, vyznačující se pestrým horninovým a minerálovým složením. Při třetihorním alpinském vrásnění došlo k popraskání a výzdvihu horninové kry, zlomy umožnily pronikání tektonické činnost až do nejvyšších partií pohoří.

Klima Krušných hor je chladné a vlhké, pouze úpatní leží ve srážkovém stínu, spadají do mírné klimatické oblasti. Nejvyšší část Klínovecké hornatiny náleží mezi nejchladnější klimatické oblasti ČR. Prudký výškový gradient s rozdílem nadmořské výšky až 600 m v JV směru se odráží i v rozvrstvení lokálního klimatu na svazích. V hlubokých údolích podél bystřin jsou časté inverzní polohy.

Míra přetvoření krajiny lidskou činností ve vyšších nadmořských výškách je nesrovnatelná s většinou evropských pohoří, v ČR nemá analogii vůbec. Přitom systematické osídlování hor začalo až ve 12. století, s první vlnou dolování. Druhá kolonizační vlna přišla v 16. století a byla spojena s vrcholící těžbou kovů. Na náhorní planině vznikla hornická městečka od Přebuze po Cínovec. Krajina v jejich okolí byla odlesňována za účelem získání obživy, pastvy, lukaření i polaření.

Aktuální vegetace Krušných hor se začala utvářet na konci poslední doby ledové, tj. přibližně před 12 000 lety. V té době byly Krušné hory pokryté chladnou tundrou, která se postupně mění na lesotundru s nesouvislými porosty bříz a borovice, nejspíše kleče. Do preboreálu datujeme vznik rozsáhlých rašelinišť, zprvu v podobě minerotrofních přechodových rašelinišť, slatinišť a asi i zarůstajících jezírek.

Čtěte také: Nebezpečí v horách

Charakter zonální vegetace je ponejvíce ovlivněn prudkým výškovým gradientem na české straně pohoří. V nejnižších partiích na úpatí hor je zastoupena vegetace kolinního a suprakolinního stupně v podobě úzkého pásu acidofilních bikových doubrav a na bohatších substrátech i hercynských mezických dubohabřin. Dubové lesy vystupují maximálně do 600-650 m n. m., byť třeba i na vrchu Dub (1002 m) nedaleko Klínovce také roste skupinka dubů.

V nadmořské výšce od 500-600 m následuje submontánní až montánní stupeň s bučinami a potenciálními jedlobučinami. Souvislejší bučiny s vysokým podílem porostů nad 150 let najdeme na svazích hor od Nejdku po Tisou, ty nejhodnotnější jsou začleněné do EVL Východní Krušnohoří, Bezručovo údolí, Kokrháč - Hasištejn a Doupovské hory či v PR Buky a Javory v Gabrielce.

Ve stromovém patře bučin úplně absentuje vyhubená jedle a imisemi a kůrovcem je potlačený smrk. Široce rozšířené jsou eutrofní bažankové bučiny s ječmenkou evropskou, samorostlíkem klasnatým, lýkovcem jedovatým a hojně rozšířenou cizorodou netýkavkou malokvětou. Zpestřením submontánního stupně jsou suťové lesy, udatnové a měsíčnicové javořiny, javorové jaseniny a vzácně i javorové lipiny.

V nejvyšších polohách jedlobukového stupně, např. v PR Ryžovna a kolem Plešivce, se na vlhkých čedičových sutích vzácně dochovaly fragmenty klenových bučin s čípkem objímavým, bikou lesní, mléčivcem alpským, devětsilem bílým a dalšími druhy vysokobylinných niv. Neúživná stanoviště porůstají podhorské bikové bučiny s převahou acidofytů jako šťavel kyselý, metlička křivolaká, borůvka nebo třtina rákosovitá.

Pro supramontánní stupeň jsou charakteristické horské třtinové smrčiny. S nadmořskou výškou se snižuje zastoupení buku, nad 950 m je převaha smrku absolutní. Lesní typy bukosmrkového a smrkového vegetačního stupně se v současnosti takřka překrývají s územím postiženým imisní kalamitou.

Čtěte také: Krušné hory: Ideální destinace pro školu v přírodě

Imisemi nejvíce postiženým společenstvem jsou třtinové smrčiny, ty se v podobě kvalitních starších porostů dochovaly jen na Klínovci, božídarském Špičáku a lokálně v západním Krušnohoří. Roste v nich metlička křivolaká, bika lesní, podbělice alpská, místy i papratka horská a vzácně jednokvítek velekvětý.

Za zonální společenstvo území lze považovat i rozsáhlé podmáčené rohozcové smrčiny s rašeliníky, rohozcem trojlaločným, sedmikvítkem evropským nebo ostřicí šedavou. Nejvýznamnějšími biotopy území jsou nepochybně rašeliniště, která zaujímají 5 767 ha a řadí tak Krušné hory v rámci ČR na druhé místo za Šumavu (6 371 ha).

Rozsáhlá horská rašeliniště postglaciálního stáří (10-12 000 let) jsou obvykle 6-7 m mocná, maximální mocnost rašeliny rašeliniště pod Novoveským vrchem byla dokonce změřena na 14 m. Zachovalých vrchovišť se v území nachází několik desítek - od západu směrem na východ jmenujme ty nejvýznamnější rašeliništní lokality: Uhliště, NPR Rolavská vrchoviště, PR Malé Jeřábí jezero, PR Oceán, NPR Božídarské rašeliniště, Pod Macechou, Kovářská, PR Prameniště Chomutovky, Polské rašeliniště, NPR Novodomské rašeliniště, Klikvové rašeliniště, PR Černý rybník, PR Gründwaldské vřesoviště, Tetřeví tokaniště, PR Rašeliniště U jezera - Cínovecké rašeliniště.

Mikroreliéf centrálních částí vrchovišť je tvořen jezírky, mělkými sníženinami a bulty, osídlenými diverzifikovanou mozaikou vegetačních typů. Struktury mikroreliéfu otevřených vrchovišť jsou utvářeny mrazovými pochody. Botanicky nejhodnotnější je vegetace otevřených vrchovišť, v území se vyskytuje jak vegetace boreálních vrchovišť s bulty rašeliníku hnědého, tak vegetace suboceánických rašelinišť s koberci rašeliníku bradavčitého.

Okolí otevřených ploch většiny vrchovišť porůstá borovice kleč a její kříženec borovice vystoupavá Skalického. Neprostupné porosty klečových rašelinišť hostí typické vrchovištní druhy - kyhanku sivolistou, klikvu bahenní, šichu černou, velmi vzácně (PR Gründwaldské vřesoviště, rašeliniště Pod Jelení horou a Pod Novoveským vrchem) se vyskytuje rojovník bahenní.

Čtěte také: Lužické hory: Ekologie a ochrana

Na níže položených rašeliništích v PR V rašelinách, v PR Haar, v PP Na loučkách roste v malých populacích borovice zobanitá blatka. Vzácné druhy bříza trpasličí a ostřice chudokvětá stejně jako bříza karpatská s oblibou porůstají borkováním narušené okraje vrchovišť.

Bohatě zastoupeným biotopem v depresích a po obvodu rašelinišť i na svahových pramenech a v deluviích jsou lesní rašeliniště. Nad 700 m to jsou rašelinné smrčiny s ostřicemi, bezkolencem modrým a suchopýrem pochvatým. Místy do nich pronikají i vzácnější druhy z vrchovišť jako bříza trpasličí, šicha černá, kyhanka sivolistá, klikva bahenní či z rašelinných bezlesí - prstnatec Fuchsův, plavuň pučivá. Rašelinné smrčiny mají místy dokonce charakter pralesa a jsou považovány za lesy zcela přirozené.

Botanicky významnými biotopy jsou také další typy mokřadních bezlesí, mírně kyselá rašeliniště a rašelinné louky, přechodová rašeliniště, minerálně bohatá slatiniště a prameniště. Lokality s výskytem tučnice obecné, zdrojovky prameništní a potoční, prstnatce Fuchsova, vachty trojlisté či vrby plazivé se dosud počítají na desítky.

Typické luční biotopy vláhou a živinami dobře zásobených poloh náhorní plošiny zastupují květnaté horské trojštětové louky s dominantami koprníkem štětinolistým, rdesnem hadím kořenem a lipnicí Chaixovo. Druhově pestré horské louky dosud nejsou vzácností, v ukázkové podobě se s nimi setkáme kolem Nových Hamrů, Perninku, Loučné či Horní Halže.

Acidofilní suché trávníky s teplomilnými prvky na jižních úbočích mezi Hroznětínem a Chomutovem, chráněné v PP Pastviny u Srní a PP Podmilesy, hostí dosud řadu lokalit s výskytem prstnatce bezového, na podobných stanovištích se okrajově vyskytuje se i koniklec luční český.

Lužické hory

S výjimkou nejextrémnějších stanovišť tvoří lesy potenciální původní vegetační formaci na naprosté většině území Lužických hor. Na bohatších půdách vzniklých na vulkanických horninách (především čedič) se jedná o květnaté bučiny, plošně nejrozsáhlejší jednotku.

Vyznačují se převahou buku ve stromovém patře s příměsí dalších listnatých druhů lesních dřevin a jedle. Velmi bohatě je vyvinuto bylinné patro. V květnatých bučinách roste např. kyčelnice devítilistá a cibulkonosná, lilie zlatohlávek, áron plamatý, pitulník žlutý, kapraď samec, strdivka nící, lýkovec jedovatý, samorostlík klasnatý a další.

Ve stromovém patře vzrůstá zastoupení jasanu a javoru klenu. V teplejších oblastech i javoru mléče, habru a lípy srdčité. Na chudším pískovcovém, popř. znělcovém podkladu rostou acidofilní, někdy označované též jako bikové bučiny, s mnohem jednotvárnějším druhovým složením tvořeným často jen trávami třtinou chloupkatou a rákosovitou, metličkou křivolakou.

Do teplejších písčitých oblastí na jihozápadě Lužických hor zasahují z Českolipska borové doubravy. Ve stromovém patře převládají dub letní a zimní, borovice lesní a bříza. Bylinné a keřové patro je velmi chudé a tvoří jej metlička křivolaká, vřes obecný, černýš luční, borůvka, brusinka a krušina olšová.

Údolí potoků lemují jasanovo-olšové luhy s bohatým bylinným podrostem. Zjara je velmi nápadný hustý koberec sasanky hajní, z dalších druhů např. mokrýš střídavolistý a vstřícnolistý, bršlice kozí noha, řeřišnice hořká, přesličky, vrbina hajní a další.

Dnešní stav lesů však vypadá poněkud odlišně. Rozsáhlé plochy listnatých a smíšených lesů byly nahrazeny smrkovými a v písčitých oblastech borovými monokulturami. V horším případě nepůvodními druhy dřevin (borovice vejmutovka či modřín), které opadem svých jehlic negativně ovlivňují chemismus půdy.

Lužické hory jako mladé vulkanické pohoří jsou velmi bohaté na suťová pole. Vznikala mrazovým zvětráváním za dob ledových. Drobnější suťová pole se vyskytují téměř na každém kopci. Jedná se ale většinou pouze o drobnější skalky, jednou z výjimek je 60 metrů vysoká skalní stěna na Klíči se vzácnými druhy rostlin kapradinkou skalní, česnekem sibiřských a hvězdnicí alpskou.

Drobné pískovcové skalky jsou rozesety prakticky po celém území, v nejvýchodnější části u Horního a Dolního Sedla v blízkosti geologického zlomu (tzv. lužická porucha) vznikla malá skalní města. Pro všechna tato skalní města je charakteristické, že původně vodorovně uložené vrstvy jsou díky vyzdvižení téměř kolmé.

Travní porosty se vyskytují na odlesněných a kosením či pastvou pravidelně udržovaných plochách. Většina sušších luk v Lužických horách je charakteru tzv. ovsíkových luk, kde převládají trávy ovsík vyvýšený a kostřava červená. Dalšími bylinnými druhy jsou např. řebříček obecný, zvonek rozkladitý, rožec obecný, kakost luční, chrastavec rolní, kopretina bílá či lomikámen zrnatý.

Na pozemcích dlouhodobě extenzivně pasených se vyskytují zejména společenstva rostlin přizpůsobené na časté odběry (okus) nadzemní biomasy, sešlapávání a hnojení. Odlišná společenstva se vyskytují na vlhkých lokalitách v údolích potoků a na lučních prameništích.

Právě v tomto biotopu se často vyskytují typické orchidejové louky Lužických hor s masovým výskytem prstnatce májového, Fuchsova nebo vzácněji kruštíku bahenního či bradáčku vejčitého. Jedná se o louky velmi zranitelné.

V centrální lesnaté části se nachází několik drobných oligotrofních (chudých na živiny) nádrží, např. Hraniční, Malý a Velký Jedlovský, Rolský a Svorský rybník, přehrada Naděje. Vyznačují se studenou, kyselou a na živiny chudou vodou. Na jejich březích se zato vytvořila unikátní společenstva vlhkých luk, rašelinišť a podmáčených olšin či smrčin.

Orlické hory

Nejhojnějším a nejtypičtějším druhem Orlických hor je bledule jarní, která se dostala i do znaku Správy CHKO Orlické hory. Poměrně velkou populaci zde má středoevropský endemit hořeček mnohotvarý český, po kterém se jmenuje přírodní rezervace Hořečky.

Z dalších nápadných druhů roste v Orlických horách lilie cibulkonosná, která má největší květy v rámci české flóry, lilie zlatohlavá, prha arnika, kamzičník rakouský, oměj pestrý a šalamounek, tolije bahenní, vachta trojlistá a upolín nejvyšší. Naopak nenápadné se mohou zdát trávu připomínající ostřice bažinná, blešní, Davallova a plstnatoplodá.

V Orlických horách roste i několik zástupců orchidejí. Přestože nejsou všechny chráněné podle zákona o ochraně přírody a krajiny, podléhají mezinárodní ochraně o obchodování s ohroženými druhy (CITES). O něco častěji můžeme nalézt bradáček vejčitý, hlístník hnízdák, kruštík širokolistý, pětiprstku žežulník nebo vemeník dvoulistý. Nejpočetněji je v Orlických horách zastoupen prstnatec májový, prstnatec Fuchsův a vemeník zelenavý.

Šumava

Na území Šumavy se vyskytuje celá řada významných a vzácných druhů rostlin a živočichů. Za rostliny lze jmenovat: hořeček mnohotvarý český (Gentianella praecox subsp. Bohemika), hořec šumavský (Gentiana pannonica), rosnatka anglická (Drosera anglica), tučnice obecná (Pinguicula vulgaris), kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia), dřípatka horská (Soldanella Montana), všivec lesní (Pedicularis sylvatica), všivec bahenní (Pedicularis palustris), prstnatec májový rašelinný (Dactylorhiza majalis subsp.

Výzkum horských rostlin

„O evropských horských rostlinách se píše již od začátku 19. století. Je to dokonce téma, které do značné míry stálo u zrodu samotné evoluční biologie. Vědcům se podařilo nasbírat na 250 druhů horských rostlin ze šesti skupin, které následně analyzovali stejným molekulárně-biologickým a statistickým přístupem.

„Nalezli jsme dvě evoluční strategie - u pěti ze šesti studovaných skupin rostlin překvapivě nedošlo s nástupem čtvrtohor k žádným výrazným zrychlením či zpomalením v procesu vzniku druhů. Vypadá to, že rostliny se cyklickým změnám zaledňování a odledňování přizpůsobovaly - v období, kdy přišlo zalednění, se stáhly do podhůří a následně s oteplením remigrovaly do vyšších nadmořských výšek, což je místo, kde je nyní pozorujeme,“‎ vysvětluje Jan Smyčka.

tags: #hory #příroda #květiny #druhy

Oblíbené příspěvky:

• Hotely v přírodě u Bratislavy
• Co je vizuální smog?
• Ekologická výchova: Snižování odpadu
• Získání dotací na bio zeleninu
• Tipy pro svatbu na Vysočině